Radiožurnál: Fotografové přírody a jejich fascinující příběhy

Fotografové přírody hrají klíčovou roli v zachycování krás a divokosti přírody, a zároveň přispívají k její ochraně. Radiožurnál přináší pohled na práci několika z nich, kteří se věnují této náročné, ale zároveň naplňující činnosti.

Marek Drha: Lesník a fotograf ze Šumavy

Marek Drha pracuje jako lesník a je spoluautorem knihy 25 let příběhů národního parku Šumava. Fotografování pro něj vyplynulo z jeho profese. Svému koníčku věnuje hodně času, většinou ale nejde pouze cíleně fotografovat.

„Do lesa chodím při své práci v Národním parku Šumava a pak také proto, že mě baví les sám o sobě. Večery a rána, kdy v lese jsem, jsou ideální pro focení zvířat. Na hraně světla a tmy jsou nejaktivnější a pak samozřejmě záleží na tom, jestli má člověk štěstí a je ve správnou dobu na správném místě,“ říká Marek Drha.

Ještě důležitější jsou ale znalosti způsobu života zvířat. „Konkrétně u jelenů musím vědět, kde se v jakém ročním období pohybují a jaká je jejich denní aktivita. Dají se potkat v průběhu celého roku, ale nejpoutavější období pro focení je asi říje, to znamená celé září a začátek října. Je ideální počasí a jelení zvěř změní své návyky a dá se potkat i během dne. To potom pro mě začínají pravé žně, mám velkou šanci, že se povede snímek,“ vypráví.

Nástrahy a výzvy fotografování divoké zvěře

S dalšími zvířaty je to ale složitější, jsou hodně plachá a jejich vyfocení je hlavně dílem velkého štěstí a náhody. „U tetřeva jsem se ze začátku snažil vstávat brzo ráno, abych zaznamenal tok, ale brzy jsem zjistil, že to za to nestojí. Je to velice plaché zvíře a má dokonalé smysly,“ komentuje Marek Drha.

Čtěte také: Výzvy a úspěchy recyklace v Asii

Na rysa měl několikrát štěstí, ale stálo ho to poměrně velké úsilí. Rys je totiž velmi opatrný a málokdy k sobě nechá někoho přijít. „Jednou se mi to povedlo prakticky náhodou a naštěstí jsem měl u sebe fotoaparát. Pak využívám různé zbytky kořisti, které najdeme. Postavím si u nich fotokryt a čekám, jestli se rys vrátí.

Aby zvířata nevyplašil, musí mít vítr v zádech a pak se samozřejmě také chovat tiše a nebýt vidět. „To se člověk učí celý život, každé září se znovu učím tiše našlapovat,“ dodává Marek Drha.

Další komplikací je zvuk cvaknutí fotoaparátu. Tím většinou zážitek končí. „Musím být poměrně blízko, asi třicet čtyřicet metrů od zvířete, a samozřejmě zvuk fotoaparátu slyšet je. Zvířata mají dobře vycvičené smysly, tak většinou utečou. Musím počítat s tím, že mám jedinou příležitost k vyfotografování. Teď jde o to vybrat tu správnou, aby fotka vypadala co nejlépe,“ popisuje.

Šumavská příroda Marku Drhovi stačí, fotografování exotických zvířat ho neláká. „Nikam nejezdím, byl jsem jednou kvůli tetřívkům v Rusku, ale to jen proto, že vyfotit tetřívka na Šumavě je problém. Jinak se opravdu specializuji na jeleny,“ říká.

Na fotografování zvířat jej podle jeho slov nejvíc baví to, že není možné zrežírovat scénu, zážitek ani výsledek.

Čtěte také: Focení svatby v přírodě

Václav Šilha: Světoběžník za divokou přírodou a tradicemi

Fotograf Václav Šilha je známý především díky unikátním snímkům zvířat v divoké přírodě. S fotoaparátem procestoval všechny kontinenty včetně Antarktidy. Pravidelně publikuje u nás i v zahraničí.

„V poslední době mám takový pocit, že nejdivočejší divočina je momentálně na všech letištích světa,“ směje se. Nejraději má místa, kde nejsou lidé. Antarktidu, antarktické oblasti nebo Amazonii.

„Když jsem byl malý, kupoval mi děda krásné knížky o Antarktidě a podobně. A já jsem vždycky toužil se do těch oblastí podívat. Když jsem začal dospívat, jelikož byl tuhý komunismus, říkal jsem si, že je to nesmysl, že se v životě nepodívám dále než do Polska nebo do východního Německa. Že bych byl jel třeba do Norimberku, o tom se mi mohlo tak akorát zdát. A dnes jsem byl už asi třikrát Norimberku, takže dobrý,“ usmívá se.

Říká, že úplně přirozeným prostředím zvířat se dá nazvat už jen jedna oblast. Antarktida.

„Tam člověk zasáhl ještě málo. Jinak všechny oblasti, ať už je to Afrika, Amerika či Asie, jsou nějakým způsobem lidmi poznamenané. Jezdí tam spousta aut, ať je to safari nebo něco jiného. Zvířata jsou s tím sice vyrovnaná, když se to dobře ošetří, ale už to není tak úplně přirozené, jak to bývalo před 100 nebo 200 lety,“ hodnotí.

Čtěte také: Malý a výkonný Olympus E-400

Čekání a kochání se přírodou

Fotografování přírody popisuje jako 90 procent čekání. Ať už na světlo, na vhodný okamžik.„Pět procent je toho, že se člověk za tu dobu něco naučil a pět procent je štěstí. To všechno se musí sejít, aby vznikla jedna dobrá fotografie,“ vysvětluje.

„Já když čekám, tak se kochám. Dříve to tak nebylo, když jsem začínal fotit přírodu a jel jsem na celkem drahou cestu do Afriky, říkal jsem si, musím toho co nejvíce vytěžit, byl jsem napjatý. A ty fotky také podle toho vypadaly, protože jsem to chtěl mít perfektní. Dneska se už kochám. Kolikrát si říkám: To místo už máš, to už mačkat nemusíš. Tak se dívej. To mě hrozně uspokojuje.“

Nejlepší fotky jsou prý dílem náhody. „Ze svých zkušeností se mohou domnívat, že to, co je bomba a pecka, je většinou náhoda. Takových fotek je asi 80 procent,“ dodává.

Na hraně přežití svých tradic

Fotit a cestovat ve větší míře začal přitom Šilha až po čtyřicítce. V počátcích byla v hledáčku jeho fotoaparátu hlavně zvířata a krajina. V poslední době se věnuje focení lidí v jejich přirozeném prostředí.

„Strašně dlouho jsem jezdil do přírody fotografovat lvy, tygry, medvědy grizzly. A asi po 10 letech jsem si všiml, že tam také žijí lidé. Začal jsem fotit ty, kteří žili poblíž národních parků. Zjistil jsem, že příroda jako taková v naší době jde strašně rychle do pryč. Ale ještě rychleji ubývají tradice a podobné věci. Tak jsem se zaměřil na fotografii lidí a kmenů, etnik, která jsou na hraně přežití svých tradic,“ vysvětluje.

Když to člověk umí, dají se podle něj tradice zachytit jen fotografií. „Já si nejsem úplně jistý, že jsem ten, který to umí, ale snažím se. Už kdysi dávno jsem řekl, že pro mě jsou nejlepší fotografie ty, které nemusejí mít popisek. A když se zpětně na to podívám, na každé výstavě jsem popisky měl.

Co považuje za svůj dosavadní největší úspěch? „Kromě takových klišé, jako je vychování dcery a podobně, je asi největší úspěch to, že jsem se v tom fotografickém rybníku alespoň trošičku etabloval. Že mohu vydat knihu, že se na moje fotky pár lidí kouká,“ dodává fotograf, který ublikoval v prestižních světových magazínech a za své snímky dostal několik cen.

Rostislav Bartoň: Toulky přírodou Orlických hor a Kanady

Představíme vám práci fotografa Orlických hor a Podorlicka Rostislava Bartoně, který se nejraději toulá s fotoaparátem přírodou. Jeho fotografie ptáků a zvěře i samotné přírody jsou úchvatné.

Pořád fotíte přírodu a touláte se? Pořád, nezbavil jsem se toho.

Slyšel jsem, že prý jeden váš snímek dokonce inspiroval Víťu Tronička z folkové skupiny Marien ke složení písničky? Ano, to je úplně úžasná věc. Víťa mě oslovil s tím, jestli by si nemohl vzít moji fotografii jeřábů plujících po obloze, kterou jsem nafotil v Polsku, jako titulní pro obal cédéčka.

V Kanadě jsem byl loni na podzim v září. Byl to začínající podzim, kdy se modříny a celá příroda začnou pomalu barvit, napadl nám tam i čerstvý sníh, bylo to nádherné, užívali jsme si to plnými doušky. Hory byly pocukrované čerstvým sněhem, příroda romantická a krásná, na focení úplně úžasná. Byl jsem tam s partou kamarádů, de facto jsme se předtím vůbec neznali, ale během putování po Kanadě jsme se poznali velice dobře. Byla to úžasná parta. Věřím, že spousta z nich mě teď poslouchá. Jeden z nich se jmenuje Martin, má dnes svátek, tak ho zdravím.

Kanadská příroda očima fotografa

Jak byste popsal kanadskou přírodu? My ji známe jen z filmů, případně fotografií. Popsat se to úplně nedá, to opravdu musí člověk vidět, je to něco neskutečného. Naše hory jsou samozřejmě také krásné, ale tam, když jdete, tak si připadáte strašně maličký a všude okolo nádherná příroda, která vás opravdu osloví. Ale když to pak vidíte na vlastní oči, je to něco neskutečného. Skalisté hory a ledovcová jezera, prérie, lesy.

Co divoká zvěř, protože tam žijí běžně medvědi a vlci, ne? Přesně tak. Vybavuji si jedno místo, kde jsme šli takovou trasu, Skoki Valley se to jmenuje, track asi necelých 40 km.

Věšeli jsme třeba jídlo na takové stožáry a chodilo se spát dál od toho místa. Všude byly stopy šakalů, vlků a jiné divoké zvěře. Skoki Valley se i přezdívá kanadské safari, žije tam na 53 druhů různých savců, takže to vše jsme očekávali na naší cestě. A samozřejmě i setkání s medvědem.

Vy máte teď takovou přednáškovou tour, dá se říci. Ano, začal jsem původně dělat přednášky o Orlických horách, potom o tom fotografování zvířat ve volné přírodě, což je úžasné téma. A besedy pokračují, pořadatelé mě zvou, letos jsem stihl už dvakrát Dolomity a jednou jsem dokonce z Dolomit přejížděl s kamarády do Bělověžského pralesa, kam jsme jeli fotit vlky.

V Bělověžském pralese žijí i zubři, ne? Ano, přesně tak. Původně byla naše první návštěva Bělověžského pralesa právě za zubry. A byli jsme tam letos v únoru, kdy byla velká zima. Dlouho jsme zubry hledali, až jsme na ně před odjezdem nakonec narazili a podařilo se nám je nafotit hodně zblízka. A přes cestu nám tam za bílého dne přebíhali vlci, lišky i divočáci. Divočina je tam skutečně nádherná. Tak jsme si řekli, že se tam znovu vydáme za těmi vlky. A s jídlem roste chuť, jak se říká, tak se tam chystám ještě s jedním kamarádem asi za 14 dní znovu.

Jak se fotografuje divoké zvíře ve volné krajině a v přírodě?

Je to o tom, že musíte hodně brzy ráno vstávat, ještě za tmy. Potom se pokud možno zamaskovat a samozřejmě hodiny a hodiny čekat a čekat. Důležité jsou i další fotopomůcky, jako je fotostan, kde se schováte a můžete se trošku i hýbat a pozorujete okolí přes okénka do všech stran.

Takže používáte maskování. Hejkal se tomu říká? Přesně tak. To je taková sranda. Já jsem jednou fotil v mé rodné vesničce slípku zelenonohou, byl jsem tam zamaskovaný.

Divočáci si zvykli na můj pach a už se mi ukazovali, už se mě nebáli. Které divoké zvíře k vám přišlo nejblíže? Asi půl roku jsem se setkával s liškami a s jezevci. A jedno lišče ke mně přišlo až úplně k noze, nevědělo o mně, byl asi právě dobrý vítr. Divočáci si zvykli na můj pach a už se mi ukazovali, už se mě nebáli. Jelena jsem měl několik metrů před sebou a nevěděl o mně. Je to vždy také o štěstí a o tom, jaký je vítr a další podmínky.

Když se vrátíme zpátky do Kanady, jaký největší zážitek jste si přivezl? Největší zážitek právě byl v již zmíněném Skoki Valley, kde jsme opravdu očekávali, odkud co vyskočí. Přijel tam za námi i jeden ranger a varoval nás, že se tam zrovna objevila puma, ať jsme obezřetní. Takže člověk se zkrátka opravdu bojí a je zapnutý ve stanu a nevylézá ven ani za tmy. Ovšem některé záležitosti vás donutí ze stanu vylézt. I polární záři nad hlavou jsme zažili v kanadské divočině. A vyfotili jsme ji.

Každý rok jste také připravoval kalendář fotografií z Orlických hor. Letos je také? Na příští rok mi zbývá pár posledních kousků Orlických hor. Kalendář jak stolní, tak nástěnný. Brzy budou všechny pryč. Ale mám i kalendáře se zvířátky, jmenují se Zázračná příroda. Těch mám ještě dost, kdyby měl někdo zájem.

tags: #radiožurnál #fotograf #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Dobrodružství a Vášeň v Přírodě
• Tříděný odpad v Prostějově
• Klimatické aspekty parkování v Sokolově
• Počátky výroby sirek v Sušici
• Německé ekologické daně na vozidla