Termín „jaderný odpad“ se často objevuje v mediálním prostoru v souvislosti s vývojem hlubinného úložiště, ale legislativa ČR tento termín nezná. Věcně i formálně správné jsou pouze termíny „radioaktivní odpad“ a „vyhořelé jaderné palivo“.
Co je to radioaktivní odpad a vyhořelé jaderné palivo?
Zákon č. 263/2016 Sb. definuje radioaktivní odpad jako „věc, která je radioaktivní látkou nebo předmětem nebo zařízením ji obsahujícím nebo jí kontaminovaným, pro kterou se nepředpokládá další využití a která nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 263/2016 Sb. pro uvolňování radioaktivní látky z pracoviště.“
Stejný zákon definuje vyhořelé jaderné palivo jako „ozářené jaderné palivo, které bylo trvale vyjmuto z aktivní zóny jaderného reaktoru.“
„Do doby, než vyhořelé jaderné palivo jeho původce označí záznamem do průvodního listu radioaktivního odpadu za radioaktivní odpad nebo než Úřad (SÚJB) rozhodne, že vyhořelé jaderné palivo je radioaktivním odpadem, se na nakládání s ním, kromě požadavků vyplývajících z jiných ustanovení tohoto zákona, vztahují také požadavky na radioaktivní odpad“ (§ 110 odst. (1) zákona č. 263/2016 Sb.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že vyhořelé jaderné palivo není v současnosti ani radioaktivním, ani „jaderným“ odpadem, ale při nakládání s ním je nutno plnit všechna ustanovení, jako kdyby radioaktivním odpadem byl. Kromě jiného to znamená, že je zakázaný dovoz vyhořelého jaderného paliva ze zahraničí a jeho uložení na území ČR.
Čtěte také: Přírodě blízká krajina
Hlubinné úložiště vs. sklad radioaktivního odpadu
Hlubinné úložiště je typem úložiště radioaktivního odpadu; tj. je určeno k trvalému, časově neomezenému umístění radioaktivního odpadu bez úmyslu jej vyjmout.
Sklad radioaktivního odpadu nebo vyhořelého jaderného paliva je určen k dočasnému, časově omezenému, umístění těchto materiálů s úmyslem jej znovu vyjmout.
Skladování a ukládání radioaktivního odpadu je v zákoně č. 263/2016 Sb. jednoznačně definováno a liší se časovým rámcem těchto činností a posloupnosti dalších činností.
Zatímco skladování je časově omezeno a počítá s dalším nakládáním s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem, ukládání se týká pouze radioaktivního odpadu a je časově neomezeno, bez úmyslu uložený materiál vyjmout.
Na rozdíl od skladování se ukládání týká pouze radioaktivního odpadu, přičemž vyhořelé jaderné palivo bude před uložením deklarováno původcem nebo SÚJB jako radioaktivní odpad.
Čtěte také: Ohrožená pracovní místa
I když se v případě uloženého radioaktivního odpadu s jeho dalším využitím nepočítá, neznamená to, že s ním po omezenou dobu nebude možné nakládat. V případě hlubinného úložiště do doby, než budou úložné prostory uzavřeny, lze zabezpečit, aby uložený materiál bylo možné vyjmout, pokud takový požadavek v budoucnu vyvstane (např. z důvodu dalšího využití vyhořelého jaderného paliva, které již bylo prohlášeno za radioaktivní odpad).
Konkrétně to vzhledem k plánovanému zahájení provozu úložiště v roce 2065 a minimálně 50 letem provozu znamená, že s uloženým radioaktivním odpadem by mohlo být nakládáno alespoň do roku 2115.
Mezisklad vyhořelého jaderného paliva je historický termín, který byl v 90. letech minulého století použit při vývoji prvního skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu jaderné elektrárny Dukovany a nadále je používán jako jeho oficiální název (Mezisklad vyhořelého paliva Dukovany). Z hlediska terminologie zákona č. 263/2016 Sb. se ale jedná o sklad vyhořelého jaderného paliva, obdobně jako v případě druhého skladu v Dukovanech a skladu v areálu jaderné elektrárny Temelín.
Proč je nutné vybudovat hlubinné úložiště v ČR?
Na základě mezinárodních právních úprav, jimiž je ČR vázána, odpovídá ČR za vlastní radioaktivní odpad a nese všechny náklady s ním spojené.
V podmínkách ČR je hlubinné úložiště jedinou reálnou a technicky a ekonomicky realizovatelnou možností, jak uzavřít palivový cyklus jaderných elektráren a výzkumných reaktorů; tj. jak dlouhodobě (navždy) naložit s vyhořelým jaderným palivem.
Čtěte také: Modelování půdní eroze
Navíc musí být v HÚ uložen i radioaktivní odpad, který nelze uložit v již provozovaných úložištích. Vývoj HÚ je současně i jedním ze způsobů, jak zabezpečit, aby budoucím generacím nebyla způsobena nepřiměřená technická, ekonomická a společenská zátěž.
Minulé i stávající právní úpravy zakazují dovoz radioaktivního odpadu k uložení na území ČR a nejsou žádné indicie, že by se tyto zákazy v budoucnu zmírnily.
Alternativy k hlubinnému úložišti
Dovoz radioaktivního odpadu, včetně bývalého vyhořelého jaderného paliva, ze zahraničí pro potřeby jeho uložení na území ČR je ze zákona zakázán. Identický zákaz je součástí legislativních ustanovení všech zemí, využívajících jadernou energii a zdroje ionizujícího záření pro mírové účely, včetně např. Slovenska.
Zákon č. 263/2016 Sb., v § 7 odst. 3 zakazuje dovoz radioaktivního odpadu nebo vyhořelého jaderného paliva na území ČR. Nastavený režim vychází z premisy, dle níž každý stát odpovídá primárně za vlastní radioaktivní odpad a nese náklady s ním spojené (jež jsou značné a měly by být neseny především původcem tohoto odpadu), proto je dovoz do ČR zakázán.
Dvě výjimky z tohoto zákazu se týkají zpracování radioaktivního odpadu z ČR v zahraničí event. obráceného postupu. Pokaždé se ale zpracovaný odpad vrátí do země původu, kde musí být bezpečně skladován a posléze uložen.
V obecné rovině ale není vývoz radioaktivního odpadu zakázán (§ 107 odst. 2 zákona č. 263/2016 Sb.), i když nelze předpokládat, že v současnosti a budoucnosti bude možné tento vývoz realizovat.
Idea mezinárodního úložiště radioaktivních odpadů není nová a její původ lze vysledovat již v 80. letech minulého století. Její realizace ale naráží na prakticky nepřekonatelnou překážku odporu veřejnosti a většiny politiků k ukládání zahraničního radioaktivního odpadu na svém území.
Proto nelze stávající podzemní díla, která vykazují značný stupeň „poškození“ důlní činností, pro uložení vyhořelého jaderného paliva využít.
Podstatou bezpečného uložení jakéhokoliv radioaktivního odpadu je jeho dlouhodobá izolace od životního prostředí až do doby, kdy jeho radioaktivita klesne na úroveň srovnatelnou s radioaktivitou hostitelského prostředí.
Proto je nutné, aby geologické prostředí, ve kterém je hlubinné úložiště umístěno, bylo co „nejhomogennější“, bez výrazných geologických poruch (pukliny, zlomy) a bez výskytu současné a budoucí lidské aktivity, která by byla způsobilá narušit izolační vlastnosti úložného systému.
Přepracování vyhořelého jaderného paliva
Dlouhodobě, cca od 60. let minulého století, jedinými dvěma možnostmi, jak bezpečně naložit s vyhořelým jaderným palivem, jsou jeho přímé uložení nebo přepracování. Obě tyto možnosti vyžadují výstavbu hlubinného úložiště. V prvním případě pro vyhořelé jaderné palivo a ve druhém minimálně pro vysoce radioaktivní odpad, který při přepracování vzniká a vyhořelé palivo typu MOX a ERU, pokud bude využíváno.
Žádná možnost „bezodpadového“ nakládání s vyhořelým jaderným palivem neexistuje, a s vysokým stupněm pravděpodobnosti v budoucnu ani existovat nebude.
V případě přímého uložení je palivo po několika desetiletích skladování (v ČR v areálech jaderných elektráren) převezeno do lokality hlubinného úložiště a po přebalení do úložných obalových souborů umístěno v podzemí, v hloubce cca 500 m pod zemským povrchem.
Technicky lze realizovat opatření, které po dobu provozu hlubinného úložiště (v podmínkách ČR minimálně 50 let, ale pravděpodobně podstatně déle) umožní obalové soubory vyzvednout, dopravit do povrchového areálu a dále s nimi naložit dle potřeb budoucích generací.
Přepracováním vyhořelého jaderného paliva se rozumí proces nebo činnost prováděná s cílem získat z vyhořelého jaderného paliva štěpný nebo množivý materiál pro další použití.
Vyhořelé jaderné palivo obsahuje až 94 % původního uranu (směs izotopů uranu 235U, 236U a 238U) a asi 1 % 239Pu. Tyto izotopy jsou v procesu přepracování z vyhořelého jaderného paliva odseparovány a lze je využít při výrobě paliva typu ERU (obohacené uranové palivo z „přepracovaného“ uranu) a MOX (palivo obsahující směs oxidů uranu a plutonia).
Přibližně z osmi palivových souborů s vyhořelým jaderným palivem lze vyrobit po jednom ERU a MOX palivovém souboru, takže dochází asi k 25% úspoře zdrojů přírodního uranu.
Při využití MOX paliva v jednom reaktoru o výkonu cca 1000 MWe (např. jeden z bloků JE Temelín) lze použitím MOX paliva snížit množství vyhořelého jaderného paliva za dobu 60 let provozu z cca 1200 t (přímé uložení) na 320 t. Navíc ale vznikne asi 115 m3 vysoceaktivního odpadu a 270 m3 středněaktivního odpadu, které je nutno uložit v hlubinném úložišti.
Celkově se inventář hlubinného úložiště sice sníží, ale celkové náklady na přepracování paliva a následné uložení vzniklého radioaktivního odpadu a vyhořelého MOX paliva výrazně překročí náklady na přímé uložení vyhořelého jaderného paliva.
Role ČEZ a.s.
ČEZ, a. s., jako jediný producent vyhořelého jaderného paliva z energetických reaktorů v ČR, označuje vyhořelé jaderné palivo jako použité palivo, protože „obsahuje ještě značné množství energie“ (viz. webové stránky ČEZ, a. s.). Současně ale nerozporuje nutnost výstavby hlubinného úložiště, ať už pro přímé uložení „použitého“ paliva, nebo vysoce radioaktivního odpadu vzniklého z jeho přepracování, kdy pouze izotopy uranu a plutonia lze dále využít jako zdroje energie.
Využití vyhořelého jaderného paliva pro energetické účely naráží na značná technická a ekonomická úskalí, v důsledku čehož většina států provozujících jaderné elektrárny nikdy k rutinnímu přepracování vyhořelého jaderného paliva nepřistoupila (kromě např. ČR, SR, Maďarska, Finska, Švédska i země s největším počtem provozovaných jaderných elektráren na světě - USA), nebo od něj odstoupila (např. Německo, Velká Británie, Švýcarsko).
V současnosti jsou celosvětově k dispozici pouze komerčně provozované závody na přepracování vyhořelého jaderného paliva ve Francii a Rusku. Zkušenosti s přepracováním a dostatečné, cenově dostupné zásoby uranu činí z přímého uložení vyhořelého jaderného paliva dlouhodobě jedinou reálnou alternativu konce palivového cyklu v ČR.
I když až 94 % původního obohaceného uranu zůstává ve vyhořelém jaderném palivu a lze ho teoreticky dále využít pro energetické účely, vyhořelé MOX nebo ERU palivo již nelze z technických a ekonomických důvodů dále přepracovat a tak více než 80% původního obohaceného uranu nelze dále využít pro výrobu elektrické energie.
Stávající úložiště v ČR
V České republice jsou v provozu tři úložiště nízko a středněaktivních odpadů. Úložiště Richard se nachází v bývalém vápencovém dole Richard II u Litoměřic, Bratrství ve stejnojmenném uranovém dole u Jáchymova a Dukovany v areálu jaderné elektrárny. Radioaktivní odpady je třeba oddělit od člověka a životního prostředí na dostatečně dlouhou dobu. K bezpečné izolaci slouží právě úložiště radioaktivních odpadů. Odpady jsou do úložišť ukládány dle aktivity a původu.
V České republice jsou nyní v provozu tři úložiště nízko a středněaktivních odpadů. Obce, na jejichž katastru se úložiště nachází, dostávají zákonem stanovené příspěvky. Nejstarší úložiště Hostim u Berouna bylo v 60. letech minulého století uzavřeno. Ještě před několika desítkami let se radioaktivní odpady shromažďovaly u jejich původců. Hned od počátku tu byla poptávka po místě, kde bude možné odpady bezpečně uložit. Proto v roce 1959 vzniklo první úložiště v Hostimi a poté i další. Právě zajišťování provozu těchto úložišť je jedním z našich nejdůležitějších úkolů.
U všech úložišť pravidelně zajišťujeme rozbor vod z hydrogeologických vrtů a studní v okolí a povrchových vod z řeky či potoků. V případě úložišť Richard a Bratrství také rozbor důlních vod. Jejich analýza obsahu sledovaných radionuklidů dokazuje, že z uložených odpadů nedochází k žádnému úniku. Pravidelně jsou sledováni také pracovníci a každý, kdo vstupuje do úložiště. V České republice je v současné době vyhořelé jaderné palivo skladováno v areálech jaderných elektráren.
Uvolnění radioaktivních látek z úložiště brání soustava bariér, které se vzájemně doplňují, ale zároveň jsou na sobě nezávislé. Jinými slovy, i v případě, že jedna z bariér přestane plnit svou funkci, jsou tu další, které úniku radionuklidů zabrání. V první řadě bereme v potaz informace o úložišti jako takovém. V praxi to znamená, že konkrétní podoba obalu, množství a druh radionuklidů v ukládaných odpadech, hmotnost obalových souborů a další kritéria, to vše se může v jednotlivých úložištích lišit.
Provoz úložišť je několikrát ročně kontrolován inspektory ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. V případě důlních úložišť Richard a Bratrství také inspektory z Českého báňského úřadu a obvodních báňských úřadů.
Abychom zajistili bezpečný provoz úložišť, monitorujeme jejich vliv na okolní prostředí. Odebírají se vzorky vod z okolí a důlní vody z úložišť, sleduje se také ovzduší úložiště. Akreditovaná laboratoř potom stanovuje obsah vybraných radionuklidů. Každý, kdo do úložišť vstupuje, musí mít osobní dozimetr pro sledování dávky záření. Limity a podmínky bezpečného provozu schvaluje a aktualizuje Státní úřad pro jadernou bezpečnost.
Veličiny a radionuklidy, které se sledují, četnost odběrů i odběrová místa jsou stanovena pro každé úložiště zvlášť, v programu monitorování.
Vývoj situace s hlubinným úložištěm v ČR
Místo pro trvalé uložení vyhořelého jaderného paliva z českých atomových elektráren i dalšího radioaktivního odpadu se hledá od 90. let minulého století.
Nyní jsou vyhořelé palivové články uchovávány v meziskladu v areálu elektrárny v Dukovanech, další radioaktivní materiál pak v bývalém vápencovém dole Richard u Litoměřic a vytěženém uranovém dole Bratrství u Jáchymova. Na starosti je má státní Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO).
SÚRAO má za úkol také hledat místo pro budoucí hlubinné úložiště, které by vyřešilo problém s ukládáním radioaktivního odpadu na dlouhou dobu. Během let se měnil počet uvažovaných lokalit.
V červnu 2020 Rada SÚRAO schválila zúžení na čtyři místa, v prosinci téhož roku o tom rozhodla vláda. Hlubinné úložiště jaderného odpadu tak má v Česku vzniknout na jedné ze čtyř následujících lokalit - Janoch u Temelína, Horka na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku, či Březový potok na Klatovsku.
Průzkumné práce a harmonogram
Horniny v územích, která jsou v Česku zvažovaná pro stavbu hlubinného úložiště jaderného odpadu, chce SÚRAO prověřit také pomocí vrtů do hloubky desítek i stovek metrů. Žádosti o stanovení průzkumného území by podle platného harmonogramu měla správa podat v roce 2023. Se zahájením průzkumných a výzkumných prací zahrnujících vrty počítá správa úložišť okolo roku 2025 a dokončení výběru finální a jedné záložní lokality se předpokládá v roce 2030.
Stavba úložiště, v němž mají být půl kilometru pod zemí trvale uložené hlavně tisíce tun vyhořelého paliva z jaderných elektráren, by v Česku měla začít v roce 2050. Úložiště má fungovat od roku 2065.
tags: #mist #v #cr #pro #jaderny #odpad
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]