Zdeněk Sýkora – Moje příroda: Recenze výstavy odhalující malířův vztah k přírodě

Výstava Zdeněk Sýkora - Moje příroda, pořádaná v Galerii Zdeněk Sklenář ve dnech 5. 2. - 28. 4. 2019, si kladla za cíl mapovat vývoj umělcovy tvorby od roku 1942 až do roku 2009. Katalog vydaný u příležitosti 100. výročí malířova narození zachycuje tuto výstavu.

Především ale chtěla ukázat Zdeňka Sýkoru jinak. Vedle sebe byla představena díla, která se spolu běžně neobjevují: struktury a linie spolu s krajinomalbou a skvrnami. Výstava tak chtěla rozbít představu Sýkory jako počítačového umělce a ukázat jej znova jako malíře, který proslulá abstraktní díla maloval souběžně s krajinami.

Katalog zaznamenává celou výstavu: vedle reprodukcí všech tehdy vystavených Sýkorových obrazů i fotografií obsahuje také archivní fotografie zachycující malíře během tvorby, doprovodné texty a fotodokumentaci expozice od Martina Poláka.

Klíčový český poválečný malíř Zdeněk Sýkora s láskou opakovaně vysklíval rám, ve kterém malba organizuje přírodu dle pragmatických lidských potřeb. Právě na Sýkorův vztah k přírodě se soustředí aktuální retrospektiva jeho děl v pražské Galerii Zdeněk Sklenář, která výjimečně prodloužila termín do 27. června.

Komorní otevřenost výstavy

Hlavní předností výstavy je - i vzhledem ke zdůrazněnému vůdčímu motivu - její komorní otevřenost. Expozice se sice volně odvíjí k autorově pozdnímu dílu, Linii č. 199 z roku 2000, do chronologického řazení nicméně neustále skáčou starší a jakoby zpátečnické krajinomalby. Na první pohled mezi všechny ty abstraktní kompozice, struktury a linie nepatří.

Čtěte také: Svojtka: Moje první kniha o přírodě

Výstava takto fyzicky akcentuje téma formulované v necelé třicítce stručných komentářů, přibližujících Sýkorovo výtvarné uvažování: totiž že malíř, jenž proslul především geometrickými kompozicemi, se neustále vracel k přímé zkušenosti se svébytnou lounskou krajinou.

Výstižnými slovy samotného Zdeňka Sýkory, jak řekl roku 1995 v rozhovoru s Vítem Čapkem: "Pro mne je malba v přírodě naplněnou potřebou volného prostoru. Je to forma malířské kontemplace a zdroj síly. Z pocitu krajiny vedla moje cesta k umění."

Když prý Sýkora došel k programovým strukturám, uvědomil si, že jsou převedeným vyjádřením toho, oč usiloval v raných impresionistických plátnech. "Obrazy, které maluji v přírodě, mají v poslední době svou vlastní strukturu, ale respektují výchozí pocit. Posunuji jejich formu k co největší syntetičnosti a jednoduchosti. Nyní jsou redukovány jenom na linii horizontu jako hranici styku hmoty země s hmotou prostoru."

Nezpřetrhaná provázanost těchto aspektů zřetelně vystupuje na povrch právě na současné výstavě. Ta však díky své přehlednosti dovoluje číst Sýkorovo dílo i pozpátku. Stačí změnit úhel pohledu, o pár kroků poodstoupit: už v raných surrealistických a "barokních" fotografiích a avantgardních krajinomalbách vyniká Sýkorův smysl pro architektonické uchopení barvy, ovlivněný zejména Paulem Cézannem a Henrim Matissem, vedoucí až k osvobození tvaru jako elementárního prvku a k následné kombinatorice 60. let.

Zdeněk Sýkora byl každopádně mistrem v odečítání (v obou významech toho slova) a podchycení podstaty nazíraných fenoménů. Sýkora intuitivně nazřel, že to, co se v makrostrukturách děje mezi prvky, lze převést do společného jazyka linií.

Čtěte také: Informace o svozu odpadu Jílové

K liniím tak došel jako k elementární šroubovici malované přírody, která se začala chovat podobně jako DNA přírody skutečné. Teoretik Jindřich Chalupecký kdysi Sýkoru nenazval "hymnikem přírody" bezdůvodně.

Jen v největší stručnosti připomeňme, že tento postup vedl Sýkoru k využití počítačového algoritmu, který původně intuitivní práci s opakováním a různěním strukturálních elementů výrazně zdokonalil. Sýkorovy obrazy proto nelze označit za naprogramované, jak se občas dělo. Naopak.

To se každopádně více méně vše může divák dozvědět na výstavě, kde je k nahlédnutí i výběr z galerií vydaných katalogů. Pozoruhodná je vzdálená příbuznost Sýkorových linií s renesanční koncepcí takzvané hadovité figury, spirály, jež byla vnímána nejen jako signatura ladného, svobodného a v nemenší míře živoucí pohybu, ale také jako spirituální trajektorie.

Čára ostatně není nikdy jen tak: "něco" jí vždy vede, stejně jako ruku, která čáru zakresluje. Sýkorovy obrazy jsou v tomto ohledu důsledným osvobozením čáry. Duch či duše se tedy neztrácí ze zřetele. Snad jen že v případě Sýkorových čar je důsledně "vegetativní".

I trojrozměrné objekty v posledku představují pouhá zakřivení plochy, jako by Sýkorovy obrazy vzdáleně asociovaly teorie holografického vesmíru. Návštěvník výstavy si to může sám vyzkoušet: jen pohlédne v ose "topologických" a "asymetrických" struktur až k linii na konci poslední místnosti.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Jarosově nad Nežárkou

S takovou četbou Sýkorových obrazů pak souvisí další paradox: obrazy, mířící k čemusi jako nejjednoduššímu společnému univerzálnímu principu (Sýkora sám hovořil o "hranici možností výtvarné výpovědi"), volně přecházejí jeden ve druhý a vynucují si další a další generace.

Tato vlastnost odlišuje Sýkorovu intuici od abstraktních tendencí, jež chtěly obrazům zajistit autonomii tak ryzí, až je přirozeně rozpustily do monochromatických polí. Taková abstrakce od počátku tíhla k počátku malby jako k její smrti. Díky tomu nabízí Sýkorovo dílo ve svém celku zkušenost, která v binárním věku není vůbec samozřejmou.

V Sýkorově díle je znát schopnost pozorného vnímání jen pozvolně se měnící přírody, jež se přenáší i do pozdních liniových obrazů. Sýkory obrazy trvají dlouho, lze-li to tak říci, a samo jejich sledování diváka učí ztracenému umění trpělivosti.

Sýkorovy obrazy na aktuální výstavě nakonec skýtají ještě jeden prožitek závrati, tentokrát historické. "Když se podíváte na moje nebo Sýkorovy věci, tak je nelze posuzovat na základě doby a politiky, to si šlo svojí cestou," pronesl kdysi Sýkorův souputník Hugo Demartini, vysvětlujíc tak nečasový charakter jejich díla, jehož vlastní podstatou není nic jiného než zachycený průběh nepředvídatelných reakcí.

A skutečně: Sýkorova Šikmá struktura z roku 1968 neví nic o pražském jaru, stejně jako Linie č. 58 z roku 1989 neví nic o sametové revoluci. Rozmáhají se až nelidsky.

Výstavou Zdeněk Sýkora 100 připomíná Galerie Zdeněk Sklenář 100. výročí narození významného českého představitele geometrické abstraktní malby 20. století. Minimalisticky pojatá výstava tvoří pendant k loňské retrospektivní expozici umělce, pořádané v téže pražské galerii pod názvem Moje příroda.

Kurátorka Lenka Sýkorová zvolila jako ústřední motiv výstavy obraz Linie č. 220, monumentální malbu akrylem na plátně o rozměrech 2×2 metry, která patří k nejvýraznějším dílům jednoho tvůrčího období autora. Ikonický obraz z roku 2003, jenž diváka zaujme výraznými barvami a proplétáním linií vycházejících z jednoho bodu, demonstruje působení faktoru náhody, charakteristické pro celé období linií.

Obraz je trvalou součástí Sýkorova lounského ateliéru a na výstavy je zapůjčován pouze výjimečně. Expozici doplňují dvě velkoformátové serigrafie z roku 2006 nazvané Nudná a Pilná a soubor bibliofilií, vydaných nakladatelstvím Aulos v letech 1999-2009 s originálními ilustracemi Zdeňka Sýkory a v grafické úpravě Zdeňka Zieglera.

Soubor zahrnuje celkem pět knižních titulů, konkrétně Jan Neruda: Písně kosmické, William Faulkner: Elly, Stephen Hawking a Roger Penrose: Povaha prostoru a času, Karel Hynek Mácha: Máj, Bohumila Grögerová a Josef Hiršal Poezie Struktury Linie.

V rámci oslav jubilea byla vydána také kniha Zdeněk Sýkora: Moje příroda, která mapuje vývoj umělcovy tvorby v letech 1942-2009.

Kurátorka výstavy Zdeněk Sýkora 100 Lenka Sýkorová představuje tuto významnou osobnost nejen jako umělce, který navždy ovlivnil současné české umění, ale i jako člověka milujícího a milovaného. V působivé instalaci architekta Josefa Pleskota se galerijní prostory obrazně promění v Sýkorův legendární lounský ateliér.

Součástí expozice budou i vzácné bibliofilie s originálními ilustracemi Zdeňka Sýkory a filmové dokumenty mapující život a dílo umělce. K tomuto významnému jubileu současně Galerie Zdeněk Sklenář vydává knihu Zdeněk Sýkora - Moje příroda.

„Mojí ambicí je výstavou připomenout Zdeňka Sýkoru jako umělce, člověka a mého partnera, tedy nejen prostřednictvím jeho děl, ale také prostřednictvím jeho textů, jeho hlasu nebo filmových záběrů, abychom nezapomněli, jaký ve skutečnosti byl,“ říká Lenka Sýkorová.

Této myšlence je uzpůsoben i nevšední architektonický koncept, jehož se ujal architekt Josef Pleskot. V jeho pojetí se prostory galerie částečně promění v legendární lounský ateliér, do něhož bude moci návštěvník vstoupit a pobývat v něm v přítomnosti stěžejního díla.

Své závodní kolo považoval i vůči svému dílu za obdivuhodný vztažný technicistní artefakt. To kolo je prostě krásné! Subtilní křesla, na kterých rád sedával a byl v nich často fotografován, jsou nabídnuta divákům k pozorování. Divák může spočinout v něčem, co poznalo Sýkorovo tělo. Autenticita, kterou je možné si dovolit.

A ještě knihy, pár grafik, video… Výstava pro všechny smysly, ale bez ataku,“ říká o instalaci architekt Josef Pleskot.

Součástí výstavy jsou i dokumenty o životě a tvorbě Zdeňka Sýkory. Ve většině z nich Sýkora sám hovoří a představuje svůj život a dílo, jako například v Evropanovi Jaroslava Brabce (2001). V ostatních sledujeme jeho uměleckou tvorbu a připomínáme si mezníky v jejím vývoji.

Vůbec poprvé se tak kompletně představí jeho ilustrátorská tvorba. „Ve vlastní tvorbě si pravidla určujeme sami, děláme si, co chceme. Tady se musíme přizpůsobit pravidlům daným formátem a rozsahem, zcela jinak uvažujeme o díle samotném. Musí se vycházet z dané technologie, například pro serigrafii lze použít jen určitý počet barev,“ řekl kdysi v rozhovoru Zdeněk Sýkora.

Pět knih, které vyšly v rozmezí deseti let (1999-2009) v pražském nakladatelství Aulos Zdeňka Křenkaa na kterých se autorsky podílela také Lenka Sýkorová, graficky upravil Zdeněk Ziegler. Jedná se o knihy: Jan Neruda Písně kosmické, William Faulkner Elly, Stephen Hawking a Roger Penrose Povaha prostoru a času, Karel Hynek Mácha Máj, Bohumila Grögerová a Josef Hiršal Poezie Struktury Linie.

tags: #moje #priroda #výstava #zdeněk #sýkora #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Projekty obcí Dolní Dunajovice
• Druhy hub v odpadu
• Obnovitelné zdroje
• Strategie Environmentálního Marketingu
• Odvoz stavebního odpadu Zábřeh