Vlk obecný: Návrat a život v české přírodě

Vlk obecný (Canis lupus) je největší psovitá šelma a spolu s rysem ostrovidem a medvědem hnědým patří k původním druhům naší fauny.

V minulosti lidé viděli vlka jako zabijáka a postrach svých stád dobytka. Díky legendám a pohádkám tento názor u některých lidí přetrvává. Vychytralý, lstivý, krvelačný - i takové přívlastky odjakživa doprovázely vlka, tuto inteligentní a tajemnou šelmu.

V historických dobách se vyskytoval na území celé České republiky. Kvůli postupnému odlesňování krajiny, rozšiřování osídlení a především přímému pronásledování člověkem byl vlk postupně na přelomu 19. a 20. století u nás (a téměř v celé střední Evropě) zcela vyhuben.

Návrat vlků do české krajiny

Vlk se v posledních letech vrací do české krajiny, kam také patří. To, že se vlk vrátil do naší přírody jistě mnozí slyšeli nebo četli. Jeho přirozený návrat s sebou však může přinášet i komplikace, zejména pro chovatele hospodářských zvířat. Jeho přítomnost v naší krajině vyvolala řadu otázek a emocí.

Dlouhodobě se vlk obecný vykytuje v Karpatech. Ze Slovenska k nám vlci přicházejí především do oblasti Beskyd a Bílých Karpat (karpatská populace). Druhá (středoevropská nížinná) populace vlka se od roku 2000 přirozeně rozšířila ze severovýchodního do západního Polska a postupně osídlila i oblast německé Lužice. Odtud se vlci dál šíří na západ i na jih, tedy i do České republiky. Na jihu Čech se zase mohou vyskytovat jedinci z alpské a balkánské populace.

Čtěte také: Českého Středohoří

Vlci se u nás šíří přirozeně a obsazují vhodná území. Kromě smečky na Ralsku, která představuje jediné vnitrozemské teritorium, se vlci vyskytují především v pohraničí - na Šumavě, v Českém lese, Krušných horách, v Českém Švýcarsku a Lužických horách, Českém středohoří i Jizerských horách, dále na Broumovsku, v Beskydech a Bílých Karpatech.

Aktuálně na naše území zasahuje 18 teritorií vlčích smeček (a několik dalších teritorií je obsazeno jednotlivými jedinci či páry) především v pohraničních oblastech. Protože vlci putují na velké vzdálenosti (zaznamenány jsou přesuny na vzdálenosti stovek kilometrů, denně je vlk schopen urazit i několik desítek kilometrů) není vyloučen výskyt vlků prakticky na celém území. Nejčastěji se může jednat o mladé jedince vyhledávající nová teritoria. Právě u nich je možné se setkat se sníženou ostražitostí vůči lidem.

Život vlků

Vlci žijí ve smečkách. Smečka se skládá z rodičů a zpravidla dvou generací vlčat, která se rodí vždy na jaře. Starší vlčata pomáhají s péčí o vlčata nově narozená. I když smečka tráví mnoho času spolu, lze pozorovat také jednotlivé vlky. Většina vlků opouští domovský okrsek a svou smečku ve stáří 1-2 let.

Vlci, stejně jako všechny psovité šelmy, žijí ve smečkách (pokud to dovolí ráz krajiny). Z jara jsou ale vidět spíše jen páry. Ty se však později ke smečce přidají. Smečka se pohybuje velmi zajímavě. Podobně jako indiáni, vlci chodí blízko za sebou a našlapují do stop vlků, kteří šli před nimi. I zkušený znalec tak velmi obtížně pozná, s kolika vlků se vlastně smečka skládá.

Vlk obecný (Canis lupus) je naše největší psovitá šelma dosahující délky až 1,5m. Samci jsou větší než samice. Vlk má velké ostré špičáky a trháky mu slouží jako nůžky. Staří samci mají mohutnou šíji, jejíž silné osrstění působí jako hříva. Hnědošedá srst je v zimě mnohem hustší než v létě; huňatý ocas nosí vlk svisle nebo šikmo dolů.

Čtěte také: České žáby a biodiverzita

Vlk obecný (Canis lupus) se od svého příbuzného, psa domácího (velkých hubených plemen), se liší v několika rysech. Má břicho jakoby zatažené dovnitř, hubenější nohy a malé tlapy. Vlka zdobí až po paty dlouhý chlupatý ocas. V poměru s hlavou má dlouhý a špičatý čenich. Vlk je také větší a silnější než většina psů, někteří jedinci váží až 70 kg, jejich tělo je dlouhé až 150 cm a oháňka až 60 cm.

Barva, délka a hustota srsti je u vlků velmi variabilní. Barva vlčí srsti se pohybuje od žlutavé až po rezavě hnědou na zádech a bílou až bílošedou na břiše. Vždy je přizpůsobena podnebí ve kterém jedinec žije. Na krku je srst delší a tvoří hřívu. Díky své přizpůsobivosti, chytrosti, vynalézavosti a také plachosti byl vlk dříve nejrozšířenější šelmou u nás i v Evropě. Postupem času však díky předsudkům lidí postupně vymizel a vlci se stali kriticky ohroženým druhem. Lze ho najít v chladnějších oblastech celé Evropy. U nás se však objeví jen zřídka. Obývá volné krajiny a pustiny, zejména však tmavé lesy. Lze ho spatřit i v rákosí a kukuřičném nebo obilném poli, odváží se i do bezprostřední blízkosti lidských obydlí. Pokud se vlk vyskytuje v hustě obydlené oblasti, téměř určitě se neukáže dřív než za setmění. V odlehlejších částech se však probouzí k životu už odpoledne a slídí čenichem po nějaké té kořisti pro svůj věčné hladový žaludek.

Vlk je zvíře, které se málokdy zdrží na jednom místě. Stane se tak jedině za situace, že vyvádí mladé. U starších vlků začíná doba říje v prosinci a končí v únoru. Pokud se mu v této době podaří najít nějakou samici a spářit se s ní, může za 64 dní očekávat mladé. Samice přivede na svět 3 - 10 slepých mláďat a tmavě zrzavou srstí. Vždy si najde bezpečné místo někde hluboko v lese. Po poněkud rozpačitém začátku se začnou mláďata velmi rychle vyvíjet. Jsou velmi hravá a veselá, chovají se úplně stejně jako štěňata jejich domestikovaného příbuzného. Matka se o mláďata stará velmi pečlivě, nejen co se týče potravy, ale i hygieny. Dává si také velký pozor, aby nikomu neprozradila jejich úkryt. Pokud jsou mláďata v nebezpečí, tak je přenáší v tlamě jinam. Mláďata dospívají až ve třech letech. Díky nemocem, kterými psovité šelmy často trpí, jich však přežívá velmi málo. Vlk se může dožít věku 14 až 16 let.

Potrava vlků

Vlk se docela dobře dokáže přizpůsobit širokému spektru potravy. V našich podmínkách se živí převážně kopytníky. Kořistí bývá zejména srnec obecný, jelen evropský a prase divoké. Může také docházet k útokům na nedostatečně zabezpečená hospodářská zvířata, zejména na ovce, kozy a telata.

Vlci jsou pro krajinu důležití - jako výborní lovci pomáhají regulovat divoce žijící velké kopytníky. Jako přirození predátoři přispívají ke snižování škod na lesních porostech a zemědělských plodinách, které v současnosti působí jeleni, srnci či prasata divoká. Vlci jsou pro ekosystém nepostradatelní, protože regulují stavy zvěře, která by se jinak mohla přemnožit. Plní i funkci jakéhosi doktora v ekosystému, protože loví především slabé a nemocné jedince. Mimo velkých u nás žijících savců, nepohrdne ani menšími obratlovci či hmyzem nebo mršinou (je-li nouze). Čas od času konzumují i rostliny.

Čtěte také: Ochrana rysa

Vztah člověka a vlka, ochrana a kontroverze

Vlk má v přírodě jiného nepřítele - člověka. Proto z něj má přirozený strach a setkání s lidmi se velkým obloukem vyhýbá. Případné nebezpečí pro člověka představuje představuje jen nemocný vlk, který může strach z lidí ztratit.

Ideálním prostředím pro evropský poddruh vlka obecného je lesnatá krajina. Tu však člověk postupně měnil a vlci byli donuceni se přizpůsobit. Proto mnohdy osidlují i lidskou činností silně ovlivněná místa, jako je například vojenský prostor v saské Lužici. Vlci mohou přicházet i blíže k vesnicím a obydlím, neboť jejich teritorium na ně často bezprostředně navazuje. Nevyhýbají se lidským stavením či dopravním prostředkům proto, že si je nespojují s člověkem.

Ministerstvo životního prostředí se spolu s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR této problematice dlouhodobě věnuje. Klíčové je, aby si vlci nezvykli na snadný zdroj potravy - ať už jsou to nedostatečně zabezpečená stáda či vyhozené zbytky jídla. Nyní MŽP ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství představuje dokončený Pohotovostní plán pro řešení situací při výskytu jedinců vlka s problematickým chováním.

Problematické chování konkrétních jedinců vlka může mít různý charakter, intenzitu i příčiny. Proto je nezbytné vyhodnotit chování konkrétního jedince, zintenzivnit monitoring a přijmout opatření odpovídající riziku. V pohotovostních štábech budou zastoupeni všichni, kterých se to týká - AOPK ČR, orgány ochrany přírody i myslivosti na úrovni krajských úřadů, Českomoravská myslivecká jednota, Policie ČR a podle konkrétního místa, kde by byl výskyt problematického jedince řešen, budou přizváni zástupci dotčených obcí, mysliveckých sdružení i odborníci na danou problematiku.

MŽP již od počátku současného šíření vlka na naše území usiluje o snížení souvisejících socioekonomických dopadů, financuje prostřednictvím Operačního programu Životní prostředí opatření k ochraně hospodářských zvířat. Nově je od letošního roku poskytována také náhrada zvýšených nákladů, které s ochranou hospodářských zvířat v oblastech výskytu vlka vznikají ve formě újmy za ztížené zemědělské hospodaření. Hrazeny jsou také přímé škody na hospodářských zvířatech a systém poskytování těchto náhrad je postupně zlepšován.

Byly období, kdy byla tato šelma výrazně redukována kvůli hojnému počtu. V současnosti je vlk podle vyhlášky 395/1999 sb. u nás kriticky ohroženým druhem.

Vlk obecný do naší přírody patří. Jeho přirozený návrat s sebou však může přinášet i komplikace, zejména pro chovatele hospodářských zvířat. Ministerstvo životního prostředí se spolu s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR této problematice dlouhodobě věnuje. Chovatelům se hradí případné škody na hospodářských zvířatech, na jejich minimalizaci se poskytují dotace z Operačního programu Životní prostředí, hradí se i náklady na jinou organizaci pastvy. Resort životního prostředí se proto zaměřuje na informování o tom, jak takovým situacím předcházet.

Tabulka: Základní informace o vlku obecném

tags: #nase #priroda #vlk

Oblíbené příspěvky:

• Dětský odpadkový koš Ledové království – recenze
• Příčiny vysokých emisí CO
• Ochrana české divočiny
• Plastové tašky a obaly v EU: Přehled
• Přečtěte si recenzi na knihu o Svatojakubské pouti