Bobbyho Narozeniny v Harwichi roku 1960

Psal se duben 1960, noc vydechovala jarní vůně a vedle ní stál hubený chlapec s povážlivě zrzavými vlasy zděděnými po mrtvém otci. Matka se jeho vlasů nerada dotýkala. Při těch vzácných příležitostech, kdy se s ním mazlila, se dotýkala spíš jeho rukou nebo tváří.

Chlapec a jeho matka

Otec Bobbyho Garfielda patřil k těm chlapíkům, kteří začnou plešatět, sotva překročí dvacítku a do pětačtyřiceti jsou úplně holohlaví. Randall Garfield byl této krajnosti ušetřen, jelikož v šestatřiceti zemřel na infarkt. Byl realitním agentem a naposledy vydechl na kuchyňské podlaze v cizím domě. Potenciální kupec byl v obývacím pokoji a snažil se odpojeným telefonem zavolat sanitku, zatímco Bobbyho táta umíral. Tehdy byly Bobbymu tři roky. Matně si vzpomínal na muže, který ho lechtá a pak ho hubičkuje na tváře a čelo. Byl přesvědčen, že to byl jeho táta.

Eisenhower nyní téměř končil své osmileté tažení, ale věta Tvůj otec nám toho zrovna moc nezanechal byla matčinou nejčastější odpovědí na všechno, co Bobby navrhoval a co by mohlo znamenat výdaj vyšší než jeden dolar. A někdy svého otce skoro nenáviděl.

„Copak nám nic nenechal, mami? Bobby si nemyslel doopravdy, že jim otec zanechal zlaťáky nebo vzácné známky, zastrčené někde v koutě, ale pokud něco zbylo, možná by to mohli v Bridgeportu prodat. Bobby přesně nevěděl, jak se věci zastavují, ale věděl, jak ty obchody vypadají - ze štítu jim visí tři zlaté koule. A byl přesvědčen, že lidi v zastavárně by jim s radostí pomohli. Samozřejmě to byl jenom klukovský sen, ale Carol Cerberová, jež bydlela kousek od nich, měla úplnou sbírku panenek. Posílal jí je ze zámoří otec, který sloužil u námořnictva.

Když tu otázku Bobby položil, procházeli zrovna kolem jedné z pouličních lamp, které stály na této straně parku Commonwealth, a Bobby viděl, že se matce změnil výraz kolem úst jako vždy, když se odvážil zeptat na svého zesnulého otce. Jakmile ji člověk rozjel, už se nedala zastavit, v tom to bylo. „Nechal nám životní pojistku, která propadla rok předtím, než zemřel. Ani jsem o tom nevěděla, ale když umřel, všichni - včetně pohřební služby - chtěli svůj díl z toho, co jsem neměla.

Čtěte také: Zajímavosti o sexu a nudismu

„V Bridgeportu jsou místa, kde tahají z mužů peníze,“ řekla, když došli k domu, kde bydleli. „Hloupí muži tam chodí. Hloupí muži dělají nepořádek a obvykle jsou to ženy tohoto světa, které to později musí uklidit. Bobby věděl, co bude následovat. „Život není fér,“ prohlásila Liz Garfieldová, když brala do ruky klíč a chystala se odemknout dveře domu číslo 149 v Broad Street v městečku Harwich, stát Connecticut.

Byla sekretářkou pana Donalda Bidermana v městské realitní kanceláři Domov, společnosti, pro kterou Bobbyho otec pracoval, než dostal infarkt. Bobby se domníval, že tu práci získala, protože Donald Biderman měl Randalla rád a bylo mu jeho ženy líto - vdovy se synkem sotva plenkám odrostlým -, ale ona si vedla dobře a pracovala tvrdě. Dost často zůstávala přesčas. Bobby byl několikrát pohromadě se svou matkou a panem Bidermanem - nejjasněji si vzpomínal na podnikový piknik, ale pan Biderman je také vezl k zubaři v Bridgeportu, když si při lítání o přestávce ve škole vyrazil zub - a ti dva dospělí po sobě pokukovali. Někdy večer jí pan Biderman telefonoval a při těch rozhovorech mu říkala Done.

Jenže s jeho mámou platilo, že kdyby se jí člověk ptal na jisté věci, koledoval by si o potíže. Kdyby se například zeptal, jak si může dovolit troje nové šaty od Searse, z toho jedny hedvábné, ale už si nemůže dovolit tři měsíční splátky po jedenácti dolarech padesáti za kolo Schwinn z výlohy Western Auto (bylo červené a stříbrné a už jenom při pohledu na něj se Bobbymu svíralo břicho touhou). Bobby to neudělal. Prostě se rozhodl, že si na to kolo vydělá sám.

Narozeninové překvapení

Všemožně své matce naznačoval, že tam to kolo mají, a nakonec jí ho přímo ukázal, když jednou večer šli pěšky z kina (dávali film Tma na vrcholu schodiště, kterému Bobby nerozuměl, ale stejně se mu líbil, zvlášť to místo, kde se Dorothy McGuirová zhoupla v křesle a ukázala dlouhé nohy). „Na to rychle zapomeň,“ řekla matka. „Nemůžu si dovolit koupit ti k narozeninám kolo. Takže k narozeninám žádné kolo nebude. zachmuřeně cestou domů uvažoval a potěšení z toho zvláštního, nesrozumitelného filmu, který právě viděli, z něj skoro vyprchalo. matkou se nehádal, ani se ji nesnažil přemlouvat - tím by ji jen vyprovokoval k protiútoku, a když Liz Garfieldová útočila, nebrala zajatce - ale Bobby dumal o ztraceném kole… a ztraceném otci.

Ale on vytrvá. Člověk musel dřít do úmoru a jako mezek.

Čtěte také: Jak fotit akty venku

stříbrném papíru. Uvnitř byla oranžová průkazka do knihovny. Do knihovny pro dospělé. Sbohem Nancy Drewová, Hardyovi hoši a Done Winslowe z námořnictva. Nemluvě o zkrvavených dýkách ve věžních komnatách.

„čtenářskou průkazku místo kola. „Rád jsem vás poznal, pane Brautigane,“ řekl Bobby. „Doufám, že se vám tu bude líbit. „Hodně se uč. Bobby se podíval na matku, aby viděl, jestli jeho drobná vzpoura bude odpuštěna vlivem této stejně drobné lichotky, ale mámina ústa nepovolila. čtenářskou průkazku a podíval se na ni. Nebylo to zrovna kolo značky Schwinn, ale stejně to bylo prima. Vlastně přímo skvělé. Celý svět knih, který mohl prozkoumat, takže co na tom, jestli stála jenom dva nebo tři dolary? Otočil průkazku. Pod své jméno přidala jako P.

„Oslavenec!“ vykřikla Carol Cerberová, až se lekl, a vyběhla zpoza stromu, za kterým na něj v záloze čekala. Vrhla se mu kolem krku a prudce mu vlepila pusu na tvář. „Čtenářskou průkazku,“ řekl Bobby a ukázal jí dárek. oddělení pro dospělé. „Bezva!“ Byl to soucit, co zahlédl v jejích očích? Nejspíš ne. A když ano, tak co? „Tady máš. To je pro tebe.“ Podala mu obálku od Hallmarka s jeho jménem vpředu. Ale nebylo. písmeny, která měla vypadat jako ze dřeva), ale nebylo přeslazené.

řekla Carol věcně. Kousek dál v kopci na ně čekal Sully-John, a ze všech sil proháněl míček upoutaný k pálce hned pod pravou paží, hned pod levou, za zády. Sully řval. Bobby a pár dalších kluků se smálo tak, až brečeli. Kluci jsou praštění, prohlásila tehdy Carol, ale Bobby nevěřil, že si to myslí doopravdy. To by pak na něj tak nevyskočila a nedala mu tu pusu, a byla to pořádná pusa, mlaskavá.

„Ne, ale skoro je,“ trvala na svém. „Doufám, že ne. „Ne. „Jo, ale je bezvadná. „K nám do baráku se stěhuje nový pán. druhém patře. „Jo? Jak vypadá?“ Zahihňala se. „Je starý,“ řekl Bobby a pak se na chvilku zamyslel. „Ale měl takový zvláštní obličej. Přidal se k nim Sully-John. „Všechno nejlepší k narozeninám, vole,“ řekl a poplácal Bobbyho po zádech. Vole bylo momentálně oblíbené slovo Sully-Johna. Carol měla bezva. „Tak jo,“ řekl Sully-John smířlivě. blondýnka, která bude vypadat jako jedna z dvojčat Bobbseyových, až trochu vyroste. Typ Joea Hardyho. Bobby Garfield šel mezi nimi a na svou skleslost zapomněl. Zastrčil přáníčko od Carol do zadní kapsy a novou čtenářskou průkazku hluboko do přední kapsy, odkud nemohla vypadnout a odkud ji nemohl nikdo ukrást. Carol začala hopsat. „Proč?“ zeptala se Carol. „Poskakování - aspoň když tu není žádný provaz - je trochu dětinské, Carol,“ pravil Bobby omluvně a pak pokrčil rameny. „Ale můžeš, jestli chceš. Carol neposkakovala. Podle ní byl Bobby nesmírně bezva.

Čtěte také: Čistota a svoboda v nahotě

Nový nájemník

„Život není fér,“ opakovala. Byla pravda, že s jeho matkou se nezacházelo jako s princeznou, a určitě bylo moc zlé, že jí manžel zemřel na linoleu v prázdném domě v šestatřiceti letech, ale Bobby si občas myslel, že všechno mohlo dopadnout ještě hůř. Například po něm mohly zůstat dvě děti místo jednoho. Nebo tři. Nebo co kdyby musela vzít nějakou opravdu těžkou práci, aby je uživila? Sullyho máma pracovala v městské pekárně Tip-Top a v týdnech, kdy musela zatápět v pecích, ji Sully-John a jeho dva starší bratři sotva viděli. Bobby také vídal ženy, které spěchaly z továrny na boty Peerless Shoe, když ve tři hodiny zahvízdala píšťala (Bobby odcházel ze školy v půl třetí), ženy, které všechny byly buď příliš hubené, nebo příliš tlusté, ženy s bledými tvářemi a prsty potřísněnými jakousi strašnou barvou podobnou staré krvi, ženy se sklopenýma očima, které v nákupních pytlících z obchodu Total Grocery nosily své pracovní boty a kalhoty. Loni na podzim, když šel na pouť s paní Cerberovou a Carol a malým Ianem (kterému Carol vždycky říkala Usoplený Ian), viděl za městem muže a ženy česající jablka. sklízející úrodu, která právě dozrála.

Společně seběhli po schodech a vyšli na zápraží. U chodníku stálo městské taxi. Do okénka pro cestující se nakláněl jakýsi muž v popelínovém plášti a platil řidiči. „To je určitě ten pán, který si zrovna najal pokoj ve třetím podlaží,“ poznamenala Liz. Stála na horním schodu, prohlížela si úzký mužův zadek, který trčel směrem k nim, než muž všechno s řidičem vyřídil. „Nedůvěřuju lidem, kteří si stěhují věci v papírových taškách. Kufříky se k sobě nehodily. Bobby s mámou šli po betonovém chodníku. odjelo. Muž v popelínovém plášti se otočil.

Pro Bobbyho spadali lidé do tří širokých kategorií: děti, dospělí a staří lidé. Staří byli dospělí s bílými vlasy. Nový nájemník patřil do třetí skupiny. modrých očí), ale měl ji zbrázděnou hlubokými rýhami. Pod popelínovým pláštěm měl levné šaty pracujícího člověka, které vypadaly, že jsou mu příliš velké. „Jmenuji se Teodor Brautigan. „Jsem Elizabeth Garfieldová. Toto je můj syn Robert. „Ano, víte, Robert přijde pozdě do školy a já do práce. Ráda jsem vás poznala, pane Brattigane. Pospěš si, Bobby. Vydala se z kopce do centra. pomaleji) k harwichské základní škole na Asher Avenue. Po třech nebo čtyřech krocích se zastavil a ohlédl se. Měl pocit, že máma se chovala k panu Brautiganovi nepěkně, nafoukaně. chování se považovalo v kroužku jeho přátel za nejhorší zlo. Carol nafoukané osoby nesnášela, stejně tak Sully-John.

Jeho matka se také zastavila a ohlédla se. Ne proto, že by se chtěla na pana Brautigana ještě jednou podívat, něco takového vůbec nepřišlo Bobbymu na mysl. Věděla ještě dřív než sám Bobby, že se ohlédne, a Bobby v tu ránu pocítil, jak jeho obvykle dobrácká povaha černá. Máma občas říkala, že v Sarasotě bude dřív sněžit, než ji Bobby přetrumfne, a nejspíš měla pravdu. Dvacet? Třicet? Pan Brautigan se ještě nepohnul. Stál na chodníku s kufříky v rukou a s třetím pod pravou paží (ty tři papírové tašky si postavil na trávník u domu číslo 149), a hrbil se pod tou tíhou ještě víc než před chvílí. Oči Liz Garfieldové zalétly kolem něj k očím jejího syna. Jdi, přikazovaly. Neopovaž se promluvit. Je tu nový, přijel kdoví odkud, a přivezl si půlku věcí v papírových taškách. Ale to on neudělal.

Odpoledne po narozeninách

Bobby přišel ze školy domů ve tři hodiny. vratných lahví, a tak pročesal křoví vedle Asher Avenue. Našel tři od Rheingold a jednu od Nehi. Nic moc, ale koukejte, osm centů bylo osm centů. podle Carol byl Bobby Darin strašně bezva, zvlášť v tom, jak luskal prsty, když zpíval Queen of the Hop - ale ona už to věděla. Dívala se na něj se třemi nebo čtyřmi hloupými kamarádkami, bylo slyšet, jak se v pozadí neustále hihňají. Ten zvuk připomněl Bobbymu ptáky v obchodu se zvířaty. Ve čtyři hodiny zavolala máma. potřebuje, aby zůstala přesčas. Takže lituje, ale ta večeře v Colony se nekoná. V lednici zůstal zbytek dušeného hovězího, mohl by si ho vzít a ona bude do osmi doma, aby ho uložila. Dick zrovna ohlašoval přehlídku Rate-a-Record. průkazku. Nálada se mu znovu začala zlepšovat. Nemusel tu sedět u televize s hromádkou starých komiksů, když nebude chtít. průkazku pro dospělé. Za stolkem bude slečna Přepracovaná, ta se ale ve skutečnosti jmenovala slečna Harringtonová a podle Bobbyho byla krásná. Voněla parfémem. Vždycky ho cítil z její kůže a vlasů, slabý a sladký jako příjemná vzpomínka.

Sullyho máma pozvala Bobbyho na večeři, ale ten odmítl, že půjde domů. Rozhodně by si radši dal u paní Sullivanové pečeni a křupavé brambůrky než to, co na něj čekalo doma, ale věděl, že první, co jeho matka po návratu z kanceláře udělá, bude, že se podívá do lednice a zkontroluje, jestli miska se zbytkem dušeného masa zmizela. Položila by tu otázku klidně, dokonce ledabyle. Kdyby jí řekl, že jedl u Sully-Johna, přikývla by, zeptala by se, co měli a jestli měli i zákusek a jestli paní Sullivanové poděkoval. Možná by si dokonce sedla k němu na pohovku a pojedla s ním misku zmrzliny a podívala se s ním na Sugarfoot v televizi. Všechno by bylo prima… jenomže zároveň nebylo.

Nakonec by došlo k odplatě. Možná by počkala den nebo dva, možná i týden, ale nakonec by na ni došlo. Bobby to věděl, ale skoro nevěděl, že to ví. narozeninách, to byl také trest za to, že mluvil s tím novým nájemníkem, když s ním mluvit neměl. Když se Bobby vrátil od Sully-Johna, bylo čtvrt na sedm a stmívalo se. Nesl si na čtení dvě nové knihy, jednu s Perrym Masonem, která se jmenovala Případ sametových drápků a sci-fi román od Clifforda Simaka Prstenec kolem Slunce. nezdržovala. Cestou domů od Sullyho si Bobby vymýšlel příběh, ve kterém on a slečna Harringtonová jeli na parníku a ten se potopil. Přežili jen oni dva a před utopením se zachránili jen díky záchrannému kruhu s nápisem S. S. LUSITANIE.

Bobby zvedl hlavu a lekl se ještě víc, než když na něj Carol Cerberová vyběhla zpoza stromu a vlepila mu na tvář pusu k narozeninám. Byl to ten nový nájemník z jejich domu. Seděl na horním schodu k domovním dveřím a kouřil cigaretu. Staré ošoupané střevíce vyměnil za staré ošoupané sandály a sundal si popelínový plášť - večer byl teplý. „Á, pan Brautigan. „Myslím, že ano. Byl jsi tisíc mil daleko. „Tak jo.“ Ale Bobby nevěděl, jestli si na Teda zvykne. „Ve škole to šlo?

tags: #naha #cernoska #masturbuje #v #prirode #scandal

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti a Použití Ekologické Perlinky
• Bezpečné odpadkové koše
• Jak zjistit třídu kotle
• Ohrožení Správnosti Vyrovnání
• Charakteristika lesů vlhkého mezotermního klimatu