Ohrožení genofondu a přírodních společenstev v ČR

Ochrana přírody a krajiny je v rámci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění zajištěna různými nástroji, zákon zahrnuje tzv. obecnou a zvláštní ochranu druhů i území. Jednotlivé nástroje se vzájemně doplňují a podporují nebo by spíše měli - v praxi totiž nejsou často jednotlivá ustanovení dostatečně uplatňována. Jedním z takových je i obecná ochrana rostlin a živočichů.

Obecná ochrana rostlin a živočichů je z hlediska rozsahu textu velice stručná a zahrnuje pouze tři odstavce v rámci § 5 zákona č. 114/1992 Sb.

§ 5 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.:

1. Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.
2. Ochrana podle odstavce 1 se nevztahuje na zásahy při hubení rostlin a živočichů upravené zvláštními předpisy.
3. Fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky.

Jak vyplývá z citovaného odstavce 1., dává zákon ochranu všem živočišným a rostlinným druhům, jejich jednotlivým populacím a ekosystémům, které obývají. Podle § 5 odst. 1 zákona jsou tedy všechny druhy rostlin a živočichů (a podle definice druhu v § 3 odst. 1 písm. g) zákona i nižší taxonomické jednotky, tedy poddruhy, případně jasně vylišené variety atp. a v rámci zjednodušené legislativní definice rostliny také houby) chráněny před zničením a dalšími zásahy, které by je mohly „ohrozit na bytí“.

V rámci České republiky by tak nemělo dojít k vyhubení žádného z přítomných druhů rostlin a živočichů. Tato ochrana má zásadní význam především u vzácnějších druhů u nichž by fakticky k vyhubení mohlo skutečně dojít. Rostlinné a živočišné druhy však nejsou zákonem chráněný pouze před vyhubením, ale také před zásahy, které by vedly k jejich degeneraci či k narušení rozmnožovacích schopností druhů.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Tato část § 5 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. je pravděpodobně jediným ustanovením, které nějakým způsobem, alespoň částečně, postihuje otázku ochrany genofondu. Na úrovni druhu by tak nemělo lidskými zásahy, jako je odchyt či sběr nebo přímé ničení rostlin a živočichů, dojít k narušení genetické variability a populační struktury v takové míře, aby to vedlo k „degeneraci“ nebo snížení reprodukční úspěšnosti.

Obecná ochrana jde ovšem ještě dál a neřeší pouze druhy a jejich genofond či rozmnožovací schopnosti, ale také ochranu jednotlivých populací, které jsou chráněny před zánikem (zničením). Hovoříme-li o populaci, je nutné si uvědomit co to znamená - v tomto případě zákon neobsahuje žádnou specifickou definici, takže je možné/nutné vycházet z obecného vymezení pojmu populace - za populaci je obecně považován soubor jedinců téhož druhu vyskytující se v určitém prostoru a čase, ale samozřejmě věc je poněkud složitější.

Před zničením je chráněn také ekosystém jehož součástí je jakýkoli druh rostliny či živočicha, tedy v podstatě všechny ekosystémy. Záleží ovšem samozřejmě na tom, o jaký ekosystém se jedná - ten není opět v zákoně definován a obecná ochrana se v praxi uplatní zas především u těch, jež jsou nějak omezené a jejich zničení připadá reálně v úvahu.

Zákon v rámci obecné druhové ochrany nestanoví žádné konkrétnější zákazy…, ale výše uvedené podmínky. Při porušení těchto podmínek je orgán ochrany přírody oprávněn rušivou činnost omezit stanovením závazných podmínek. Pokud tedy dochází k ohrožení druhu, jeho genofondu či rozmnožovacích schopností, hrozí zánik populace nebo ekosystému orgán ochrany přírody může (a měl by) přijmout adekvátní opatření.

Ve vazbě na to, jaký má rušivá činnost charakter, resp. kdo ji provádí, může orgán ochrany přírody buďto omezit rušivou činnost rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy (viz § 77 odst. 1 písm c) zákona č. Forma rozhodnutí se používá v případech, kdy je původcem „rušivé činnosti“ konkrétní fyzická či právnická osoba a lze tedy adresně vést správní řízení. Naopak v případech, kdy jde o takzvaně „blíže neurčený okruh osob“, tedy v případech, kdy dochází např. ke kumulativní vlivu aktivit mnoha různých subjektů, se uplatní forma opatření obecné povahy.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Příslušnými orgány pro vydání rozhodnutí či opatření obecné povahy podle § 5 odst. 1 ZOPK jsou nyní obce s rozšířenou působností. Přestože je v § 5 odst. 2 zákona uvedeno konstatování, že „ohrožené nebo vzácné druhy živočichů a rostlin jsou zvláště chráněny podle § 48 až 50 tohoto zákona“, neznamená to, že by obecná ochrana (a možnost omezit rušivou činnost) u zvláště chráněných druhů zcela neplatila.

Pokud, ale ochrana jedinců není dostatečná, dochází k ohrožení druhu, populace či ekosystému, jak je uvedeno v § 5 odst. 1 zákona, vztáhne se obecná ochrana i na druhy zvláště chráněné. Omezení případné rušivé činnosti v případě zvláště chráněných druhů řeší podle § 77a odst. 5 písm. a) a 78 odst. 1 zákona orgány do jejichž působnosti ochrana zvláště chráněných druhů standardně patří, tedy krajské úřady, resp. správy CHKO a NP.

Obecná ochrana rostlin a živočichů zahrnuje také povinnost pro fyzické a právnické osoby aby při celé řadě činností zamezili nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, byť je tato povinnost omezena na existenci technicky a ekonomicky dostupných prostředků. Klíčové v tomto ustanovení zákona je slovo „nadměrnost“.

Výčet činností, na které se uvedená povinnost vztahuje, zahrnuje zemědělské a lesnické práce, tedy hospodaření a jeho dopady, jako může být například usmrcování či zraňování živočichů při seči a jiném použití mechanizace nebo úhyn rostlin či živočichů (jako necílových organismů) v důsledku použití pesticidů atp. Další okruh činností zahrnuje stavební práce. Zákonem stanovená povinnost může v tomto případě představovat potřebu omezení rozsahu stavebních prací, včetně terénních úprav tak, aby nedocházelo k zbytečnému (nadměrnému) poškození přírodních biotopů, volbu technologií, postupů a harmonogramu prací, které omezí riziko zranění či úhynu živočichů.

Obdobně je tomu i v případě vodohospodářských úprav - zde je spíš potřebné upozornit, na samotný pojem „vodohospodářské úpravy“. Ten není opět definován, a to přesto, že je v současnosti používán v rámci zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Poslední dva okruhy aktivit zahrnují dopravu a energetiku, u kterých jde především o povinnost omezení dopadu provozování jejich infrastruktury a tedy o zajištění takových opatření, které sníží zejména mortalitu a zraňování živočichů na silniční síti či energetických zařízeních, ale také případné poškozování biotopů či ničení rostlin, např. v důsledku použití chemických prostředků při údržbě aj.

Čtěte také: Pracovní rizika

Pokud však k úhynu či zraňování dochází, resp. potřebná opatření aplikována nejsou, může uložit (uloží) orgán ochrany přírody jejich zajištění či použití sám. Oproti § 5 odst. 1 zákona se v tomto případě bude jednat vždy o rozhodnutí, tedy individuální správní akt, a to s ohledem na skutečnost, že plnění povinnosti zamezit nadměrnému úhynu či zraňování je nutné vždy řešit s konkrétní fyzickou či právnickou osobou provádějící některou z vyjmenovaných činností.

Kromě kontroly a případného uložení zajištění potřebných opatření (prostředků) proti nadměrnému úhynu či zraňování v případech, kdy již činnost probíhá, by orgány ochrany přírody také měly sledovat, zda je povinnost podle § 5 odst. 3 zákona (a také ochrana podle § 5 odst. 1) respektována např. v rámci přípravy projektů atp.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné.

Zákonné ochrany ohroženým druhům se dostává až v r. 1956 přijetím prvního českého zákona o státní ochraně přírody a prováděcích vyhlášek o chráněných druzích rostlin (1958) a ochraně volně žijících živočichů (1965). Ochrana druhů měla převážně konzervační charakter a probíhala zejména v rámci chráněných území.

Jak vypadá naše dnešní krajina? Je to mozaika zastavěných území, intenzivně obdělávaných ploch a ploch opuštěných či opouštěných. Přičemž zastavěnost a fragmentace krajiny narůstají, intenzita zemědělství a lesnictví se stále zvyšuje a proces opouštění ekonomicky marginálních ploch a homogenizace krajiny pokračují. Je nasnadě, že druhům vázaným na tradičně udržovanou a využívanou krajinu do období první poloviny minulého století zvoní hrana. Jsme tak svědky hromadného vymírání celých gild a společenstev druhů.

Řešením nemusí nutně být zásadní změny v legislativě, postačilo by lepší využívání stávajících nástrojů obecné ochrany přírody a přenastavení subvencí s cílem snížit intenzitu hospodaření, zvýšit konektivitu a obnovit heterogenitu krajiny, jež je pro biodiverzitu zcela zásadní.

Jedním z nejdůležitějších ustanovení ZOPK jsou významné krajinné prvky (VKP), mezi které jsou zařazeny mj. všechny lesy, nivy, toky, rybníky, a další segmenty krajiny lze jako VKP registrovat. Proto je možno ve prospěch přežití ohrožených druhů ovlivňovat hospodaření na dostatečně velkých plochách.

VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Bezesporu jedním z indikátorů udržení kvality VKP je stav společenstev rostlin a živočichů. Nemusíme však pro udržení funkcí VKP využívat jen restriktivní nástroje, ale i motivační a další.

Na první pohled by se mohlo zdát, že minimálně fragmentaci krajiny vyřeší ÚSES. Tento kdysi pokrokový nástroj ochrany přírody však zamrzl někdy v devadesátých letech. Opakovaně je sice deklarováno, že cílem ÚSES je mj. zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“, praxe je však jiná - počínaje metodikami, plánováním a konče realizací se na potřeby ohrožených druhů v krajině berou ohledy zcela minimálně, nezřídka dochází dokonce ke škodlivým zásahům.

Zákon o ochraně přírody také podrobně upravuje obecnou ochranu rostlin a živočichů a speciálně a přísněji ptáků. Bohužel se využívá jen zřídka. Přitom např. ustanovení o ochraně populací před zánikem nebo ochraně ekosystémů před zničením skýtá velký prostor při usměrňování hospodářských činností v krajině. Důslednějšímu uplatňování by pomohl výklad některých pojmů a rozšířená metodická podpora v této oblasti.

Mnoho druhů je v krajině vázaných na dřeviny, ty požívají v našich krajích značné ochrany. Jejich osídlení významnými druhy živočichů může být argumentem proti jejich odstranění, stejně jako naopak k jejich poškozování, pokud to udržení druhů na dané lokalitě vyžaduje.

Síť zvláště chráněných území (ZCHÚ) byla od počátku budována s ohledem na vysokou koncentraci přírodních hodnot, v mnoha případech s cílem ochránit konkrétní druhy nebo skupiny druhů. Doplnění územní ochrany o soustavu Natura 2000 s pevně stanovenými předměty ochrany na tento přístup navazuje. Přítomnost vybraných druhů v ekosystémech je dnes čím dál běžněji používána jako indikátor kvality a podklad pro jejich diferencovanou ochranu i péči.

Pro některé druhy, vyžadující ke svému přežití aktivní péči nebo hospodaření, může být problematický požadavek na ponechání některých území samovolnému vývoji. Nutným posunem v běžné praxi je však průběžné vyhodnocování a úprava managementu, tedy plnohodnotná aplikace adaptivního managementového cyklu.

Základním nástrojem pro využití území je mnohovrstevný proces územního plánování, proto se bez něj při ochraně biotopů ohrožených druhů organismů neobejdeme. Mezi nástroje územního plánování patří územně analytické podklady, které poskytují základní informace o limitech využití území. Pro druhovou ochranu je jich (i když v různé míře) využitelná celá řada, přímo na biotopy vybraných druhů jsou zaměřeny tyto podklady poskytované AOPK ČR: lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem a biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců.

Celková plocha všech sledovaných jevů - území s limity ochrany přírody činí (po odstranění překryvů) 46,5 tis. km2. Páteří druhové ochrany by měla být ochrana zvláště chráněných druhů (ZCHD). Od roku 1992 se seznam ZCHD, mimo reakci na vstup ČR do EU, příliš nezměnil. Dnes neodpovídá faktické vzácnosti a ohroženosti jednotlivých druhů, obsahuje některé druhy nadbytečně, řada jich na seznamu naopak chybí.

Zde se tedy, na rozdíl od institutů obecné a územní ochrany přírody, bez významných legislativních změn neobejdeme. Je nezbytné upravit stávající kategorie ZCHD a jejich ochranné podmínky a novelizovat vyhlášku č. 395/1992 Sb. Mezi ZCHD nemá smysl zahrnovat všechny druhy ohrožené a vzácné, nýbrž pouze ty, které lze účinně chránit a jsou běžně rozpoznatelné. Ochrana každého jedince je nezbytná pouze u těch nejohroženějších málopočetných druhů anebo u druhů, které čelí riziku likvidace či využívání jedinců ze strany člověka.

Pro naprostou většinu ohrožených druhů je zásadnější se důsledně zaměřit na ochranu biotopu a místních populací. V novém pojetí kategorizace, zpracovaném AOPK ČR dle přísnosti ochrany, by bylo vhodné uplatnit v ZOPK sice nastavený, ale nevyužívaný institut bližších ochranných podmínek a ochranu některých taxonů omezit na výskyt v přirozených stanovištích. Návrh potřebných úprav vyhlášky AOPK ČR připravila.

Záchranné programy (ZP) jsou specifickým, časově, finančně a personálně velmi nákladným nástrojem ochrany druhů. Proto je třeba pečlivě prioritizovat. Za tímto účelem AOPK ČR zpracovala kritéria pro výběr druhů a v roce 2013 koncepci záchranných programů, kterou v roce 2014 MŽP schválilo. V rámci koncepce bylo na základě priorit vybráno 30 ZCHD, pro něž je doporučeno realizovat ZP. V případě ZCHD, které svým působením přicházejí často do konfliktu s hospodáři, je taktéž nutné koordinovaně řešit otázky spojené s ochranou. Pro tyto druhy jsou navrženy tzv. programy péče. Kromě výše uvedených nástrojů zpracovává AOPK ČR regionální akční plány (RAP) na podporu významných a vážně ohrožených druhů, jejichž rozšíření je lokalizováno na omezeném území.

Vedle územních plánů jsou pro ochranu biotopů druhů i pro obnovu konektivity a zvýšení heterogenity krajiny zásadní komplexní pozemkové úpravy (KPÚ). Jedním z cílů KPÚ je dle zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (139/2002 Sb.) vytváření podmínek k zabezpečení ochrany přírodních zdrojů. Je třeba, aby orgány ochrany přírody s využitím datové podpory AOPK ČR včas ke KPÚ uplatňovaly své připomínky. Lze též navrhovat protioperozní opatření a cestní síť tak, aby synergicky přispívaly ke konektivitě krajiny.

Snad i tomu nejkonzervativnějšímu ochranáři je dnes již jasné, že chránit druhy bez zapojení vlastníků a hospodářů není možné. Ochrana přírody k tomu disponuje mnohými motivačními nástroji. Ale ne vždy je to jen o penězích, velmi často stačí vysvětlení a nadšení hospodáře pro ochranu daného druhu a je téměř vyhráno!

Podíl náhrady újmy za ztížené hospodaření v důsledku omezení vyplývajících z výskytu zvláště chráněných druhů tvoří zhruba desetinu celkového objemu vyplácených náhrad a je zřejmé, že význam tohoto nástroje poroste. Pro jeho snadnější uplatňování a zamezení spekulacím je třeba novelizovat obě prováděcí vyhlášky a také znění § 58 ZOPK.

Úpravu vyžaduje i další nástroj, který má za cíl mírnit konflikt mezi zájmy ochrany vybraných druhů a vlastníky - zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými ZCHD, který byl přijat v roce 2000 a reflektoval v té době nejběžnější původce škod. Dnešní praxe indikuje potřebu celé řady úprav. Je třeba jednak rozšířit výčet ZCHD, jimiž působené škody jsou kompenzovány, ale také umožnit hrazení všech skutečných nákladů, které se vzniklými škodami souvisejí.

Nezbytná legislativní úprava zvláštní druhové ochrany bude přínosem pro nejvzácnější a nejohroženější organismy vyskytující se na našem území. Snažili jsme se však v článku naznačit, že nejpodstatnější nástroje pro ochranu biodiverzity máme k dispozici již nyní. Je třeba „jen“ lépe využívat obecnou ochranu přírody, adresněji nastavit subvence (zejména zemědělské dotace), věnovat se územnímu plánování a KPÚ a zahrnout druhovou ochranu do rozhodování při managementu ZCHÚ.

Tabulka: Nástroje ochrany přírody a krajiny v ČR

tags: #ohrozeni #genofondu #a #prirodnich #spolecenstev #v

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce stavebním povolením pro kontejnery na odpad
• Žánry fotografie: Příroda a krajina
• Výlety do české přírody
• Vytvoření týmu krajinné ekologie
• Průvodce zapojením pračky a sušičky