Otázky, stanovisko, pedagogika, definice

Pedagogika je věda, která se úzce specializuje na dějiny pedagogiky a dělí se na dílčí dobové etapy. Spolupracuje s vědami technickými, technologickými, ekonomickými a vědami o řízení - matematika, technologie, nauka o strojích, elektronika, ekonomika, kybernetika, teorie řízení, teorie her, teorie systému, vědecká technologie, logika, statistika. Hraniční disciplínou je například obecná pedagogika.

Vzdělávací politiku vytvářejí tyto instituce: ministerstvo školství, školské výbory parlamentů, národní rady pro vzdělávání, pro kurikula, pro evaluace vzdělávacích výsledků atd. Jsou formulovány priority vzdělávání/národní cíle vzdělávání.

Ekonomické prostředí má silný vztah mezi HDP a úrovní vzdělávací soustavy. Kvalita vzdělávacích procesů je hodnocena indikátory = kvantitativní ukazatelé umožňující mezinárodní srovnávání.

Klasifikace metod podle Lernera koresponduje s tzv. transmisí - receptivní metoda - předávání hotových informací žákům. K efektivitě je potřebné, aby si žáci nejen osvojili vědomost, ale i realizovali praktickou zkušenost s učebními pomůckami (obraz), demonstracemi (pokusy), poslechem, videem atd. Učební úlohy mají vyvolávat rozpor/obtíž, které mají vyvolat samostatné řešení úkolu/problému. Výzkumná metoda - žáci samostatně hledají řešení pro celistvý problémový úkol.

Podle R. Steinera směřuje výchova k celistvosti člověka (lidí) k světu, tj. k člověkem jako celkem. Filozofie výchovy míří k lidské podstatě. Xadíme ji ke spekulativním naukám. Podle M. Heideggera se člověk zmocňuje vlastní aktivitou. Úkolem filosofie výchovy je hledat životní smysl a naději v bezmocnosti a úzkosti dnešního světa, v němž kromě smrti není nic jisté& (G. Marcel).

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

W. Brezinka definoval tzv. enkulturaci, tj. uvádění člověka do kultury, která mu umožňuje žít samostatně, sociálně zodpovědně, smysluplně. Výchova má vést k pochopení vlastního štěstí. Původně Xenofónova myšlenka byla předefinována M . Komenským. Začátek moderny svou vírou v poznatelnost světa na základě vědecké analýzy (karteziánské subjekto - objektové poznání = res cogitans, res extensa).

Člověk opustil celistvé chápání světa, stal se oborovým specialistou, což jej přivedlo k omezením. Technický pokrok není následován pokrokem duše a ducha. K. Jaspers tvrdí, že člověk dokáže žít šťastně jen pokud cítí, že jeho konání má smysl. Svůj vlastní smysl si musí každý najít a pochopit sám.

Etika je věda o morálce. Éthos = mrav, zvyklost. Je to učení o odpovědném jednání uvnitř lidského spolubytí. Normativní etika tvoří jádro každé etiky. Antická filozofie otevřela prakticky všechny klasické etické problémy. Etika se zabývá vztahem člověk-příroda. Zaměřuje se na účel jednání směřujícím k dobru. Zabývá se i vůlí k moci (Nietzsche) ad. Na tuto problematiku také upozornil např. Abélard. Platón vytvořil duchovní pojetí dobra, složeného z krásy a pravdy. Jeho tzv. "politika je etikou".

Augustin orientoval morální filosofii/teologii transcendentálně, cílem lidského života a jednání bylo následování boží vůle. T. Akvinský provedl syntézu aristotelismu a augustinismu/křesťanské dogmatiky, což mělo své uplatnění i na kategorizaci ctností (přirozené - etické, rozumové a nadpřirozené - týkají se víry). Německá klasická filosofie po Kantovi rozpracovala diferenciaci pojmů moralita, legalita, mravnost (Hegel, Fichte). 19.st. přineslo zaměření na jednotlivce (Kierkegaard) a zavedením pojmů morální hodnota a norma (novokantovci, fenomenologie - Husserl, Hartmann ad.). Ekologická etika: podnětem byla ekologická krize, která mj. upozornila na podíl účasti lidí na devastaci Země. Lidé žijí na úkor stability a genetické rozmanitosti přírody. Etika se zaměřuje na antropocentrismus (člověka - instrumentální hodnota) nebo biocentrismus (nezávislost). Ochranářství života je pokládán za hlavní princip trvale udržitelného rozvoje.

Etika křesťanská : podstatou je chování křesťana podle božích přikázání. Dobro definovalo křesťanství jako život s Bohem (podle božích příkazů a Písma). Akvinský spojil antickou a křesťanskou morálku, když ctnosti rozdělil na přirozené a nadpřirozené. Základem křesťanské etické koncepce byl život Ježíše Krista. V katolické etice se projevuje ontologický dualismus v předpokladu přirozeného a nadpřirozeného řádu. Etika normativní : zkoumá obecné zásady a principy morálního jednání.

Čtěte také: Udržitelné hospodaření v Česku

Morálka : lat. moralis = mrav, jedná se o soubor hodnot, norem a vzorů chování mezi lidmi, jejich respektování je vynucováno sankcemi veřejného mínění, resp. podléhá neformální sociální kontrole. Část morálního kodexu se infiltruje i do právního kodexu. Je dokázané, že ne každý se dostane na nejvyašší stupeň morálního vývoje. Morální soudy jsou předmětem axiologie.

Mravnost : lat. mos, mores = mrav, má stejný etymologický základ jako morálka, někdy se používá jako starší synonymum morálky. Sémantické rozlišení obou pojmů navazuje na morální filozofii Hegela.

Mravy jsou neformálně sankciovanými předpisy chování, tím doplňují právo. "Zlaté pravidlo jednání" : etické pravidlo pro mravně správné jednání. Patří k argumentům proti etickému relativismu. Požaduje se odstup od sobectví, odplaty, stereotypů a zdůrazňuje schopnost postavit se na stanovisko druhého. Představuje základ přechodu od mravů k mravnosti. Počítá s mravní autonomií jedince.

imperativ kategorický : je vrcholnou formulací novověké normativní etiky. Týká se výhradně formy a principu, z něhož plyne jednání.

Zlo banální : termín zavedený Hannah Arendtovou v souvislosti s procesem s A. Eichmannem v Jeruzalémě. Arendtová vysvětlila Eichmannovu neschopnost pochopit podstatu zla, jeho subjektivní pocit neviny, tím, že nedovedl vnímat situaci z pohledu Židů. Zlo : to, co záměrně působí bolest a utrpení, škodí. Je chápáno jako negace dobra, v křesťanské tradici jako nedostatek dobra, případně jako následek neúplného lidského vědění. Zlo může být přemoženo odpuštěním. Odpuštění není projevem slabosti, ale síly, je projevem lásky a dobra.

Čtěte také: Více o znečištění vody

Milosrdenství je překonáním egocentrismu, má charakter maximalizované morální normy naplněné skutky - morální imperativ. Tolerance je výrazem pochopení principu etického relativismu, zatímco milosrdenství je založeno na odpovědnosti za jiné lidi, solidaritě a odpuštění. Altruismus je u něj silně provázán na vztahu individua a skupiny.

Svoboda vůle člověka, umožňuje vlastní rozhodnutí k jednání. Etika rozumí vůli mravně autonomní autoregulaci. Vůle se jeví jako vědomí ovládat své tělesné i duševní projevy.

Axiologie: řec. axios = cenný, logos = slovo/myšlenka/věda. Jedná se o obecnou filozofickou teorii hodnot, předmětem zkoumání jsou hodnoty mravní, estetické, kulturní, politické, ekonomické. Člení se na formální (vytváří apriorní zákony dané v samotných hodnotách) a materiální (orientuje se na konkrétní hierarchie hodnotových systémů).

Od 30. let 20. století vzniká experimentální pedagogika. Činná škola vychází ze zkušenosti a ústí ve zkušenost novou. Koncem 20. století vzniká tzv. pedagogika perennis (zaměřuje se na nadčasné podmínky, u nás je představitelem pedagogiky perennis např. Kratochvil) a na vlastní neotomismus (je modernější, např. Odkaz na Akvinského v kulturní a školské politice vydal papež Lev XIII. Politický a sociální program církve je vyjádřen v encyklice papeže Lva XIII. Rerum novarum z r. 1891. Jedná se o křesťanský socialismus, který mj. odmítá preferování spontaneity a zájmu žáka, např. Hubertus von Schoenebeck, Katharina Rutschkyová, Alexander S. Neill. Reakce na přetechnizovaný konzumní svět 20. století.

Filozofickou postmodernu zastupují: J. F. Lyotard, P. K. Feyerabend, M. Foucault. V 60.letech 20. století vedly k zájmu veřejnosti o kritiky kapitalismu a k odluce tzv. marxistické pedagogiky. Koncem 19.st. vznikl feminismus, resp. proudy feminismu: radikální (obsahem byly morální požadavky evangelického proudu na britských ostrovech), liberální (usiloval o seberealizaci žen a rovná práva), sociální (vliv teorií R. Luxemburkové a K. Zetkinové). 80. léta 20.st. vznik postfeminismu, který se zaměřil především na zdůraznění odlišnosti žen od mužů a na požadavek "Women want to be Women".

Výzkumy ve školním prostředí se zaměřují např. na popis tzv. závislosti (tzn. příčina-následek). Výpovědi o zákonitostech mají svou obecnost = charakteristický konstantní prvek dané třídy. Rozlišujeme tzv. empirický zákon. Časově. V tomto případě hovoříme o tzv. kvazizákoně, též o stochastickém zákoně. Má formu stochastickou (pravděpodobnostní, nikoli univerzální). Výpovědi o zákonitostech jsou jen podmíněně pravdivou výpovědí, zásadně jde o hypotetické tvrzení.

tags: #otázky #stanovisko #pedagogika #definice

Oblíbené příspěvky:

• Více o ekologii a autekologii
• Hybridizace u ptáků
• Odbor životního prostředí P4 – agenda
• Klimatické změny v Arktidě
• Dopady legislativy na poplatky za odpady