Moderní ochrana přírody a chmelnice

Česká krajina procházela v posledních desetiletích významnými změnami. Proměny se nevyhnuly ani chráněným územím, jako jsou národní parky (NP), chráněné krajinné oblasti (CHKO) a lokality soustavy Natura 2000. V těchto územích se navíc střetává více zájmů, které musí odpovědný správce vyvažovat.

K zodpovězení otázky, jak krajinu spravovat a čemu by měla sloužit - ať už jde o funkce produkční, rekreační, nebo o ochranu přírody -, mohou pomoci právě výstupy hodnocení změn krajiny.

Pětiletý projekt nazývaný jako „Monitoring krajiny“ byl realizován ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., mezi lety 2018 a 2022 v rámci smlouvy s Ministerstvem životního prostředí. Měl za cíl jednotlivé správy NP a CHKO a celý resort vybavit informacemi o vývoji krajiny ve všech 30 velkoplošných zvláště chráněných územích (VZCHÚ). Stejné analýzy byly zpracovány i pro vybrané lokality Natura 2000 a také pro území, kde se uvažuje o vyhlášení NP nebo CHKO.

Data o využití krajiny byla pořízena manuální vektorizací, tzn. digitalizací informace z mapových podkladů v prostředí programu ArcGIS. Vzhledem k práci s rozmanitými datovými zdroji bylo možné v rámci krajinného pokryvu vyčlenit devět kategorií (orná půda, trvalé travní porosty, zahrady a sady, vinice a chmelnice, lesy, vodní plochy, zastavěné plochy, rekreační plochy a ostatní plochy).

Ty byly zpracovány na základě vojenské topografické mapy Československa v měřítku 1 : 25 000 vzniklé mezi lety 1952 a 1956, dále byla použita vojenská topografická mapa z let 1988 až 1995, základní topografická mapa pořízená v letech 2002 až 2006 a nakonec byly využity letecké snímky z let 2016 až 2020. Tyto čtyři časové horizonty, zjednodušeně pojmenované jako 1950, 1990, 2004 a 2016, zachycují krajinu v zásadních milnících, které ovlivnily její další vývoj.

Čtěte také: Dívčí pokoj s přírodními prvky

Pokud se podíváme na změny krajinného pokryvu v NP a CHKO, je patrná především zvyšující se dominance lesa. Podíl lesa se na území všech NP a CHKO zvýšil během sledovaného 70letého období z 55 na 63 %. Nejintenzivněji pak les přibýval do roku 1990. Naopak docházelo k ústupu intenzivnějších forem zemědělského hospodaření v podobě poklesu podílu orné půdy (z 23 na 9 %), oproti tomu po mírném poklesu do roku 1990 se celkově zvýšila výměra trvalých travních porostů ze 17 na 21 %.

Změna z orné půdy na trvalé travní porosty byla po celou dobu tou plošně nejrozsáhlejší se zvyšující se intenzitou směrem do současnosti. Vývoj napříč jednotlivými chráněnými územími se však velmi různí. Národní parky jsou obecně více zalesněné (nárůst lesa ze 70 na 79 %) a jak v případě orné půdy, tak trvalých travních porostů byl zaznamenán významný pokles jejich rozlohy.

Vyšší je taky celková stabilita, kdy se krajinný pokryv v národních parcích nezměnil v daných čtyřech časových horizontech na 83 % území, zatímco v CHKO došlo ke změnám na 30 % jejich rozlohy.

Hodnocení zastavěných a rekreačních ploch ukázalo jejich setrvalý nárůst. Zajímavé je, že zatímco zástavba je více zastoupena a rostla v CHKO, zastoupení rekreačních ploch je vyšší v národních parcích vlivem jejich značné rozlohy v Krkonošském národním parku. Zástavba a rekreace jsou napříč územími rozloženy nerovnoměrně. Zástavby více přibylo v CHKO nedaleko větších měst, a to zejména po roce 1990 jako součást efektu suburbanizace.

Délka silnic se v součtu mnoho neproměnila - lokálně docházelo k uzavírání silnic, často právě s ohledem na zájmy ochrany přírody, jinde nové úseky silnic vznikly. Nárůst ulic pak koreluje s nárůstem zástavby. Jiná je situace u zpevněných cest. V převážně zalesněných území, tedy včetně národních parků, došlo ke stagnaci nebo rozšíření jejich sítě, zřejmě ruku v ruce s lesnickými a rekreačními aktivitami.

Čtěte také: Aktuální inovace v odpadových koších

Pozemkové úpravy a ochrana krajiny

Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky.

Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod. Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou).

Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability.

Delimitace kultur se chápe jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. Představuje členění kultur v rámci organizace půdního fondu na ornou půdu, zahrady, louky, pastviny, vinice, sady a chmelnice.

V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné. Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav.

Čtěte také: Moderní prodejny a biophilic design

Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru.

Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj.

Rozptýlená zeleň byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Dle TRNKY (2007) se rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení.

Návrat hodnotné RZ do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé.

Během totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika. Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí).

TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků.

Zjednodušování krajinné mozaiky nemělo všude stejně intenzivní charakter. Ve vrchovinných a podhorských oblastech byly postiženy především plošiny, široce rozevřená údolí a říční nivy. Svažité pozemky si alespoň místy zachovaly tradiční vzhled drobnozrnné struktury využívaných a nevyužívaných ploch (drobné vodoteče, kamenice, doprovodné porosty, druhově bohaté louky).

TRNKA (2006, s. 195-198) ji definuje jako heterogenní množinu maloplošných prvků, zejména forem rozptýlené zeleně (např. ekotonové lemy lesního pláště, dále pak kamenice, polní cesty, pěšiny, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavby, ale i negativně působící krajinné prvky jako malé lomy, deponie, polní hnojiště apod.).

Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou.

Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Schopnost efektivně chemicky eliminovat plevely a libovolně hnojit vedla k zanedbávání osevních postupů.

Právní nástroje ochrany biodiverzity

Cílem tohoto článku je vytvořit ucelený přehled současných právních nástrojů k ochraně biodiverzity v zemědělské krajině, analyzovat je a zhodnotit jejich účinnost proti tomuto úbytku. Autoři se zaměří především na nástroje koncepční, ekonomické a administrativní.

V rámci prováděné analýzy tak bylo zjištěno, že k ochraně biodiverzity v zemědělské krajině mohou přispět celkem dvě desítky koncepčních nástrojů práva životního prostředí. Obecně lze tyto nástroje charakterizovat jako střednědobé. Výjimku zde tvoří Strategie resortu Ministerstva zemědělství České republiky do roku 2030 a Strategický rámec České republiky do roku 2030, které jsou považovány za zastřešující strategické dokumenty a z povahy věci se jedná o koncepční nástroje dlouhodobé.

Pouze některé z těchto nástrojů se problematikou úbytkem biologické rozmanitosti v zemědělství zabývají přímo - jmenovitě to jsou Státní politika životního prostředí České republiky 2012-2020, dále Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky 2016-2025, která je rozvedena Státním programem ochrany přírody a krajiny České republiky pro období 2020-2025 a Národní akční plán k bezpečnému používání pesticidů v České republice pro 2018-2022 (dále jako koncepční nástroje přímé).

Strategie ochrany biologické rozmanitosti současný stav hodnotí následovně: „Druhová bohatost vázaná na zemědělskou krajinu vykazuje v ČR v mnoha ukazatelích trvalý pokles. V letech 1982-2007 poklesla početnost druhů ptáků zemědělské krajiny téměř na polovinu.

Výše vymezené koncepční nástroje přímé pak obsahují opatření, která lze řadit do celkem pěti kategorií. V prvé řadě se jedná o opatření zaměřená na vzdělání a výzkum. Mezi taková patří například opatření sloužící k podpoře informovanosti o vlivu zemědělské produkce na životní prostředí, která si kladou za cíl zavést u zemědělců povědomí o problematice ochrany biodiverzity v zemědělské krajině, případně jej zvýšit.

Kategorie druhá pak řeší zásadní nedostatek v případě hodnocení úbytku živočišných druhů ve vymezených oblastech - nedostatečný monitoring. V důsledku tohoto nedostatku jsou přijata opatření jak k monitoringu krajiny a v ní se nacházející zvláště chráněná území (ZCHÚ), evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO), tak i stavu živočišných druhů.

Jelikož však nelze pochybovat o provázanosti biotypů živočišných druhů s přírodními stanovišti jakožto složkami krajiny, byl zákonodárce veden k zavedení opatření kategorie třetí, tedy takových, která slouží právě k jejich ochraně a podpoře. Tato opatření jsou zacílena především na diverzifikaci krajiny, zachování a tvorbu územní ochrany včetně krajinotvorných prvků (územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, ZCHÚ, OP, EVL), stavební činnosti včetně problému nedostatečné propustnosti krajiny, způsoby hospodaření v krajině se zaměřením na podporu ekologického zemědělství a omezení intenzivního zemědělství pomocí méně nebezpečných přípravků na ochranu rostlin, a nakonec pomocí jiných metodik jako je. Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy.

Obecně lze brát pozitivně fakt, že na vykonávání stanovených opatření se vedle nástrojů nových využívají také administrativní a ekonomické nástroje stávající, které jsou tímto revidovány. Opatření samotná by bylo nutné hodnotit jednotlivě - vedle kvalitních a přímočarých totiž nejsou vzácná ani široká a vágní (např.

Nicméně kromě stanovení cílů je nutné, aby byla v rámci jednotlivého nástroje vhodně zvolena také jeho implementace. Implementace určuje mechanismus, kterým prostřednictvím stanovených opatření dochází ke koordinaci a praktické realizaci cílů.

Prvá skupina koncepčních nástrojů využívá existující organizační struktury a realizaci přenáší právě na ně. Obvykle se jedná o MZ, MŽP, MF, MO, AOPK ČR, TA ČR, GA ČR, rostlinolékařskou radu aj. Do této skupiny lze zařadit například SP ŽP, SOBR či SP OPK.

V kontrastu k předcházejícím, nástroje zařazené do skupiny druhé (například AP EZ) za účelem řízení implementace zřizují instituty zcela nové - jmenujme např. řídící a koordinační výbory, pracovní skupiny, komise pro naplňování akčních plánů, národní rady aj.

I v současné době však můžeme reflektovat takové koncepce, které mechanismus implementace zcela postrádají. Mezi takové lze zařadit Strategický rámec ČR a Strategii resortu Ministerstva zemědělství.

Stejně jako v předchozím bodě mohou hodnocení provádět buď stávající orgány nebo zcela nové organizační struktury, kdy jednoznačně převládá možnost využití institutů stávajících. Existují však také případy (SR MZ, AP EZ, či SP OPK), kde není mechanismus hodnocení definován dostatečně, nebo, jak je tomu v Koncepci poradenského systému MZ a Akční plán pro biomasu, není definován vůbec.

Aby však bylo možno mluvit o předpokladu, že je realizace vykonávána odpovědně, případně je odpovědně vykonáváno hodnocení, je nutné, aby jednotlivá koncepce obsahovala také prvek kontroly. Tento prvek však většina zkoumaných koncepcí postrádá.

Přestože je však koncepční nástroj primárně nástrojem strategickým, nikoli právním, může být pro vybrané subjekty závazný. Chybějící prvek kontroly však značně znesnadňuje případnou vymahatelnost opatření.

Z výše zmíněného však plyne, že každý z nich může být pojat zcela diferencovaně. U později vzniknuvších koncepcí je ale možné spatřovat určitou tendenci k unifikaci a zakotvení klíčových bodů.

Dále, přestože se nejedná o právní předpisy, lze spatřovat jistou hierarchii těchto nástrojů, kdy zastřešující strategické dokumenty jsou dále prováděny koncepcemi odvětvovými. Provázanost je taktéž patrná ve vzájemném odkazování či závěrečném shrnutí dalších existujících koncepčních nástrojů či opatření, nezřídka je však možné nalézt také odkazy či vazby na nástroje ekonomické či administrativní.

Na druhou stranu, v případě některých koncepcí je patrné, že přestože cíle, kterých má být dosaženo, stanoveny jsou, opatření, jak daných cílů dosáhnout, chybí. Zde je však potřeba vzít v úvahu druh daného dokumentu - pokud se jedná se o zastřešující koncepční nástroj, případně o nástroj, který zlepší biodiverzitu sekundárním působením, není tato absence tak výrazný problém.

Právních nástrojů k ochraně životního prostředí existuje mnoho a mezi jedny z nejdůležitějších patří nástroje ekonomické. Význam tohoto způsobu regulace lidské činnosti, která více či méně životní prostředí negativně ovlivňuje, dokazují i některé z principů práva životního prostředí - zejména princip znečišťovatel platí nebo princip ekonomické stimulace.

Jedním z hlavních ekonomických nástrojů v zemědělství jsou dotace. Do značné míry tuto skutečnost nastolila Evropská unie, od níž větší část dotací do zemědělského sektoru plyne.

Způsob obhospodařování půdy tak půdu vyčerpal a začal ohrožovat ekosystémy v zemědělské krajině, proto se v současné době přesunuly dotace z podpory zemědělské produkce k podpoře šetrného zacházení se zemědělsky obhospodařovanou krajinou (tzv.

Mezi významné představitele pozitivní ekonomické stimulace řadíme bezesporu Evropskou Unií zavedené tzv. přímé platby, které dnes zaujímají většinový podíl vyplacených peněžních prostředků na podporu zemědělství.

Povinnost chránit určitý typ významných krajinných prvků se objevuje již v DZES 4, která se zabývá přímo biologickou rozmanitostí. Předmětem ochrany jsou dle prvního povinného požadavků na hospodaření PPH 2 významné krajinné prvky vodní tok a údolní niva, které představují stanoviště značného množství volně žijících ptáků.

Druhý z požadavků PPH 2 se zaměřuje na ochranu rozptýlené zeleně, resp.

Za nejstěžejnější je však třeba považovat pravidla DZES 7 týkající se krajiny a minimální úrovně péče o ni. Předmětem ochrany je krajinný prvek, který spadá pod pojem ekologicky významný prvek (dále jen „EVP“) podle § 5 nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, a jako takový by měl být součástí zemědělské krajiny.

Velmi důležitou novelou schválenou v prosinci 2019 je nařízení vlády č. 350/2019 Sb., kterým se mění nařízení č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl mezi požadavky DZES 7 zaveden požadavek na pěstování jedné plodiny na maximálně 30 ha půdy (pro rok 2020 se jednalo jen o erozně ohroženou půdu, od 1. 1. 2021 se nařízení vztahuje na veškerou ornou půdu, na které by zemědělští podnikatelé chtěli získat některé z hlavních dotací - např.

tags: #moderní #ochrana #přírody #a #chmelnice

Oblíbené příspěvky:

• Sběr baterií a charita
• Vysvětlení zákonů přírody
• Adresa skládky v Bohumíně
• Básně o životě
• Odpadkový koš 80l do baru