Molekulární ekologie vlka v České republice

13.03.2026

Vlci překonávají velké vzdálenosti. To, že se vlci mohou pohybovat na velké vzdálenosti, je díky telemetrickým a genetickým metodám výzkumu známo.

Naše pracovní skupina se již více než dekádu věnuje genetickému monitoringu a výzkumu populační struktury vlka obecného ve střední Evropě včetně České republiky. Velkou část našeho zaměření tvoří výzkum vysoce mobilních savců, jako jsou například netopýři, šelmy, kopytníci nebo kytovci. Protože se jejich populace neustále „promíchávají“, je potřeba použít specializované přístupy, většinou řazené do disciplíny označované jako krajinná genetika (kombinace genetiky, telemetrie, geografických analýz aj.).

V článku uvádím některé aspekty týkající se genetického výzkumu a ekologických interakcí tohoto druhu. Kvůli požadavku na srozumitelnost a stručnost jsem ale nucen mnohé skutečnosti podat velmi zjednodušenou formou, na tento článek, připravený pro redakci časopisu Myslivost, tedy nelze nahlížet jako na vědecký text.

Cílem projektu Technické agentury ČR je rozvíjení genetického monitoringu vlka, který poskytuje nenahraditelné informace při popisu rekolonizace střední Evropy i při zmírňování konfliktu s lidmi. Vzhledem k tomu, že fenotyp vlka (vnější znaky) může být zaměněn se psem a neumožňuje snadnou individuální identifikaci, jedná se o základní nástroj ověření druhové příslušnosti, případné ověření hybridizace se psem a určování početnosti. Data jsou také využívána při studiu genealogie a životaschopnosti populace a studia prostorové ekologie tohoto druhu. Genetika je také nepostradatelný nástroj při analýze útoků na hospodářská zvířata a forenzních případů. Harmonizace používaných genetických markerů umožňuje přeshraniční srovnání.

Potřeby institucí ochrany přírody a společenská aktuálnost tématu včetně jeho politizace a bulvarizace si žádají rutinizaci, automatizaci a zrychlení těchto postupů, k čemuž je potřeba hlubší spolupráce institucí primárního výzkumu (Univerzita Karlova, Česká zemědělská univerzita v Praze) a aplikované sféry (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR). Projekt probíhá v období duben 2024 - prosinec 2026. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR projekt podpořila jako aplikační garant. Prioritou pro první sezónu je intenzivní sběr vzorků predátorů z útoků na hospodářská zvířata. Cílem je zefektivnit sběr dat i mimo CHKO a poskytnout objektivní data o těchto případech - odlišit útoky vlků a psů, v případě útoků vlků poskytnout kontext, například o případném handicapu smečky aj. V rámci projektu také proběhla školení odborných pracovníků o sběru genetických vzorků z útoků vlkem a neinvazivních vzorků v zimním období.

Čtěte také: Význam molekulární ekologie

Podle unikátního terénního monitoringu šelem se loni na území ČR nacházelo alespoň částečně osmnáct vlčích teritorií. Šestnáct z nich bylo v pohraničních oblastech, některé na naše území zasahovaly jen nepatrně. Ve třinácti případech se jednalo o smečky, které v našich podmínkách čítají obvykle 4-6 jedinců. Na monitoringu a výzkumu se podílejí Hnutí DUHA Olomouc, Mendelova univerzita v Brně, Česká zemědělská univerzita v Praze, Správa národního parku Šumava a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Mapa vychází z prokázaných případů rozmnožování vlka, doložených fotopastmi nebo genetickou analýzou, případně z opakovaných věrohodných nálezů stopních drah a trusu, z nichž bylo možné přítomnost teritoria potvrdit. V mapě nejsou zahrnuty údaje o nahodilém pozorování samostatných vlků, jejichž dočasný výskyt nelze vzhledem k vysoké mobilitě druhu vyloučit na většině území ČR.

Nejčastěji se do Česka dostávají vlci ze severu - ze středoevropské nížinné populace, jejíž centrum je v západním Polsku a v Německu. Na Moravu a do Slezska se zatím šíří vlci ze slovenských a polských Karpat.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci s Přírodovědnou fakultou Univerzity Karlovy a dalšími odborníky (ČZU, Hnutí Duha, Mendelu, ÚBO AV ČR) cílí na systematický sběr dat o výskytu vlka na našem území. Probíhá sběr materiálu pro analýzy DNA podle schválené metodiky. Odebrané a uchované vzorky jsou dle metodiky předávány Přírodovědné fakultě UK k provedení genetických analýz.

Genetický výzkum a populace vlků

V současnosti probíhá na celém území České republiky terénní monitoring vlka, při kterém jsou sbírány tzv. neinvazivní vzorky (trus, srst, moč na sněhu apod.) pro analýzy DNA. Vzorky jsou odebírány i z uhynulých jedinců. Následně jsou zpracovány v laboratoři.

Čtěte také: Zaměření laboratoře na vektory a patogeny

Cílem výzkumu je tedy v první řadě získat o vlcích informace pomocí nejmodernějších nástrojů biologie. Příkladem může být článek popisující výzkum populací vlka ve střední Evropě včetně České republiky, který byl proveden pomocí postupů současné populační genetiky. Článek popisuje, že se na našem území setkávají dvě populace vlka, bez známek hybridizace se psem: středoevropská nížinná a karpatská populace. Na jihu České republiky se také mohou vyskytnout zvířata z italsko-alpské a balkánské populace.

Vlci mají tedy u nás podobnou populační strukturu jako jinde ve světě. Jsou schopni přesunů na dlouhé vzdálenosti (odtud pravděpodobně pramení dezinformace o vypouštění vlků), populace ve střední Evropě jsou ale malé a fragmentované.

Začátkem roku 2018 jsme publikovali článek, který shrnuje řadu výsledků genetického monitoringu vlka obecného ve střední Evropě za poslední dekádu a dává situaci v ČR do kontextu (Hulva et al. 2018). Je zřejmé, že naše území leží v oblasti kontaktní zóny několika populací, které mají odlišné genetické charakteristiky, demografické trendy i status ochrany v sousedních zemích.

Takzvaná středoevropská nížinná populace pochází z Pobaltí, odkud osídlila polské a německé nížiny a v poslední dekádě se objevuje na severu České republiky. V rámci vzdáleností od našeho území se v rámci překonatelné individuální disperze nachází také italsko-alpská a dinársko-balkánská populace (mezi nimiž probíhá určitá genetická výměna).

S jarem přicházejí časté a dlouhé přesuny vlků. Právě v tomto období mladí vlci hynou na silnicích. Do těchto smutných případů se opět promítá statistika, pokud bude vlčí populace posilovat, budeme se zákonitě setkávat i s tímto typem mortality. Můžeme se z nich ale samozřejmě poučit a kromě ochrany vlka využít jeho vlajkového statusu i k usnadnění života obrovského množství dalších obratlovců, kteří na silnicích hynou také.

Čtěte také: Využití molekulárních metod v ochraně přírody

Hybridizace vlka a psa

Dalším tématem, které je často diskutováno, je hybridizace vlka a psa. Biologické souvislosti hybridizace jsou ale bohužel komplikované a pro laiky těžko přístupné. Princip spočívá v tom, že mnoho genotypů o délce několika miliard písmen, které jsou si v případě vlka a psa zhruba z 99 % podobné, se promíchává podle pravidel dědičnosti, tzn. Běžně používané genetické analýzy pomocí mikrosatelitů (které jsou relativně levné a časově nenáročné) umožňují analyzovat jen velmi malou část genomu (běžně jednu až dvě desítky míst), takže rekonstrukce úrovně hybridizace je matematicky velmi obtížný úkol a výsledky jsou zatíženy různým typem statistických chyb (Randi et al. S rozumnou statistickou podporou se dají zjistit jen kříženci F1, F2 a B1, kteří jsou ale v populaci většinou málo početní. Analýzy celých genomů (tj. přečtení všech několika miliard písmen) dávají lepší rozlišení, ale jsou drahé a časově náročné. V současnosti provádíme tyto analýzy u všech vzorků vlka z ČR, kde máme k dispozici tkáně (tj.

Ve střední Evropě situaci navíc komplikuje přítomnost československého vlčáka, plemene, které je genetickou mozaikou německého vlčáka a karpatského vlka (Smetanová et al. 2015, Caniglia et al. Evidentní je ale to, že si dvě linie si mohou zachovat samostatnou evoluční trajektorii i přes určitou úroveň genového toku (Hey 2010).

Například u výše zmíněné hybridizace se jedná o genetický monitoring a řadu opatření, redukujících pravděpodobnost hybridizace - např. Pokud by někoho zajímaly detaily, s mezinárodním týmem vlčích genetiků jsme téma managementu hybridizace zpracovali podrobně, jak o tom referuje časopis Frontiers in Ecology and Evolution (Donfrancesco et al. Představa kulovnice jako všeléku je velmi zjednodušená, například pokud dojde k odstřelu hybrida a v okolí se vyskytuje populace ferálních psů, hybridizace se bude pravděpodobně opakovat.

Ochrana vlka a minimalizace konfliktů

Vědecká data jsou základem pro realizování konkrétních opatření směřujících k ochraně vlka a zároveň k minimalizaci konfliktu mezi vlkem a chovateli hospodářských zvířat. Každoročně jsou vydávány informace o stavu populace vlka obecného v České republice, které integrují data z různých způsobů monitoringu (stopování, fotopasti, genetika aj.). Dále jsou vydávány tiskové zprávy k jednotlivým případům, popsaným výše.

Obrovské emoce, které vlk vzbuzuje, i když v žebříčku negativního vlivu na chod ekonomiky i společnosti stojí daleko za jinými druhy, naznačují psychologický rozměr problému.

Vlk je klíčovým druhem temperátní zóny. Vlký tady byl o stovky tisíc let dříve, než naši předkové přišli z Afriky, a ekosystémy jsou bez něj (a dalších druhů) troskou.

Teoretickým východiskem, ale i managementovou nutností z důvodu ekonomické neudržitelnosti současných modelů (viz. kůrovcová kalamita), je koncept, označovaný jako rewilding. Důležitou složkou tohoto přístupu je ale i kompenzace výše popisované ztráty megabioty, tedy částečný návrat velkých organismů do krajiny, např. Zde je nutno upozornit, že tento proces je v případě vlků v Evropě spontánní.

Primární výzkum mimo jiné poskytuje podklady pro přípravu programu péče, dokumentu, který shrnuje moderní poznatky o druhu a integruje je s aplikovanými obory, jehož příprava probíhá za účasti řady odborníků pod patronátem Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Nutnost komplexního řešení platí i u dalších problematických oblastí (ztráta plachosti, útoky na hospodářská zvířata apod.).

Vlci se skutečně přirozeně šíří z okolních zemí, a tak je diskuse ohledně umělého vypouštění zcela bezpředmětná. Příchod vlků do Slavkovského lesa je dalším krokem spontánního šíření vlků napříč evropskými zeměmi a Českou republikou po zavedení důsledné ochrany nejen ve státech se zdrojovými populacemi.