Elektroodpad a baterie jsou běžnou součástí našeho moderního života. Aniž bychom si to uvědomovali, každý den používáme elektroniku a zařízení, která nakonec vyžadují speciální odstranění. Množství vyprodukovaného elektroodpadu se každoročně rapidně navyšuje.
Ve vyspělých zemích Evropy roste podíl elektroodpadu v porovnání s ostatním odpadem až trojnásobnou rychlostí. V EU narůstá množství elektroodpadu údajně tempem až 3 % ročně (cca 8 milionů tun ročně). Elektroodpad, známý také jako e-odpad, je jakékoli elektrické nebo elektronické zařízení, které již není funkční nebo je zastaralé.
To může zahrnovat staré mobilní telefony, tablety, počítače, notebooky, lednice, televize, monitory, ale i drobné spotřebiče jako holiče, kalkulačky a hračky. Nekontrolované skladování nebo nevhodná likvidace elektroodpadu a baterií může mít závažné důsledky pro životní prostředí. Obsahují totiž látky, jako jsou těžké kovy (např.
Správné nakládání s elektroodpadem a bateriemi je klíčové pro ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Recyklace, zpětný odběr a zajištění správné likvidace jsou způsoby, jak můžeme minimalizovat negativní dopady elektroodpadu na naši planetu.
Existuje více míst, kam s vyřazenou elektronikou. Jednou z možností je její zpětný odběr u obchodníka, který elektropřístroj uvedl na trh. Zde však platí pravidlo, že od vás mají povinnost odebrat vyřazený spotřebič jen v případě, že si u nich současně zakoupíte odpovídající nový přístroj.
Čtěte také: Nakládání s Odpady: Kompletní Průvodce pro Firmy
Nicméně komplexní nakládání s firemním elektroodpadem u větších firem tato varianta neřeší. Proto bude častokrát vhodnější druhá varianta, a to sběrný dvůr nebo mobilní sběrny. V tomto případě budou ale firmě vznikat náklady na dopravu zařízení na místo sběrného dvoru.
Nejsnadnější způsob likvidace elektroodpadu nabízí společnosti zajišťující zpětný odběr přímo v prostorách firmy. Po uzavření smlouvy nainstalují v místě pracoviště sběrný box. V případě naplnění boxu pak stačí jen přes internet objednat svoz. Specializované společnosti zajišťují tento zpětný odběr bezplatně, vše je hrazeno z recyklačních poplatků, které jsou již zahrnuty v ceně každého nového přístroje.
Jde především o vytváření sítě pro sběr a soustřeďování vyřazených výrobků. Tento úkol zajišťují kolektivní systémy, které organizují sběr, třídění, nakládání a recyklaci elektrodpadu. Mezi největší organizace v ČR patří REMA SYSTÉM, ASEKOL, ECOLAMP, RETELA a ELEKTROWIN.
REMA systém vznikl pro splnění zákonem daných povinností jako první kolektivní systém v ČR. Vznik neziskově hospodařící akciové společnosti iniciovali největší dovozci a výrobci informačních technologií a telekomunikací v ČR. Systém byl založen 14. února 2005. Jeho hlavním smyslem je ochrana životního prostředí - zabezpečení efektivní recyklace OEEZ.
V Rema systému je v současné době sdruženo více než 600 výrobců/dovozců. REMA systém zajišťuje plnění pro všech 10 skupin elektrozařízení v oblasti průmyslových zařízení. Kolektivní systémy zajišťují zpětný sběr elektrozařízení a odvoz elektroodpadu ke zpracovatelům. Samy často zpracovateli nejsou.
Čtěte také: Nakládání s odpady v Česku
REMA Systém usnadňuje domácnostem i jednotlivcům cestu, jak se nepotřebné elektroniky zbavit pohodlně a zdarma.
Díky těmto možnostem není nutné skladovat nepotřebné přístroje doma ani je složitě vozit do sběrných dvorů.
Odevzdali jsme tedy náš starý vysloužilý elektropředmět tam, kam jsme ho odevzdat měli, a následuje recyklace. Není to ale recyklace v pravém slova smyslu. Stará televize nebo notebook nejde jednoduše rozemlít a vyrobit z drti nový kus. Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace některých materiálů, které elektrospotřebiče obsahují.
Po odevzdání se tedy spotřebiče svezou do dílen, kde se demontují. Mnohdy se jedná o takzvané chráněné dílny, kde pracují zaměstnanci se sníženou pracovní schopností, ať už vrozenou, nebo získanou. V těchto dílnách se ručně nebo mechanicky separují jednotlivé materiály jako plast, sklo, kov a elektrokomponenty.
Demontáž velkoobjemových spotřebičů (myčky, pračky, …) bývá prováděna přímo na zemi nebo na pracovním stole. Rozmontování rozebírání je proces při kterém se shromažďují rozebírají a prodávají cenné součástí výrobků pro opětovné použití plot vlivem sílícího tlaku na výrobce elektroniky aby převzal zodpovědnost za výrobek i po ukončení jeho životnosti se firmy stále více snaží znovu použít například počítačové čipy které jsou obvykle málo poruchové a výkonem postačí pro použití ve spotřební elektronice jako jsou například kopírky či hračky proces rozmontování usnadňuje.
Čtěte také: Informace o kompostování
Recyklovatelné části jsou postoupeny dál k patřičným zpracovatelům a to, co se zpracovat nedá, je odpad, který se spálí. Ten činí asi 15 až 20 % z celkového množství demontovaného elektroodpadu. Toto rozmezí záleží na druhu elektroodpadu i zpracovateli.
Z pohledu zpracování lze elektroodpad rozdělit na dvě kategorie. A sice elektroodpad, jehož zpracování je ekonomicky ziskové, a elektroodpad, za jehož zpracování společnosti neinkasují vůbec nic. Do první skupiny se řadí drobná elektronika, například telefony nebo počítače, jelikož obsahují velké množství drahých kovů a jinak hodnotných materiálů a relativní minimum ostatního materiálově bezcenného balastu. Na straně druhé je to elektroodpad, jehož materiálové složení je obrácené a jeho zpracování je kvůli tomu ztrátové. Obsahuje velmi malé množství cenných materiálů. Jedná se o chladničky, pračky, sušičky, mrazáky.
Tištěné spoje najdeme na zpravidla zelených destičkách, díky kterým nám hraje televize a funguje počítač. Nosným materiálem, tedy tím, z čeho je taková deska vyrobena, je laminát. Nejčastěji se vyskytujícím materiálem na plošných spojích je cín, kterým se vše letuje. Dále zinek, olovo, nikl, a i cenné kovy typu stříbro, palladium, zlato.
Nejčastěji používaným způsobem separace elektronických součástek jako například tranzistorů, diod nebo kondenzátorů je jejich mechanické odstranění. Když se elektronika odstraní, likvidují se i samotné desky, a to většinou drcením. Poté dochází k separaci feromagnetických materiálů prostřednictvím magnetické separace, vibračním tříděním, gravitační úpravou či elektrostatickou separací, což jsou metody, které využívají vlastností materiálů k jejich oddělení.
Následně se získávají drahé kovy, tedy již zmíněné stříbro, zlato nebo palladium, zde se ale uplatňují chemické postupy a už se nejedná o třídění odpadů tak, jak ho známe. Každopádně na konci celého procesu jsou roztříděné jednotlivé materiály, které pak znovu najdou uplatnění při výrobě nových elektrospotřebičů, které se za pár let zase stanou elektroodpadem.
Velké množství elektroodpadu se vyváží do rozvojových zemí Afriky a Asie, kde se zpracovává v naprosto nevyhovujících podmínkách. Například do Ghany, kam se z Evropy dostávalo ročně asi 600 kontejnerů elektroodpadu, který byl ale přitom oficiálně vykázaný jako použitá elektronika. Ghana je sice součástí Commonwealthu, ale rozhodně se nejedná o průmyslovou zemi. Má relativně chabou infrastrukturu, která si s takovým množstvím odpadu poradit nedokáže. Něco se znovu prodá, něco se rozebere, ale drtivá většina končí na haldách nebo se spálí. Ghana se tak pozvolna zamořuje nebezpečnými látkami z elektroniky a jedovatými zplodinami.
Podobnému problému jako Ghana čelí i Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Pákistán, Indie, Srí Lanka, Vietnam a v neposlední řadě i Mekka spotřební elektroniky, Čína. Neodborná a v katastrofických podmínkách prováděná demontáž elektroodpadu může být i startérem masivních zdravotních problémů. Elektronika se zde rozebírá ručně. Izolace se zde odstraňují pálením. Elektroodpad je jednou z překážek ke snížení naší ekologické stopy.
Stalo se vám někdy, že jste si koupili nový elektrospotřebič a nevěděli jste, co s tím starým? Spousta lidí jej nechává povalovat doma, nebo dokonce vyhodí do směsného odpadu. To je však chybný krok, neboť elektrospotřebiče obsahují nebezpečné látky i drahé kovy. Kvůli nim je třeba starý počítač či varnou konvici recyklovat. Zároveň ne všechny závady jsou fatální, mnoho z nich se dá opravit a používat spotřebič dál.
Tento příspěvek je zaměřen na problematiku rozměrově malých elektrických a elektronických zařízení s-WEEE (small Waste from Electrical and Electronic Equipment) po skončení jejich životnosti a na možnosti optimalizace systému sběru a využití takovýchto elektrozařízení. Česká republika během uplynulých tří let od zavedení systému zpětného odběru elektrozařízení v roce 2005 splnila kvantifikovaný cíl sběru elektroodpadu v roce 2008, který byl stanoven na 4 kg/osoba/rok.
Současný stav poznání Nahlédne-li ovšem člověk pod pokličku problematiky elektroodpadu, zjistí, že současný stav není až tak uspokojivý, jak by se mohlo zdát. Podle Evropské environmentální kanceláře (EEB) [16] došlo v posledních letech k výrazně pozitivnímu posunu v problematice elektroodpadu, avšak je třeba stanovit samostatné cíle sběru pro malé vysloužilé elektrospotřebiče.
Jaké spotřebiče patří do s-WEEE? Tak např. podle zákona o odpadech [5] lze najít s-WEEE téměř ve všech skupinách elektrozařízení, tedy ve skupině IT a telekomunikace (to jsou např. mobilní telefony, pevné telefony, kalkulačky, diáře, kapesní počítače, laptopy, GPS navigace), dále spotřebitelská zařízení (rádia, CD, DVD a jiné přehrávače), malé domácí spotřebiče (žehlička, toastovač, fén, hodinky, holicí strojek), elektrické a elektronické nástroje (vrtačky, elektrické šroubováky) a hračky, vybavení pro volný čas a sporty (autodráhy, videohry, sportovní počítače).
V České republice funguje v současné době šest tzv. kolektivních systémů pro zpětný odběr elektrozařízení, které budují systémy sběru vysloužilých elektrozařízení a elektroodpadu. Sběr rozměrově velkých spotřebičů je realizován zejména ve sběrných dvorech jednotlivých obcí. Občané, kteří se potřebují zbavit některého z větších elektrospotřebičů (chladničky, sporáky, televize), si zvykají této možnosti využívat. Často si ovšem neuvědomují, že elektroodpadem nejsou pouze zmíněné vysloužilé velké elektrospotřebiče, ale že jimi jsou také malá elektrozařízení.
Podle odhadů společnosti REMA Systém končí s-WEEE nejčastěji ve směsném komunálním odpadu nebo jsou skladovány v domácnostech. Pro srovnání: v environmentálně vyspělém Nizozemí skončí v nádobách na směsný komunální odpad 35 % s-WEEE [6], ve Velké Británii se toto číslo pohybuje od 41 do 60 % [7] a [8]. V ČR je odhad takového procenta ještě vyšší. Český občan není motivován ani informován, jak se takového odpadu správně zbavit.
Přestože obecně nelze s-WEEE považovat za zdroj drahých kovů, z předběžných výsledků vyplývá, že se čeští spotřebitelé zbavili v roce 2008 cestou směsného komunálního odpadu takového množství s-WEEE odpovídajícímu asi 230 kg stříbra či 35 kg zlata.
Environmentální dopady s-WEEE Velmi důležitým úkolem je určit environmentální dopady s-WEEE po skončení životnosti s ohledem na různé scénáře konce životnosti (spalování, skládkování, materiálové využití). V oblasti nakládání s elektroodpady tomu není jinak. O důležitosti těchto metod v této oblasti svědčí například fakt, že revize [14] evropské směrnice o nakládání s elektroodpadem [15] obsahuje hodnocení, jehož metodika je založena právě na metodách LCA.
tags: #nakladani #recyklace #elektroodpad #postupy