Národní inventarizační systém emisí skleníkových plynů: Co to je?

Problematika emisí skleníkových plynů a možné souvislosti rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se změnami globálního klimatického systému Země je záležitost velmi složitá. Přestože je k dispozici již mnoho informací, řada aspektů této problematiky je nejasná a nemá zatím odborně podložené, jednoznačné a nesporné řešení. Proto se zaměříme na to, kde, proč a jak vznikají v půdě a v zemědělském systému skleníkové plyny, dále na jejich emise do ovzduší a také na to, zda a případně jak je možné tyto emise snížit; nevyhneme se ani stručné definici a vysvětlení, co jsou tzv. skleníkové plyny a jak se v atmosféře projevují, neboť i v této oblasti stále kolují nesprávné nebo neúplné informace.

Skleníkový efekt a skleníkové plyny

Jako „skleníkové plyny“ se označují plyny, které způsobují takzvaný „skleníkový efekt“. Za skleníkový efekt se většinou považuje nárůst teploty atmosféry. Skleníkové plyny jsou takové plyny, jejichž molekuly jsou schopny pohlcovat záření a takto zachycenou energii posléze zpětně vyzářit. Z plynů obsažených v zemské atmosféře jsou to především vodní pára, oxid uhličitý, oxid dusný a metan. Je-li těchto plynů v atmosféře více, pohlcují a poté vyzařují více tepla, a tak dochází ke zvyšování (průměrné) teploty na a při povrchu Země. Kromě vodní páry se jedná o tzv. stopové plyny, které se v atmosféře vyskytují v malých (stopových) koncentracích.

Některé normální složky vzduchu způsobují svojí přítomností a svými vlastnostmi, že atmosféra omezuje únik tepelné energie do kosmického prostoru a tím významně přispívá k ohřívání zemského povrchu a udržování přijatelné teploty na Zemi. Jak jsme již uvedli výše, zjednodušeně se vysvětluje tak, že molekuly některých plynů (= radiačně aktivních plynů) mohou dočasně pohltit dlouhovlnné infračervené záření a poté je zase uvolnit. Posléze je z nich uvolněno (vyzářeno opět jako tepelné záření), ale nyní všemi směry - část záření se proto vrací zpět k povrchu a dále jej otepluje.

Přirozený skleníkový efekt v atmosféře Země způsobují hlavně molekuly několika látek: vodní pára (H2O), oxid uhličitý (CO2), metan (CH4) a oxid dusný (N2O). Díky existenci přirozeného skleníkového efektu zemské atmosféry máme na Zemi průměrnou teplotu kolem +15 °C; odhaduje se, že kdyby atmosféra neměla skleníkový efekt, teplota by - podle různých autorů - byla o cca 33 až 35 °C nižší, a tedy pro život na Zemi v dnešní podobě velice nepříznivá až likvidační.

Pokud se hodnotí tzv. zvýšený, člověkem způsobený (antropogenní) skleníkový efekt, vodní pára se ke skleníkovým plynům neřadí, protože přítomnost vodní páry v atmosféře je téměř nezávislá na lidské činnosti v tom smyslu, že produkce vodní páry člověkem je zanedbatelná v porovnání s produkcí přírodními procesy. Dále je třeba počítat se skleníkovým efektem freonů a jiných umělých a člověkem do prostředí uvolňovaných látek. Tyto látky mají 5 - 20 000krát silnější skleníkový efekt než oxid uhličitý a navíc způsobují destrukci molekul ozonu v atmosféře. Kromě radiačních vlastností se do účinku skleníkových plynů promítá i doba jejich existence v atmosféře. Celkový radiační účinek daného plynu se a označuje jako globální oteplovací potenciál (global warming potential, GWP).

Čtěte také: Fungování Nálezové databáze

Pro zjednodušení úvah a výpočtů jsou radiační účinky různých plynů uváděny relativně k CO2 v hmotnostním vyjádření a jsou vztaženy na určitou dobu existence plynu v atmosféře. Z tabulky 1 je vidět, že radiační účinek všech ostatních skleníkových plynů je mnohonásobně vyšší než účinek CO2. Problém se skleníkovými plyny spočívá v tom, že koncentrace všech hlavních skleníkových plynů v atmosféře se zvyšuje a zdá se, alespoň podle některých odhadů, že zvyšující se koncentrace skleníkových plynů již má nebo bude mít za následek zvyšování teploty na Zemi, které mnozí považují za nežádoucí.

Tabulka 1. Stopové plyny se skleníkovým efektem v zemské atmosféře

Poznámka: GWP (globální oteplovací potenciál) je celkový radiační účinek daného plynu vyjádřený hmotnostně relativně k CO2.

Národní inventarizační systém (NIS)

Jednou z nich je snaha o co nejlepší odhad, kolik skleníkových plynů člověk produkuje a při jakých činnostech. Tyto odhady se provádějí na celém světě. V Evropské unii došlo ke sjednocení metodických postupů a již mnoho let i u nás probíhá tzv. inventarizace emisí skleníkových plynů podle metodiky IPCC. Inventarizace nyní pokrývá antropogenní emise přímých skleníkových plynů CO2, CH4, N2O, HFC, PFC a SF6.

Mezinárodní smlouvy přijaté za účelem regulace emisí skleníkových plynů (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a její Kjótský protokol a Pařížská dohoda) vyžadují jednotný, transparentní, konzistentní a kontrolovatelný způsob národní inventarizace emisí a propadů skleníkových plynů. V prosinci 2015 byla přijata smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu Pařížská dohoda. Pařížská dohoda je právně závaznou mezinárodní smlouvou o změně klimatu a po roce 2020 nahradila předtím platný Kjótský protokol. V rámci Pařížské dohody se ČR jako člen EU zavázala s ostatními členskými státy EU společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Členské země EU jsou navíc vázány nařízením evropského parlamentu a rady (EU) 2018/1999 ze dne 11. prosince 2018 O správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu. Snižování emisí skleníkových plynů a posilování jejich propadů (mitigace) je nedílnou součástí řešení změny klimatu a jejích negativních dopadů. Emise a propady hlavních skleníkových plynů jsou pravidelně kontrolovány Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu formou inventarizace. Inventarizace je prováděna v souladu s metodikou Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). V ČR nese zodpovědnost za správné fungování Národního Inventarizačního Systému (NIS) Ministerstvo životního prostředí, které pověřilo Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) jako organizaci zodpovědnou za koordinaci přípravy inventarizace a požadovaných datových i textových výstupů.

Čtěte také: Integrovaný plán pro klima a energetiku

Z hlediska jednotlivých plynů je nejvýznamnějším skleníkovým plynem oxid uhličitý (CO2) s podílem 80,9 % na celkových emisích, následovaný methan (CH4) 11,5 %, oxid dusný (N2O) 3,9 % a F-plyny 3,8 %. Nejvýznamnější kategorií inventarizace je sektor energetiky, odkud pochází 77,5 % celkových emisí skleníkových plynů, převážně CO2.

Dle nařízení Evropského parlamentu a rady EU 2018/1999 jsou všechny členské státy EU povinny každoročně do 15. března následujícího roku (t+1) podávat Evropské Komisi Národní inventarizační zprávu společně s oficiálními tabulkami pro reporting (CRF - Common Reporting Format) a k 15. září sekretariátu Rámcové Úmluvy OSN o změně klimatu, což je zavedeno od roku 2024 v rámci nových podmínek Pařížské dohody nově už ve formátu CRT (Common Reporting Tables).

Česká republika je povinna vykazovat emise skleníkových plynů Evropské komisi na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 525/2013 ze dne 21. května 2013 o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací na úrovni členských států a Unie vztahujících se ke změně klimatu a o zrušení rozhodnutí č. IFER je součástí Národního inventarizačního systému, který koordinuje Český hydrometeorologický ústav (Národní inventarizační systém). Jako technický řešitel je zodpovědný za přípravu údajů sektorů Zemědělství a LULUCF. Hlavními výstupy jsou Národní inventarizační zpráva a CRF (common reporting format) tabulky. Výsledky národní inventarizace emisí skleníkových plynů slouží též jako podklad pro zpracování projekcí a pro plánování opatření na snížení emisí v ČR.

MŽP zveřejnilo tiskovou zprávu s předběžnými daty z Národní inventarizační zprávy za rok 2023. Podle nich klesly roční emise v roce 2023 meziročně o více než 15 % (17,5 Mt CO2eq.) na 99 Mt CO2eq. Jde o největší meziroční pokles od 90. let. Emise se poprvé dostaly pod hranici 100 Mt CO2eq. Od roku 1990 se celkové emise ČR již snížily o 47 %. Evropský cíl pro rok 2030 je pak 55 %. V sektoru energetiky se emise meziročně snížily o sedm miliónů tun. Průmysl k tomuto snížení přispěl dvěma milióny tun a další dva milióny tun ušetřilo vytápění budov. Naopak o zhruba půl miliónu tun rostly emise v sektoru dopravy, které se zvyšovaly i v přechozích letech, s krátkou přestávkou v období pandemie COVID19.

V neposlední řadě se významně zlepšila emisní bilance české krajiny. Ta se v posledních několika letech potýkala s důsledky rozsáhlé kůrovcové kalamity, se kterou byly spojené významné emise skleníkových plynů z lesních porostů. Ještě v roce 2022 byl sektor využívání krajiny a lesnictví zdrojem 1,5 miliónů tun emisí, ale v roce 2023 již opět pohltil a ve formě uhlíku uložil 3,5 miliónu tun emisí.

Čtěte také: Národní úprava odpadového hospodářství

Emise za zařízení zahrnutá do systému emisního obchodování (EU ETS) se meziročně snížily o více než 10 miliónů tun a celkově o 43 % oproti roku 2005. Zároveň však došlo k největšímu zaznamenanému poklesu v odvětvích spadajících pod nařízení o sdílení úsilí v sektorech mimo EU ETS, kde došlo k meziročnímu snížení emisí o více než 7 %, tedy přibližně o 4,7 miliónů tun.

Strategie ochrany klimatu ČR

Strategie ochrany klimatu České republiky byla prezentována Národním programem na zmírnění dopadů změny klimatu v České republice (dále jen „Národní program“) z roku 2004. V roce 2007 bylo provedeno vyhodnocení Národního programu z hlediska účinků a ekonomických možností přijatých opatření včetně srovnání výchozího stavu a redukce emisí dosažené od přijetí Národního programu. Z vyhodnocení Národního programu vyplynulo, že během několika let došlo v rámci většiny sektorů k významnému pokroku v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. Na druhé straně má Česká republika stále poměrně nepříznivé ukazatele z hlediska energetické náročnosti a produkce emisí skleníkových plynů na obyvatele, resp. jednotku HDP. Jako problematický se rovněž jeví sektor dopravy, jehož emise vykazují trvalý meziroční nárůst.

Od roku 2004, kdy byl Národní program vytvořen, došlo k vývoji politických jednání v České republice i ve světě (v rámci EU a UNFCCC). Proto byla zpracována nová Politika ochrany klimatu v České republice, která nahrazuje Národní program z roku 2004. Politika ochrany klimatu v České republice byla schválena usnesením vlády č. 207 ze dne 22. března 2017. Průběžné hodnocení proběhlo v roce 2021 a mj. na jeho základě byla v roce 2024 připravena a v roce 2025 schválena poradou vedení MŽP aktualizace POK pro období 2025 až 2050.

Aktualizace Politiky ochrany klimatu v České republice pro období 2025 až 2050 navazuje na Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu z prosince 2024 a slouží jako jeho prováděcí dokument pro oblast ochrany klimatu. Hlavním cílem České republiky je do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o alespoň 55 % ve srovnání s rokem 1990. Dlouhodobým cílem Aktualizace POK je postupně směřovat k cíli klimatické neutrality do roku 2050.

Aktualizace POK definuje hlavní priority v oblasti ochrany klimatu a účinná opatření vedoucí k dosažení těchto cílů při zajištění příznivého hospodářského rozvoje a konkurenceschopnosti. Dokument počítá se zavedením přibližně 70 opatření v oblastech energetiky, průmyslu, dopravy, budov, hospodaření v krajině a odpadového hospodářství, včetně celé řady dalších opatření průřezového charakteru. Politika ochrany klimatu v České republice nahrazuje Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu v ČR z roku 2004. Definuje hlavní cíle a opatření v oblasti ochrany klimatu na národní úrovni tak, aby zajišťovala splnění cílů snižování emisí skleníkových plynů v návaznosti na povinnosti vyplývající z mezinárodních dohod (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a její Kjótský protokol, Pařížská dohoda a závazky vyplývající z legislativy Evropské unie). Tato strategie v oblasti ochrany klimatu se zaměřuje na období 2017 až 2030, s výhledem do roku 2050, a měla by tak přispět k dlouhodobému přechodu na udržitelné nízko-emisní hospodářství ČR.

Nástroje pro snižování emisí

Transformace na nízkouhlíkovou ekonomiku vyžaduje sérii důležitých rozhodnutí o vhodných řešeních a opatřeních. To se neobejde bez jasné komunikace a spolupráce na všech úrovních a bez nastavení podmínek a prostředí pro jednotlivé aktéry. Stát disponuje širokou paletou nástrojů, kterými nastavuje podmínky pro dekarbonizaci jednotlivých sektorů hospodářství. To, jaké nástroje zvolí a jak dobře bude svou volbu komunikovat k dalším aktérům, může významně ovlivnit průběh a rychlost celé transformace.

Volbou nástrojů může stát usilovat o co nejvhodnější kombinaci vzájemně se doplňujících politik, která co nejvíce usnadní přechod k bezemisnímu hospodářství. Jednotlivé nástroje téměř nikdy nepůsobí izolovaně, respektive často je k dosažení požadovaných změn potřeba několika nástrojů najednou.

Regulatorní nástroje

Jde o nástroje, které něco omezují či povolují. Mohou také nastavovat výkonnostní normy (např. emisní normy pro osobní automobily) či cíle (např. dosažení klimatické neutrality). V tomto případě může jít o zákaz určité aktivity nebo její omezení. Stát ovšem nemusí pouze omezovat - může také podpořit rozvoj aktivit, jež jsou pro dekarbonizaci žádoucí. Důležitým nástrojem státu je i stanovení norem pro určité produkty či aktivity. Často využívaným nástrojem pro dosažení klimatických závazků je stanovení konkrétních cílů a jejich ukotvení v zákoně.

Ekonomické nástroje

Ekonomické nástroje se vztahují zejména k nákladům, jež jsou s dekarbonizací spojeny. Pokud má určitá aktivita negativní dopad na životní prostředí nebo klima (např. při ní dochází k produkci emisí skleníkových plynů), zatíží ji tyto nástroje zpoplatněním. Tím doplňují trh, který tyto negativní externality nebere v potaz. Jde o zejména systémy pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkové daně. Mezi nástroje pracující s cenou uhlíku patří i tzv. uhlíkové offsety.

Systém EU pro obchodování s emisními povolenkami (Emission Trading System, EU ETS), který zpoplatňuje každou tunu emisí vyprodukovanou nejvíce znečišťujícími sektory (jako výroba elektřiny, těžký průmysl nebo letecká doprava). Uhlíkové daně, které předem stanovují konkrétní částku za tunu emisí. Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM) neboli tzv. uhlíkové clo, kterým EU od roku 2026 zpoplatní dovozy emisně intenzivních produktů do EU.

Informační nástroje

Dostupné informace pomáhají k lepším rozhodnutím na různých úrovních. Informují jednotlivé aktéry o tom, co lze čekat od státní politiky v oblasti dekarbonizace. Role státu je v tomto nezastupitelná: kvalitně zpracovaná strategie je jednou z hlavních podmínek úspěšné dekarbonizace. Tyto nástroje umožňují sbírat informace o udržitelnosti aktivit v oblasti byznysu a ve finančním sektoru, a tím nepřímo tlačit jednotlivé aktéry ke zvyšování udržitelnosti (nebo udržitelností podmiňovat finanční podporu). K informovaným spotřebitelským rozhodnutím napomáhají také různá environmentální a energetická označení výrobků a služeb. Také vzdělávací systém by měl odpovídat potřebám transformace a směřování společnosti k bezemisní budoucnosti.

tags: #narodni #inventarizacni #system #emisi #sklenikovych #plynu

Oblíbené příspěvky:

• Trénink Paměti Hrou: Recenze
• Klimatická Politika ČR
• Agenda odboru životního prostředí
• Postupy pro hodnocení ovzduší
• Pěstování Okrasných Květin