Sluneční symbolika v archeologických nálezech: Od bronzové doby po halštatskou kulturu

Nejčetnější doklady indikující úctu ke slunci anebo až kult slunce jsou shledávány pro dobu bronzovou a navazující dobu halštatskou, s dominancí v okruhu kultur popelnicových polí, další okruh představoval prostor na severu Evropy.

Systémem idejí formulovaných s ohledem na dobové normy intelektuálního myšlení do podoby mýtu odpovídal zřejmě některými aspekty tomu, co v antickém světě reprezentoval bůh Apollo. Tak byla popisována realita přírodního světa s opakujícím se příchodem tepla, provázaná s pohyby Slunce v průběhu roku a v průběhu dne.

Stejným způsobem jako staré řecké báje propojovaly mimořádně zpracované artefakty z doby bronzové (a i z navazující doby halštatské) mediteránní oblast Evropy přes vnitrozemí se severní Evropou a Skandinávií.

Sluneční symbolika v severní Evropě

Severský okruh v době bronzové reprezentují jinde výjimečné rytiny na skalách, s opakovaně předváděným motivem lodě. Zaznamenávána byla skutečná plavidla schopná námořní plavby, s odlišnou profilací pro provu a kormu, navíc se na jejich bocích někdy objevují i vesla.

(Ty však v přeneseném smyslu zastupují sluneční paprsky zajišťující pohyb.) Existuje několik vyobrazení, na nichž kůň tahající Slunce zaznamenaný v sousedství lodě takovým způsobem, aby bylo jasné, že toto zvíře má přesunovat Slunce po obloze ve dne a další přeprava, v noci, bude zajištěna lodí.

Čtěte také: Expozice Valašského muzea v přírodě

Pohyb Slunce v průběhu dne a noci v představách tamních lidí zřejmě probíhal v průběhu dne po obloze, stejnou trasou, opět po nebi, anebo po hladině nebeského oceánu, se zpravidla odehrával návrat do výchozí pozice.

Zvláštní postavení mají vyobrazení kotlů na severských skalních rytinách. V Bohuslänu v jižním Švédsku jsou kotle umístěny nad palubou lodě, tedy na stejném místě, kde se obvykle objevuje znak určený pro Slunce.

Představy o denní a noční cestě Slunce ve Skandinávii doby bronzové dále ilustrují četné výjevy s odpovídající tématikou zaznamenané na kovových předmětech. Ve svém katalogu zahrnujícím nálezy z Dánska evidoval F. Kaul celkem 419 položek, u nichž je zaznamenána ryté vzory charakteristické pro bronzové břitvy, v této oblasti se sekáčkovitým tvarem.

Z rukojeti vybíhá na zúženém konci esovitě svinuté ukončení. V rámci vyobrazení na bronzech se objevuje jak samo Slunce, tak i další znaky z okruhu sluneční a nebeské symboliky (běžně trikvetry, systémy spirál, meandry, pásy a plochy s řadami několikanásobných oblouků).

Charakteristickým motivem jsou obrazy lodí, na čepelích břitev často zdvojené. V některých případech mají odlišnou orientaci, z hlediska směru pohybu a mohou zaujímat i opačnou pozici z hlediska směrování kýlu.

Čtěte také: Unikátní skanzen v Zubrnicích

Přímé nasazení zvířete (z okruhu equidae nebo cervidae) s využitím lodě pro přesun v noci, v „modelové“ podobě zaznamenávají například rytiny z Kalleby nebo Qville v západošvédském Bohuslänu, vyjadřují poněkud jiné představy oproti výjevům známým z bronzových břitev, s využitím lodě nebo přesněji lodí.

Na břitvách navíc Slunce můžeme sledovat zpravidla v podobě drobných kroužků s bodem uprostřed, popřípadě jako půlobloučky v různých pozicích. Některé záznamy se pak shodují s úpravou slunečních ptačích bárek typických pro jižněji položené části Evropy, kde přebírají funkci „dohledu“ nad přesuny vodní ptáci - v případě bárky z Emmeln v severozápadním Německu „zapřaženi“ do Slunce prostřednictvím táhla upevněného o hrdla protom na obou koncích zcela symetrické loďky.

V posledním případě pak Slunce v podobě vyklenutých půlobloučků zjevně vstupuje pod hladinu moře.

Vozík ze Trundholmu a další nálezy

Předmětem, na němž byl charakteristickým způsobem zaznamenán princip pohybu Slunce v intencích představ rozšířených ve skandinávské oblasti je vozík z Trundholmu, místa na ostrově Zeeland na východě Dánska. Jak samotný předmět, tak i složitá výzdoba otvírá prostor pro podrobný výklad někdejších významů.

Vlastní korpus představuje kůň nasazený na konstrukci o čtyřech kolech, za oj táhne dvoukolový vůz, na němž je vztyčený plochý sluneční kotouč. Pokud směřuje zápřah zleva doprava, v představě pohybu po obzoru za dne, je z hlediska pozorovatele viditelná strana s pozlaceným povrchem.

Čtěte také: Historie Valašského muzea

V obrácené pozici, při pohybu zprava doleva, kdy má být předvedený pohyb v noci, je vidět druhá strana, a ta už je bez plátování drahým kovem, zůstává pouze bronzová. Zajímavý je detail - na obvodu kotouče je malé poutko, totožné pak nalézáme pod hrdlem koně.

Kořeny středoevropských vyobrazení vozů souvisejících se Sluncem můžeme hledat v hliněných modelech, jaký reprezentuje nález z obci Pocsaj ve východním Maďarsku. Zde byl nalezen hliněný model vozu s kvadratickou korbou, s detaily naznačujícími výplet. Pod dnem se nalézají otvory pro osy z organického materiálu, na jejich konce byla upevňována čtyři kola.

Na přední straně korby jsou vyryty dva vedle sebe postavené kruhy s vepsaným křížem, které můžeme považovat za znaky Slunce. Mezi nimi je umístěný znak v podobě klikatky, jenž lze vyložit jako jho zaznamenané ve vertikální poloze. Podle tohoto výkladu by tedy místo obvyklého zápřahu dvou zvířat na jiných soudobých modelech námi sledovaný vozík „táhlo“ zdvojené Slunce.

Na zadní straně korby se nalézají dva stejné kruhové znaky, mezi nimi pak leží místo jha šrafovaná „homole“. Z. Farkaš uvažuje o tom, že ryté znaky zastupují kola se čtveřicí loukotí, stejné konstatování uváděl při první publikaci nálezu i K. Mesterházy. Tento badatel zdůrazňuje stopy červeného barviva, které jsou patrné v korbě, a připomíná jiné artefakty stejných tvarů.

Závažné je zjištění, že existovala zvláštní distribuce obdobných předmětů v prostoru města Aššur - objevovaly se v okolí chrámu bohyně Ištary, a naproti tomu byly v zanedbatelných počtech zastoupeny v residenčních areálech. Podporovalo by to úvahy o funkci předmětů v dobových rituálech.

Obdobné hliněné vozíky v středoevropském okruhu se však objevují téměř výhradně na sídlištích - a to lze vysvětlit tak, že byly určeny jako votivní dary svatyním situovaným v sídlech komunit anebo se objevovaly na domovních oltářích.

Je zapotřebí upozornit na výraznou symetrii předmětu, touto vlastností by předjímal obdobné řešení u středoevropských ptačích bárek. Vozík má na okraji vpředu i vzadu drobné otvory, jimi provlečená lanka by dovolovala táhnout předmět jedním a pak druhým směrem, v intencích pohybu za dne a v noci.

Vozík z Dupljaje

Hliněný vozík (větší ze dvou exemplářů) z Dupljaje, lokality ležící u břehu Dunaje ve východním Srbsku (700 až asi 1300 před Kr.), má konstrukci korby podpíranou dvěma koly o čtyřech loukotích, z obvodu korby kupředu vystupuje protoma kachny.

Oj, kterou podpírá další, třetí kolo, vybíhá do rozeklaného konce, kde jí zakončují dvě kachní protomy, umístěné do pozice tahounů vozidla. V korbě stojí vzpřímeně vozataj, dutá plastika s hrotitou tváří, jeho zvonovité oblečení pokrývají ryté a inkrustované znaky odpovídající seriálu bronzových šperků a ozdob - například nákrčník, brýlovitý závěsek, pás s trojúhelníkovitými závěsky a další.

Vlastní předmět, k jehož přepravě byl vozík určený, se objeví až poté, co dojde k odejmutí figurky - na dně korby se nalézá pečlivě rytý kruh s vloženým křížem, zjevně Slunce v době, kdy má být chráněno po dobu nočního přesunu. K „soupravě“ náleží ještě „poklička“ s ouškem, v případě zavěšení vozíku snad zastupující nebeskou klenbu nebo klenbu podsvětí.

Významné je, že skutečným předmětem ochrany je znak zastupující Slunce, vozataj s hrotitou tváří (maskou?) pak může mít funkci kněze nebo účastníka obřadu. (Neobvyklé je, že totožný vzhled tváří se objevuje u osob účastnících se ekfory, jak je zaznamenaná na krateru geometrického období od Dipyllské brány v Athénách.)

Je zapotřebí připomenout, že na rozdíl od vozíku z Trundholmu s opratěmi vycházejícími z kotouče „zajišťoval“ řízení v případě Dupljaje zvláštní vozataj vkládaný do vozidla.

Figurku z duljajského vozíku uvádí J. Bouzek mezi předměty z doby popelnicových polí, z konce 2. tisíciletí před Kr., které svými inkrustovanými vzory představovaly předlohy pro výzdobu v rukách modelované keramiky na území Attiky v začátcích geometrického období, tedy v desetiletích následujících po destrukci mykénské kultury.

Zvonovitým tvarem těla téměř totožné figurky, hliněné „panenky“, se objevují v tamních žárových hrobech žen a dětí po dlouhý čas, až do 2. poloviny 8. nebo začátku 7. století před Kr.

Vozík z mohyly Trudshøj

Princip plavidla s „nákladem“ v podobě kotle, jenž představuje schránu na převážení Slunce, se uplatnil v dalším nálezu učiněném v prostoru severní Evropy. Konstrukce vozíku z mohyly Trudshøj ve Skallerupu v Dánsku spojuje hned několik prvků, které se uplatňují u prostředků sloužících k přesunům Slunce.

Bronzový čtyřkolový vozík nese dvojici lodí reprezentovaných silným tordovaným drátem, s vysokými, vzhůru vytaženými souměrnými provami a kormami s kachními figurkami na vrcholech. Na této konstrukci spočívá kotel s rytou výzdobou, kde se uplatňují plavající ptáci a motivy v podobě přesýpacích hodin.

Existence prvků s vodními ptáky indikuje původ výrobku nalezeného v prostředí z III. periody severské doby bronzové - pocházel z jižněji položených oblastí a má být importem ze středoevropského prostředí.

V tomto případě se skutečně uplatňuje okruh jiných znaků - místo lodí jsou použity bárky (v páru pouze kvůli technickému řešení podpůrné konstrukce), „lodní trup“ je symetrický a na obou koncích se objevují kachní plastiky, totožný motiv se pak znova objevuje na hrdle kotle.

Ve středoevropském prostoru, v okruhu kultur popelnicových polí doby bronzové a i v době halštatské dosáhl motiv vodních ptáků a ptačí sluneční bárky největšího uplatnění, často vlastně reprezentují Slunce bez toho, aby muselo být samo vyobrazené.

Uplatňovala se přitom různým způsobem neustále reprodukovaná symbolika, v detailech se však jednotlivá řešení různí, i když je jasné, že realizace vycházejí ze stejné ideje s dominancí motivu bárky.

Ideové symboly slunečních bárek, vozů a vodních ptáků reprezentují nebo doprovázejí solární božstvo, které bývá prezentováno také prostorově ztvárněné předměty z okruhu kultovních vozů se zápřahem koní nebo ptáků připomínajících labutě.

V mladší době popelnicových polí (13. Přitom nelze počítat s úplnou homogenitou idejí a jejich projevů v prostoru a čase, navíc i v tomto období docházelo k významným přesunům různě velkých skupin obyvatel, a ti si sebou nesli představy, které byly v nově zaujatých místech heterogenní.

Projevy zaznamenané v archeologickém obraze pak dokládají neobvyklé prvky, jaké se mohou uplatnit především v okruhu hrobových příloh, v takových případech vybíraných s ohledem na deklarování identity pohřbeného v novém prostředí.

Produkty a zřejmě i konkrétní osoby z okruhu severské doby bronzové se objevovaly až ve střední Evropě, jak to dobře ilustruje nález břitvy - součásti tetovací soupravy uložené v popelnicovém hrobě zkoumaném na lokalitě Kapušany na východním Slovensku.

Břitva s volným, esovitě svinutým držadlem a podlouhlou čepelí má být jedním z dokladů významných podnětů pronikající ze Skandinávie přes Poodří a Potisí až do Sedmihradska. Tento předmět je datován do IV.

Loďka z Marhaně

Zajímavá je výpověď bronzového závěsku v podobě loďky z Marhaně na severovýchodním Slovensku, jenž je kladen do doby mezi lety 1200 - 1100 před Kr. Předmět vykazuje prvky plavidla se symetrickým trupem, na kterém v řadě umístěné svislé provrty dovolovaly po provlečení provázků vytvořit iluzi lanoví.

Tato vlákna se měla spojovat do kotoučovitého „rozdělovače“, a trup lodě by tak byl zavěšen pod diskem s významem Slunce; lanka by současně měly význam slunečních paprsků. Spojitost se slunečními bárkami prezentují u tohoto modelu lodě symetrická příď i korma, vybíhající do značně stylizovaných hlaviček vodních ptáků.

Zdá se, že motiv protom vodních ptáků provázel osoby s vazbami na středoevropské prostředí jako identifikační znak ve vzdálených oblastí. Jak J. Paulík, tak už v osmdesátých letech J. Bouzek připomenuli protomy vodních ptáků, které byly vyobrazeny na lodích ve scéně předvádějící námořní bitvu Mořských národů s loďstvem Egypťanů za vlády Ramesse III (1183/82-1152/51 před Kr.).

Scéna je součástí výzdoby chrámového komplexu v Medinit Habu. Tento zvláštní prvek - konce lodí utvářené do podoby ptačích protom - vystupuje jako atribut a také zjevný identifikační a diskriminační znak nepřátel Egypťanů.

Na jedné z lodí invasorů napadené egyptskými lukostřelci se nalézají pouze jedinci probodení šípy, a jejich plavidlo je převrácené kýlem vzhůru.

Opakuje se zde, snad ne pouze náhodou, protiklad známý z vyobrazení zaznamenávajících denní a noční pohyb Slunce na předmětech spojovaných s pohřebními obřady - jiná loď z tohoto výjevu, na níž část nezraněných bojovníků tzv. Exkluzivnímu postavení vodních ptáků v některých kulturách z doby bronzové a odpovídá i velký počet takto ztvárněných keramických výrobků náležejících do kategorie zoomorfních nádob halštatské, jak je pro středoevropský prostor sledoval V. Podborský.

Jejich zhotovení byla věnována velká péče, a část z nich, nádobky s výlevkou, mohly sloužit při obřadech jako schrány, z nichž byly při zvláštních příležitostech nalévány vybrané nápoje. U jiných, s vysokými úzkými nožkami, se můžeme dohadovat, že je bylo lze postavit do nějaké větší nádoby naplněné tekutinou.

(Je velmi pravděpodobné, že experiment by v takových případech potvrdil jejich schopnost vznášet se, i s menším množstvím vlastní náplně, na hladině. Pro prostor lužické kultury, se zaměřením na polské území, jsou zpracovány přehledy zaznamenávající četnost zvířecích kostí v různých nálezových komplexech.

Lze tak srovnat frekvenci jejich výskytu s mimořádně četnými vyobrazeními ptáků, kteří se stávali součástí výzdoby, vystupovali jako plastiky i samostatně, v rámci výzdoby kultovních vozíků, dále jako dekorace bronzových nádob, a také se objevovaly na mečích a závěscích.

B. Gediga při studiu zaměřeném na poznávání figurálních motivů ve stejném prostředí zařadil do kategorie plastik ptáků nálezy ze 138 lokalit, a další položky náleží do skupiny ornitomorfních nádob, u nichž vykazuje 49 lokalit. Vodní ptáci, z nichž část je vyobrazena tak, že zjevně „ plavou“, v sledovaném souboru zcela nepochybně dominují.

Výše uvedené mapy navíc vykazují překvapivou skutečnost: maximum evidovaných nalezišť se nalézá u střední Odry a jejích přítoků, na severu po území s řekou Noteč, na tuto oblast navazuje další na středním Labi; ve východněji položených oblastech přičítaných lužické kultuře se však až na výjimky neobjevují.

tags: #muzeum #prirody #archeologické #muzeum #wroclaw #informace

Oblíbené příspěvky:

• Bílovice: Inovativní přístupy k nakládání s odpady
• Řešení globálního oteplování
• Osvobození od poplatku za odpad
• Postupy pro likvidaci stariny
• Ohrožení života v českém právu