Nášlapné Kameny v Ekologii a Zahradním Designu

Nášlapné kameny, známé také jako šlapáky, jsou praktickým a estetickým prvkem v zahradním designu, který lze využít jak v trávníku, tak v okrasném záhonu. V ideálním případě by vás měly po zahradě dobře a bezpečně vést, ustát váš krok a k tomu ještě pěkně vypadat. Pořízení nášlapných kamenů do zahrady může mít hned několik důvodů.

Chcete se dostat na určité místo (třeba ke kompostu) a příliš se u toho nezašpinit (např. po dešti). Můžete také chtít předejít vyšlapaným stezkám v trávníku, pohodlně provést návštěvu okrasnými záhony nebo jenom oživit travnatou plochu. Ať tak či onak, máte před sebou výběr z velkého množství materiálů a relativně snadnou pokládku.

Šlapáky z Kamene, Betonu i ze Dřeva

Nabídka zahradních nášlapných kamenů je bohatá. Vybírat můžete nepravidelné přírodní kameny (andezit, rula, pískovec, vápenec, břidlice...), betonové napodobeniny kamenů (ale i dřeva), pravidelné i nepravidelné betonové desky nebo dřevěné kuláče, pražce apod. Použít můžete i cihly, které k sobě vhodně sestavíte.

Vyberte ale jen jeden materiál - je-li to možné, nekombinujte je. Vždy by mělo jít o materiál, který se v zahradě nebo na domě už vyskytuje, a do daného prostředí tak dobře zapadne. Záleží samozřejmě i na stylu zahrady: do přírodní nebo venkovské se hodí více dřevo, do městské a moderní zase beton. Důležitý je i protiskluzný povrch daného materiálu.

V trávníku se dobře vyjímají betonové nášlapné desky. Jejich nepravidelné rozmístění může být příjemným oživením zelené plochy. V záhonu můžete šlapáky uložit i do štěrkem vysypané cesty. Tu je ale nutné oddělit od rostlin vhodnou zábranou, jinak budou šterkem prorůstat. Cestu z nášlapných kamenů veďte záhonem, do nějž jinak nemáte přístup (třeba kvůli pletí), nebo si přes něj často zkracujete cestu.

Čtěte také: Jak vybrat plastový koš do kuchyně

Než Nášlapné Kameny Položíte

Nejprve si vytyčte trasu cesty a podle velikosti šlapáků se rozhodněte, jestli povedou váš krok v jedné řadě, střídavě - jednou vpravo, jednou vlevo, nebo rovnou ve dvou řadách. Pak si šlapáky na vytyčenou plochu zkusmo rozestavte a vyzkoušejte, jestli vám vyhovuje jejich vzdálenost (délka kroku).

Platí, že pokud povede cesta z nášlapných kamenů trávníkem, měly by být umístěny mírně pod jeho úroveň. Důvodem je snadné přejetí sekačkou při sečení trávy. Jestliže ale plánujete zakomponovat šlapáky do záhonů, mohou být ve stejné výšce nebo mírně nad okolním terénem (zvlášť, když povrch záhonů mulčujete).

Jak Položit Nášlapné Kameny

Samotná pokládka šlapáků je snadná. Položte je na místo, vyznačte si jejich obrysy (používá se barevný sprej, ale šlapák stačí obkroužit rýčem nebo zahradní lopatkou) a v místech uložení strhněte travní drn a odeberte dostatečné množství půdy. Na dno připraveného „lože“ nasypte trochu štěrku nebo písku, kámen uložte a do případných mezer okolo šlapáku dosypte půdu s pískem.

Po celou dobu práce přitom používejte pomocné prkno ke kontrole výškových rozdílů, gumovou paličku a vodováhu.

Nášlapné Kameny a Ekologická Stabilita

Krajina je otevřený, integrovaný a hierarchicky uspořádaný systém, specificky strukturovaný a dimenzovaný v prostoru a čase. Horizontální struktura vyjadřuje vztahy mezi jednotlivými částmi krajinné mozaiky. Z tohoto hlediska můžeme rozeznávat tři základní skladebné součásti krajiny - tzv. Krajinná matrice je největší a nejspojitější, dominantní (dominující) krajinnou složkou. Krajinné plošky (enklávy) představují neliniové, plošné útvary, které se vzhledem a podstatou liší od svého okolí (matrice). Koridory představují liniové prvky území, které jsou podobně jako enkláva obklopeny odlišným prostředím (matricí nebo enklávami), jde o funkčně velmi významné prvky s liniovou strukturou zpravidla navazují na enklávy podobného typu.

Čtěte také: Koše do kuchyně: Test

Malé plošky přerušující rozsáhlé oblasti matrice (matrix) působí v krajině jako „nášlapné kameny“ (stepping stones) pro šíření některých druhů. Jsou na ně rovněž vázány vzácnější druhy v případech, kdy velké plošky chybí, případně nejsou pro daný druh vhodné.

Územní Systém Ekologické Stability (ÚSES)

ÚSES je podle zákona č. Biotop, nebo centrum biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému. Území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti.

Generel ÚSES vymezuje ÚSES jen na základě přírodovědných hledisek. Je vymezován co nejvolněji a jsou v něm vyjádřeny pouze přírodní danosti (trvalé ekologické podmínky a vyspělá a okamžitě nenahraditelná společenstva). Plán ÚSES slouží orgánům ochrany přírody pro vymezení místního, regionálního i nadregionálního ÚSES. Plán je podkladem pro projekty ÚSES, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, lesních hospodářských plánů event. osnov. Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území. Projekt ÚSES je souborem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace.

NATURA 2000

NATURA 2000 je celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat typy evropských stanovišť a stanoviště evropsky významných druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena vymezenými ptačími oblastmi a vyhlášenými evropsky významnými lokalitami. EVL jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nedošlo k závažnému nebo nevratnému poškození nebo ke zničení evropských stanovišť anebo stanovišť evropsky významných druhů vyžadujících územní ochranu tvořících jejich předmět ochrany a aby nebyla narušena jejich celistvost.

Ekologická Síť

Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích. Může mít nejrůznější názvy a být různě široce pojatá. V některých evropských státech je jedním ze základních nástrojů územní ochrany přírody. V České republice je doposud často vnímána jako synonymum územního systému ekologické stability. To je však zúžený pohled. Ekologická síť bývá charakterizována jako soustava dostatečně velkých (reprezentativních) jádrových území („ostrovů“ či „biocenter“, obvykle se zvýšenou biodiverzitou, zejména druhovou bohatostí a rozmanitostí biotopů), vzájemně funkčně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny („stepping stones“, menšími územími, které svým charakterem umožňují dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak jejich přesun krajinou).

Čtěte také: Hygienické řešení pro odpad

Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.

Co vše tvoří ekologickou síť:

• ÚSES - základ ekologické sítě v ČR
• Ekologická síť v ČR (soustava vzájemně propojených území, kde chráníme a hodnotíme ekologicko-stabilizační funkce a o něž diferencovaně pečujeme)
• Zelená infrastruktura, která zahrnuje veškeré přírodě blízké plochy zajišťující plnění ekosystémových funkcí (včetně uměle vytvořených, např. zelených střech, vnitrobloků apod.)

V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bio­ekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami. Uvedené kroky jsou potřebné pro vytvoření funkční sítě, podporované současnými nástroji jak v oblasti druhové, zvláštní, tak i obecné ochrany přírody.

Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky nebo rekreační plochy. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce.

Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě. Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry), na nadregionální úrovni zdokonalený využitím biogeografického členění ČR, s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem.

Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc bio­center a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu na celkové ploše 21 525 km2. ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni.

Zřizování chráněných území má v České republice více než stopadesátiletou historii. Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km2 a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km2. V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km2.

Tabulka: Chráněná území v ČR

Ustanovení směrnice o stanovištích již nyní vybízejí členské státy k tomu, aby zlepšily ekologickou soudržnost lokalit soustavy Natura 2000 vzájemnou prostorovou provázaností. Tím se nemá na mysli vyhlašování dalších lokalit tak, aby byly prostorově spojité, ale zajištění takových funkcí krajinné mozaiky, aby současné lokality mohly vzájemně „komunikovat“. V praxi to znamená především zajištění komunikace populací druhů mezi lokalitami tak, aby nebyly jen izolovanými refugii jejich výskytu.

Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.

Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí.

Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením.

VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km2, z toho VKP lesy tvoří 28 640 km2 (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km2 (cca 1,3 % rozlohy státu), rašeliniště 193 km2 (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km2 (cca 0,65 % rozlohy státu).

Lesní Biodiverzita a Nášlapné Kameny

Lesy jsou významným nositelem biodiverzity, což platí i pro Českou republiku. Lesní biodiverzita je v naší krajině ohrožena především tím, že hospodářská činnost zjednodušuje a unifikuje lesní ekosystémy, přičemž v lesním prostředí je eliminována celá řada stanovišť, mikrostanovišť či obecně strukturních prvků, které jsou vlastní přirozeným lesům a na něž je vázáno velké množství druhů. Tyto druhy se ocitají kvůli ztrátě biotopů v riziku minimálně lokální extinkce.

Nejen v hospodářských lesích, ale i v lesích chráněných území s mírným režimem scházejí jednak staré porosty a staré stromy (myšleno výrazně starší a mohutnější než mýtně zralé), jednak struktury vzešlé z působení přírodních narušení - disturbancí,nazývané přiléhavě biologickým dědictvím disturbancí, především pak mrtvé dřevo (obzvláště mrtvé dřevo větších rozměrů, stojící i ležící, osluněné i zastíněné). Na tyto habitaty je vázán nespočet druhů organismů.

Pro jejich přežití je nezbytné, aby se popsané strukturní prvky a biologické dědictví (vlastní přirozeným lesům) vyskytovaly v krajině v provázané síti, tj. aby vytvářely základní kostru či tzv. hrubý filtr („coarse filter“). Tato síť by měla být tvořena rezervacemi (v našem prostředí například velkoplošnými a maloplošnými chráněnými územími), potřebnými pro přežívání metapopulací ohrožených druhů, doplněnými mikrorezervacemi v hospodářských porostech pro umožnění šíření a migrace druhů. Takovou mikrorezervací může být například dopravně obtížně dostupný starý porost dřevin přirozené druhové skladby (ideálně s přítomností stadia rozpadu a mrtvého dřeva), nebo dokonce i jednotlivý biotopový strom (kupříkladu starý buk s dutinami ve smrkovém porostu). Popsané mikrorezevace bývají též označovány termínem „stepping stones“, tj. nášlapné kameny (biodiverzity).

Lesy, jež hojně obsahují zmíněné habitaty (ohniska disturbancí, mrtvé dřevo, staré stromy, doupné stromy, osluněné mezery apod.), nazývá vědecká literatura „old-growth forests“, ony habitaty pak často nesou název „old-growth elements“, „old-growth structure“ apod.; ustálené české ekvivalenty k těmto anglickým termínům doposud neexistují, ale nejpřiléhavějším překladem jsou patrně prales, pralesní prvky či pralesní struktury.

Bohužel, onen tolik potřebný hrubý filtr habitatů či síť pralesních („old-growth“) elementů v hospodářských lesích bývají cíleně likvidovány, neboť po staletí zakořeněné koncepce pěstování lesa vylučují z lesních porostů vše „neužitečné a škodlivé“ (nezdravé, poškozené, odumřelé, zlomené, přestárlé…), nevyjímaje koncepce přírodě blízkých hospodářských postupů, které se sice zříkají holoseče a preferují využití přírodních procesů (především přirozené obnovy), ovšem v sanitární činnosti jsou neméně důsledné. Vždyť i lesní zákon otázku ochrany biodiverzity v podstatě pomíjí, zatímco kladením důrazu na princip nahodilé těžby míří proti biotopům, které jsou pro řadu ohrožených druhů nezbytné.

Biologická rozmanitost není ohrožena jen eliminací pralesních struktur nahodilou těžbou a „předčasnou“ kompletní likvidací porostů při obnově. Neméně závažným aspektem je též zánik faktoru prosvětlenosti a rozvolněnosti lesů, tolik běžného v přirozeně fungujících disturbovaných lesích, jakož i v kulturní předindustriální krajině; se světlými lesy přicházíme například o vzácné motýly (za všechny jmenujme jasoně dymnivkového či okáče hnědého) a ohroženo je též mnoho druhů světlomilných rostlin.

Ekologické Lesnictví

Účelná ochrana biodiverzity vyžaduje kombinaci segregačních i integračních nástrojů, tj. jak existenci přírodních či přírodě ponechaných lesů (rezervací), tak vědomé začlenění pralesních elementů do hospodářského lesa. V tomto duchu, s motivem ochrany (resp. podpory) biodiverzity, vzniklo přibližně v 80. letech 20. století v Severní Americe, s brzkým následováním v Evropě, tzv. ekologické lesnictví („ecological forestry“). Hlavním cílem ekologického lesnictví je poznat režim přírodních disturbancí v dané lokalitě, ty pak při hospodaření imitovat a zajistit odpovídajícím způsobem přítomnost biologického dědictví disturbancí a elementů „oldgrowth“ lesů ve svěřených porostech.

Vedle nástroje bezzásahovosti je rozhodně žádoucí pokusit se na vhodných místech nižších poloh o renesanci zmíněných starých způsobů hospodaření (střední a nízký les, pastva velkých býložravců apod.), například v rámci péče o chráněná území. Je tedy potřebný i aktivní management (člověkem podmíněná narušení), přičemž hlavním a velmi urgentním nástrojem by mělo být uvolňování (zajištění oslunění) starých stromů (zde zdůrazněme význam dubu, na nějž je vázáno mimořádně mnoho druhů).

Ochrana Biodiverzity je Veřejným Zájmem

Zaměříme-li se na skutečné minimum, které by měl lesní hospodář v zájmu ochrany biodiverzity vzít v úvahu, postačí snad pro začátek (ačkoli problém je naléhavý a příliš nesnese odklad razantnějších řešení), přemýšlet tvůrčím způsobem o těch přirozeně vznikajících lesních strukturách, které se mohou z hospodářského hlediska jevit nevyužitě, nadbytečně, či dokonce škodlivě, plevelně. Jejich těžba či likvidace mnohdy obnáší nevratné náklady, a to jen z přesvědčení, že „pořádek musí být“ a žádná část lesa nesmí zetlít bez užitku. Naopak, tyto struktury (biotopy) může lesní hospodář učinit ještě zajímavějšími, například uvolňováním (zajištěním oslunění) starých, biotopových stromů.

Snažme se o povšechnou diverzitu. Diverzitu managementu i prostředí, jíž podpoříme diverzitu biologickou a omezíme riziko fatálních chyb. Časově i prostorově kontinuální výskyt výše popsaných pralesních („oldgrowth“) prvků přirozeného lesa, včetně využití a imitace jeho přírodní dynamiky, je pro ochranu biodiverzity v hospodářském lese zásadním nástrojem.

Ochrana ohrožených druhů a biotopů v našich podmínkách je nevyhnutelně spojena se zachováním biologického dědictví přirozených (resp. přirozeně fungujících) lesů. S ohledem na dlouhodobé ovlivnění přírody člověkem (zvláště v nižších polohách) však nelze zapomínat ani na biologické dědictví kulturní, předindustriální krajiny.

Klíčové faktory pro ochranu (podporu) lesní biodiverzity v ČR

• STARÉ STROMY (osluněné!)
• MRTVÉ DŘEVO (silné!)
• DISTURBANCE (biologické dědictví)
• PROSVĚTLENÍ (přirozené disturbance - spíše vyšší polohy, aktivní management - spíše nižší polohy)

tags: #nášlapné #kameny #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Aplikovaná ekologie VŠCHT
• Klima pedagogického sboru
• Udržitelné bydlení
• Průvodce výběrem odpadkového koše
• Speciální odvoz odpadu - co to obnáší?