Neustupný typ sídlištního odpadu: Co to je?

Sídlištní jámy a nálezy z jejich výplní představují nejpočetnější pramen pro zkoumání kultury s lineární keramikou (LnK, 5500/5400-4900 BC) a kultury s vypíchanou keramikou (VK, 5000-4500/4400 BC).

Specifický tvar nebo prostorové rozmístění v mnoha případech determinují funkční užití jednotlivých zahloubených prvků. Nápadné jsou těžební jámy určené primárně k exploataci hlíny k výrobě nádob (volně stojící hliníky) nebo impregnaci stěn staveb (stavební jámy).

Ačkoliv kůlová konstrukce definuje prostorové dimenze domu, právě stavební jámy nacházející se v blízkosti konstrukcí jsou svým spojením s užíváním domu (stavební komplex) klíčovým prvkem relativně chronologického ukotvení (Pavlů 1977). Nezřídka však je konstrukce torzovitá nebo se vlivem přírodních podmínek vůbec nedochovala (Kazdová 1996; Beneš a kol. 2004; 2019; Podborský 2011).

V takových případech předpokládáme stavby z prostorového rozmístění těžebních jam, jejichž dna se v závislosti na mocnosti skrývky dochovala. Předpokladem je největší aktivita kolem staveb a z toho vyplývající proces zaplnění jam, ať už nedlouho po skončení funkce jam (Stäuble 1997; Cladders - Stäuble 2003), nebo domu (Wolfram 2013; Květina - Hrnčíř 2017).

Samotné nálezy, především zlomky keramických nádob reflektují nejen relativně chronologické ukotvení z výzdobné tradice, ale navíc odrážejí trajektorii formování výplní a z toho vyplývající spolehlivost souborů. Ačkoliv koncept stavebního komplexu je v současné době podrobován kritice (Květina - Končelová 2011a; Pilař - Květina 2023), alespoň některé jámy však zčásti byly formovány záměrně, i když již transformovaným souborem zlomků keramiky.

Čtěte také: Definice odpadu v archeologickém výzkumu (Neustupný)

Cílem tohoto příspěvku je rekonstruovat prostorové uspořádání osídlení a prozkoumat související nadzemní struktury, přestože se dochovalo jen minimum pozůstatků kůlových konstrukcí. Důraz je kladen na formativní procesy výplní jednotlivých sídlištních objektů, zejména z pohledu nálezů keramických zlomků. Vedle relativní chronologie založené na těchto zlomcích je v rámci studie doplňováno absolutní datování prostřednictvím analýzy nalezených jam a hrobových struktur.

V roce 1982 proběhl pod vedením J. Kováříka záchranný archeologický výzkum Muzea hlavního města Prahy, který byl realizován před stavbou retenční nádrže Jiviny v Praze-Ruzyni. Zkoumaná plocha byla situována do míst s archeologickými nálezy na levém břehu Litovického potoka, souběžně s ulicí Netřebskou. Terénní výzkum zachytil neolitické a halštatské osídlení, prozkoumáno bylo též kostrové pohřebiště ze 4. až 2. století př. n. l. (Sankot a kol. 2022).

Neolitický sídlištní areál se nachází na levém břehu Litovického potoka v nadmořské výšce 325 m n. m. na mírně skloněném jihovýchodním svahu, ve vzdálenosti přibližně 120 m od vodního toku (Schindlerová 2022). Geologické podmínky tvoří uloženiny české křídové pánve, především slínovce a jílovce. Niva potoka je tvořena primárně fluviálními sedimenty, jako je písek, štěrk a hlína. Příznivé přírodní a klimatické podmínky umožňovaly intenzivní vývoj osídlení již od počátku prvních zemědělských kultur.

Levý břeh Litovického potoka patří z hlediska neolitického osídlení mezi nejprozkoumanější oblasti v Praze (Turek 2005, 204). Nejstarší neolitické osídlení z počátku LnK se žlábkovanou tradicí bylo prozkoumáno při výstavbě bytovek Koospol mezi roky 1974-1981 v Libocké ulici čp. 10 (Olmerová - Pavlů 1991, 50). Vývoj osídlení dále pokračuje přechodnou fází popsanou J. A. Jírou z cihelny Vídeňské bankovní jednoty na katastru Veleslavína (Soudský 1954) a zachycenou v prostoru bývalého Šestákova statku v ulici Krajní M. Burešem v roce 2004 (Schindlerová 2019).

Výrazněji je zastoupeno osídlení středního stupně LnK, zejména nálezy z prostoru Libocké ulice čp. 10 i Šestákova statku, ve Stochovské ulici čp. 140 a na několika místech v Rakovnické ulici (Havel - Rulf 1988; Olmerová - Pavlů 1991, 55-56). Průzkum v těchto místech kromě osídlení ze středního stupně LnK identifikoval i několik jam ze středního a mladšího stupně VK (Havel - Rulf 1988). Četné sídlištní nálezy doplňují i ojedinělé pohřební aktivity. Kromě třinácti hrobů situovaných v prostoru Šestákova statku (Schindlerová - Přichystal - Kyselý 2022) byly pohřební aktivity zachyceny A. Knorem na poli pana Hammerníka (Zápotocká 1998, 186) a ve Stochovské ulici čp. 138 (Havel - Rulf 1988).

Čtěte také: Ochrana ještěrek

Mimo pozdní stupeň S. Vencl zmiňuje z hradiště Šárka a Šestákovy skály nálezy téměř z celého období neolitu (Vencl 1961, 96-97). Z bezprostředního okolí zkoumané lokality pocházejí především doklady osídlení kultury s VK. Západně od křížení ulice Drnovské s železniční tratí v roce 1983 P. Konopa odkryl několik sídlištních objektů (Turek 2005, 232). Západně od zkoumané plochy v poloze Za Poustkami proběhl v roce 1999 při stavbě silničního okruhu záchranný archeologický výzkum, který zachytil dvě jámy VK. V jednom z nich byl ve výklenku uložen depot 11 kamenných nástrojů (Baštová - Šmolíková - Zavřel 2011).

Při záchranném archeologickém výzkumu z let 2003-2008 v místech bývalých uhelných skladů při ulici Na Hůrce a severně od ulice Drnovské bylo prozkoumáno kontinuální osídlení od přelomu starší a střední fáze až do pozdní fáze VK. Kromě půdorysů staveb a zásobních jam byl odkryt rondel (Kostka - Kuchařík - Řídký - Švácha 2011; Blažková 2013; 2015; 2020).

Zachycené archeologické situace představují pouze spodní části struktur, které prošly fází budování, užívání a zániku. O původní podobě sídlištních objektů víme jen velmi málo, veškeré dostupné informace souvisejí pouze s fází zániku, odrážející se v povaze výplní a nálezů movitého inventáře (Květina - Končelová 2011).

Z 23 neolitických sídlištních jam je celkem 11 možné rámcově přiřadit LnK, pět jam lze datovat do období VK. Ve čtyřech případech sídlištní jámy obsahovaly pouze keramický materiál, který je možné datovat obecně do neolitu. Již z tohoto přehledu je patrné intenzivnější osídlení v období starého neolitu. K výčtu neolitických jam počítáme i tři sídlištní objekty obsahující smíšený keramický materiál obou neolitických kultur. Dále budou označovány jako smíšené (obj. XXVII, XXXVI, XLIV).

Vzájemný vztah jam lze sledovat pouze v případě objektů XLIV a XLIII a není vyloučeno, že se jámy pouze dotýkají. Zahloubené jámy plnily celou řadu funkcí a jejich význam není vždy zcela jasný, navíc řada z nich mohla během trvání funkci změnit. Analýza formálních, prostorových a kontextuálních vlastností neolitických sídlištních jam umožnila u větší poloviny komponent určit jejich primární funkce.

Čtěte také: Klimatické typy ve třídě

Sekundární funkce je spjata především s deponováním sídlištního materiálu, ať už jako odpadu vzniklého ze zničených předmětů, uložením pro jeho budoucí případnou reutilizaci nebo přírodními vlivy (Květina 2007; Kuna - Němcová a kol.). Zánikový mechanismus vzhledem k absenci vrstevnatosti v sídlištních objektech sledován být nemohl.

Hodnocení makroskopicky rozpoznatelných vrstev objektů je značně ovlivněno dochovanou dokumentací. Jediným zdrojem informací k vrstvám byla kresebná dokumentace profilů a stručná zmínka v terénních poznámkách, uvádějící: „Jednotlivé objekty se rýsují na žlutém podloží velice výraznou sytě černou barvou - při oschnutí šedou.“ (Kovářík bez data, dokumentační fond OAS MMP - Archeologie po roce 1945, sv. XV).

Z dostupných zdrojů vyplývá, že v rámci každé jámy byla dokumentována pouze jedna vrstva výplně. Do analýzy primární funkce byly zahrnuty všechny jámy bez ohledu na zachování jejich dokumentace, především z toho důvodu, že i u komponent bez dokumentace bylo možné interpretovat jejich funkci alespoň na základě morfologických vlastností. Primární funkci objektů bylo možné identifikovat u 14 sídlištních komponent (z celkového počtu představují víc než polovinu).

Zbylé nevykazovaly dostatek znaků, aby bylo možné primární funkci určit, a jsou zde označeny pouze jako sídlištní jámy a dále se jimi budeme zabývat z hlediska jejich sekundárního využití.

Stavební jámy charakterizuje jejich prostorové uspořádání a pětimetrová vzdálenost od stěn dlouhých domů respektující orientaci kůlové konstrukce (Pavlů 1977). Určujícím faktorem je především jejich vztah k domům, zpravidla doloženým pozůstatky sloupových konstrukcí. Interpretace stavebních jam a nadzemních konstrukcí je na sídlišti v Praze-Ruzyni komplikována absencí samotné sloupové konstrukce dlouhých domů. Ovšem kůlové nebo sloupové jámy nebyly zachyceny na celé zkoumané ploše.

Absence konstrukcí domů není na neolitických sídlištích výjimečná (Kazdová 1996; Beneš a kol.). Částečné nebo úplné nedochování konstrukčních prvků neolitické architektury na jivinském sídlišti je možné přičítat mocné vrstvě půdního horizontu, která byla při záchranném výzkumu odstraněna. Přesnou hloubku skrývky se však na sídlišti v Praze-Ruzyni nepodařilo zjistit. Na druhou stranu, v některých případech je možné i špatně zachovaný půdorys detekovat pouze na základě prostorových informací o zahloubených jámách.

Vzhledem k poměrně mělkému zahloubení všech sídlištních jam je pravděpodobné, že se zachovala pouze torza spodních partií stavebních jam. Metoda predikce dlouhých domů bez dochovaných konstrukčních prvků v podobě kůlových jamek je apriori určená pro vymezení domů LnK, jejichž stavební jámy vždy respektují stěny dlouhých domů. Predikce neolitických půdorysů závisí na lokální odchylce v orientaci dlouhých domů a od ní odvíjejícího se prostorového uspořádání jam (Pavlů 1977, 6; Pavlů /ed./ - Zápotocká 2007, 56).

Určení orientace vůči světovým stranám se opírá o převládající směr staveb v regionu, především o směrové určení dlouhých domů zachycených na sídlišti LnK v prostoru Šestákova statku v Praze-Liboci (Schindlerová 2019), kde byly rekonstruovatelné částečně, a v Hostivici-Sadové, kde naopak byly konstrukce velmi dobře čitelné (Schindlerová et al.). V obou případech orientace odpovídá směru severozápad - jihovýchod.

K identifikaci případných nadzemních struktur byly sledovány prostorové vazby mezi jednotlivými jámami. Do analýzy vstoupily (až na nedohledaný objekt XXXVI) všechny zahloubené komponenty. Porovnávány byly vždy dva objekty vůči sobě. Aby bylo možné považovat uskupení za stavební jámy dlouhých domů, bylo třeba, aby se ve víceméně přímé linii vyskytovaly alespoň dva objekty, případně shluk objektů respektující dominantní orientaci staveb v oblasti.

Na základě porovnání bylo možné vytvořit prostorové relace mezi objekty nacházejícími se ve stanovených pásech. Vzájemné pozitivní korelace byly identifikovány u devíti sídlištních objektů, přičemž v případě pěti komponent keramický materiál z jejich výplní patří LnK a čtyři sídlištní objekty VK. Vznikla tak tři uskupení objektů daná orientací k světovým stranám, která byla pracovně označena jako skupina A, skupina B a skupina C.

V prvním uskupení se shlukují dva objekty č. XXIX a LI. Druhé uskupení B reprezentují čtyři objekty č. XXX, XXXI, XXXII a XLV. Poslední identifikované uskupením označené písmenem C tvoří objekty 17, 18 a 21. Až na objekt XXXII, který byl z hlediska tvaru půdorysu a dna klasifikován jako zásobní jáma, všechny objekty funkčně odpovídají stavebním jámám.

Stejně jako sledování prostorových relací je nezbytné věnovat pozornost také jednotnosti stylu výzdoby nádob. Jámy ze skupiny A byly homogenní. Z uskupení B byl vyloučen objekt XXXII, který obsahoval keramický materiál zdobený dvojhrotým nástrojem, kdežto zbylé jámy (obj. XXX, XXXI a XLV) obsahovaly pouze keramiku zdobenou rytou linií. Intruze v jednotlivých stavebních jámách nebyla ani v jednom případě pozorována. Poslední uskupení C je tvořeno homogenním materiálem zdobeným dvojhrotým nástrojem.

Kromě prostorových vztahů mezi objekty byly sledovány v rámci předpokládaných stavebních jam i případné vzájemné asociace zlomků keramiky. Lze předpokládat, že jámy podél dlouhých domů tvořily jeden rozsáhlý stavební celek a pouze díky skrývce ornice se dochovaly jen nejspodnější partie objektů, a keramický materiál z jedné nádoby se tak může nacházet v různých archeologických objektech (Pavlů 1977; Allard et al. 2013). Analýza by měla potvrdit vzájemné vztahy mezi zachovanými spodními partiemi objektů.

Ač neolitické stavební jámy na jivinském sídlišti zůstávají hypotetické, bylo by možné počítat se třemi jejich uskupeními, prostorově odpovídajícími stavebním jámám. Bez dochované kůlové konstrukce rozměry předpokládaných domů nemohly být změřeny, jejich grafická podoba vychází ze střední hodnoty neolitických staveb (Podborský 2011, 24), jejich prostorová orientace koresponduje se stavbami v okolí. Je jasné, že takto vytvořené struktury jsou z velké míry diskutabilní a ovlivněny interpretací.

Početnou skupinu sídlištních jam tvořily nápadně pravidelné kruhové nebo oválné půdorysy s konkávními stěnami a rovným dnem, reprezentující zásobní jámy (Šumberová 1996). Jejich charakteru odpovídaly celkem čtyři komponenty, přičemž dvě (objekty XVII a XLI) je možné přiřadit LnK a jedna (objekt XXXII) patří VK. U zásobní jámy (objekt LII) umožnila keramika jen rámcové chronologické zařazení do neolitu.

V případě jam určených ke skladování obilí se v některých případech setkáváme ve výplni se zuhelnatělými obilkami nebo do červena vypálenými vrstvami při dně zásobních jam (Šumberová 1996). Částečně propálené dno objektu bylo zaznamenáno u objektu LIII. Z hlediska morfologických vlastností daným kritériím pro zásobní jámy ovšem neodpovídá, půdorys objektu byl nepravidelný a dno spíše nerovné.

V rámci neolitického sídelního areálu byl v západní části zkoumané plochy v blízkosti předpokládaného stavebního komplexu A identifikován neolitický hrob H19. V hrobové jámě nepravidelně oválného tvaru byly uloženy špatně dochované kosterní pozůstatky patřící dospělému muži, zemřelému ve věku přibližně třicet let.

K výbavě zemřelého patřilo 10 štípaných artefaktů: šest čepelek, tři úštěpy a jeden hrot. Surovinová skladba souboru štípané industrie z jivinského hrobu je poměrně pestrá a zahrnuje suroviny odpovídající střední fázi LnK (Popelka 1991; Šída 2007). Tři čepelky byly zhotoveny se silicitu krakovsko-čenstochovské jury, dvě ze silicitu glacigenních sedimentů a jedna z celistvého sedimentárního křemence typu Skršín, jenž byl použit i v případě hrotu a úštěpů.

Koncentrace kamenných artefaktů na jednom místě v oblasti hrudního koše nasvědčuje uložení nástrojů v organickém váčku na hrudi, který se nedochoval. Analogická situace uložení štípaných artefaktů v původně organickém váčku pochází z neolitického sídlištního areálu v Plzni-Křimicích, kde bylo osm artefaktů umístěno před obličejem zemřelého (Metlička 2007).

tags: #neustupny #typy #sidlistniho #odpadu #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Emisní legislativa v ČR
• Potenciál OZE v ČR
• Emise amoniaku a hnojiva
• Bioremediace a znečištění
• Reakce organismů na změny