Ochrana přírody v České republice

05.12.2025

Ochrana přírody a krajiny je pestrý pojem, zahrnující nejen práci v terénu, ale také šetrné hospodaření v krajině a minimalizaci dopadů vzorců spotřeby na ekosystémy. To je ochrana přírody ve smyslu zákona 114/92 Sb. a dalších národních, EU a mezinárodních dokumentů.

Praktická opatření na ochranu přírody

Praktická opatření sloužící bezprostředně k ochraně přírody. Spolu s dalšími organizacemi zajišťuje Veronica náhradní hnízdní podložky pro čápa bílého a další akce na ochranu ptáků, budky pro netopýry a péči o handicapované živočichy. Kromě jiného každoročně pořádá Evropskou noc pro netopýry, prodej vánočních jedlí bělokorých v květináčích a jejich jarní výsadbu v lesích v okolí Brna. Zabýváme se také ochranou obojživelníků při tahu, ochranou plazů a ochranou netopýrů na letních koloniích a na zimovištích. Zabýváme se podrobným mapováním situace kolem územních systémů ekologické stability (ÚSES) a vůbec veřejné zeleně v Brně. Ve spolupráci s mezinárodní organizací CEEWEB jsme se zapojili do projektu propagace služeb ekosystémů. Ekosystémové služby je možno rozdělit mj. na služby podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní.

Někteří lidé usuzují, že ochrana přírody je luxus, který nám nic praktického nepřináší. Vydali jsme proto publikaci Služby přírody, které zároveň vychází v osmi dalších jazykových mutacích. Brožura srozumitelným způsobem na praktických příkladech vysvětluje, jaké služby nám příroda přináší. Jako zástupci veřejnosti se angažujeme v tvorbě územních plánů, v řízeních vedených Českou inspekcí životního prostředí, soudy, ombudsmanem. Zveřejňování různých kauz a prezentace návrhů na jejich řešení. Podívejte se na nejčastější otázky a odpovědi s tematikou ochrany přírody a krajiny.

Ochrana geologického dědictví

Česká republika je z pohledu geologa velmi rozmanitá, s množstvím odlišných a různě starých geologických jednotek, stratigrafickými sekvencemi, horninami mnoha typů. Na území republiky nacházíme doklady vývoje zemské kůry a vývoje života staré až 600 milionů let. V České republice máme světově první na vědeckém základě vybraný mezinárodní stratotyp - Klonk u Suchomast. Ochrana geologického dědictví je integrální součástí státní ochrany přírody.

Podle zákona č. Chráněny jsou zkameněliny (tzv. paleontologické nálezy) - pozůstatky organizmů žijících v geologické minulosti a stopy jejich činnosti. Jeskyně jsou přirozeně vzniklé podzemní prostory. Jeskyně samotné i jejich výplně a výzdoba (krápníky, sintry) jsou dokladem geologického vývoje, vzniku morfologie krajiny i života na povrchu. Jeskyně jsou zároveň životním prostředím pro některé specifické organizmy. Jeskyně a s nimi spojené krasové jevy na povrchu (škrapy, závrty, ponory, vývěry) jsou chráněny před poškozováním a ničením, není dovoleno měnit jejich dochovaný stav. AOPK ČR vede pro celé území České republiky Jednotnou evidenci speleologických objektů (JESO).

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Geologické lokality, zejména paleontologická a mineralogická naleziště a geomorfologické útvary mohou být chráněny formou registrovaného významného krajinného prvku (VKP) nebo jako přechodně chráněná plocha. Význam pro ochranu geologického dědictví mají všechny kategorie zvláštní územní ochrany - národní park, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní památka. Nejvhodnější a nejvyužívanější je pro geologické lokality kategorie přírodní památka a národní přírodní památka - podle zákonné definice je to „přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický, naleziště nerostů, a to i takový, který formoval svou činností člověk…“.

Územní ochranou jsou chráněny např. mezinárodní stratotypy, k jejichž ochraně jsme vázáni mezinárodně přijatými pravidly (pravidla Mezinárodní stratigrafické komise při Mezinárodní unii geologických věd). Nelegislativní formou ochrany geologického dědictví jsou geoparky. Kromě ochrany lokalit a péče o ně slouží zejména pro popularizaci geologie. Vznik a existence geoparků je upravena Směrnicí MŽP č. 9/2018.

Neopominutelnou součástí ochrany geologického dědictví je práce s veřejností - jak místní, tak nejširší. Poučení místní obyvatelé, kteří přijmou ochranu geologického dědictví za vlastní, jsou nejlepšími spolupracovníky státní ochrany přírody. Pro ochranu vzorků minerálů a zkamenělin má kompetence resort kultury podle zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty a podle zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy. Památkově chráněná mohou být některá důlní díla.

Ochrana krajiny v ČR

O tom, jak se krajina měnila (a to především lidskou činností) jsme podrobně psali v článku historická kulturní krajina Česka. Mnoho míst bylo změněno k nepoznání a některé části Česka jsou značně poškozeny. Především vlivem těžby a moderní zemědělskou činností. Díky zákonům už narušování krajiny není tak jednoduché. Jak v současné době vypadá ochrana přírody v ČR a jak ji chráníme od negativních vlivů? Příroda se sama neuchrání. I proto vznikly zákony a spolky, které se na ochranu přírody v Česku specializují a věnují se hlavně ekologicky významným lokalitám. Ty jsou naštěstí poškozeny lidskou činností relativně málo.

Jedním z nejvýznamnějších nástrojů ochrany přírody je ochrana území, která se provádí pomocí zvláště chráněných území. Nejčastěji jde o lokality, s jedinečnou geologickou stavbou, z vědeckého hlediska významná území nebo místa, která mají unikátní biologickou rozmanitost. Doposud byly na našem území vyhlášeny čtyři velkoplošné zvláštní krajinné oblasti: Krkonošský národní park, NP Šumava, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V národních parcích se chrání rozsáhlá část zachovalé přírody, zpravidla zde nebývají větší sídla a do nejpřísněji chráněných částí je vstup veřejnosti povolen pouze po vyznačených stezkách. Zakázán je rovněž sběr některých rostlin. V chráněných krajinných oblastech se pak chrání kromě přírody i lidová obydlí, typicky třeba CHKO Lužické hory nebo rybniční soustavy (např. CHKO Třeboňsko).

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Nejstarším národním parkem je v ČR Krkonošský národní park, který vznikl roku 1963. Nejstarší chráněnou krajinnou oblastí je pak Český ráj (1955). Největší národní park je v Česku národní park Šumava s rozlohou 690,3 km2. A nakonec Největší chráněnou krajinnou oblastí jsou u nás Beskydy (1 160 km2).

Přírodní rezervace jsou určeny hlavně k ochraně ekosystémů. Přírodní památky pak zajišťují především ochranu geologických a geomorfologických fenoménů a také nalezišť nerostů nebo ohrožených druhů. Kategorie NPR a NPP jsou určeny pro území s národním nebo mezinárodním významem.

Legislativa a ochrana druhů

Zákony samozřejmě nezapomínají ani na živočichy a rostliny. Podle legislativy o ochraně přírody a krajiny jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností, zániku populace nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Výjimkou jsou pak invazivní a nepůvodní druhy, na které se zákon nevztahuje. Křížení druhů a jejich záměrné vypouštění do přírody je pak možné jen s povolením orgánů ochrany přírody. Stejně tak jsou chráněny dřeviny a rostliny, opět s výjimkou invazivních a některých nepůvodních druhů.

Počátky ochrany přírody se mapují k 12.-14. století. 1. ledna roku 1990 začalo fungovat Ministerstvo životního prostředí, které je v Česku ve vztahu k ochraně přírody tou nejvyšší institucí. Na začátku června roku 1992 pak vešel v účinnost zákon č. 114/1992 Sb. s názvem Zákon o ochraně přírody a krajiny, který je platný dodnes. 2004 - Česká republika vstoupila do Evropské unie a tím se stala součástí Natura 2000.

Zajímavost: Celkem je na území Česka 1 112 evropsky významných lokalit, což je asi 10 % území ČR. V České republice existuje řada ekologických nevládních organizací. Mezi ty nejvýznamnější patří Český svaz ochránců přírody, mezinárodní Greenpeace, Děti země, Hnutí Duha, Nadace Partnerství či Arnika.Cílem těchto ekologických organizací je prosazovat, uskutečňovat a hájit veřejný zájem na zdravém životním prostředí a ochraně přírody.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství1c) v České republice soustavu Natura 2000.

Obecná ochrana přírody a krajiny je věcně vymezena v části druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Představuje základní úroveň ochrany krajiny, jejích přírodních hodnot a ekologicko-stabilizačních funkcí, zachování rozmanitosti druhů, ale také ochrany a šetrného využívání přírodních zdrojů. Obecnou ochranu přírody a krajiny komplementárně doplňuje zvláštní územní ochrana přírody a krajiny a zvláštní druhová ochrana, resp. vytváření soustavy Natura 2000 a její ochrana.

V současné moderní společnosti jsme svědky toho, jak člověk ztrácí sounáležitost s okolní přírodou a krajinou a mnohdy ji vnímá zejména z produkčního pohledu. Přitom mu unikají nejen aspekty přírodovědné, ale i další skutečnosti. Příroda a krajina jsou nositeli národní identity, historické paměti atd. Jsou prostě dědictvím předků a naší povinností by měla být jejich ochrana. Netýká se to pouze přírodně cenných území, která jsou zákonně chráněna, ale i zemědělské krajiny.

Vliv zemědělství na krajinu

Zemědělství je ve střední Evropě již po několik tisíciletí významným krajinotvorným činitelem. Zaměříme-li se na biotickou složku v krajině, pak rozhodující vliv na její utváření měly události po skončení poslední doby ledové, přibližně před 11,5 tisíci lety. S pozvolným oteplováním sem začal zhruba před 6 až 7 tisíci lety pronikat neolitický zemědělec, který se vedle přírodních faktorů začal stále více podílet na druhovém složení organismů. To umožnilo přežít řadě nelesních druhů, které zvyšovaly biologickou rozmanitost, ale i druhů, které jsou zemědělci považovány za nežádoucí. V následujících tisíciletích působil člověk na krajinu různou intenzitou, přičemž některá období máme přesně zdokumentována, například druhou kolonizaci. Zemědělec svým dlouhodobým hospodařením přetvořil krajinu a výrazně zasáhl do charakteru, rozsahu a rozmístění jednotlivých biotopů. Tak byla postupně vytvořena pestrá středoevropská krajina s širokou nabídkou rozmanitých prostředí a byly poskytnuty existenční podmínky obrovskému počtu druhů. Celou řadu druhů zemědělec potlačil, nebo dokonce vyhubil, ale větší části umožnil existenci. Územní pestrost středověké zemědělské krajiny tak stojí za dnešní druhovou rozmanitostí živočichů i rostlin.

Ke zvratům v diverzitě dochází samozřejmě i v novověku, a to v důsledku pěstování nových plodin, uplatňovaným technologiím atd. Z posledních dekád 20. století existuje stále více údajů o tom, že oblastí, v nichž má intenzivní zemědělství neblahý vliv na složky životního prostředí a budoucí produktivitu, je stále více. Jde např. o negativní ovlivnění půdy a o její degradaci, kontaminaci vody, snížení diverzity a o změny ekologických procesů, na nichž je zemědělství závislé. Zjednodušeně řečeno: ◊průmyslové“ zemědělství nevykazuje známky dlouhodobé udržitelnosti.

Ochrana přírody a zemědělské hospodaření

Je problém šetrného využívání zemědělské krajiny vůbec řešitelný a můžeme při nápravě problémů využít poznatky, které známe z ochrany přírody? V celé Evropě dnes již existují v některých, zejména ekologicky hospodařících podnicích snahy začlenit do praxe zásady ochrany přírody. K prostředí šetrné formy hospodaření jsou zároveň podnětem k přemýšlení o uvědomělém utváření krajiny: jaké krajinné prvky prospívají dlouhodobě udržitelnému způsobu hospodaření, jak můžeme přírodu utvářet, aby napomáhala vlastnímu hospodaření, snížila se větrná a vodní eroze, byly podporovány užitečné organismy a regulováni škůdci atd. Spektrum různých opatření na podporu užitečných organismů sahá od zakládání pásů křovin a remízků se stanovištně odpovídajícími druhy stromů, přes vytváření mokřadních biotopů a podporu organismů vytvářením květnatých ◊pásů polních bylin“ až k praktické hnízdní pomoci pro ptactvo.

Při hledání vhodných opatření vedoucích k udržitelnějšímu zemědělskému systému a posílení stability krajiny musíme vycházet z toho, že krajinu jako dědictví je nutné chránit a rozumně v ní hospodařit. Jak ale tyto krajinné prvky a další opatření v krajině naplánovat a realizovat? V mnohém nám mohou pomoci dotační tituly, jež jsou v gesci resortů životního prostředí a zemědělství. Jedním z nových směrů v krajinném plánování, který se začíná ve světě stále více uplatňovat, je navrhování využití venkovské krajiny formou plánů šetrného hospodaření.

Snaha o obnovu diverzifikované a multifunkční zemědělské krajiny, zlepšení kvality vod a o ochranu půdy i biodiverzity iniciovala v řadě zemí Evropy práce na metodikách faremních plánů, tzv. farm management plans. Vývoj a rozšíření tohoto nového přístupu jsou úzce spojeny s reformami Společné zemědělské politiky EU a s péčí o životní prostředí ve formě agroenvironmentálních opatření (AEO). V zemích s delšími zkušenostmi s AEO odborníci brzy přišli na výhodu individuální práce se zemědělci při zpracování těchto plánů. V zásadě má faremní plán pomoci překonat bariéru mezi produkčními zájmy zemědělců a zájmy ochrany přírody a najít tak společná kompromisní řešení.

Dotační tituly využívané v České republice (AEO, Program péče o krajinu, Operační program Životní prostředí) přišly s finančními nástroji, které mají pomoci tyto problémy v krajině řešit. Využití nabízených dotačních titulů však vyžaduje jejich dobrou znalost i orientaci v problematice ochrany přírody a krajiny. Volba vhodných opatření a na ně navazujících finančních podpor nebývá většinou v možnostech samotných zemědělců. Zpracovaný plán šetrného hospodaření zemědělského podniku řeší tyto problémy a současně pomáhá zemědělci rozpoznat přírodní hodnoty jeho statku. Nezbytnou součástí je návrh možností ochrany, obnovy nebo zakládání nových biotopů, prospěšných jak krajině, tak samotnému zemědělci v kompromisu s jeho představou o hospodaření. Výstupem návrhů, při nichž je důležitá osobní zainteresovanost zemědělce, je plán šetrného hospodaření v zemědělském podniku. Ten poskytuje konkrétní informace a doporučení jak zvýšit přínos hospodaření pro krajinu a biodiverzitu, jak nejlépe hospodařit z pohledu ochrany přírody při respektování produkčních otázek.

Nezbývá než věřit, že příklady těchto plánů a přístupy některých zemědělců napomohou nastartovat vědomí, že jsme součástí přírody a že krajina není životním prostředím a živitelem pouze nás samotných, ale i následujících generací.

K nástrojům obecné ochrany přírody a krajiny s významným územním průmětem patří zejména ochrana a vytváření územních systémů ekologické stability, ochrana významných krajinných prvků včetně jejich registrace, ochrana krajinného rázu včetně zřizování přírodních parků s klíčovou vazbou na ochranu a rozvoj hodnot v území prostřednictvím nástrojů územního plánování.

V rámci obecné ochrany přírody a krajiny jsou před zničením, poškozováním a degenerací dále chráněny všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, resp. jejich populace. Volně žijící ptáky je zakázáno úmyslně usmrcovat nebo jakýmkoliv způsobem odchytávat, úmyslně poškozovat, ničit nebo odstraňovat jejich hnízda a vejce, sbírat ve volné přírodě a držet jejich vejce (i prázdná), úmyslně vyrušovat ptáky, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat. Před poškozováním a ničením jsou chráněny také dřeviny rostoucí mimo les a zákon stanoví podmínky pro možnost jejich kácení.

Obecná ochrany přírody a krajiny ovšem pokrývá také ochranu vybraných neživých fenoménů. Zákonem je zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat ani jinak měnit dochovaný stav jeskyní a přírodní jevů, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod). Podobně jsou před zničením, poškozením nebo odcizenímzákonem chráněny paleontologické nálezy (významné hmotné doklady nebo pozůstatky života v geologické minulosti a jeho vývoje do současnosti).

Krajina je v § 3 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny definována jako „část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Ekosystém je přitom definován jako „funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“ (§ 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Úmluva Rady Evropy o krajině definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“, přičemž úmluva se aplikuje na celé území států, které úmluvu přijaly, a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti.

V České republice jsou dvě úrovně zvláště chráněných území. Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území a maloplošná zvláště chráněná území. I přes svou poměrně malou rozlohu se Česká republika vyznačuje velkým bohatstvím druhů rostlin a živočichů. To je dáno zejména její polohou na hranici několika biogeografických oblastí, ale také historickým a kulturním vývojem. V naší krajině jsou důležité jak lesy, tak i dřeviny, které rostou mimo les. Aleje, remízky či osamělé stromy krajinu oživují, jsou domovem pro řadu druhů hmyzu, ptáků, některých netopýrů a hub, které mnohdy patří mezi zákonem chráněné.

Každá krajina má svou typickou podobu - krajinný ráz. Je to přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Šíření invazních druhů a jejich působení na okolní biotu a lidské aktivity představuje celosvětový problém. Příroda nezná lidmi vytvořené hranice. Nelze ji proto chránit bez spolupráce a výměny informací se zahraničními institucemi a organizacemi. Česká republika je signatářem Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, která je známá pod zkratkou CITES.