Srovnání množství odpadu dnes a za komunismu v České republice

Odpadkové koše plné starého pečiva, oschlých salátů či nahnilé zeleniny. Přesně takto vypadá plýtvání jídlem. Škodí nejen našim peněženkám, ale i životnímu prostředí a společnosti. Aby se podobné negativní jevy omezily, vyhlásila OSN na 29. září Mezinárodní den povědomí o plýtvání jídlem.

Projekt RESOURCE (Research on Environmental Sustainability and on the Use of Resources in Central European Households) se na problematiku spotřeby a plýtvání dívá z nového úhlu. „K tématu potravin, které se v domácnostech nepodaří zužitkovat, a spotřeby kohoutkové vody přistupujeme jinak, než je běžné v mediálním diskurzu, ale i v naprosté většině vědeckých výzkumů,“ vysvětluje Petr Jehlička z Etnologického ústavu AV ČR.

Běžný přístup spočívá v předpokladu, že lidé hodně plýtvají. Výzkum se soustředí zejména na identifikaci skupin, které plýtvají nejvíc, a na důvody tohoto chování. „Předpokládá se, že ukážeme-li lidem negativní důsledky jejich chování - poučíme je - oni na základě této informace změní svůj hodnotový žebříček a následně i své chování. Problémem ale je, že šíření informací, na které jednotlivci reagují změnou svého chování a začnou jednat udržitelněji, má ve skutečnosti omezenou efektivitu,“ říká vědec.

Výzkum potravinového odpadu přitom zažívá v mezinárodním kontextu naprostý boom. Stejný cíl si stanovila také Evropská unie v rámci Zelené dohody pro Evropu, tzv. Green Dealu.

Potraviny a voda v hlavní roli

Data o potravinovém odpadu jsou podle Petra Jehličky notoricky nespolehlivá. Navíc pocházejí primárně z vyspělejších zemí a je velmi pravděpodobné, že situace ve zbytku světa je odlišná. Uvádí se, že za zhruba polovinu objemu potravinového odpadu jsou zodpovědné domácnosti, následuje zemědělství (sklizeň, skladování atd.), pak výroba potravin a nejmenší podíl připadá na obchod a veřejné stravování.

Čtěte také: Tlaková Myčka 14mm pro Odpady

Většina výzkumů ovšem vychází z odhadů respondentů, a ty realitu podhodnocují až desetinásobně! Jen malý zlomek výzkumů vychází z analýzy sesbíraného odpadového materiálu, a ještě menší z odpadu sesbíraného opakovaně v průběhu ročních období.

Údaje z Česka jsou však díky několika tuzemským výzkumům mnohem přesnější. Ve srovnání s oficiálními evropskými daty o množství potravinového odpadu se ve velkoměstském prostředí v Česku produkuje na člověka a rok pouze 40 procent průměru Evropské unie.

Co se týká šetření kohoutkovou vodou, jsou české domácnosti na špici pomyslné evropské tabulky. Společně se Slovenskem, Maltou a Estonskem patří Česko mezi země s nejnižší spotřebou vody - 90 litrů na obyvatele a na den, zatímco průměr Evropské unie je 125 litrů.

Výzkumníky ale zajímá, proč jsou mezi jednotlivými státy takové rozdíly. Například denní spotřeba vody ve Švýcarsku je více než 3krát vyšší než v Česku (300 litrů na osobu). „Roli mohou hrát i faktory, které dominantní akademická komunita vůbec nevnímá, protože se v jejich společnostech nevyskytují. U nás je třeba běžné, že domácnosti se zahradou mají vlastní studny, které pokrývají část spotřeby.

Pro lepší srovnání sleduje projekt i domácnosti v Nizozemsku, kde se se zdroji hospodaří zřejmě méně šetrně než u nás. „Zdá se, že produkce potravinového odpadu v domácnostech tam v posledních pěti až sedmi letech klesla, bude asi na podobné úrovni jako v Česku. Spotřeba vody je tam ale asi o čtyřicet procent vyšší než u nás,“ vysvětluje Petr Jehlička a dodává, že Nizozemsko se v mezinárodním kontextu běžně považuje za společnost, která je příkladem, jak dosáhnout trvalé udržitelnosti.

Čtěte také: Problémy se sádrou v odpadu?

Petr Jehlička si přeje, aby české výzkumy byly inspirací i pro zahraniční badatele. Výsledky výzkumu mohou sloužit jako návod pro nakládání s potravinami a vodou i v jiných členských státech Evropské unie, což je jeden z cílů, který si výzkumníci vytyčili - přenést lokální znalosti na celoevropskou úroveň. „Myslíme si, že je důležité, že Česko v těchto dvou oblastech sice dosahuje výborných výsledků, které by jinde v Evropě považovali za výrazné úspěchy, ale u nás ani jinde se jimi nikdo nezabývá.

Zahrádkaření jako typický český fenomén

Úryvek z notoricky známé písně Ivana Mládka, která byla dlouhá léta znělkou magazínu pro kutily a zahrádkáře Receptář, pěkně ilustruje jeden typicky český fenomén, jehož výzkumu se Petr Jehlička dlouhodobě věnuje a mohl by se stát inspirací pro zbytek světa - zahrádkaření. Příjemcem výpěstků je přibližně 61 procent obyvatel Česka, což je rozhodně pozoruhodné číslo.

Zahrádkaření a farmaření v malém měřítku podle odborníků dobře zapadá do systému trvale udržitelného zemědělství. Zahrádkáři lépe hospodaří s vodou i půdou, a to také díky tomu, že jsou s ní více provázáni. V Česku se tomuto koníčku věnuje asi polovina populace. Je patrné, že obliba zahrádkaření přetrvává především v postsocialistických státech.

Ačkoli jeho kořeny sahají hluboko do minulosti, jde pravděpodobně o jedno z nezamýšlených pozitivních dědictví socialismu. I ve větších městech byl tehdy relativně snadný přístup k půdě a režim tuto činnost celkem podporoval jako nepolitickou aktivitu nebo jí alespoň nebránil.

„Myslím si, že obliba zahrádkaření obecně narůstá v celé Evropě a třeba v Česku v posledních pěti letech stoupla ze čtyřiceti na padesát procent populace. Tento trend považuji za opravdu důležitý. V článku z roku 2013 jsme pro pozitivní dopady tohoto jednání na trvalou udržitelnost navrhli termín ‚tichá udržitelnost‘. Označuje jednání, které je udržitelné svými přínosy, ačkoli jej přímo nemotivuje snaha o udržitelnost,“ říká Petr Jehlička.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

Výzkumník poukazuje rovněž na spojnici mezi užíváním zahrádky a nižším množstvím potravinového odpadu: „Studie z tak odlišných zemí jako Česko, Austrálie a Rakousko ukazují, že lidé, kteří vlastní zahrádku, produkují méně potravinového odpadu.

Alternativní potraviny a nápoje

V médiích se čas od času objevují různé názory a propočty, které potraviny mají nejhorší dopad na blaho planety, jsou takříkajíc nejnáročnější. Hovoří se o spotřebě vody a emisích při pěstování a výrobě, o uhlíkové stopě u dopravy i o dalších faktorech. Právě hovězí maso, ale také například avokádo či káva jsou nejčastějšími mediálními strašáky. Opodstatněně?

„Pokud jde o hovězí maso, tak dopady jsou skutečně enormní a toto téma už ani není nijak kontroverzní,“ přitakává Petr Jehlička. Podle jeho názoru je totiž velmi zajímavá otázka nápojů. V odborných debatách se často soustředíme na ekologické dopady produkce a spotřeby potravin, nápoje však podceňujeme: „K naplnění našich životních potřeb přitom stačí voda.

Badatelé zkoumali dopad změny v pití piva, vína a kávy a spotřeby masa na ekosystém mezi lety 1950 a 1990. Hlavním parametrem byla výměra půdy potřebná k produkci ingrediencí nezbytných k uspokojení nároků na jmenované nápoje a maso. Spotřeba kávy a piva na osobu se během 40 let v Nizozemsku zvýšila osmkrát, vína patnáctkrát. Zároveň měli Nizozemci dvaapůlkrát vyšší roční spotřebu masa na osobu - zatímco na začátku sledovaného období to bylo 36 kilogramů, na jeho konci už 86.

Ekologické chování

Hovoříme-li o plýtvání, mohla by rada znít vcelku elementárně: chovat se hospodárně, neplýtvat. Opravdu je to ale tak jednoduché? Jedna oblíbená poučka říká, že člověk má vždy začít sám u sebe. „Jako jednotlivci nejsme úplně bezmocní. Podle badatelů je třeba hledat efektivní řešení na vyšší úrovni: státu, potažmo Evropské unie.

Měli bychom přejít na zemědělství, které bude šetrněji pečovat o půdu, vodu a šetřit dalšími vstupy do produkce, zejména těmi, co ohrožují biodiverzitu. Její ztráta se aktuálně projevuje v katastrofálním úbytku hmyzu. Za posledních 30 let se v Evropě vyšplhal k 80 procentům. Na vině jsou zejména pesticidy.

Česko se v konečném hodnocení umístilo šesté od konce. Hůře dopadlo pouze Nizozemsko, Irsko, Řecko, Lucembursko a Kypr. Česko podle indexu stále pokulhává v omezování emisí skleníkových plynů, kde nedosahuje ani na unijní průměr. Jen tuzemský průmysl jich ročně vyprodukuje 1932 kilogramů na obyvatele, což je meziroční nárůst zhruba o 11 procent.

"Hlavní příčinou zvýšení emisí v průmyslu je návrat na úroveň průmyslové výroby před covidovou pandemií. K největšímu meziročnímu nárůstu došlo v odvětvích chemického průmyslu a zpracování kovů. Za přibližně 40 procent emisí skleníkových plynů v ČR ale stojí spalování uhlí," komentovala výsledky analýzy mluvčí ministerstva životního prostředí Lucie Ješátková. Kvůli nadprůměrně vysokým emisím zemře v Česku podle mezinárodních studií ročně 3200 lidí. V přepočtu na obyvatele se jedná v rámci unijní sedmadvacítky o 21.

Oproti minulému roku se Česko zhoršilo v produkci odpadu, zlepšilo se v jeho recyklaci. Podíl odpadů, které se povede znovu využít, v ČR meziročně vzrostl o tři procentní body na 43 procent. Republika si tak v tomto indikátoru polepšila o šest příček na 13. místo.

Samotná recyklace nicméně podle odborníků není řešením, efektivnější je snižovat množství produkovaného odpadu. Z tohoto hlediska si ale Česko naopak pohoršilo. Na jednoho obyvatele nyní připadá 570 kilogramů odpadu ročně, což odpovídá meziročnímu růstu o 12 procent.

Podle indexu má Česko stejně jako loni nejvyšší podíl půdy postižené suchem v celé evropské sedmadvacítce, dosahuje 16 procent.

tags: #množství #odpadu #dnes #a #za #komunismu

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad Havířov
• První emise 5000 Kč bankovky
• Koriandr v českých podmínkách
• Ekologická Likvidace Kotle s Dotací
• Škola v přírodě a plavání – recenze