Příroda v okolí Týna nad Vltavou

Tyto stránky mapují starší architekturu jihočeských vesnic, převážně v okolí Českých Budějovic. Velice často jde o tzv. Selské baroko, tj. o stavby, které jsou inspirovány barokními a klasicistními stavbami, městskými i církevními.

Pro přehlednost jsou vesnice rozděleny do několika oblastí a stránky jsou neustále doplňovány, pravidelně přibývají další vesnice. Prozatím je zmapována přibližně oblast Blat, Blanského lesa a Velešínska. Postupně se rozšiřuje zájem o další oblasti, i když i na Blatech se nacházejí stále nové záběry.

Soběslavská Blata

Velice zajímavý kraj, starobylé vesnice ještě s gotickými a renesančními dvorci. Zcela odlišný charakter např. od oblasti Blat. Soběslavská Blata jsou jednou z nejcennějších oblastí lidové architektury u nás.

Centrem Blat je skutečné rašeliniště, kde se rašelina dodnes těží. Vesnice tuto oblast obklopují a vytvářejí tak velký oblouk mezi Soběslaví a Veselím nad Lužnicí. Proto lze tyto vsi objet na kole během jednoho půldne, ale to se nedoporučuje.

Vesnice jsou památkami lidové architektury přímo nabité a hrozí, že přestanete brzy vnímat ve které zrovna jste. Některá výzdoba pochází z velmi raného období, od Martina Patáka ze Záluží (1820 - 1889). Jako ve všech bohatších krajích se zde ale v pozdější době dost stavělo a rekonstruovalo.

Čtěte také: Důležité informace o třídění odpadu

Navíc tato oblast byla i v nedávné minulosti střediskem zájmu a tak se zde často opravovalo do dokonalosti. Motivy fasád tím byly zachráněny před zničením, opraveny do původní podoby, ale některé domy už potom vypadají jako novostavby.

Pšeničná Blata

Na jihu tato oblast plynule přechází do Pšeničných Blat, často se tyto oblasti vůbec nerozlišují. Pro tyto oblasti jsou typické malé a málo zavinuté voluty (na rozdíl od mohutných ve Zbudovské oblasti) a drobný dekor, rozprostřený po ploše štítu. Štíty často nemívají typické barokní tvarování.

Nejjižnějším výskytem tohoto typu výzdoby je oblast Lišovského prahu, tj. vesnice Vitín, Kolný, Velechvín,... Pro značnou vzdálenost od Českých Budějovic je nemám zmapovaná důkladně. Řazení odkazů uvádím v pořadí, jak lze tento oblouk vsí obejít od Soběslavi do Veselí.

Je možno cestu zkrátit, přes centrální rašeliniště dnes vede silnice. Pšeničná Blata jsou jižním okrajem Soběslavsko-Veselských Blat. Výzdobou domů se dost liší od Zbudovských Blat, charakteristické jsou drobné rostlinné motivy, srdíčkovité a zvláště esovité průduchy, Voluty jsou méně často, a bývají menší a méně zavinuté.

Často jde o poměrně nové stavby, z počátku 20. století. Jde o poměrně bohatý kraj, kde se více stavělo a v minulosti méně dbalo na památky, než na Soběslavsku. Z toho vyplývá také časté napodobování městských pseudoslohů, např. pseudorománské oblouky a bosáže.

Čtěte také: Aktivity sdružení pro přírodu

Centrum této oblasti je asi Ševětínsko, Bošilecko a oblast kolem Bukovska. Oblast Pšeničných Blat přechází plynule do Soběslavska a Třeboňska.

Barva tlačítek a podkladu zhruba určuje význam vesnice. Tmavý podklad znamená důležitou ves, většinou zachovalý celek. Šedý nápis znamená, že ve vsi toho k vidění mnoho není. Používám to v oblastech, kde chci zmapovat všechny vesnice. Oba tyto případy jsou ale vždy vzhledem k okolním vsím.

Zelený nápis znamená, že obrazový materiál je neúplný, tj. že vím o dalších důležitých objektech v této vesnici. Všechny fotografie jsou mé vlastní, v několika případech jsem doplnil starou fotografii z literatury. V doprovodném textu jsem se snažil o své postřehy, doplněné odbornou literaturou. Nemá ale význam zde opisovat knihy, popisy jsou stručné.

Ale to všechno je jen pro první orientaci. V praxi jsem zjistil, že v každé vsi je něco pěkného a často se o tom vůbec nepíše. Stojí za to zajít do malých vesniček, do kterých vede jen špatná cesta. V takových vesničkách se nevyplácelo v poslední době stavět a od základů renovovat.

Fotografováno v letech 1999 - 2007, do léta 2002 skenováno z fotografií, pak digitálním fotoaparátem Olympus C700.

Čtěte také: Jak třídit odpad v Letohradě?

Zámek Mitrowicz

Zámek Mitrowicz najdete na břehu řeky Lužnice nedaleko Týna nad Vltavou. Celý areál prošel náročnou a citlivou rekonstrukcí.

Během letní sezóny nabízí komentované prohlídky interiéru zámku i kaple sv. Anny, zahradu s více jak 11.000 sazenicemi, odpočinkovou zónu u jezírka, dětské hřiště, bylinkovou zahrádku či stylový venkovní gril&bar. Na Zámek Mitrowicz se můžete dostat i lodí, přes soutok Lužnice s Vltavou, loď vyplouvá z Týna nad Vltavou.

Před areálem je parkoviště, které je pro návštěvníky zdarma. V rámci letní sezóny jsou pořádány i tradiční historické akce či „Víkend otevřených zahrad“ zaměřený na zahradní architekturu.

Historie Merklína

I když nelze vždy věrně vyjmenovat posloupnost jednotlivých majitelů obce a další vlivné osobnosti, zejména v průběhu 14.-16. století, je možno za nejvýznamnější považovat následně uvedené činitele, kteří více či méně ovlivňovali vývoj. Tuto řadu lze v době pozdější doplnit posloupností rychtářů a starostů.

Historicky prvními známými majiteli byli bratři Bohuslav a Něpr z Merklína. Něpr je uváděn v období let 1362-1379. V roce 1375 se souhlasem nadřízených církevních činitelů (merklínská fara spadala tehdy pod vikariát horšovsko-týnský) uvádí svého syna Bohuslava do poslání kněžského po zemřelém faráři Konrádovi.

Po smrti otcově (před rokem 1394) přechází majetek na faráře Bohuslava a dceru Hedviku. Tento farář si ve svém církevním úřadě vedl poměrně aktivně i po hospodářské stránce: zajistil kostelu důchod v podobě mlýnu v "Jamkách" (někde v místě dnešního rybníku) a ves Bolkov. Propojení služby pastorální se správou hospodářskou bylo tehdy zcela běžné obdobně jako v dnešních státech propojení moci politické a ekonomické.

Vnitřní nábožensko-politické rozpory (s ekonomickými zájmy v pozadí) dvacátých až čtyřicátých let XV. století jsou uváděny v historii českého státu jako války husitské. Prohlubovány byly navíc i občasnými zahraničními vojenskými a diplomatickými zásahy. Některé odtržené hloučky těchto německých křižáckých vojsk pronikaly i do nedalekého okolí naší obce.

Snahy o zhodnocení těchto válek vyvolávaly v minulosti a vyvolávají dodnes rozporuplné úvahy. Jedno je jisté: tyto husitsko-katolické střety, tak jako každá válka, neblaze poznamenávaly všechny stránky života lidí tehdejší doby. Merklín byl v jejím průběhu lidsky i hospodářsky vyčerpán, Biadla až na kostel sv. Vavřince zpustošena a nedaleká ves Jircháře zanikla úplně.

Takto poničenou obec prodal Konrád Borník ze Štítar, který se stal vlastníkem Merklína v důsledku sňatku se zmíněnou již Hedvikou, kolem roku 1431 stříbrskému měšťanovi Michalovi, který byl ve službách pánů z Gutštejna a stal se tak zakladatelem rodu Merklínských z Merklína.

Jeho syn, Petr Merklínský z Merklína, získal roku 1465 za věrné služby králi Jiřímu z Poděbrad právo odbývat každý týden ve čtvrtek trhy podle vlastních zvyklostí. Přiznání práva trhového bylo v dané době významným ekonomicko společenským privilegiem.

Jeho synové, bratři Jan a Petr, prodali dvůr, tvrz i městečko někdy před rokem 1496 Vilému z Chřínova, který v tomto roce je již uváděn jako majitel Merklína. Vilémovi synové Václav, Hynek a Petr vlastnili Merklín do roku 1560. Merklínské panství poměrně rozšířili, tj. koupili postupně Horušany, Bukovou, Otěšice a Strýčkovice.

Za významné lze považovat, že využili vhodné terénní polohy k založení rybníku v roce 1498 v místě zvaném v Jamkách, kde stával mlýn, který po vzniku rybníku byl postaven pod nově zbudovanou hrází.

Určitou překážkou tomuto úspěšnému rozvoji panství Chřínovských byly spory vedené o Biadla (po válkách husitských připadla do zástavy pánů z Merklína), Podlom aj. menší polnosti se Zikmundem Chlumčanským z Přestavlk a Chlumčan. Chřínovští měli ve znaku páva.

V roce 1560, v důsledku svatby Kateřiny, dcery Petra z Chřínova, se Zdislavem Říčanským z Říčan a na Zásmucích, přešlo merklínské panství s tvrzí, dvorem s pivovarem, poplužním dvorem a polnostmi do vlastnictví Říčanských. Ti ho vlastnili do roku 1623.

Až do známé pražské hradní defenestrace v roce 1618 a na ní navazující válku třicetiletou, mimo počáteční období samotného Zdislava, panství prosperovalo. I když Merklín neležel na hlavních tazích znepřátelených vojsk, císařských a Mansfeldových, dopadu války se nevyhnul.

Jednak to bylo již roku 1618, kdy generál Mansfeld obsadil Švihov, Roupov a Plzeň, především ale v roce 1621, kdy skupina mansfeldských vojáků zvítězila nad skupinou císařského vojska, obec vyrabovala a několik stavení zapálila. Ke střetu mělo dojít na strání nade tvrzí, v místech, kde se dodnes říká "Na bojišti".

I v dalších letech trpěl Merklín a okolí různými přesuny vojsk, zejména ve čtyřicátých letech, kdy Švédové táhli na Klatovy, Švihov, Domažlice aj. města. A tak na tyto války doplácel prostý robotující občan, na něhož tíže války dopadala nejvíce.

Roku 1623 byl Merklín a jeho válkou narušené hospodářství prodán Vilému z Klenové(ho) a Janovic. Jako horlivý katolík (bylo to po Bílé Hoře - 8. 11. 1620 a po popravě dvaceti sedmi představitelů stavovského povstání na Staroměstském náměstí Pražském - 21. 6. 1621) tak rychle v době počátků silných represí proti protestantům získával hospodářský a politický vliv v daném regionu.

Byl pánem Merklína, Roupova, Přestavlk, Žinkov aj. obcí. Sídlil v Roupově a merklínské panství spravovali jeho úředníci mimořádně tvrdými prostředky. Poté, co byl pro svou nábožen-skou a prohabsburskou horlivost v roce 1629 povýšen do stavu panského, byl v roce 1633 povýšen již do postavení hraběcího. A tak i v našem městečku a okolí docházelo k tvrdé rekatolizaci.

Po jeho smrti roku 1642 došlo k několika změnám ve vlastnictví Merklína. Majitelé se střídali, 1653-1659 Jan Gref z Grefenburku, 1659-1679 Jakub Filip Berchtol z Uherčic a do roku 1692 jeho syn František Ferdinand, zadlužovali se, obec pustla a počet obyvatel se zmenšoval. Tento nižší počet obyvatelstva byl v té době nahrazován německými osídlenci z Bavorska a Horní Falce.

Šlo o druhou, tzv. dosidlovací (kolonizační) vlnu (první za Přemyslovců ve XII.-XIII. století), která silně zasáhla na Horšovsko-Týnsko, Stříbrsko a Stodsko. Jejich příchod byl v tehdejší době oboustranně prospěšný. Oni zde nacházeli mnohdy lepší podmínky pro řemeslnou i zemědělskou činnost než měli na dosavadním působišti, český stát byl na druhé straně prostřednictvím panstva (šlechty) obohacován o nové hodnoty materiální i duchovní. Co způsobili jejich potomci českoslo-venskému státu ve dvacátém století je kapitolou jinou.

K pozitivnímu obratu došlo až za nových majitelů merklínského panství Františka Zdeňka Novohradského z Kolovrat na Přimdě (1692-1716) a jeho syna Františka Václava (do roku 1723). Nový majitel zavedl řadu opatření směřujících k zlepšení hospodářství, obecních a jako patron kostela i záležitostí církevních. Přesně vymezil naturální i peněžní povinnosti (daně) místním polo a celoláníkům. Jako první majitel zavedl číslování domů.

Vedle potvrzení dosavadních týdenních trhů vymohl na Leopoldovi I. další tři výroční trhy na různé zboží kupecké, obilí, na dobytek aj. statky. Po pětiletém vlastnictví (1723-1728) prodává německý majitel Antonín Bedřich Convay z Waterfordu merklínské panství za 230.000 zlatých šlechtické rodině Morzínů (do roku 1815), která v té době vlastnila také panství dolnolukavické.

Prvním krokem Ferdinanda Františka hraběte Morzína, nového majitele Merklína, bylo hned po zakoupení panství vydání zvláštního místního zákoníku nazvaného "Vrchnostenská artikule a nařízení neb přikázání pro obec Merklínskou". Je to třicet bodů striktně vyjadřujících, lépe řečeno nařizujících, povinnosti občanů - robotníků, hospodářů, řemeslníků aj.

Přísně a pod trestem se nařizuje nejen účast na bohoslužbách a církevních slavnostech, ale zakazuje se i jakýkoli volný pohyb občanů mimo panství, mlít obilí mimo vrchnostenský mlýn aj. Z dnešního pojetí domácí bezpečnosti stojí za pozornost artikule dvanáctá varující před nebezpečím ohně v chlévech, stodolách, především ale v samotných obytných domcích, kde se má zvláštní pozornost věnovat častému prohlížení a vymetání komínů.

Obdobná, poměrně málo ve své přísnosti upravená nařízení byla pánem z Morzínů na Merklíně vydána ještě na jaře 1767, tj. tři roky předtím, než prodal Merklín svému mladšímu bratrovi Petru Vítovi, majiteli panství na Pteníně a Ježovech. Ten obě panství opět spojil.

Za panství Morzínů došlo ale i k některým pozitivním opatřením. Byla např. odstraněna jistá anarchie ve vlastnictví nemovitostí - v roce 1734 byla založena gruntovní kniha, do níž byli zapsáni majitelé domů a půdy s určenými v dané době robotními povinnostmi v peněžní podobě. Na tento soupis pak navázala opatření v evidenci půdy, její bonity a dalšího nemovitého majetku, včetně daní z něho na základě tzv. katastru Tereziánského (šlechta platí menší daň než ostatní venkovští vlastníci), Josefínského (šlechta je takřka zdaněna jako ostatní) a konečně Tereziánsko-Josefinského (opětné daňové zvýhodnění šlechty).

Teprve opatřeními z roku 1817 byly tyto, velmi často neurovnané daňové poměry podstatně upraveny (i vzhledem k bonitě půdy a jejím výnosům). Než Petr Vít Morzín roku 1815 ve věku 87 let zemřel, odkázal merklínské panství svému vnuku Janu Karlu Kolovratovi, hraběti Krakovskému. Ten se stal roku 1824 po smrti svého otce i pánem Březnice a Hradiště u Blovic.

Za panství Kolovratů (1815-1872) prošla obec i celá země a část Evropy na jedné straně bouřlivým revolučním vývojem let 1848-1849, na straně druhé ale i omezujících politickým vývojem po potlačení revolučního hnutí vojskem knížete Windischgrätze v Praze i na jiných místech Čech. Často se o tomto období našich dějin mluví jako o období Bachova absolutismu, tj. snaze vrátit politické poměry co nejvíce hluboko před rok 1848.

Odkaz roku 1848 je v našich dějinách mnohostranně významný. Poeticky to těmito úvodními verši vyjádřil v básni Romance o jaře 1848 jeden z našich básníků největších a nejčešštějších a významný žurnalista Jan Neruda: Čas oponou trhnul - a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré? Ej, kamkoli tázavý letěl hled, vše nové, tak mladě jaré!

Rok vešel do historie naší země i do povědomí lidí jako rok zrušení doznívajících pozůstatků poddanství, především ale jako rok zrušení robotních povinností trvajících celá dlouhá staletí.

7. září 1848 schválil totiž říšský sněm ve Vídni, pod tlakem bouřivších se lidových vrstev ve městech a na venkově i v důsledku nespokojenosti části samotných privilegovaných vrstev, zákon o zrušení poddanství a feudálních povinností (roboty). Doplněn byl císařským patentem vyhlášeným 7. března 1849 o vyvázání gruntů (hospodářství) ze všech břemen odváděných vrchnosti. Zároveň stanovil hlavní zásady pro výpočet výše náhrady za feudální povinnosti zrušené zákonem ze 7. září 1848.

Revoluční bouře ve Francii, Praze, Vídni aj. vedly k probuzení zájmu o změny i u nás. Přispěly k tomu i svobodněji píšící některé české noviny, zejména "Národní noviny" Karla Havlíčka. Ty přinesly také zprávu o tom, že i v Merklíně byl po vzoru jiných měst v důsledku tohoto rychlého politického pohybu vytvořen oddíl národní stráže (gardy) v počtu 50-60 mužů. Čestným velitelem byl sám hrabě Hanuš Kolovrat. Ten také věnoval místní gardě pěkně zdobený prapor. Jeho předávání, jak tehdy bylo častým zvykem, bylo velice slavnostní-prapor posvětil a požehnal místní farář Princl.

Přítomný lid nato zazpíval píseň Kde domov můj (14 let poté, co tato píseň slepého houslisty poprvé zazněla v prosinci 1834 ve hře Fidlovačka). Praktikujícím velitelem byl místní mlynář Förstl. Několik cvičení s dřevěnými maketami pušek proběhlo na Plasích. Vytváření těchto strážních oddílů (gard) bylo v souladu se zemským nařízením z března 1848.

Daleko nejzávažnějším faktorem revolučních změn bylo vyvázání se selského lidu z povinností vůči vrchnosti. Prvky poddanství byly zrušeny bezplatně. Robotní a desátkové povinnosti za přijatelnou náhradu. Její výše byla totiž stanovena na základě poměrně nízkých tzv. katastrálních cen z roku 1824 a to přibližně ještě ve výši jedné třetiny této ceny, kterou bylo možno navíc splácet až po dobu dvaceti let.

Cena další třetiny finanční náhrady byla pak anulována a poslední část měla být proplacena zemskými úřady prostřednictvím nově zřízeného tzv. vyvazovacího fondu. Celkově proto proběhl proces vyvázání se z povinností merklínskému panství, i díky přístupu samotných Kolovratů, bez rušivých momentů či větších sporů. Svědčí o tom i dopis nejpřednějšího představitele selského stavu v Soběkurech Kropáčka adresovaný v říjnu 1850 žurnalistovi K. Havlíčkovi.

tags: #Týnsko #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Výpočet ekologické stopy
• Tipy na výlety v pražské přírodě
• Tmavá obloha v ČR
• Návod na kostým z pytle na odpadky
• Komplexní pohled na vzdělávání