Národní banka Československá: Emise cenných papírů a historický vývoj

V myšlenkách strůjců hospodářské samostatnosti budoucího nezávislého státu vždy hrála prvořadou úlohu otázka vytvoření vlastní měny a ustavení bankovního ústavu pro její správu. V době po vzniku Československa se sice měnová oblast i nadále nacházela v rukách Rakousko-uherské banky, ale česká politická representace vyvinula maximální úsilí, aby ji mohla podstatně ovlivňovat.

Vedle snahy získat vliv na vedení Rakousko-uherské banky a zároveň limitovat činnost jejích filiálek v Československu, uvažovali o zřízení vlastní emisní instituce. Vzhledem k tomu, že Zemská banka království českého byla, co do objemu vydaných cenných papírů, nejvýznamnějším rakousko-uherským emisním ústavem a zároveň se její vedoucí představitelé podíleli na formulování hospodářského programu nově vzniklého státu, bylo přirozené, že právě ona byla vybrána stát se „kvasi cedulovou bankou“.

Hned po převratu se 30. října 1918 objevil požadavek, aby jí byla svěřena emise budoucích bankovek. O necelé dva měsíce později byla skutečně Zemská banka na základě zákona č. 49/1918 Sb. z. a n., o zavedení obchodních platidel, zmocněna vydávat poukázky na vlastní bankovní pokladnu. Tyto nově emitované „peníze“ měly mít obchodní krytí, byl jim přiřčen zákonný oběh a navíc byly směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky.

Na konci roku 1918 se obrátila Komise pro přechodné hospodářství na přední české národohospodáře se žádostí o zpracování odpovědí na anketu o měnových otázkách. Mezi vznesenými dotazy byla i konkrétní podoba budoucí cedulové instituce a ústavu, který bude prozatímně vykonávat její funkce. I když se část oslovených vyslovila pro definitivní přenesení funkce prozatímní cedulové banky na Zemskou banku království českého, nakonec se prosadil názor, jenž 2. února 1919 představil Vilém Pospíšil, tehdejší vrchní ředitel Městské spořitelny Pražské, ministru financí Aloisi Rašínovi. Jeho podstatou bylo zřízení bankovního oddělení při ministerstvu financí.

Svůj návrh později Pospíšil podrobně rozpracoval. Bankovní úřad se konstituoval na základě nařízení vlády č. 119/1919 Sb. z. a n. Podle ustanovení § 3 bylo ministerstvo financí pověřeno výkonem funkcí cedulové banky. Pro jejich odborné zajištění si mělo zřídit Bankovní úřad ministerstva financí, o jehož správu se měly dělit „bankovní výbor při ministerstvu financí“ a odborné obchodní vedení.

Čtěte také: Fungování Nálezové databáze

Bankovní výbor vedle ministra financí, jako předsedy, tvořilo dalších osm jím jmenovaných členů a jeden zvolený zástupce Národního shromáždění (člen komise dle ustanovení § 17 zákona č. 84/1919 Sb. z. a n. ). Členství ve výboru bylo čestné. Úředníky obchodní správy měl právo jmenovat ministr financí, a to buď ze stavu ministerstva nebo volně na smlouvu. Pro výkon svých funkcí Bankovní úřad zabral budovy a zařízení hlavního ústavu a filiálek Rakousko-uherské banky.

Je třeba dodat, že text nově vydaného nařízení byl v některých oblastech v příkrém rozporu s původní osnovou zákona připravenou Vilémem Pospíšilem. I když nařízení předpokládalo vznik Bankovního úřadu hned ke dni vydání, tedy 6. března 1919, ve skutečnosti se naplnění jeho ustanovení zpozdilo o několik dní.

Dekretem ústředního vedení byly 15. března 1919 všechny úřadovny Rakousko-uherské banky v Československu vyzvány, aby provedly po denní uzávěrce ke dni 11. března 1919 přeúčtování žirových zůstatků z tohoto ústavu na Bankovní úřad ministerstva financí. Později byly vydány další dekrety, na jejichž základě převzaly úřadovny Bankovního úřadu (hlavní ústav a filiálky) pokladniční poukázky a následně i lombardní úvěry Rakousko-uherské banky. Je třeba dodat, že vedení ústavu tehdy nezajišťoval ani Bankovní výbor ani obchodní správa.

Ministr financí sice formálně jmenoval již 16. března členy Bankovního výboru, ti se ovšem až do května vůbec nesešli a namísto obchodní správy fungovalo jen tzv. ústřední vedení, jež dokonce nemělo ani vlastní pravidla o firmování (podepisování). Období od 11. března do 12. května 1919, kdy bylo vydáno vládní nařízení č. 246/1919 Sb. z. a n., stanovící organizaci Bankovního úřadu a statutu Bankovního výboru při ministerstvu financí, bylo již ve své době označováno jako provizorní, popř. zřizovací, jehož charakteristickým znakem bylo přímé zasahování ministra financí.

Teprve až po 12. Přestože zákon č. 187 ze dne 10. dubna 1919 dále zdůraznil kompetenci ministra financí nad cedulovým bankovnictvím, teprve až vzpomenuté květnové nařízení řádně definovalo organizaci ústavu a jeho činnost. Bankovní úřad ministerstva financí měl na jeho základě nejen povahu státní, ale ve funkci úvěrního ústavu i veřejnou.

Čtěte také: Integrovaný plán pro klima a energetiku

Bankovní výbor měl mít tentokrát jedenáct členů ve složení ministr financí, popř. jeho zástupce a dalších deset jím jmenovaných osob. Ty mohl doplnit reprezentant výše zmíněné komise Národního shromáždění. Jednání výboru se konala pravidelně jedenkrát měsíčně (25. dne v měsíci) a v případě potřeby mimořádně i častěji, dle uvážení ministra financí, popř. na žádost minimálně tří členů výboru. Zasedání se mohli účastnit i představitelé obchodní správy.

Bankovní výbor byl nadán rozsáhlými pravomocemi. Jakožto poradní orgán ministra financí mu podával dobrozdání o jím předložených otázkách a zároveň měl v tomto směru i iniciativní pravomoc. Dále též řídil oběh platidel, staral se o nápravu měny, spravoval státní dluh a rozhodoval o výši úrokových sazeb a nákupních cenách drahých kovů. Byl také příslušný pro vrcholný dohled nad celou obchodní činností Bankovního úřadu.

Vzhledem k potenciálně měsíčnímu intervalu mezi jednotlivými schůzemi a vysokému počtu zúčastněných bylo zřejmé, že jeho rozhodování by mohlo trpět nedostatečnou akceschopností. Členství v Bankovním výboru bylo čestnou funkcí a trvalo až do odvolání, které v jeho historii nebylo nikdy uplatněno. Z těchto důvodů se o bankovním výboru občas v tisku nadneseně psalo jako o „konkláve doživotních kardinálů“.

Naopak obchodní správa byla čistě úřednickým sborem, který v souladu se svým jednacím řádem prováděl usnesení a nařízení Bankovního výboru. Působila jako vrcholný orgán vnitřní správy instituce a byla oprávněna udělovat pokyny všem jeho úřadovnám. Její členové byli jmenováni ministrem financí na základě slyšení Bankovního výboru. Jednací řád z 28. května 1919 určoval její složení následovně: vrchní ředitel, dva ředitelé, přednostové odborných útvarů ústředí a tří nejvýznamnějších úřadoven (pražské, brněnské a bratislavské). Ne vždy byla jeho takto definovaná ideální struktura naplněna. Vrchní ředitel a dva ředitelé tvořili ředitelství. Bankovní výbor mezi tyto tři osoby rozdělil vedení jednotlivých organizačních útvarů.

Ředitelství bylo určitým spojovacím článkem mezi Bankovním výborem, popř. Statut ale nijak neurčoval vnitřní strukturu Bankovního úřadu. Jen na základě oběžníků z roku 1920 o přidělených telefonních číslech si můžeme učinit alespoň přibližný obrázek. Vedle sekretariátu hlavní část agendy soustřeďovala tzv. obchodní správa, pod níž spadaly personální a úvěrové oddělení, hlavní pokladna, účtárna a protokol (pravděpodobně plnící úkoly ústřední spisovny). Mimo ně se v ústředí nalézalo i devizové oddělení (po převzetí funkcí Československé devisové ústředny) a oddělení falsifikátů. Řadu významných pomocných služeb pro ústředí plnil i hlavní ústav, jakožto nejvýznamnější ze všech úřadoven - filiálek. Zde se nacházely likvidatury, eskontní oddělení, počítárny, zkušebna kolků státovek, oddělení žira, pokladny, trezory, domácí tiskárna a ekonomát (tzn. domácí správa).

Čtěte také: Národní úprava odpadového hospodářství

Zásadní změnu v organizaci Bankovního úřadu přineslo již zmíněné včlenění agendy Československé devisové ústředny dne 26. dubna 1920, k němuž došlo na základě nařízení vlády č. 644/1919 Sb. z. a n. K dalšímu doplnění správy mělo dojít ještě vytvořením vlastní tiskárny bankovek. Organizaci Bankovního úřadu dotvářela síť pobočných závodů, a to ve dvojí podobě - filiálek (úřadoven) a podružných úřadů (poboček). Rozhodování o jejich zřizování, resp.

Největší problém v existenci Bankovního úřadu ministerstva financí představovala neujasněnost jeho vztahu ke státní správě, která vyplývala z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 246/1919 Sb. z. a n. Otázka zda se jedná o úřad státní či veřejný, zaměstnávala na jedné straně představitele Bankovního úřadu, kteří trvali na jeho veřejnoprávním a autonomním postavení, a na druhé straně některé úřady státní správy, jako např. o Nejvyšší účetní a kontrolní úřad, jenž si osoboval právo kontroly nad Bankovním úřadem, nebo i samotné ministerstvo financí, které se jej pokoušelo využít jako zdroje, z něhož by bylo možné dotovat státní rozpočet.

Národní banka Československá byla zřízena podle zákona o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920 č.347 Sb. zákonů a nařízení, změněného a doplněného zákonem ze dne 23. dubna 1925 č.102 Sb. zákonů a nařízení. Akciová jistina Kč 405,000.000.- byla rozdělena na 120.000 nedělitelných, rubopisem převoditelných akcií po Kč 3 375,-, znějících na jméno a zapsaných v knize akcionářů. Jednu třetinu akcií vlastnil stát.

Svoji činnost, jako cedulová banka Československé republiky, zahájila dne l. dubna 1926. Bankovní úřad ministerstva financí byl zřízen vládním nařízením ze dne 6. března 1919 č. 119 Sb.z.a. n. a měl především provést dokonalou měnovou odluku. Jeho úkolem a poté i Národní banky Československé bylo především: spravovat zúročitelné státní zápůjčky založené stažením bankovek z oběhu při okolkovací akci - spravovat žirové účty a pokladniční poukázky Rakousko-Uherské banky, které byly uvedeny, resp. Bankovní úřad ministerstva financí od 28. listopadu 1919 shromažďoval devizy za vyvážené zboží a přiděloval je dovozcům, opatřoval devizy pro státní platby a staral se o stabilizaci československé koruny. Činnost Bankovního úřadu ministerstva financí skončila dnem 31. března 1926.

Národní banka Československá se stala 1. dubna 1926 vrcholným orgánem, který spravoval naší měnu. Jejím cílem bylo dosáhnout zlaté parity, což se jí v roce 1929 ve velké míře podařilo. Na podzim roku 1929 byla totiž v Československé republice zavedena měna zlaté devizy.

Nejvyšším orgánem Národní banky Československé byla devítičlenná bankovní rada, složená z guvernéra, viceguvernéra a sedmi členů. Její funkční období bylo pětileté. Vlastní bankovní agenda byla řízena obchodní správou (ředitelstvím). Vedoucím úředníkem byl vrchní ředitel (od roku 1945 generální ředitel). Banka měla výhradní právo vydávat bankovky, řídit v tuzemsku oběh platidel a dbát o jejich správnou funkci ve státě.

V roce 1948 nastala změna vydáním zákona o Národní bance Československé č. 38 Sb. zákonů a nařízení ze dne 11. března 1948. Podle zákona č. 38/1948 Sb. zákonů a nařízení byla Národní banka Československá veřejným státním ústavem. Zákonem č. 31 Sb. zákonů a nařízení ze dne 9. března 1950 byla zřízena Státní banka československá, která převzala veškerá práva a závazky m.j. také Národní banky Československé. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1.

Oběh okolkovaných bankovek byl přechodným řešením. Označené i neoznačené rakousko-uherské papírové oběživo měla v krátké době nahradit definitivní československá platidla, znějící na koruny československé. Vzhledem k neexistenci cedulové banky nešlo o bankovky, ale státovky, tzv. I.emise. Jednalo se o širokou řadu devíti hodnot po 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1 000 a 5 000 korunách částečně nahrazující i mince. Jediná československá mincovna v Kremnici byla totiž od konce roku 1918 neschopna ražby.

Tisk nižších hodnot (do 500 Kč) byl proveden v šesti tiskárnách na území Čech - A.Haase, Politika a Unie v Praze, Ed.Strache ve Varnsdorfu, Gebrüder Stiepel v Liberci a J.Otto & Růžička v Pardubicích. Hlavní zásluhu na jejich přípravě a výrobě tiskových forem měla Tiskárna cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni. Jen dvě nejvyšší hodnoty byly vyrobeny v zahraničí - státovky po 5 000 Kč vytiskla vídeňská tiskárna a státovka po 1 000 Kč byla zadána obchodní ceninové tiskárně American Bank Note Company v New Yorku.

Nízké hodnoty tištěné jednoduchými technikami v tuzemských tiskárnách byly stejně jako předtím kolky hojně padělány, což vedlo k rozhodnutí tisknout v USA všechny hodnoty počínaje stokorunou. V letech 1920-1923 byly v novém provedení, tzv. II.emise, vydány hodnoty po 100, 500 a 5 000 Kč tištěné v New Yorku. Kromě několika implantovaných českých prvků šlo o ateliérové práce nízké výtvarné úrovně, avšak o vysoké technické úrovni.

V roce 1921 byla také obnovena činnost kremnické mincovny a došlo k ražbě prvních československých mincí. V meziválečném Československu byly nejprve vydány mince po 2 haléřích ze zinku, 5 a 10 haléřích z tombaku, 20 a 50 haléřích a 1 koruně z mědiniklu. Do konce 30.let byla soustava ještě doplněna hodnotami po 25 haléřích z mědiniklu, 5 korunách ve třech typech (nejprve z mědiniklu, později ze stříbra a nakonec z čistého niklu) a 10 a 20 korunách ze stříbra, mezi nimiž jsou i první dvě československé pamětní mince k 10.výročí vzniku Československa a úmrtí prvního prezidenta T.G.Masaryka.

Zahájila činnost Národní banka československá jako základní orgán měnové správy a ústřední cedulová (emisní) banka ČSR. Byla akciovou společností, v čele stál guvernér jmenovaný prezidentem na 5 let. Hlavním úkolem této banky byla správa československé měny, banka měla na 15 let výhradní právo emise (vydávání) bankovek. Zřízení banky bylo projevem postupující hospodářské stabilizace Československa a přechodu k výrazné konjunktuře.

Česká národní banka (ČNB) vydá k 100. výročí založení Národní banky Československé speciální oběžné bankovky v nominální hodnotě 5000 Kč s holografickým přítiskem. Ten bude na české oběžné bankovce použit vůbec poprvé a ponese mimo jiné logo „100 let NBČ“.

„Nová bankovka naváže na tradici vydávání oběžných bankovek s přítiskem v letech 2019 (výročí 100 let československé koruny) a 2023 (výročí 30 let ČNB a české měny),“ upřesnil ředitel komunikace ČNB Jakub Holas. Unikátní holografický přítisk bude proveden formou aplikace folie s nanoefekty horkou ražbou na lícní okraj bankovky.

Holografický prvek ponese logo „100 let NBČ“, jehož autorem je akademický malíř a autor písma na českých bankovkách Jan Solpera. Jeho součástí bude i QR kód vedoucí na tematické stránky ČNB, portrét prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka a dvě mikrografiky určené k pozorování v mikroskopickém měřítku.

„Ty jsou symbolickým mostem mezi minulostí a současností. Na počátek historie samostatné centrální banky poukazuje vyobrazení T. G. Masaryka, který jmenoval prvního guvernéra a následně členy bankovní rady NBČ. Na holografický prvek budou použity speciální technologie, některé z nich podle banky vůbec poprvé. Emise bankovky s přítiskem je plánována na konec března 2026.

Pětitisícovky s přítiskem si můžete vyměnit kus za pět tisíc korun na pobočkách České národní banky v Praze, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Výměna bude možná v den emise, který bude někdy na konci března 2026, a další dny do vyčerpání zásob, ke kterému podle dřívějších zkušeností dojde druhý nebo třetí den po emisi.

Česká národní banka (ČNB) je srdcem českého finančního systému a od svého vzniku v roce 1993 hraje klíčovou roli ve stabilitě naší ekonomiky. Česká národní banka vznikla po rozdělení Československa v roce 1993, je centrální bankou České republiky a jejím hlavním úkolem je udržovat stabilitu cen, což v praxi znamená hlavně pečovat o nízkou a stabilní inflaci.

Kromě toho se ČNB stará o měnovou politiku, spravuje devizové rezervy, vzdělává veřejnost, reguluje a dohlíží na finanční a kapitálový trh nebo „tiskne peníze“. To všechno má zajistit, aby český finanční systém fungoval hladce a spolehlivě, a to i v očích zahraničních investorů, jejichž příliv přispívá k růstu ekonomiky. Díky přísným kontrolám a regulacím České národní banky mohou investoři důvěřovat tomu, že jejich investice jsou chráněny a že informace, na jejichž základě se rozhodují, jsou pravdivé a úplné.

Role ČNB na finančním trhu

Finanční trhy dělíme podle toho, zda se jedná o prvotní prodej cenného papíru nebo až prodej následný. Primární trh je trhem, kde probíhá prvotní prodej právě emitovaného cenného papíru. Jedná se o trh s novými finančními instrumenty. jednotka na tomto trhu získává volné finanční prostředky. nebo využívá služeb investiční banky nebo obchodníka s cennými papíry (cizí emise). Sekundární trh je trhem, na němž je "starý", již dříve emitovaný cenný papír opětovně znovu a znovu obchodován. Jde o trh se starými finančními instrumenty, které se pohybují od jednoho investora k druhému. Emitent cenného papíru na tomto typu trhu již žádné další volné finanční prostředky nezískává. Typickým příkladem sekundárního trhu, kde je cennému papíru zabezpečována likvidita, je burza.

Burza cenných papírů Praha a. s. provozuje hlavní obchod s akciemi v zemi. Sídlí v centru metropole. BCPP se řídí zákonem o podnikání na kapitálovém trhu a burzovním řádem, který si sama stanovuje. Veškerou její činnost pak kontroluje Česká národní banka. Prostřednictvím burzy můžeme investovat i do podnikových a bankovních dluhopisů.

Legislativa a pravomoci ČNB

Česká národní banka je povinna podávat Poslanecké sněmovně Parlamentu nejméně dvakrát ročně k projednání zprávu o měnovém vývoji. Usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna, Česká národní banka předloží nejpozději do 30 dnů mimořádnou zprávu o měnovém vývoji.

Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je bankovní rada České národní banky (dále jen "bankovní rada").Bankovní rada je sedmičlenná. S členstvím v bankovní radě je neslučitelná funkce poslance zákonodárného sboru, člena vlády a členství v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech jiných bank a podnikatelských subjektů a výkon samostatné výdělečné činnosti, s výjimkou činnosti vědecké, literární, publicistické, umělecké a pedagogické a s výjimkou správy vlastního majetku.

Guvernéra odvolá prezident republiky v případě, jestliže již nesplňuje podmínky požadované pro výkon jeho funkce, nebo dopustil-li se vážného pochybení. Prezident republiky může odvolat guvernéra též, nevykonává-li funkci po dobu delší než 6 měsíců.

Jednání bankovní rady předsedá guvernér, v jeho nepřítomnosti jím pověřený viceguvernér. Bankovní rada přijímá svá rozhodnutí prostou většinou hlasů. Bankovní rada je usnášeníschopná, je-li přítomen guvernér, nebo jím pověřený předsedající viceguvernér a alespoň další tři její členové. Jménem České národní banky jedná navenek guvernér.

Peněžní jednotkou v České republice je koruna česká, zkratka názvu je "Kč". Česká národní banka může prohlásit za neplatné a stáhnout z oběhu bankovky a mince, které vydala. Jejich nominální hodnotu uhradí výměnou za jiné nově vydané bankovky a mince.

Dluhopisový prospekt a investice ČNB

Jedním z podstatných úkolů České národní banky je totiž dohled nad kapitálovým trhem, na který dluhopisy patří. Prospekt poskytuje potenciálním investorům všechny potřebné informace o nabízených dluhopisech, emitentovi a rizicích spojených s investicí a Česká národní banka kontroluje, že veškeré tyto zákonné náležitosti obsahuje.

Podstatnou část svého „portfolia“ má ve vládních dluhopisech, instrumentech peněžního trhu, akciových indexech a ve zlatě. Začátkem roku 2024 například vlastnila 32,35 tuny zlata v hodnotě přes dvě miliardy dolarů.

tags: #narodní #banka #československá #emise #cenných #papírů

Oblíbené příspěvky:

• Jak postupovat při prasknutí odpadu
• Environmentální management podle ČSN EN ISO 14041
• Více o toxikologii a ekologii
• Odpadky v moři kolem Bali
• Vliv znečištění ovzduší na srdce a cévy