Nacistická Ochrana Přírody: Paradox Zájmu o Přírodu a Vyvražďování Lidí

O Třetí říši byla již napsána celá řada knih. Málokterá se ale zabývala vztahem nacistů k přírodě a zvířatům. Přitom tento vztah byl pro samotnou nacistickou ideologii jedním z ústředních témat, které pak dalekosáhle ovlivňovalo vlastní chování říšských Němců ve veliké šíři - od postoje k domácím mazlíčkům přes ochranu krajiny až po "očistu" árijské rasy od Židům.

Boria Sax znovu otevírá téma, které není jen věcí historiků, ale musí nutně zneklidňovat ty, kteří mají rádi přírodu a touží ji chránit. Jde o paradoxní spojení citlivého zájmu o přírodu (a její ochranu) ze strany nacistické Třetí říše na straně jedné a stejně nelítostného vyvražďování lidí na straně druhé. Jak jde dohromady holocaust a vyspělá ochrana přírody?

Právě řada dnešních idejí spojených s ochranou přírody je svým způsobem odvozená z tehdejších německých myšlenek. Např. jeden z tvůrců severoamerické ochrany přírody, známý Aldo Leopold, se vyučil právě ve třicátých letech v Německu. A netýká se to jen idejí ochrany přírody, ale i vědeckých myšlenek jako takových.

Dodnes např. čteme o obdivujeme díla Konrada Lorenze, který současně byl členem NSDAP a aktivně se podílel na rasových komisích. Kniha sama sleduje danou problematiku z mnoha úhlů již proto, že je v zásadě sbírkou textů publikovaných separátně.

Zdroje Nacistického Přístupu k Živé Přírodě

Jak již jsem zmiňoval výše, vztah nacistů k přírodě byl jednou z jejich zásadních orientací ve světě a zdaleka přesahoval rámec pouhé ideologie. Už v německém romantismu se objevuje skepse k civilizaci a jejím "výdobytkům". Najednou začíná být kultura a civilizace vnímány, po vzoru Rousseauově, spíše jako úpadek oproti přírodnímu stavu a člověk civilizovaný jako degenerovaný vůči člověku přírodnímu. Je objevena a obdivována příroda ve své svobodě, volnosti a divokosti.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

To je jeden ze silných momentů vztahu nacistů k přírodě - divoká zdravá příroda je nadřazena upadlé chorobné civilizaci. Sami se pak identifikují s touto divokou, často nelítostnou přírodou a považují se za ty, kteří přicházejí očistit degenerované lidstvo. Často se hovořilo v této souvislosti o paralelách mezi domestikovanými a divokými zvířaty.

Lidstvo jaksi začalo v procesu autodomestikace degenerovat, stejně jako zdegenerovalo např. domácí prase vůči divokému. A právě celá řada německých vědců, mj. Konrad Lorenz, poukazovala na úpadek lidstva, degeneraci, kterou zapříčinila "přílišná" kultura a civilizace, jakési "přešlechtění". Poukazovalo se na hluboké kořeny německého vztahu k přírodě a krajině, sahající do dávné pohanské minulosti, kdy Germáni žili v lesích, uctívali přírodní božstva a žili s přírodou v harmonii.

Tento stav narušila až civilizace, která se neúspěšně (v podobě římských legií) snažila podrobit si divoké a barbarské Germány. Podařilo se jí to však v pozdější podobě židovsko-křesťanské kultury. Toto pojetí jakéhosi "Zlatého věku" dále posilovalo nenávist k "civilizovaným" a zdegenerovaným národům, jako byli především Židé, pohrdání se ale týkalo i "přecivilizovaných" Francouzů. V Německu se najednou jakoby z temnot vynořili staré, křesťanstvím násilně potlačené mýty, které nabyly vrchu v často bizarních a děsivých podobách.

Identifikace sama sebe s vlky ze strany nacistů nebyla jen jakýmsi propagačním nátěrem, ale hluboce sdíleným přesvědčením. Vlk se stává ve své nelítostnosti, krvelačnosti, ale zároveň svobodomyslnosti i schopnosti sdílet societu skutečným totemovým zvířetem. Současně ale byla vysoko hodnocena i některá domácí zvířata, která kromě rozměru spolupracovníků a kolegů ve společném úsilí i boji nabývala totemických podob. Takovým zvířetem byl kůň nebo čistokrevný pes, nejlépe vlčák.

Příroda ale byla vnímána nejen jako divoká a nebezpečná, ale současně i jako místo řádu. Řádu, který člověka přesahuje a kterému se má podrobit, i když může být k jednotlivci krutý. Tento řád je hierarchický i poskytující svobodu zároveň, pečující o svá stvoření i krutý k nedostatečným. Lidstvo je pouhou součástí tohoto řádu a civilizace je něco, co tento řád porušuje.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Nenechme se mýlit dnešním pohledem na vědu jako něco zcela objektivního a nezávislého na dějinách či národnosti. opak je pravdou, a zejm. v 19. století se vytváří v každé oblasti určitá specifická větev vědy, především biologie, charakterizovaná metodami, tématy, organizační strukturou i chápáním svého smyslu. Německá přírodověda, zejm. biologie byla velmi skeptická k pouhému mechanicistickému pojímání světa. Zdůrazňovala v různých podobách naopak organičnost a živost přírody. Zvířata nebyla žádnými descartovskými stroji, byť komplikovanými, jak hlásal mechanicismus, ale svébytnými, cítícími bytostmi.

Není náhodou, že zakladateli etologie byli právě vědci z oblasti německé vědy - Heinroth, Tinbergen, von Frisch a Lorenz. Živost se přisuzovala celé zemi, krajině a lidé tvořili pouze jednu její součást. Nacismus rozhodně byl proti antropocentrismu. Člověk byl naopak součástí krajiny, a to do takové míry, že příbuznost byla chápána spíše jako geografickou záležitost - Němci byl příbuznější německý les a v něm žijící bytosti než nějaký vzdálený národ lidí.

Nebyla to ale jen německá, zejm. vitalistická, biologie, co přispělo k "nacistickému pohledu" na přírodu. Byl to též z Anglie pocházející darwinismus, který líčil přírodu jako bitevní pole, jako neustálý boj o život, ve kterém zvítězí silnější a lepší. Věda umožnila ještě jednu věc, jak správně Sax upozorňuje - představit řadu jevů sociálních a politických jako čistě vědecké, lékařské a hygienické. Likvidace jiných národů, ale i mentálně retardovaných či postižených se stala de fakto problémem lékařské techniky a hygieny.

Nacistická Ochrana Přírody v Praxi

Vzhledem k obrovské důležitosti, jakou příroda hrála v nacistické ideologii se jí pochopitelně věnovala velká péče a pozornost. Nacistické zákonodárství bylo a v zásadě i dodnes je k ochraně přírody jedno z nejvstřícnějších. Z idejí zdůrazňující hodnotu divokosti a "původnosti" pochopitelně pramenila velká snaha chránit přírodu v jejím divokém stavu. Zejména lesnictví zde hrálo velkou roli se snahou vytvořit enklávy divokého, původního, "germánského" pralesa. V tomto smyslu byly zakládány nové rezervace, ba plánovalo se dokonce na dobytých územích vytvoření rozsáhlých, přirozených území.

S tím souvisela i velmi přísná ochrana divokého zvířectva a snaha znovu vrátit do volné přírody šelmy, zejm. Z těchto východisek pak čerpal i zakladatel ochrany původní přírody a krajiny v USA, Aldo Leopold.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Stejná přísná ochrana, jaká se týkala divoké zvěře se ale týkala i domácích a užitkových zvířat. Byla snaha minimalizovat jejich utrpení, což se týkalo i zvířat používaných jak ve velkochovech tak při vědeckých experimentech. Nevídaný byl také požadavek chránit zvířata a přírodu ne z nějakých pro člověka výhodných důvodů, ale "pro ně samé". Zvířata přece nejsou žádné stroje, mají vlastní pocity a city a utrpení se jich také dotýká. Ne tedy žádné strojky mechanicistů, které prostě při bití a řezání vydávají zvuky jako varhany, jak hlásal už Descartes.

Byl znám citlivý vztah mnoha vrcholných nacistů ke zvířatům, Hitler a část nacistické špičky, jako např. Láska a citlivý přístup se ale paradoxně týkal jen "německých" zvířat, určitých ras. Existovala i kategorie "židovských" zvířat, která měla být pokud možno bezbolestně utracena. A takto mělo být naloženo i s "nečistou" židovskou rasou.

Je zajímavé, jak se nacisté ve svých činech a myšlenkách inspirovali velkochovy a vůbec šlechtitelstvím. Není náhodou, že hlavní ideolog říše Himmler byl původně chovatelem drůbeže. Podobné praktiky pak byly aplikovány i na lidi - Židé byli jako drůbež koncentrováni do táborů připomínající velkochovy a pak "bezbolestně" zabíjeni - ve velkém a mechanizovaně. Stejně tak se ale nacisté pokusili vytvořit nového německého člověka, tak, jako se šlechtí zvířata, v programu Lebensborn.

Při tom všem hrůzyplném mechanizování smrti současně byl ale stále pociťován princip organičnosti a komplexnosti živého světa. Člověk, Němec, byl pociťován jako integrální součást, částečka, obrovského živého těla druhu, ba dokonce celé německé krajiny.

Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. nakl. Dokořán, Praha 2003, s. Německý novinář názorně ukazuje význam určitých druhů zvířat pro německé hospodářství, válečné úsilí i propagandu.

Násilí bylo pojímáno jako oprávněná nutnost spojená s etnicko-rasovým základem společenství. Nacistická ideologie nerozlišovala, píše autor na začátku knihy, ani tak mezi „člověkem“ a „zvířetem“, ale mezi existencí „užitečnou“ a „nehodnou života“. Když byla určitá společenská skupina prohlášena za parazita a škůdce, byla likvidována. Zvíře tak mohlo být vynášeno na piedestal, zatímco člověk trýzněn i zabíjen.

Například v bezprostřední blízkosti koncentračního tábora Buchenwald se nacházela zoologická zahrada pro rozptýlení personálu lágru, v němž hladověli a umírali lidé, zatímco se dbalo o to, aby zvířata v zoo měla dostatek jídla.

Zvířata a Propaganda

Pikantním detailem, na nějž autor upozorňuje, je fakt, že wehrmacht pojmenovával své tanky po kočkovitých šelmách (Tiger, Panther) - a když v SRN „necelých dvacet let po skončení druhé světové války opět sjel z montážní linky německý tank, navázal bundeswehr na tradici wehrmachtu“. Tank totiž dostal název Leopard. Nyní Leopardy 2 bojují na Ukrajině a ve výzbroji je bude mít i česká armáda.

Vztahem špiček třetí říše a nacistického systému ke zvířatům se ve své knize zabývá novinář Jan Mohnhaupt. Neomezuje se ale jako jiní jen na zákony na ochranu zvířat, Hitlerovo vegetariánství či na nacistické srovnávání Židů se škodlivými zvířaty. Všímá si i toho, jak se nacističtí pohlaváři chovali ke zvířatům i mimo dosah kamer nebo jak se třetí říše snažila být soběstačná ve výrobě potravin sběrem kuchyňského odpadu pro prasata.

Adolf Hitler byl sice prezentován jako ochránce zvířat, ale ve skutečnosti jsou pro něj zvířata spíše instrumentem a ani ke svým psům nedokázal najít vztah. Zákony na ochranu zvířat bylo možné změnit kvůli válce i lovu pro zábavu. Zvířata byla využívána, co to dá, týrána a zároveň některá z nich představovala ideál čnící nad „nepřátele“ režimu. Současně pokusy o hospodářské využití zvířat za „dobrovolné“ pomoci obyvatelstva byly až úsměvně amatérské.

Göring miloval lvy, Hitler psy. Pravda je, upozorňuje Mohnhaupt, že Německo jako jeden z prvních států přijalo zákon na ochranu zvířat. Měla pro ně větší cenu než někteří příslušníci lidského společenství, především Židé. Jedním z výrazných diskriminačních opatření byl příkaz, že Židé nesmějí chovat domácí mazlíčky. Včetně koček, kterými však nacisté víceméně pohrdali - tedy domácími. Velké kočkovité šelmy naopak byly v oblibě. Zejména druhý muž říše maršál Göring miloval lvy a rád se mazlil s jejich mláďaty; když povyrostla, putovala do zoo.

Důležitá role připadla psům, zejména německému ovčákovi, v němž našel zalíbení i Adolf Hitler. Ke psům měl silné pouto, dokonce před sebevraždou otrávil svou fenku Blondi, aby nepadla do rukou ruským vojákům, kteří dobyli Berlín. Ale ovčáci a další silná plemena sloužili také v koncentračních táborech - jako strážní i jako zabijáci. Jelen (další Göringovo oblíbené zvíře, hlavně jako lovný objekt) měl podporovat mýtus o „německém lese“.

Mohnhaupt píše i o osudech desetitisíců koní, kteří zahynuli na východní frontě, když tahali z ruského bláta uvázlou těžkou techniku. Zvířata v Hitlerově říši mají formu historické reportáže. Autor se opírá o dobové dokumenty i vzpomínky pamětníků.

Důležitý byl i bourec morušový. Kolem škol vyrůstaly háje morušovníků a školáci jejich listy krmili brouka produkujícího hedvábí, jež bylo zapotřebí na výrobu padáků. Děti se však musely soustředit i na mandelinku bramborovou. Procházely bramborová pole a ničily ji, neboť kvůli její žravosti hynuly brambory a ohrožovala tak výživu obyvatelstva.

Dnešní Inspirace Nacistickou Ochronou Přírody?

Nacistické zákonodárství bylo a v zásadě i dodnes je k ochraně přírody jedno z nejvstřícnějších. Z idejí zdůrazňujících hodnotu "původnosti" pochopitelně pramenila velká snaha chránit přírodu v jejím divokém stavu. Odráželo se to zejména v lesnictví, které mělo vytvořit enklávy divokého, původního, "germánského" pralesa. V tomto smyslu byly zakládány nové rezervace, ba plánovalo se zejména v dobytých oblastech vytvoření rozsáhlých chráněných území.

Z těchto východisek pak čerpal i jeden ze zakladatelů ochrany původní přírody a krajiny v USA Aldo Leopold. Podobně přísná ochrana, jaká se týkala divoké zvěře, se ale týkala i domácích a užitkových zvířat. Nacisté se snažili minimalizovat jejich utrpení, což se týkalo i zvířat používaných ve velkochovech nebo při vědeckých experimentech.

To se ale paradoxně týkalo jen "německých" zvířat, tedy zvířat určitých ras. Existovala i kategorie "židovských" zvířat, která měla být pokud možno bezbolestně utracena. Je zajímavé, jak se nacisté ve svých činech a myšlenkách inspirovali velkochovy a vůbec šlechtitelstvím. Není zřejmě náhoda, že hlavní ideolog Himmler byl původně chovatelem drůbeže.

Podobné praktiky pak byly aplikovány i na lidi - Židé byli jako drůbež koncentrováni do táborů připomínajících velkochovy a pak "bezbolestně" zabíjeni - ve velkém a mechanizovaně. V programu Lebensborn se nacisté naopak pokusili šlechtěním jako u zvířat vytvořit nového německého člověka.

Ke své hrůze ale zjišťujeme, že stejné byly i myšlenky nacistů, kteří se i mnohé sny pokusili uskutečnit! Jak je to možné? Jak na jedné straně k přírodě citlivý člověk dokáže na ostatních lidech páchat taková zvěrstva?

Nicméně vidíme celou řadu varování. Ze samotné lásky k přírodě neplyne nutně i láska k lidem. A naopak, ze surového nakládání s přírodou (například ve velkochovech či laboratořích) může plynout i podobné zacházení s lidmi.

Zákony na ochranu zvířat v nacistickém Německu

V současné době bohužel přibývá stále více případů týrání zvířat a rozproudila se proto debata o zpřísnění zákona na jejich ochranu. Přitom již v Evropě takový zákon existoval. Psal se rok 1933, když Německo přijalo zákon na ochranu zvířat. Další úprava zákona přísně omezovala vědecké a lékařské experimenty a pokusy na zvířatech. Německo bylo také první zemí, která v roce 1934 uspořádala v Berlíně mezinárodní konferenci o dobrých životních podmínkách zvířat.

Na tento zákon postupně navazovaly další úpravy na ochranu přírody a zvířat. Bylo zakázáno využívat psy při lovu. Roku 1936 dokonce vyšel zákon, který se týkal rozesílání a přepravy humrů a krabů. Přísně zakázáno bylo vaření těchto tvorů zaživa. Německý zákon na ochranu zvířat byl tak propracovaný, že s několika úpravami byl v tehdejším západním Německu v platnosti až do roku 1974.

tags: #naciste #ochrana #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Otázky z environmentální chemie
• Princip testování v klimatické komoře
• Praktický návod na třídění odpadu
• Klíčový cíl environmentální výchovy
• Druhy kontejnerů na stavební odpad