Mezinárodní dohody o klimatu: Historie a vývoj

Lidmi způsobená klimatická změna byla již tehdy ve vědecké komunitě považována za potenciálně závažný problém. Ale to neznamená, že se to na příslušných místech neřeší. A my chceme abyste měli představu co se ve světě děje a jak probíhá dekarbonizace třeba i mimo Evropu.

Počátky mezinárodní spolupráce

Konference se uskutečnila ve dnech 12.-23. února 1979 v Ženevě, kde sídlí Světová meteorologická organizace (WMO). Tuhle konferenci svolala Světová meteorologická organizace.

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a Mezinárodní rada vědeckých svazů na konferenci domluvily vytvoření Světového klimatického programu, který souvisí mimo jiné s rozvojem systémů předpovědí, informování a vytváření projekcí vývoje klimatu.

Stejná skupina se setkala znovu v roce 1985 na Vědecké konferenci v rakouském Villachu a v roce 1987 uspořádala dva semináře k dalšímu výzkumu příčin i důsledků klimatických změn.

Světová meteorologická organizace (WMO) a Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zakládají Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Ten panel IPCC nakonec vznikl v roce 1988. Byl založen právě Světovou meteorologickou organizací a Programem OSN pro životní prostředí.

Čtěte také: Ochrana přírody: Mezinárodní symbol

Tento vědecký panel od té doby vydává každých pět let souhrnnou hodnotící zprávu, která obsahuje přehled nových poznatků v problematice změn klimatu (a souvisejících technických i socioekonomických odvětvích) a jejich potenciálních dopadech, a navrhuje možná adaptační a mitigační opatření.

S každým reportem vychází shrnutí pro tvůrce politik (Summary for Policymakers, SPM), jež shrnuje obsah reportu a má sloužit jako podpora politiků pro tvorbu legislativy řešící problém změn klimatu.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC)

Setkání zástupců 172 států světa v Rio de Janeiru s cílem dohodnout se na principech udržitelného rozvoje. Někdy se jí říká taky „Summit Země“.

Jako výstupy setkání vznikly tři důležité dokumenty: Úmluva o biologické rozmanitosti, Úmluva o boji proti desertifikaci a pro úsilí ochrany klimatu a dodnes klíčová Rámcová úmluva o změně klimatu - UNFCCC.

UNFCCC je mnohostranná dohoda o ochraně klimatického systému Země a omezení globálního oteplování, která byla přijata v červnu 1992 a vstoupila v platnost v březnu 1994.

Čtěte také: Recyklace a její mezinárodní den

Dohody se účastní 197 států, které mají shodu na nutnosti řešit klimatické změny a na základě toho přijímají povinnost inventarizovat své emise a účastnit se každoročních konferencí (COP).

Ta je platná dodnes. A v zásadě říká tři věci. Za prvé - že klimatickou změnu je třeba řešit. Za druhé - že jsou státy povinné poskytovat zprávu o svých emisích.

To setkání smluvních stran rámcové úmluvy se zkracuje COP. To normálně probíhá každý rok a je to mechanismus, který ustavila právě rámcová úmluva o změně klimatu. Je to tzv. konference smluvních stran a očekává se tedy, že se schází každý rok. Teď byla 1 rok covidová pauza, takže tím větší očekávání teď před námi je (co se týče toho setkání smluvních stran v Glasgow).

Dá se říct, že od té doby se důležité věci děly právě na konferencích COP. První byla v Berlíně v roce 1995.

Kjótský protokol

Důležitější byl ale rok 1997, kdy probíhal COP s pořadovým číslem tři. Ten se konal v Kjótu a výsledkem byl právě zmíněný Kjótský protokol.

Čtěte také: Mezinárodní Znak Ochrany Přírody: Co to je?

Kjótský protokol byl přijat na třetí konferenci (COP3) států účastnících se Rámcové úmluvy UNFCCC o změně klimatu. Průmyslové země se v něm zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %.

Rozvinuté průmyslové země se v něm zavázaly do roku 2012 snížit emise skleníkových plynů v průměru o 4,2 % oproti emisím v roce 1990, konkrétní cíle jednotlivých zemí se však lišily.

Kjótský protokol vstoupil v platnost v únoru 2005 a ratifikovalo ho 192 zemí a v té době patnáctičlenná Evropská unie, nicméně nerozvinuté země jako Čína nebo Indie neměly v rámci Kjótského protokolu závazky ke snižování emisí.

USA Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly jej ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství, Kanada od protokolu odstoupila v roce 2011.

I když většina států, která se k něčemu v Kjótském protokolu zavázala, svoje cíle splnila, dá se považovat za úspěch jen částečně. Problémem bylo tak trochu černobílé vidění světa a dá se říct, že se ukazovalo prstem na viníky - kdo může za ty emise a ten pak byl zodpovědný s tím něco dělat.

Závazky ke snížení emisí se tak týkaly jen 36 zemí a téměř všechny tyto země své závazky snižování emisí naplnily.

Systém obchodování s emisními povolenkami

Systém pro obchodování s emisními povolenkami je podobně jako uhlíková daň nástrojem, který umožňuje ekonomicky postihnout aktivity, které vypouštějí emise skleníkových plynů.

Velcí emitenti mají povinnost nakoupit odpovídají množství povolenek, přičemž celkové množství emisních povolenek je stanoveno vládou a firmy s nimi mohou volně obchodovat.

Množství povolenek je postupně snižováno, čímž se zajišťuje snižování celkových emisí a zároveň je tak ovlivňována poptávka a tržní cena emisních povolenek.

V letech 2013-2020 se obchodování s povolenkami účastnilo více než 11 000 firem. Patří mezi ně elektrárny a spalovací zařízení s výkonem nad 20 MW, rafinérie, koksovny, železárny a ocelárny, cementárny, výrobci skla, keramiky a cihel, celulózky a papírny, výrobci hliníku a chemický průmysl.

V roce 2020 proběhla reforma, která řeší například přebytek povolenek a snižující se motivaci k investování do čistých technologií.

Zelený klimatický fond

V roce 2010 vznikl mezinárodní fond, jehož smyslem je financování klimatických opatření v průmyslově méně rozvinutých zemích světa.

Do tohoto fondu mají přispívat rozvinuté země a z těchto peněz pak mají být financována klimatická opatření v průmyslově méně rozvinutých zemích. Fond je součástí klimatické politiky zavazující průmyslově rozvinuté země přispívat finance na klimatická opatření v ostatních částech světa.

V roce 2020 fond disponoval přibližně 100 miliardami dolarů.

Pařížská dohoda

Důležitý průlom nastal v roce 2015, kdy byla na COP21 v Paříži podepsána Pařížská dohoda.

Pařížská dohoda byla sjednána v prosinci 2015 v Paříži a je to podobně jako Kjótský protokol právně závazná mezinárodní dohoda, která je součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC).

Tato dohoda, kterou dosud podepsalo 195 zemí, v roce 2020 nahradila nynější Kjótský protokol z roku 1997.

Evropský parlament dohodu schválil 4. října 2016 a k 5. říjnu se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa.

USA od Pařížské dohody odstoupily 4. listopadu 2020 na základě jednání bývalého prezidenta D. Trumpa, nicméně nastupující prezident Joe Biden USA k dohodě znovu připojil v den svého nástupu do funkce, 20.

Dohoda zavazuje členské státy ke stanovení a dodržení tzv. národních závazků (NDCs, Nationally Determined Contributions) ke snižování emisí skleníkových plynů a stanovuje proces, kterým budou národní závazky sledovány a vyhodnocovány.

Nerozděluje svět striktně na hlavní emitenty skleníkových plynů, tedy na ty, kteří v uvozovkách zapříčinili současnou změnu klimatu, a na ty ostatní. Ale spíše chápe vývoj států jako obecně emisně náročný.

Konkrétně tak nepenalizuje státy, které se dosud rozvíjí a u kterých se dá očekávat, že budou emitovat další a další skleníkové plyny, ale snaží se motivovat celé mezinárodní společenství, tedy smluvní strany, aby urychlily přechod na nízkoemisní rozvojovou trajektorii. A tento přechod se týká jak vyspělých států, tak nastupujících ekonomik, tak i těch nejchudších států.

Pařížská dohoda nejenže formuluje ten dlouhodobý cíl ochrany klimatu, ale zároveň pokrývá i řadu dalších oblastí. Nejenom tedy tuhle mitigaci, ale i adaptaci nebo finance, přenos technologií a budování kapacit.

Jsou to podobné oblasti, které byly také už rámovány nějak v rámcové úmluvě OSN o změně klimatu, ale pařížská úmluva nebo Pařížská dohoda k nim přistupuje, jinak. Vlastně tak, že ponechává větší prostor pro státy, aby si sami řekly, jak moc přispějí k stanoveným ambicím, takže v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, kdy je na každém státě, aby si zvolil, jak moc je schopný přispět do sdíleného úsilí.

Říká se, že Pařížská dohoda má tři hlavní pilíře. Konkrétně mluví o zvyšování naší schopnosti se adaptovat a o zajištění tzv. „food security“. To znamená zajistit, abychom měli co jíst jednoduše řečeno. Konkrétně říká, že je nutné sladit finanční toky vzhledem ke stanovenému teplotnímu cíli.

Pařížská dohoda je naprosto revoluční právě v tom, jak je inkluzivní - je nastavená tak, aby vyhovovala co nejvíce státům.

Tak to, jestli Pařížská dohoda je nebo není úspěšná, tak to uvidíme v roce 2023, kdy vlastně dojde ke globálnímu hodnocení závazků. I tak se ale můžeme podívat na to, jak vypadá průběžná situace. Což je i něco, co budou státy řešit v Glasgow.

Na základě výzvy z COP21 v Paříži byla IPCC vypracována zpráva, která se zaměřuje na dopady oteplení o více než 1,5 °C a na scénáře snižování emisí skleníkových plynů, které budou směřovat ke splnění cíle 1,5 °C. Tuto zprávu vydal IPCC 8. října 2018.

Zelená dohoda pro Evropu

Jako důležité body na ní můžeme ještě zmínit speciální report IPCC z roku 2018, který mapuje cesty k budoucnosti, ve které teplota nepřesáhne jeden a půl stupně. Nebo pak rok 2020, ve kterém se začala formovat Zelená dohoda pro Evropu.

Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal, EGD) je balíček opatření Evropské komise představený v prosinci 2019 jako cesta k transformaci evropské ekonomiky tak, aby byla dlouhodobě ekologicky udržitelná. V tomto plánu jsou uvedeny potřebné investice a dostupné finanční nástroje.

Rovněž je v něm vysvětleno, jak zajistit spravedlivou a inkluzivní transformaci. EU bude rovněž poskytovat finanční podporu a technickou pomoc těm, které přechod na zelenou ekonomiku nejvíce zasáhne. Jde o tzv. mechanismus pro spravedlivou transformaci.

Přijetím Evropského klimatického zákona (Evropského právního rámce pro klima) v roce 2021 se klimatické cíle vytyčené Zelenou dohodou pro Evropu stávají právně závaznými.

EU tak má do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality, což znamená, že jako celek nebude do atmosféry vypouštět více emisí skleníkových plynů, než kolik z ní dokáže odstranit.

V návaznosti na tento střednědobý cíl představila Evropská komise v témže roce balíček legislativních návrhů pod názvem Fit for 55, které mají k dosažení tohoto cíle přispět.

Balíček obsahuje jak návrhy upravující současné směrnice či nařízení, tak úplně nové legislativní návrhy. Zaměřuje se například na oblasti jako vyšší podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie, energetická účinnost, obchodování s emisními povolenkami či upravuje pravidla pro využívání půdy a lesnictví.

Budoucnost mezinárodních jednání

V listopadu nás tedy v Glasgow čeká COP s pořadovým číslem 26. V příští epizodě se pokusíme odpovědět na otázku, proč jsou tato jednání důležitá a jaké mají reálné dopady.

tags: #mezinárodní #dohoda #o #klimatu #historie #vývoj

Oblíbené příspěvky:

• Odvoz Odpadu Plzeňsko Ceny
• Ochrana ovzduší v ČR
• Více o ekologii
• Sdružení ochránců přírody
• Proč se zajímat o Naty Odpad?