MILF Blondýna v Přírodě: Fenomén Stiflerovy Mámy

20.03.2026

Filmová série Prci, prci, prcičky (American Pie, r. Paul Weitz, Chris Weitz, 1999) představuje kultovní fenomén, který byl zprvu spojený hlavně s generací X a tehdy nastupujícími mileniály. Dnes si k němu v odlišné rovině hledá cestu i generace Z. Vlivem časového vývoje a stárnutí diváků, kteří vzpomínají na původní trilogii jako na součást svého mládí, se z moderního filmu o problémech mládeže stalo nostalgické retro. S tímto posunem pracují i poslední díly franšízy, které často tematizují minulost a dospívání, resp. stárnutí.

Fenomén Stiflerovy Mámy

Tato postava je bezpochyby fenomén sám o sobě, ale pro koho? A v jakém smyslu? Je pozoruhodné, že se Jeanine Stifler neobjevila ve všech dílech. V těch, v nichž se vyskytla, zároveň nestrávila více než 4 minuty. Proč je tedy tak často tematizovaná? Jako příklad její popularity lze uvést píseň Stifler’s Mom, která je předělávkou známější Stacy’s Mom, případně přezdívku „Stiflerova máma“ jedné z účastnic reality show Love Island. Odpovědět jde jednoduše - nedostatek pro ni určeného prostoru vynahrazuje její výraznost.

Camp Estetika Jeanine Stifler

Nemohlo by se proto jednat o jistý druh campu? Vzhledem k tomu, že jde o jednu z nejstarších postav dlouholeté série o dospívání a raném stárnutí, je nasnadě zkoumat její případný camp ve vztahu k fenoménu ageingu, resp. Než text přistoupí ke zkoumání vztahu campu a stárnutí, bylo by vhodné určit, jestli je na postavě vůbec něco campy, případně co. Pojem camp je vnímán velmi individuálně, nejde o nic exaktního. Neexistuje žádný jednoznačný návod na to, jak poznat, co je camp a co kýč (případně obojí). Text tím pádem nemůže sloužit jako důkaz, že se jedná o camp, ale jen coby argumentace, proč je pro jeho autora zkoumaná postava campy.

V textu Sontag dál píše, že camp je láska k přehnanosti, umělosti a nepřirozenosti. Jeanine Stifler je všechno uvedené dohromady. Její herectví je lehce teatrální (což je dobře, neboť samotné campy bytí má být hraní rolí), připomíná klasické herecké „divy“ 30. až 50. let. Navzdory své roli svůdnice nemá tělesné proporce typické pro modelky doby, v níž série vznikla. Také se vždy obléká do barevně výrazných látek. Mohutným dojmem působí i její vyšpulené červené rty, které pronášejí slova vyčnívající svou „sexuální vábností“ nebo neočekávanou vulgaritou. Není náhodou, že ona slova jsou pronášena hlubokým ženským hlasem a Jeanine tak může připomínat transvestitu. Právě LGBTQI+ komunita je často spojována s popularizací campové estetiky. Transvestitu může Coolidge v tomto případě připomínat také velkou vrstvou make-upu. Díky tomu všemu se vlastně zdá velice umělou a (nejen svou osobností) velkou ženou. Je to spíš žena v uvozovkách nežli žena skutečná.

Styl a Povrchnost

U Stiflerovy mámy jde především o vizuální podobu a styl. V citovaném textu Sontag se můžeme také dozvědět, že zdůrazňovat styl znamená ztenčit obsah. To znamená, že stejně jako první dojem je důležitý i povrch. Nejde o hloubku myšlenky a postavy, ale prostě o její (ne)příjemně roz(vz)rušující vzhled, protože kdykoliv dochází k vývoji charakteru, omezuje se tím camp. Tím by se dala vysvětlit nepříliš rozvinutá osobnost zkoumané filmové postavy.

Čtěte také: Přírodní barvení blond vlasů

Povrchnost a mělkost charakteru jsou běžně považovány za znaky nízkosti (narativního) umění. Avšak camp odmítá jak zdánlivou harmonii tradiční vážnosti, tak rizika plné identifikace s extrémními stavy existence a stírá hranice mezi nízkým a vysokým, dobrým a špatným. Camp nerozlišuje mezi jedinečným a masově vyráběným předmětem. Proto může být stereotypní „MILFka“ vnímána jako camp, stejně jako celá filmová série.

Camp a Láska

Podle teorie campu nemá vysoká kultura žádný monopol na vybroušenost. Vybroušeností je i hrubost, v obou smyslech slova. Tím abnormálním je třeba i láska. Campy vkus bez lásky ke campy objektu je kýč, stejně jako sex bez lásky je vulgaritou. Avšak vulgarita je špatné slovo, té si camp cení. Vhodnější je použít slova zbytečnost, nevznešenost či možná amorální šeď. Láska, chtíč a sex jsou zásadní motivy jak v (zobrazovaném) světě Stiflerovy mámy, tak v teorii campu. Campy jsou přece „filmy pro pány“ sledované bez chtíče!

Asi jen málokterý divák je Jeanine sexuálně přitahován, a to hlavně kvůli její humorné výstřednosti. Celkové pojetí té postavy, včetně přehnaného líčení a stylizace (a trochu i věku), brání v ocenění skutečného půvabu Jennifer Coolidge. Postava Stiflerovy mámy je přehnaně sexuálně charakterizovaná právě z důvodu zparodování svůdných div středního věku známých z jiných filmů. Série o „americkém koláči“ je kombinací obojího (parodie i filmu o svádění). Postava mámy má jasný úkol spočívající v narušení erotických obrazů svou na první pohled zaznamenatelnou komikou.

Ženskost a Camp

Stiflerova matka je však mnohonásobně „žena“. Camp obecně inklinuje k ženským formám, jak tvrdí Malinowska, campy dílo by mělo klasické recyklované obrazy ženskosti ještě nějak podvratně přehnat. Tradiční podoba ženství se samozřejmě napříč lokalitou mění, ale Stiflerova máma je pravděpodobně vnímaná jako excesivní ve většině kontextů. Tato dáma je ale několik stereotypních „MILFek“ dohromady a najednou. Téměř jako kdyby se paní Robinsonová ze snímku Absolvent (The Graduate, r. Mike Nichols, 1967) spojila s přehnanou a ironicky sexuálně objektivizovanou trafikantkou z Amarcordu (r.

Camp vlastně není o ženskosti jako takové, ale o ženském obrazu vytvořeném prostřednictvím kapitalistického tržního hospodářství, společenského uznání a kulturních způsobů ocenění. Zde se tento obraz malou škálou variací a častým navracením se do stejných póz napříč díly vlastně nepohybuje a stává se statickým.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Záměrný a Naivní Camp

Zda je filmová série Prci, prci, prcičky campy, představuje téma samo o sobě. Může být samotná postava Stiflerovy mámy campy, když dílo, ve kterém vystupuje, není? Zřejmě může. Jakým způsobem může být ale dílo campy? Existuje takzvaný záměrný a naivní camp. Pokud camp ví sám o sobě, přináší menší potěšení. Postava, kterou ztvárnila Jennifer Coolidge, není myšlena smrtelně vážně. Jedná se proto o záměrný camp, tedy ten „slabší“, méně působivý druh.

Celý první snímek se snaží být campy trochu v duchu teenage komedií typu Pánská jízda (Bachelor Party, r. Neal Israel, 1984) či Porky‘s (r. Bob Clark, 1981). Pro camp by mělo platit, že svou účastí ve světě umění sabotuje fiktivní a imaginární světy vytvářející falešné reality, neboť sám zpřítomňuje zdánlivě neskutečné a přehnané. Tím pádem shazuje představu o tom, co je a co není možné, a zrazuje fikci tím, že okázalé a jinak velkolepé a nevšední pokládá za normální a uskutečnitelné. Jenže to rozebíraný film trochu zrazuje. Přehnanost postavy je taková, že snad žádný divák nevěří tomu, že jde o skutečné osoby. Celý film je samozřejmě chápán jako něco přitaženého za vlasy, odehrávajícího se jen v realistických kulisách. Nicméně podobný pohled mohli mít kdysi lidé třeba na osoby praktikující crossdressing.

Paradoxy Campu

Paradoxem celého campu je jeho protichůdnost. Ta se dá ukázat na příkladu paní Stiflerové. Camp přes svou výraznost stojí na okraji. Kdyby se stal dominantním ústředním „stylem“ či „motivem“, přestal by být campy, přestal by být sám sebou. Zároveň by však měl podvracet dominantní čtení zbytku textu/ostatních kulturních textů. Stiflerova máma má na děj filmu malý vliv. Je to spíš (vizuální) atrakce mající za úkol „osvěžit“ syžet. Humor s ní spojený skutečně pozitivně ozvláštňuje dílo, ale stále platí, že ona ve snímku vystupuje vždy jen několik minut. Je campy tím, že je na okraji textu, ale přestává být campy tím, že není výrazná ve vztahu k sdělení textu. Její přítomnost nic nepodvrací, nevadí myšlence díla.

Vzhled a Stárnutí

Výběrovým přehledem aspektů a projevů campu byl vytvořen základ pro vnímání campu ve vztahu k Stiflerově mámě. Zásadním se tedy jeví být její vzhled. Ten je u (nejen) amerických hereček pořád (bohužel) tím hlavním, natož pak u hvězd. Je však si potřeba uvědomit, že Jennifer Coolidge není hvězda první třídy. Nejvíce slávy jí přinesla asi tato role a ta je jednoznačně vedlejší. Jedná se spíše o herečku vedlejších rolí. Celé to může působit tak, že je trochu náhoda, že si ji mnozí diváci zapamatovali právě v této roli. Vlastně by bylo příhodné porovnat tuto roli s dalšími hereččinými výstupy, aby bylo jasné, který camp má původ v jejím osobním šarmu a co vzešlo z per, resp.

Tělo a Čas

S tématy hvězdnosti a campu úzce souvisí stárnutí. Přestože to může na první pohled působit nepravděpodobně, mohou jít témata campu a ageingu ruku v ruce. Text Susan Sontag totiž jasně hlásá mimo jiné to, že čas osvobozuje umělecké dílo od mravní relevance a předává je campy vnímavosti, že co bylo banální, může se postupem času stát fantastickým a campy, a že campy vkus si váží staromódních předmětů.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Jaké jsou vlastně charakteristické atributy Stiflerovy mámy, jejíž představitelce bylo v době natáčení třicet devět, čtyřicet, čtyřicet tři a padesát jedna let? Cigareta uvězněná mezi našpulenými, výrazně namalovanými rty, sklenička whiskey, sluneční brýle, blonďatá hříva, nalíčený obličej, hluboký hlas, ňadra, boky a lýtka, která vyčnívají zpod výrazných šatů nějaké studené barvy - nejčastěji modré. To vše je ještě umocněno zdvojením v odrazu zrcadla, okna nebo zrcátka automobilu.

Líčení může působit lépe než plastická operace. Líčení je umělé. Co je umělé, to přece (moc) nestárne. Takže ve výsledku není v obličeji na první pohled příliš rozdíl mezi Stiflerovou mámou v prvním a posledním díle. Možná je jen trochu kulatější a má několik vrásek, ale jinak vypadá opět ikonicky. Vlasy se jí snad vůbec nemění. Jedná se snad v posledním díle o paruku? Nemění se ani její hlas, což by teoreticky po tolika letech tak častého kouření měl. Kdyby byla výrazně starší, umocňovalo by to onen camp do závratných výšin. Žena lehce pokročilého věku jako sexbomba? To by vyznělo ještě komičtěji. Snaha tvůrců mít prakticky stejně starou paní Stiflerovou jako v prvním díle však camp oslabila. Míra campu je v tomto ohledu stejná, moc se nemění, jenže se mění společnost a vkus ohledně campu.

Jiné je to ovšem ve vztahu k tělu, které je po letech pouze trošku baculatější. Fyzická schránka Jennifer Coolidge je paradoxně v prvních dvou dílech zahalenější, což jde proti obvyklé praxi, kdy se vyzdvihují tělesné rysy mladic. V posledním díle, ve kterém vystupuje (Školní sraz), má namísto šatů v studené modré barvě naopak šaty provokativně červené. Víc prostoru také dostávají její opálená lýtka. Důležitou částí jejího těla je však poprsí. To se, pokud je v přírodní formě, právě s postupujícím časem vlivem gravitace proměňuje celkem výrazně. V předešlých dílech neměla tak velké výstřihy, tady jí dokonce vyčnívá horní okraj košíčků podprsenky. Na hruď je upozorňováno nejen směrem pohledu Jimova otce, ale i její vlastní rukou, když si do výstřihu sáhne pro jointa. Dokonce ani v předešlých sexuálních scénách nebyla tak odhalená.

Je tedy postupné „svlékání“ herečky campy? Dělá to z polonahého (po)staršího těla něco normálního, vznešeného, nebo jen svou podvratností vtipného? Typický divák, který je však nyní už dospělý, může být vlastně větším odhalováním lehce pobouřen, resp. Ale zdůraznění (hlavně) jejích ňader samo o sobě nesouzní s campem preferovanou bezpohlavností a stíráním rozdílů mezi mužským a ženským a sexuálním a mravním. Jenže protikladně to campy je, jelikož to souvisí s tradičním obrazem ženství a ten to posouvá trochu absurdním směrem, že by ho žena měla dodržovat (resp.

Celkově se ale pózy paní Stiflerové jen opakují a rozdíl je pouze v osobách, s nimiž je v kontaktu. Její obraz je prakticky neměnný. Její akce se omezuje na hovoření a souložení s tím, kdo za ní vejde do místnosti nebo auta. Vkus se ale mění a co bylo campy tehdy, dnes ani být nemusí. Jeanine Stifler se málo vyvíjí (i vizuálně) a přestává být plně campy, ale pořád v určité míře trochu je, jenže tato míra slábne.

Pohled Diváka a Fanouškovská Základna

Jenže čí pohled vlastně rozhoduje o tom, jestli je Stiflerova máma campy a jak moc stárne, když ani jedno není exaktně objektivně zaznamenatelné? Čtení textu a campu fanouškovskou základnou je zásadní. Když tento text řeší stárnutí postavy a herečky, musí brát v potaz i stárnutí samotných diváků. Jerslev s Petersen ve svém textu o stárnutí celebrit píšou, že fanouškovské kultury jsou tradičně považovány za fenomén pro teenagery, proto nejsou v tomto ohledu starší fanoušci bráni vážně. Jenže když vezmeme v potaz rok premiéry prvního dílu (1999), vyjde nám z toho, že první fanoušci filmu jsou dnes už dávno dospělí, i kdyby tehdy ještě nebyli v pubertě. Paralelně je proto potřeba kromě stárnutí bytí-pro-pohled paní Stiflerové zkoumat i stárnutí onoho pohledu samotného. Stárnutí pohledu si minimálně v posledním kanonickém díle (Školní sraz) uvědomují i tvůrci, kteří v něm tematizují problémy dospělosti hrdinů z prvních epizod série. Liší se nějak camp (stejně jako vkus a míra tolerance) určený pro mladší a starší publikum? Mění se v čase?

Camp je mnohými považován za jeden z prvních příkladů divácké subkultury, která si propůjčuje obrazy hvězd a využívá je mimo kontext původního filmu, což je samo o sobě „podvratné“ zacházení, které je navíc mnohdy následováno přímým vysvětlením toho, jak tyto obrazy podvratně číst. Přestože bylo výše uvedeno, že Jennifer Coolidge zpravidla nemívá výrazný prostor ve svých audiovizuálních dílech, je potřeba si uvědomit, že ještě jedna síla na poli proslavení v dnešní internetově-síťové společnosti hraje zásadní roli - fanoušci. - to vše nepřetržitě cirkuluje mezi fanoušky, a tak se postava dostává do povědomí lidí, kteří třeba ani původní kontext díla neznají. Fandom je tím pádem ve vztahu k hvězdě v dnešní době zásadní. Nejinak tomu je i v případě Stiflerovy mámy. Nemusejí přibývat další díly, aby se tento filmový svět rozšiřoval. Za to může právě aktivita lidí, jako je autor této studie - fanoušků. V tomto případě apropriace obrazu Stiflerovy mámy nevadí, nepodvrací ho (takže to zase na druhou stranu nesplňuje tuto campy charakteristiku) - ona byla parodická už od začátku.

Camp i Stiflerova máma jsou fenomény, které se očividně navzájem doplňují. Avšak pojem camp je pořád problematický. V kontextu s posledním dílem, tudíž i rokem 2012, může leckoho napadnout, jestli už není čas na to, aby nastoupil nový pojem, nějaký neodandismus či postcamp, případně digital camp? Nebo stačí jen „pravidla“ campu a celý tento pojem aktualizovat?

Děkuji Mgr. Jiřímu Angerovi, Ph.D.

André Bazin, „Ontologie fotografického obrazu“. In: Co je to film? Praha: Čs. filmový ústav 1979, s.

Fabio Cleto (ed.), Camp: Queer Aesthetics and the Performing Subject: A Reader. Edinburg: Edinburgh University Press 1999.

Peter Demeter, Láska k přehnanému.

Henry Jenkins, Textual Poachers: Television Fans and Participatory Culture.

Anne Jerslev a Line Nybro Petersen, „Introduction: ageing celebrities, ageing fans, and ageing narratives in popular media culture“. In: Celebrity Studies 9, 2018, č. 2, s. 157-165.

Kenneth B. Kidd a Derritt Mason (eds.), Queer as Camp: Essays on Summer, Style, and Sexuality. Fordham University Press 2019.

Anna Malinowska, „Heroin...

tags: #milf #blondýna #příroda