Moták Pochop: Ohrožený Druh České Republiky

Moták pochop, vědecky známý jako Circus aeruginosus, je velký druh dravého ptáka z čeledi jestřábovitých, který je rozšířený po celém světě, zejména v Evropě a Asii.

Popis a Identifikace

Tento pták dosahuje délky těla až 60 centimetrů a rozpětí křídel až 130 centimetrů. Moták pochop má charakteristické zbarvení s nápadně světlými a tmavými pruhy a skvrnami. Samci jsou obecně světlejší než samice, s modravě šedým zbarvením na hlavě, hrudi a křídlech. Samice jsou obecně hnědé s náznaky červené a bílé na ocase a křídlech.

Výskyt a Biotop

Moták pochop obývá vodní prostředí jako jsou bažiny, jezera, řeky a močály, kde loví svou kořist. Jeho dieta je velmi rozmanitá, zahrnuje hlodavce, ptáky, žáby, ryby a hmyz.

V České republice je moták pochop v Červeném seznamu ptáků (Šťastný & Bejček 2003) veden jako zranitelný druh (VU), který čelí vysokému nebezpečí vymizení z volné přírody. Dále požívá ochrany podle vyhlášky 395/1992 Sb. jako ohrožený druh. Od roku 2004 (vstup do EU) jsou v ČR obecně chráněny všechny druhy volně žijících ptáků (novela 218/2004), tedy i ty, které nejsou v tomto seznamu.

Chování a Hnízdění

Moták pochop je jedním z mála druhů dravých ptáků, který je monogamní. Páry zůstávají spolu po celý život a každý rok se vracejí na stejné hnízdo. Samice obvykle snáší 4 až 6 vajec, která inkubuje po dobu 30 až 40 dnů.

Čtěte také: Rizika mobilních aplikací a Wi-Fi

Historie a Současný Stav Populace

Koncem XIX. a počátkem XX. století silně poklesly hnízdní stavy motáka pochopa v západní a severní Evropě. V řadě zemí došlo téměř k úplnému vymizení druhu, např. v Irsku a Velké Britanii (Parslow 1967), v Dánsku (Dyck et al. 1977) a Švédsku (Bijleveld 1974). Od 40. let XX. století se hnízdní stavy opět začaly zvedat, především ve Skandinávii a Holandsku (Cramp & Simmons 1980). Avšak koncem 50. a 60. let minulého století začaly stavy hnízdních populací opět rapidně klesat. Například v Holandsku hnízdilo 2500 párů v roce 1955, v roce 1964 již jen 100 až 200 párů, stejně tak i v Německu poklesly hnízdní stavy o 60 až 80 % v polovině 60. let oproti roku 1940 (Glutz et al. 1971). Obdobně i v Polsku zaznamenal Witkowski (1989) období 60.

V současnosti moták pochop hnízdí téměř v celé Evropě, jeho hnízdní populace je však malá a nedosahuje více než 140 000 párů. Nejvyšší početnosti dosahuje ve východní části Evropy - Rusku, Ukrajině, Bělorusku, Německu a Maďarsku (viz tab.). Severoevropské populace jsou tažné, ptáci zimují v Africe či ve Středomoří. Dospělí ptáci začínají odlétat z našich hnízdišť již v srpnu jižním až jihozápadním směrem, afrických zimovišť dosahují patrně dříve než tohoroční mláďata. Hlavní africká zimoviště našich populací leží v jihozápadní Africe v Mali, v rozsáhlé vnitrozemské deltě řeky Niger. Zimoviště se nalézá ve vzdálenosti 4000 až 4500 km od našich hnízdišť. Zpáteční migrace začíná v Africe v únoru až březnu, vrcholný přelet Středozemního moře probíhá v druhé polovině března přes Gibraltarskou úžinu.

Rozpoznávání a Chování

V minulosti byl pochop u nás obecně nazýván „pochopem rákosním“. Je velikosti káně lesní, avšak štíhlejšího těla a delších křídel. Celkově hnědého zbarvení, letky, ocas i nohy poměrně dlouhé. Nadocasní krovky (kostřec) nemá nikdy bíle zbarvený, na rozdíl od pilicha či motáka lužního nebo stepního.

Hlasový projev je typický pro motáky. Při svatebních „akrobatických“ letech vysoko nad hnízdištěm (300 až 1 000 m) se samec ozýval typickým mňoukáním „kva-i“ nebo „va-i“, naopak samice hlasitým, mňoukavým pískáním „vhíe, vhíe“. Při územním narušení hnízdního teritoria se samci ozývali varovným až naříkavým voláním „ge-ke-ge-ke-ge-ke“, které připomíná štěbetání až chichot a je reakcí na vetřelce, včetně člověka.

Vybarvení pochopa a velikost je zcela odlišná od ostatních motáků u nás se vyskytujících. Samec je oproti samici velice pestře vybarvený. Hlava je okrově žlutá s paprskovitým tmavším žilkováním. Oko sírově žluté. Samec má ocas světle šedý, na křídlech má shora tři odlišná barevná pole - u těla je pole hnědě zbarvené, ve střední části šedobílé a na špici křídla jsou konce letek černé. Spodní část křídla má velice světlou a konce letek černé. Hřbet tmavě hnědý. Prsa a břicho temně rezavé s okrovým podélným žilkováním. Kontroloval jsem 17 odchycených hnízdících samců.

Čtěte také: Ohrožení orangutani: Podrobná analýza

Samice je celkově hnědá, pouze hlava, obzvláště temeno a brada, jsou čistě pískově zbarvené (není to vždy pravidlem). Obdobně zbarvené jsou i vrchní křídelní krovky. Toto zbarvení na převážně hnědém těle samice zvláště vyniká. Oko sírově žluté. Není to vždy pravidlem u mladých samic. Ocas je světle hnědý. Kontroloval jsem 33 odchycených hnízdících samic.

Historický Výskyt v Českých Zemích

Kněžourek (1910) ve své knize Velký přírodopis ptáků o pochopovi z přelomu XIX. a XX. století uvádí: „…v našich vlastech jsou to (či byly?) hlavně rybničnaté kraje jihočeské, ačkoli Heyrovský (1885) to popírá pro okolí Třeboně; …. před časy i u Pardubic a Bohdanče se měl hnízditi. Možno říci, že není skutečných o tom dokladů v přítomné době a pochop je u nás vzácným dosti i na tahu.

Koncem XIX. a počátkem XX. století se moták pochop v českých zemích pravidelně vyskytoval v jižních Čechách (Baťa 1933). Avšak do roku 1940 nebyl znám žádný doklad o hnízdění v Čechách (Jirsík 1941). V letech 2001 až 2003 byla početnost odhadnutá na 1300 až 1700 párů (Šťastný et al. 2006).

Hnízdění na Českomoravské Vrchovině

Do roku 1979 nebylo hnízdění motáka pochopa na Českomoravské vrchovině prokázané (Hladík 1987, Slavík 1985). Až teprve v roce 1980 zaznamenal Fiala (1987) hnízdění tří párů na Náměšťských rybnících. V průběhu 80. let na Českomoravské vrchovině v letech 1986 až 2005 měla početnost hnízdních párů vzestupný trend. Od roku 1988 nastal dynamický nárůst hnízdních párů, z 18 párů na 104 párů v roce 1994. V letech 2001 až 2002 došlo k historicky nejvyššímu nárůstu hnízdní populace (177, resp. 157 párů), avšak po zhroucení potravního zdroje (hraboš polní) během přívalových dešťů a záplav v srpnu 2002, následně nastal v roce 2003 hluboký pokles hnízdních párů na úroveň let 1996 až 1997. V roce 2003 byl hraboš polní na sledovaném území Českomoravské vysočiny úplnou vzácností.

Způsob Předávání Kořisti

Jedna z nejznámějších vlastností, která odlišuje motáky od všech ostatních dravců, je místo a způsob předávání kořisti. Mnoho jiných dravců předává kořist buď na hnízdě nebo na nedalekém stromě nebo skalní římse. Samice pochopa vylétne z hnízda naproti samci, který přináší kořist na hnízdiště. Samec nese ulovenou kořist ve spuštěných stojácích, samice podletí pod samce a uchopí pouštěnou kořist 1 až 2 m pod svým partnerem.

Čtěte také: Jak se chránit při práci s křovinořezem

Loveckou taktiku pochopů popisuje ve své práci holandský ornitolog Schipper (1977). Kromě jiného zaznamenal samce motáka pochopa lovit max. 2,5 km od hnízda. Rychlost letu během lovu se pohybuje 20 až 30 km/hod. Zaznamenal i frekvence donášky potravy na hnízdo (2 až 4 ex.

Potrava

Jako u ostatních našich motáků tvoří jídelníček pochopa převážně drobní hlodavci, především hraboš polní. Hlavní potravou pochopa u nás jsou savci a ptáci. V potravě byly zjištěny následující druhy, savci 12 druhů (46 %), z toho 166 drobní hlodavci, převážně hraboši. Z větších savců mladí zajíci a králíci divocí. Při vlastním výzkumu hnízdní populace (více než 1000 kontrolovaných hnízd) motáka pochopa na Českomoravské vrchovině jsem zaznamenal v potravě v drtivé většině hlodavce (75 %). Převážně hraboše polní, hryzce vodní a potkany. Z ptáků (22 %) byli nejčastěji zastoupení drobní pěvci, kromě toho často lyska černá, chřástal vodní, slípka zelenonohá.

Pozoroval jsem těžce letícího samce pochopa nízko nad bramborovým polem, v pařátech nesl něco většího. Očividně mu těžký úlovek dělal problémy, často usedal. Vypravil jsem se ho sledovat, po soustavném přeletování a usedání přede mnou, kořist vzdal a ulétl. Zjistil jsem, že přenášel malého zajíčka, kterého jsem zvážil, hmotnost zajíčka činila 390 g. Tato hmotnost ulovené kořisti odpovídá 65 až 75 % hmotnosti dospělého samce pochopa (520 až 600 g). Jak je patrné, větší kořist než 300 g dělá samci pochopa velké potíže při transferu na hnízdiště.

V jiném případě jsem pozoroval jak samice, přímo na hnízdišti, ulovila v letu čejku chocholatou nad vodní hladinou. Vždy jsem pozoroval lovící pochopy pouze v otevřené krajině, těsně letem kopírují terén. Nikdy nebyli pozorováni na lovu v nepřehledném terénu, v křovinách, lesích.

Hnízdní Chování

Moták pochop se ze zimovišť na naše hnízdiště vrací v druhé polovině března a počátkem dubna. Preferuje mělké stojaté vody s bohatými porosty rákosu či orobince. Hnízdní teritorium hnízdícího páru obsahovalo jen nejbližší okolí hnízda. Skutečnou vazbu na jimi obsazené hnízdiště prozrazovalo jejich charakteristické chování.

V období obsazování hnízdního teritoria, se vysoko nad hnízdištěm ozýval samec typickým mňoukáním „kva-i“ či „va-i“, které po krátkých odmlkách (5 až 10 sec.) pravidelně opakoval. Svatební lety zahajovali samci po obsazení hnízdního teritoria již počátkem dubna, následně po příletu ze zimovišť. Vrchol těchto letů probíhal v 3. Samci před těmito lety nejdříve vystoupali za stálého plachtění do značných výšek (500 až 1000 m i výše), kde po dlouhý čas nehybně kroužili nebo pasivně plachtili, až se ztráceli z dohledu (obr. Z volného plachtění přešli do horizontálního letu s razantními záběry křídel (B). Nejprve je prozradil daleko slyšitelný hlasový projev (časté mňoukání, méně časté pískání). Z této fáze svatebního letu samci přecházeli do vertikální a závěrečné, finální části, časově nejkratší (20 až 100 sec.).

Samice se za výše uvedených okolností ozývaly zcela odlišně. Při hájení hnízdního teritoria přeletovali samci s křídly vysoko zdviženými do tvaru V a se spuštěnými stojáky pod tělem, podél pomyslných hranic vlastního teritoria. Došlo-li k narušení hranic teritoria, byl vetřelý samec vyháněn, nikdy však nedošlo k přímému napadení. Jiná byla situace v případě v sousedství hnízdících samic. Narušila-li vzdušný prostor teritoria jiná samice, okamžitě opustila „domácí“ samice své hnízdo a narušitelku napadala. Dosti často se při pronásledování dostaly nad hnízdní teritorium sousedního párů a role vzájemného vyhánění se měnily. Pozoroval jsem v několika případů, kdy bojující samice srazila sokyni k zemi. Zaznamenal jsem i zraněné či dokonce uhynulé samice přímo na hnízdě.

Hnízdo si staví převážně samice sama, samce jsem také pozoroval při donášce rostliného materiálu na hnízdo. Stavba hnízda trvá 5 až 10 dní. Hnízdo bývá nejčastěji umístěné uvnitř rákosových či orobincových porostů, na starém polámaném porostu. V posledních letech je již běžné hnízdění v obilných lánech (ječmen, pšenice) v oblastech méně bohatých na rybníky s litorálními porosty. V roce 1988 jsem zjistil hnízdění na borovici 15 m vysoko u Matějovského rybníku (ZR, obr. 10), přestože rybník poskytoval dostatek litorálních rákosových porostů.

Vejce jsou snášená v několika denních intervalech, které inkubuje 32 až 34 dní pouze samice. Počátek snůšek spadá do druhé poloviny dubna, po celý květen až počátek června. Z literatury jsou známé snůšky o 3 až 8 vejcích.

Mláďata se líhla postupně a v nepravidelných termínech, v rozmezí 1 až 17 dní, v závislosti na počtu mláďat na hnízdě. Často se dvě, nebo vzácněji tři mláďata vylíhla během jednoho dne. Mláďata již krátce po vylíhnutí viděla. Čerstvě vylíhlá mláďata bezvládně ležela v kotlince hnízda, dokázala jen nadzvednout hlavičku, která je neúměrně velká vůči jejich tělu. Po 10 až 12 hodinách, kdy již byla mláďata plně oschlá a pokrytá bělavým prachem, dokázala sedět na růžových běhácích a žadonit o potravu něžným cvrlikáním či pískáním.

Vývoj mláďat na hnízdě až do jejich vzletností trvá 37 až 42 dní. Ve věku nad 35 dní byla mláďata téměř plně opeřena v úplném juvenilním šatu s nepatrnými zbytky prachového opeření a nastalo období pilného procvičování pohybu křídel. Teprve ve věku 37 až 39 dní dokázali mladí samci o hmotnosti 540 až 620 g při vyrušení z hnízda vzlétnout na kratší vzdálenost. Mladé samice byly v tomto věku podstatně těžší (680 až 830 g) a z hnízda vzlétnout nedokázaly.

Witkowski (1989) uvádí, že od věku 52 až 56 dní se pokoušela mláďata lovit sama a pozoroval 54 dní starého samce, jak ulovil žábu. Snaha o samostatný lov, avšak neúspěšný, jsem pozoroval u mláďat ve věku 60 až 70 dní, kdy se stále zdržovala na hnízdišti. Mrlík (2001) uvádí, že trofická závislost na rodičích přetrvává ještě ve věku 80 dní a nejdelší pobyt na hnízdišti u označeného mladého ptáka zaznamenal ve věku 84 dní.

Agrese a Hnízdní Chování Mláďat

Hnízdní agresivita byla mezi sourozenci dosti proměnlivá. V případech dostatečného zásobování potravou od rodičů k agresivitě mezi mláďaty při souboji o potravu nedochází. V Holandsku zjistil Witkowski (1989), že při nedostatku potravy nejmladší mláďata na hnízdech trpěla hladem, ale starší sourozenci neprojevovali takovou agresi, že by chtěli nejmladší sourozence zabít. Zpravidla byli zabiti pouze hladoví a umírající jedinci.

Přesto zaznamenal případ, kdy donesenou potravu uchopilo a sežralo třetí nejstarší mládě na hnízdě, a to vyvolalo agresi u druhého nejstaršího mláděte na hnízdě a následně začalo napadat zobákem čtvrté nejmladší mládě na hnízdě. Zaznamenal jsem při kontrole hnízda, že nejstarší mládě (teprve ve věku 17 dní) agresivně napadlo nejmladší mládě (věk 10 dní), kterému pařátem svíralo zakrvavenou hlavu. Nejmladší mládě nebylo při následné kontrole na hnízdě již zjištěno. Pro nejmladší mláďata bylo období 10 až 20 dní jejich věku, v případech agrese od starších mláďat, kritické. Ve 12 případech byly na hnízdech zjištěny tělesné zbytky uhynulých či zabitých nejmladších mláďat ve věku od 10 do 20 dní.

Zanášení suchých travin pro novou výstelku hnízda bylo u samic pravidlem po celé období přítomnosti mláďat na hnízdě. Tuto činnost samice vykonávaly buď systematicky, kdy zanášely traviny na hnízdo několikrát během 15 či 30 minut nebo příležitostně (jednorázově), při návratech na hnízdo po vlastní konzumaci potravy či vykonání potřeby.

V případech úhynu samice, kdy se o mláďata staral pouze samec (Kunstmüller 1994, 1995b), byla hnízdní plošinka neupravována, po deštivém období dlouho mokrá a v řadě případů na hnízdě zahnívaly zbytky potravy, kterou mláďata nespotřebovala.

Úspěšnost Hnízdění

Z celkového počtu 1594 hnízdních párů na Českomoravské vrchovině, vyhnízdilo úspěšně 1159 párů (73 %). K významné ztrátě na vejcích došlo v roce 2003, kdy téměř z poloviny vajec (46,2 %, n = 186) se mláďata nevylíhla. Celkové ztráty hnízd s vejci byly 16 % a s mláďaty 7 %.

Z 1594 hnízd, úspěšných či neúspěšných, bylo v průměru vyvedeno 2,7 mláďat. U produktivních hnízd (73 %, n = 1159), se známým počtem odrostlých nebo vyvedených mláďat, byl dosažen průměr 3,5 mláďat na hnízdo. Nejnižší průměr 3,0, resp. 2,6 mláďat/hnízdo byl zaznamenán v letech 1996 a 2003, tedy v období nízké potravní nabídky a hlubokým poklesem hnízdních párů.

Ochrana Motáka Pochopa

Moták pochop je chráněný podle Bernské úmluvy, což znamená, že jeho lov a obchodování s ním jsou nezákonné.

Motáci hrají důležitou roli v ekosystémech, ve kterých žijí. Jako predátoři stojící na vyšších úrovních potravního řetězce pomáhají regulovat populace své kořisti, zejména drobných hlodavců (hrabošů), jejichž přemnožení může způsobovat značné škody v zemědělství. Tím přispívají k udržení ekologické rovnováhy.

Motáci jsou také považováni za tzv. „deštníkové druhy“. Jejich ochrana a ochrana jejich biotopů automaticky zajišťuje ochranu i mnoha dalším druhům rostlin a živočichů vázaných na stejné prostředí (mokřady, louky, stepi).

Budoucnost motáků v České republice závisí na naší schopnosti zajistit jim vhodné podmínky k životu. Ochrana motáků není jen ochranou několika druhů ptáků, ale investicí do zdravé, rozmanité a funkční krajiny, která je přínosem pro celou společnost.

tags: #moták #pochop #ohrožený #druh

Oblíbené příspěvky:

• Prevence ohrožení zvířetem
• Jika Deep: Kombinace designu a funkčnosti
• Jak fotit zvířata
• Normy pro kotle na tuhá paliva
• Program školy v přírodě Čestice