Návrat vyhynulých zvířat do volné přírody: Možnosti a rizika

06.10.2025

Mezinárodní výzkumná spolupráce otevírá fascinující možnost, že symbol Tasmánie na znaku australského spolkového státu ležícího na stejnojmenném ostrově doslova ožije. A opět se proběhne po naší planetě. Podaří se to? Bylo by to dobře, či špatně? A proč vlastně?

Genetická obnova vyhynulých druhů

Genetická obnova vyhynulých druhů, jak se tento typ výzkumu nazývá, je velmi kontroverzní. Často je kritizována za pokusy „hrát si na boha“ nebo coby odvádění pozornosti od problematiky ochrany dosud žijících druhů.

Příběh vakovlka

Příběh vakovlka je jeden z nejtragičtějších v moderní době, protože bylo toto zvíře díky vládnímu systému odměn aktivně loveno až do vyhynutí. Na rozdíl od jiných druhů byl vakovlk vyhuben před méně než 100 lety. Myslím si, že máme povinnost udělat vše, co je v našich silách, abychom toto pozoruhodné zvíře přivedli zpět, zvláště když naši předchůdci byli přímou příčinou jeho zmizení.

Největší výzvou tohoto úsilí je rekonstrukce genomu vyhynulého zvířete bez jakéhokoli přístupu k jeho živé tkáni (to je rozdíl mezi genetickou obnovou vyhynulých druhů a klonováním). Jádrem je výroba genetických nástrojů a metod pro úpravu DNA kmenových buněk a následné proměnění těchto kmenových buněk zpět ve zvíře. Tato technologie nejenže splní náš konečný cíl přeměnit buňku vačnatce na buňku vakovlka, ale zároveň nám umožní znovu zavést genetickou rozmanitost do ohrožených populací.

Mohli bychom vzít celé biobanky vzácných ohrožených druhů a produkovat zvířata, která by byla znovu zavedena do životního prostředí, aby zvýšila genetickou rozmanitost. Ne pouze pro osud tohoto neuvěřitelného ztraceného druhu, ale také kvůli tomu, jaké významné benefity tento projekt může mít pro celé lidstvo. Takže z těchto důvodů bychom vakovlka oživit měli.

Čtěte také: Romantický návrat k přírodě

Etické a praktické aspekty

Záleží na složitých komplexních rizicích, které by reintrodukce vyhynulých druhů mohla vnést do našich současných ekosystémů. Počátkem tohoto roku náš DNA tým ze zoo v Austrálii dokončil 3D mapu genomu chromozomů vakovlkovi nebližšího žijícího příbuzného - mravencojeda žíhaného. Ale velké dilema, které náš tým řešil, bylo: máme vzkřísit mrtvé, nebo nejprve pomůžeme mravencojedům? Ti totiž bojují o přežití a jsou na pokraji vyhynutí. S méně než tisícem jedinců žijících ve volné přírodě jsou oficiálně označení jako ohrožení.

Nevyhnutelně existují argumenty, že peníze vynaložené na tento projekt mohou být využity lépe a mířit do aktivit zaměřených na zachovávání biotopů zvířat na pokraji vyhynutí. Podle mého názoru může soustředění se na genetickou obnovu vyhynulých druhů ohrozit ochranu biodiverzity tím, že odkloní zdroje od ochrany přírody a preventivních opatření zabraňujících dalšímu vymírání druhů.

U tak ambiciózního projektu je třeba mít v patrnosti mnoho věcí. Především musíme výrazně zvýšit úsilí o záchranu a obnovu ohrožených populací žijících druhů. Při současném tempu úbytku a vymírání druhů nebude genetická obnova vyhynulých druhů schopna ani zdaleka vzkřísit vše, co jsme zničili. Které druhy se tedy budeme pokoušet přivést nazpět a proč? A pokud to vůbec bude možné, budou se vzkříšené druhy chovat stejně? Budou plnit stejné role v ekosystémech a ovlivňovat je stejným způsobem jako dříve?

Musíme každopádně přestat s utvrzováním se v myšlence, že ochrana přírody je hra s nulovým součtem, a živit tak v sobě omyl, že si musíme vybrat, které projekty, druhy a ekosystémy ochráníme. Problémem není nedostatek peněz, ale hodnoty a priority. Pro představu: odhaduje se, že Austrálie v letech 2021-2022 utratila 11,6 miliardy australských dolarů za dotace na fosilní paliva, ale nedávno vyčlenila pouze 10 milionů australských dolarů na pomoc stovce vybraných ohrožených druhů.

Je nezbytné, abychom byli zdravě skeptičtí a měli důkladnou kontrolu nad ambiciózními projekty, ale musíme zároveň podporovat vědce, aby posouvali hranice a podstupovali rizika přinášející poučení. Osobně bych rád viděl vakovlky zpět ve volné přírodě, ale nejsem optimista, že se v dohledné době můžeme dočkat jejich soběstačné a geneticky rozmanité populace, pokud vůbec.

Čtěte také: Jednorázové pleny šetrné k přírodě

Většina lidí si myslí, že bychom měli chránit ekosystémy před poškozením a bránit vyhynutí zvířat. Oba tyto důvody podporují i genetickou obnovu vyhynulých druhů. Jedním z argumentů pro to, aby se zvířata jako tasmánský tygr nebo mamut srstnatý navracela, je přispět k obnově ekosystémů, v nichž dříve žila. Dalším důvodem je přinést lidem pocity úžasu a obdivu, a možná i větší úctu k přírodě.

Snad nejvážnější etickou obavou je, že oživením druhu představuje špatné využití zdrojů. Pravděpodobně bychom mohli více přispět k biodiverzitě, kdybychom místo toho financovali snahy o její zachování. Tato námitka však není rozhodující. Navíc není rozhodně jisté, zda by řada lidí, kteří oživování druhů financují, by místo toho vkládali své peníze do rozvoje tradičních projektů na ochranu přírody.

Životaschopné populace vyžadují tisíce geneticky různorodých jedinců, aby byly schopny obstát ve volné přírodě. Velcí predátoři, jako jsou vakovlci, navíc potřebují rozsáhlá území, aby mohli shromažďovat potravu, vytvářet svá teritoria a vychovávat mláďata. Kromě toho se biotopy, které by mohly uživit velké populace vakovlků, v Austrálii od počátku 19. století zmenšily nebo byly zásadním způsobem poškozeny.

Invazní druhy a biologické invaze

Vědci z celého světa varují v nové studii před rostoucí hrozbou související s invazními druhy rostlin a živočichů. Je podle nich naléhavě nutné učinit kroky, které budou předcházet jejich šíření. Měli bychom se vyhledat a udržet pod kontrolou na lokální i celosvětové úrovni.

Studie také ukazuje, jak jsou dopady biologických invazí ještě prohloubeny dalšími vlivy, například klimatickou změnou, změnami ve využívání krajiny a mezinárodním obchodem. Studie v časopise Biological Reviews je součástí celosvětové iniciativy Varování světových vědců lidstvu: Druhá výzva, jež volá po rychlé změně našeho přístupu k planetě Zemi a životu na ní.

Čtěte také: SpongeBob v kalhotách - recenze

Autoři zdůrazňují, že biologické invaze je možné do určité míry zvládat a zmírňovat jejich dopady. Poukazují na fungující přístupy uplatňované ve světě a dávají konkrétní doporučení pro lepší zvládání situace. Jedná se například o přísnější kontroly na hranicích včetně využití rentgenů a cvičených psů.

Návrat velkých zvířat do Severní Ameriky

Vědci spřádají ambiciózní plány na návrat vyhynulých velkých zvířat do Severní Ameriky. Ranou Americe i současné vymírání velkých savců v Africe. Nejsou přitom zdaleka první, koho něco podobného napadlo.

"Neexistuje panenská příroda. Celé oblasti se vylidňují. Mění krajinu na step. Jenže tahle úvaha je chybná. i Evropu a Austrálii. jen v Africe a v některých částech Asie. V 21. dohánějí."

První už má Amerika za sebou. Krokem k restauraci americké přírody je nahradila vyhynulé pravěké koně. ohroženým vyhubením. velbloudy z rodu Camelops. Americe chována v zajetí. přírodě.

Na hlavu Donlana a spol se snesla ostrá kritika. Yellowstonského parku. se značně liší od svých vyhynulých amerických příbuzných. vyvolat i nežádoucí efekty, které lze jen těžko předvídat. cizí druhy zvířat, která už v severoamerické přírodě žijí. tu střetnout i s gepardy, velbloudy nebo klokany.

píše tucet rebelů vedených Donlanem v závěru textu své vize. přírody. nevěděli rady. Je neuvěřitelně odolný. Je neuvěřitelně odolný. oC. vzdálenost 6 km. km.

Zajímavá je už samotná definice "velkého savce". panenská příroda. bezohlednou zemědělskou či lesnickou činností. rezervací. Amerika není ani dnes tak úplně bez velbloudů. jihoamerické lamy, i když nejtypičtější znak, hrb, jim chybí. až po Aljašku. Mnozí dosahovali impozantních rozměrů.

Aljašky za ledových dob. velbloudy intenzivně lovili. ostřím kamenných nožů.