Největší dobro: Žít podle přírody – Co to znamená?

„Příroda má blahodárný vliv na psychické i fyzické zdraví, nelze to oddělit,“ říká v Balancu terapeutka, mediátorka a lektorka Zdeňka Voštová. Mnoho výzkumů potvrzuje, jak je pro nás pobyt a kontakt s přírodou dobrý. Snižuje mimo jiné depresi a pravděpodobnost propuknutí schizofrenie.

Městský život tomu nenahrává a mimo pobytu v parku bychom se čas od času měli vypravit i za nějakou větší divočinou. „O vlivu přírody se psalo již v antice, není to novinka. Ale v poslední době se od přírody odpojujeme a přichází návrat.“ V minulosti by možná nikoho působení přírody nenapadlo zkoumat, protože nikdo netrpěl jejím nedostatkem.

Ve Skotsku vám dokonce lékař může pobyt v přírodě předepsat. Je pochopitelné, že jsme se přesunuli do měst a hledáme pohodlí a bezpečí, ale všeho moc škodí. Pohybujeme se v autech a kancelářích, všude je dostatek tepla, nefouká, dokonce umíme ovlivňovat i přesnou vlhkost a proudění vzduchu.

„V přírodě máme tendenci se více naladit na sebe i na okolní svět. Míra podnětů je pro nás tak akorát.“ Ve městě je podnětů příliš a taky tlak na rychlost, efektivitu a pracovní výkon. Existují prý dva druhy pozornosti, první souvisí s výkonem, o něco se přímo snažíme. Ale pokud ji používáme příliš, tak se vyčerpá. Pak jsme unavení a můžeme trpět poruchami koncentrace.

V přírodě máme schopnost používat tzv. mimoděčnou pozornost, fascinaci okolním světem a zároveň lépe vnímáme, co se děje v nás. „Ve školce mých dětí se říká, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.“ I když je nám nepříjemně, když je zima nebo sychravo, je to zvyk. Děti taky baví skákat za deště v blátě, že by jim to mohlo být nepříjemné, se naučí od dospělých.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Taky horký čaj, sprchu a suché oblečení oceníme více, když přijdeme zkřehlí z podzimní procházky. Vystavit se náročným podmínkám taky pomůže ocenit, co všechno civilizace poskytuje a třeba i najít způsob, jak si neulehčovat život příliš.

Ex natura vivere summum bonum est - Žít podle přírody je největší dobro

Ex natura vivere summum bonum est. None enim vivere bonum est, sed bene vivere. Životu umění slouží, moudrost vládne. serviunt vitae, sapientia imperat.

Podle činů poznávej skutečnost. nosce rem. Mysli na to, jak je život krátký. simul cogita. (Most. že můžeme slovy vyjádřit své pocity. exprimere dicendo sensa possumus. hlavu a ke hvězdám kázal ji zdvíhat. videre iussit et erectos ad sidera tollere vultus.

Používej častěji uší než jazyka. frequentius quam lingua utere. to je velká věc. nosse. věcí. Felix, qui potuit rerum cognoscere causas. Quidquid discis, tibi discis. Když lidé vyučují, sami se učí. dum docent, discunt. Má se číst mnoho, nikoliv mnohé. legendum est, non multa. příklady. vyučovat, ani se naučit. aut discitur. Na příkladech se učíme. než naopak vzdělání bez zkušenosti. quam citra usum doctrina valet. Zkušenost je učitelem všech věcí. omnium magister usus. Zkušenost je nejlepším učitelem. optimus.

Důležitost biodiverzity pro firmy a ekonomiku

Jen 15 % přírody v Evropě je v dobré kondici, přitom kvalita našeho života je s biologickou rozmanitostí úzce spojena. Biodiverzita je důležitá nejen pro jednotlivce, ale i pro firmy - pro řadu sektorů představuje životně důležitou součást podnikání. Podle Světového obchodního fóra závisí na přírodě, biodiverzitě a ekosystémech 50 % světového HDP.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

Na biodiverzitu můžeme pohlížet jako na živou složku přírodního bohatství, není však sama o sobě aktivem. Důležitost biodiverzity se dá demonstrovat i pomocí známých Cílů udržitelného rozvoje. Definic biodiverzity existuje mnoho, protože se jedná o mnohaúrovňový a složitý jev.

Světový fond ochrany přírody (WWF) definoval biodiverzitu v roce 1989 jako „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí. Rozlišují se tři úrovně diverzity - genetická, druhová a ekosystémová.

Podle dat Evropské agentury pro životní prostředí je jen 15 % přírody v EU v dobré kondici. Nejhůře jsou na tom rašeliniště a duny a velmi ohrožené jsou oblasti, kde se vyskytují zvířata, například 38 % rybích populací a 24 % populací hmyzu je ve špatném stavu. Za 30 let zmizelo z evropské přírody 30 % lučních motýlů, 36 % polních ptáků a 1 ze 3 druhů včel je na ústupu.

Velká část produkce v EU, hlavně ovoce, závisí na opylovačích jako jsou právě včely nebo motýli. Ztráta biodiverzity začíná firmám bránit ve schopnosti vybudovat si v dodavatelských řetězcích odolnost vůči budoucím klimatickým šokům. Jen v roce 2020 podle zprávy CDP společnosti vykázaly finanční dopady vodních rizik ve výši 301 miliard dolarů, tedy pětkrát více než náklady na jejich řešení (55 miliard dolarů).

Společnost BCG dokonce ocenila hodnotu biodiverzity, a to na více než 150 trilionů dolarů ročně, což je přibližně dvojnásobek ročního světového HDP. Ničení přírodního bohatství je tak vlastně ničením byznysu.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

S úbytkem ekosystémů podniky čelí značným rizikům, od vyšších nákladů na suroviny, prostoje při nedostatku surovin, přes zvýšené riziko přírodních událostí jako jsou sucha, záplavy, sesuvy půdy až po odpor spotřebitelů i investorů.

Riziko a ztráty z nicnedělání jsou v případě biodiverzity podle odhadů výrazně vyšší než náklady na akce a aktivity. Budoucnost přístupu k biodiverzitě ale závisí i na správné rovnováze mezi ekonomickým rozvojem, náklady a ochranou přírody.

Politika krajiny a její obnova

Cílem Politiky krajiny je zdravá a odolná krajina, kde se dobře žije. Příroda zde má dostatek prostoru. Lidé se cítí jako součást přírody, mají k ní úctu a respekt. Základní kvalitou je tedy život, dobrý život, zahrnující zdraví a odolnost.

Snaha o zlepšování stavu krajiny by neměla být vnímána jako gesto od lidí „pro přírodu“. Jde o hlubší pochopení, že kvalita života lidí na Zemi je neoddělitelně spjata s kvalitou přírodního prostředí. Příroda nás živí, chrání a umožňuje nám existovat.

Je důležité měnit náš pohled na vztah člověka a přírody směrem k biocentrickému a ctít hodnotu přírody samu o sobě. Zatím ale nejsme ochotni postarat se dobře ani o prosté funkce potřebné k našemu životu. Dobrý život je tedy sice přisuzován především člověku, avšak lidem se bude dobře žít jen, když se bude dobře žít i jiným organismům.

Cesta k obnově přírody je v respektu k tomu, co již existuje, a v podpoře procesů, které dokážou stav krajiny samy zlepšovat. V české krajině stále najdeme místa, kde se příroda zachovala v relativně dobrém stavu. Kromě toho ale dnes potřebujeme přírodu v krajině i aktivně obnovovat, mnohdy „nechat obnovovat“.

Obnova krajiny často vyžaduje odstraňování technických zásahů, které krajinu svazují. Lesy, které byly dříve symbolem stability, procházejí dramatickou proměnou. Budoucnost patří lesům, které jsou druhově, věkově a prostorově pestré, odolné vůči klimatickým extrémům a obhospodařované s respektem k přirozeným procesům.

Péče o krajinu není jen úkolem státu nebo odborníků - je to společná odpovědnost všech, kteří v ní žijí a hospodaří. Krajina je spojená s naší obživou a ekonomickou prosperitou. Ta však musí být v souladu s potřebami přírody a dlouhodobými cíli ochrany biodiverzity.

Tomáš Hajzler: Cesta k dobrému životu

Ještě před třicátým rokem života se mohl pochlubit velmi úspěšnou korporátní kariérou. Přišel však zásadní zlom v podobě syndromu vyhoření. Dnes tento inspirativní muž stále pracuje na velkém množství projektů, ale na rozdíl od minulosti jen na těch, v nichž vidí hluboký smysl. Svoboda v práci, zodpovědné podnikání, šťastný život, cesta za kvalitními potravinami či podpora lokálního zemědělství. To je jen ochutnávka témat, která se Tomáš Hajzler snaží šířit mezi širokou veřejnost.

Na otázku „Kým/kdo jsem?“ odpovídám, že jsem, respektive se snažím žít tak, abych byl, bez usilování o to být někým. Každý den je dost jiný. Během školního roku kopíruje rytmus našich dětí. Můj rytmus určuje i zahrada; hospodařím na dvou a na třetí pomáhám. Od jara do zimy je to denní práce.

Cítil jsem se často unavený, ale nebylo mi ještě třicet, a tak jsem jel na záložní baterky. Nezpochybňovaným smyslem života bylo nahánění radovánek a já byl jaksi „v kómatu“ - o životě jsem moc nepřemýšlel. Touha osvobodit se, nebýt zaměstnaný, mít možnost spát si podle svého, nemuset vstávat na budík. Z výchovy nebo z hvězd mám v sobě jistou rebelii. Nejsem „středněproudý“ typ, takže od přírody v sobě cítím odpor vůči stádnosti.

Mám rád pestrost, hodně věcí mě baví, a tak jsem se vždy věnoval vícero projektům. Uzdravil jsem pár traumat z dětství, kvůli kterým jsem vždy tíhl k workoholismu. Odchodem ze zaměstnání se mi podařilo nastavit si život tak, abych ho mohl žít víc podle vlastních biorytmů a rytmů přírody. Spím, jak potřebuji, nepracuji o víkendu, v létě mám hodně volno a zvolním v zimě.

Že se mi podařilo vylézt z „Platónovy jeskyně“ (metafora toho, jak tradiční výchova zničí náš vlastní pohled na svět a naučí nás vidět svět tak, jak ho vidí většina), jakž takž pochopit fungování světa, nalézt vlastní důlek (svou úlohu). A co považujete za svůj největší životní úspěch? Že vůbec ještě žiji (v dětství jsem byl vážně nemocný), a že stále ještě žijeme relativně v míru.

Nejrozsáhlejší studie „angažovanosti“ pocházejí od výzkumné společnosti Gallup. Z jejich poslední studie před covidem plyne, že pouze 13 % zaměstnanců jejich zaměstnání opravdu těší. Člověk potřebuje tvořit, co je pro ostatní užitečné, s lidmi, které má rád, a to tak, že spolurozhoduje o tom, co, jak, kdy, kde bude dělat. Zaměstnání ale většinou není práce. Zaměstnání je způsob, jak si vydělat na živobytí.

Nejlepším rádcem je, myslím, vlastní tělo. A hned potom blízcí lidé. Když mi začne být nedobře - zprvu únava, drobné bolesti, zvýšená nemocnost, alergie, záněty - měl bych zpozornět. Signály jsou často zcela jasné, jen je třeba zastavit a vnímat je. A pak blízcí lidé, kteří jsou ke mně upřímní a dokáží mi říct, že se třeba chovám jako idiot, že vypadám hrozně a podobně.

Život, kdy můžete milovat a tvořit do sytosti. Přál bych si skokové zrychlení evoluce vědomí našeho druhu tak, aby se většina lidí posunula do takzvané tyrkysové fáze, což je podle integrální teorie způsob, kdy jsme znovu napojení na vyšší smysl, zacelili jsme naši oddělenost, organizace společnosti staví na respektu a sebeřízení, lidé jsou tím, kým jsou, není třeba mít, aby mohl člověk být.

Tak jak vypadají společnosti v takzvaných modrých zónách, což jsou místa na této planetě s nadprůměrným výskytem stoletých lidí. Vydáváme pouze knihy, které nás osobně uchvátily a u kterých cítíme, že by mohly otevřít oči a změnit svět. Vyrábíme je tak, aby vzniklo co nejméně odpadu s co nejnižšími dopady na planetu a lidi. Nepoužíváme manipulativní marketing jako jsou slevy a reklama.

„Věříme, že knihy stále ještě dokáží změnit svět. Snažíme se jejich prostřednictvím přispět k vybudování společnosti, ve které bude možné žít, a to i pro budoucí generace.“ Pojítkem je dnes lokalizace a humanizace práce. Když nás pak kniha nadchne a zjistíme, že ji v češtině ještě nikdo nevydal, jdeme do toho.

Sir David Attenborough: Život na naší planetě

Sir David Attenborough oslavil letos své 95. narozeniny. V říjnu 2020 obletěl svět jeho poslední dokument Život na naší planetě. Příběh začíná v ukrajinském opuštěném městě Pripjať v sousedství jaderné elektrárny Černobyl.

Attenborough sleduje v knize stejnou linku dramatu jako ve filmu. V první části knihy se autor věnuje svým začátkům a práci v BBC a dává je do souvislosti s tehdejším děním na naší planetě. Není to autobiografie, jde o vyprávění příběhu biodiverzity na Zemi, o svědectví změny holocénu na antropocén.

Velmi jednoduše a srozumitelně zde Attenborough vysvětluje, jak příroda funguje a jak jsou její jednotlivé části navzájem provázány. A to je záměr tohoto světově proslulého vypravěče, který zprostředkovává zázraky přírody napříč generacemi na celém světě.

Bohatství přírody, tedy biodiverzita, byla předpokladem pro rozvoj lidských společností, dokud poskytovala potřebné podmínky a kýžené komodity. Sami jsme ji ale dostali do stavu, kdy příroda již nemůže dál sama o sobě zajišťovat dosud stabilní podmínky, a některé zdroje jsme již úplně vyčerpali.

Do konce dvacátého století vyhubilo lidstvo 90 procent velkých ryb ve všech světových oceánech. Attenborough v první části knihy mluví o tom, že když si pouští své první filmy, vzpomíná si na svůj pocit objevování divočiny, ale dnes ví, že už tehdy to byla jen iluze, že svět skutečné divočiny mizel již tehdy doslova před očima.

Vysvětluje syndrom posouvajícího se referenčního bodu, který zkresluje naše vnímání reality. Tento syndrom vidí jako jednu z příčin, proč dosud nevnímáme úbytek biodiverzity jako katastrofu černobylských rozměrů. Druhou část věnuje autor nepříliš vzdálené budoucnosti. Podle něj má „živoucí svět namířeno ke zlomu a následnému kolapsu“.

Poukazuje zde na nesmyslnost neustálého růstu a na biologickém systému v petriho misce ukazuje, že v přírodě nic takového jako neustálý růst neexistuje. Lidstvo je nyní v exponenciální části růstové křivky, po které ovšem dochází k velmi rychlému propadu. „Už dnes žijeme za bezpečnými provozními limity Země,“ zdůrazňuje Attenborough.

Attenborough vidí budoucnost jednoznačně v nutnosti obnovit divočinu. Přírodní procesy jsou natolik silné a hlavně fungují samy od sebe, že je to jediná cesta k nápravě škod, které Homo sapiens svým rychlým rozvojem způsobil. Amazonie je dostatečně dospělá na to, aby vydržela věčně.“ A v dalších částech knihy předkládá vize další existence lidí, založené na podobném modelu, který opouští neustále stoupající křivky HDP.

Na čtenáře mohou některé části působit až naivně, ale zkusme věřit instinktu muže, který viděl a zažil divočinu jako asi nikdo další. Film a kniha jsou prostředky srozumitelné širokému publiku. Sir David Attenborough nemohl pro předání svého svědectví udělat víc.

Sedm elementů dobrého života podle Roberta a Edwarda Skidelských

Dobrý život je napříč většinou kultur otázkou přítomnosti čtyřech základních oblastí života: zdraví, respektu, bezpečí a vztahů stojících na důvěře a lásce. Jedním z míst, kde je možné dobrý život zažít v dnešním světě doslova na vlastní kůži je Okinawa, japonský ostrov uprostřed Tichého oceánu na polovině cesty mezi Taiwanem a japonským ostrovem Kjúšů. Tři týdny jsme tu pracovali a žili v rodině dvou šedesátníků, kteří tu už desítky let provozují mléčnou farmu.

V této kapitole najdete sedm základních ingrediencí dobrého života tak, jak je definovali Robert a Edward Skidelski, kteří zase vycházeli z Aristotelova učení.

1. Plné fungování našeho těla. Obsahuje vše, co potřebujeme k udržení života do vysokého věku včetně vitality, energie, pozornosti.
2. Odpočinek. Kromě kvalitního a dostatečně dlouhého spánku sem patří i prevence stresu, tj. dostatek času pro sebe a zdravá míra nicnedělání.
3. Tělo je třeba udržovat ve třech hlavních parametrech: a) Oběhový systém - denně přinutit srdce, aby se minimálně na 30 minut pořádně proběhlo. b) Cvičit sílu svalů a udržet c) Celkovou ohebnost.
4. Oprávněné očekávání jednotlivce, že se jeho život bude ubírat směrem, na který je zvyklý - bez války, kriminality, revoluce nebo větších společenských a ekonomických změn.
5. Respekt. To, že někoho respektujeme, znamená, že považujeme jeho názory a zájmy za stejně hodnotné jako ty naše.

Citáty o přírodě a lásce

Citáty o lásce „Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.

Miluji život, protože mi dal tebe. Na lásce je nejkrásnější to, že ji nikdo nedokáže vysvětlit, ale přece ji každý tak nádherně chápe. Milovat někoho znamená být jediným, kdo hledí na zázrak, jenž je pro ostatní neviditelný.

Citáty o stromech Kdo sází stromy, má druhé raději, než sebe. Kdo nemiluje stromy, ať netvrdí, že miluje člověka. Stromy jsou básně, které země píše do nebe. Hledej v člověku strom, hluboké kořeny, pevný kmen a košatou korunu. Lesy člověka uživí, jestli s nimi bude žít a ne je ničit.

Citáty o přírodě Příroda je zdrojem všech skutečných znalostí. Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý, pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý. Každou procházkou v přírodě dostanete více než hledáte. Největším dobrem je žít podle přírody.

Indiánské citáty o přírodě a životě „Nikdy nezoufejte, ani když jste na dně.“ „Než mluv, poslouchej. Než reaguj, rozdýchej.“ „Největší dar, který můžeš dát, je láska.“ "Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, teprve tehdy přijdete na to, že peníze se nedají jíst." "Žij svůj život tak, aby se strach ze smrti nikdy nevkradol do tvého srdce."

Vybrané citáty o květinách “Květina nemyslí na soupeření s květinou vedle ní. "V Japonsku se říká, pokud má být květina krásná, musí se o ni pečovat”. “Nečekej, až ti někdo přinese květiny. Pěstuj svoji vlastní zahradu a zdob svou vlastní duši“. “Utrhl jsem květinu, zvadla mi. Chytil jsem motýla, zemřel. Až pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem“.

tags: #největší #dobro #žít #podle #přírody #co

Oblíbené příspěvky:

• Zdravý úsměv a ekologie
• O kosu horském
• Zdravotní rizika znečištění ovzduší
• Průvodce recyklačními symboly
• Focení psů v přírodě