Neživá příroda: Slunce, fakta a geologické procesy

Neživá příroda je často opomíjenou součástí přírody, přitom je to základ života na Zemi. Bez kamenů a půdy by nemohl existovat život. A co teprve fascinující vesmír! Pusťte se společně se mnou do objevování neživého světa kolem nás.

Slunce a jeho význam

Slunce je nejjasnější hvězda a k planetě Zemi nejblíže, je zdrojem tepla a světla. Nikdy se nedíváme přímo do Slunce - poškození zraku!

Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření.

Abiotické faktory

Abiotické faktory prostředí označujeme také jako neživou přírodu. Jedná se o faktory, které nesouvisí s živými organismy. Součásti neživé přírody jako jsou voda, vzduch nebo teplo a světlo ze Slunce, jsou nutnou podmínkou k životu na Zemi. Neživá příroda spolu se živou přírodou vytváří různé ekosystémy.

Abiotické faktory mohou samozřejmě také nepříznivě ovlivňovat výskyt organismů v určitém biotopu. Takovým faktorem jsou například prudké změny teplot a podle délky jejich trvání dochází k přechodnému nebo trvalému poškození biotopu. Abiotické faktory mohou způsobit také napadení oslabených rostlin škůdci.

Čtěte také: Geologie pro malé objevitele

Klima a globální změny

Klima je dlouhodobý charakteristický režim počasí podmíněný bilancí energie, atmosférickou a oceánskou cirkulací, vlastnostmi zemského povrchu a činností člověka. Klima neboli podnebí se přirozeně měnilo, mění a měnit bude. Základní důvody těchto změn jsou většinou známy.

Ovlivňují je astronomické i další přírodní faktory, například změny dráhy, po které Země obíhá kolem Slunce, nebo výkyvy sluneční aktivity.

Výraz globální oteplování, resp. globální změna klimatu je v současnosti používán pro poslední oteplování planety Země, které započalo na začátku 20. Většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů.

Mezi nejdůležitější skleníkové plyny patří vodní pára, oxid uhličitý (CO2), methan (CH4) a oxidy dusíku, které jsou z praktických důvodů vyjadřovány jako oxid dusný (N2O). Tyto plyny se vyskytují v atmosféře přirozeně, ale jejich koncentrace může vzrůstat i následkem lidské činnosti.

Geologie a stavba Země

Geologie zkoumá neživé procesy v rámci vesmírných těles, zejména na Zemi. Toto téma obsahuje čistě geologická podtémata, popisuje ale i souvislosti mezi živou a neživou přírodou.

Čtěte také: Výuka živé a neživé přírody: Praktický průvodce

Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km.

Kontinentální (pevninská, a) má mocnost 30-40 km, oceánská (b) 4-15 km. Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru (g), která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj.

Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400-6000 °C.

Minerály a horniny

Minerály a horniny - Minerály a horniny (které se skládají z minerálů) tvoří vesmírná tělesa včetně Země.

Minerály (také česky nerosty) tvoří horniny či vyplňují dutiny a pukliny v nich. Jsou to většinou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení jde vyjádřit chemickou značkou či vzorcem: např. křemen (a) je chemicky oxid křemičitý = \mathrm{SiO_2}. Chemické složení minerálů ovlivňuje jejich vlastnosti. Minerály jsou většinou krystalické. Dělí se do skupin podle svého chemického složení (např.

Čtěte také: Znalosti o neživé přírodě

Horniny jsou přírodniny složené z jednoho či více druhů minerálů. Např. žula (e) je tvořena více minerály: křemenem (a), plagioklasem (b), draselným živcem (c) a biotitem (d). Horniny tvoří geologická tělesa, sestává z nich litosféra.

Horniny dělíme na:

• sedimentární (usazené) - Vznikají usazováním úlomků hornin (např.
• magmatické (vyvřelé) - Vznikají tuhnutím magmatu (např.
• metamorfované (přeměněné) - Vznikají přeměnou magmatických, sedimentárních i metamorfovaných hornin za působení teploty a tlaku, např.

Vlastnosti minerálů

Minerály (též nerosty) jsou stejnorodé přírodniny. Jejich složení lze popsat chemickým vzorcem či značkou (např.

Krystalické minerály (a) mají pravidelně uspořádané stavební částice (zpravidla atomy či ionty) a tvoří krystaly. Tvar krystalů je ovlivněn právě uspořádáním stavebních částic do krystalové mřížky.

Chemické vlastnosti minerálů odpovídají chemickým vlastnostem látek, z nichž jsou minerály složené (např.

• hustota (značí se ρ, základní jednotkou je \mathrm{kg/m^3}) - Velká např.
• štěpnost - Schopnost odlamovat se při působení na rovnou plochu (velmi dokonalá např.
• lom - Souvisí s tvarem povrchu po rozbití či rozlomení (u neštěpných minerálů), např.

Systém a příklady minerálů

Minerály se rozdělují do skupin podle svého chemického složení. Některé chemické prvky se v přírodě nacházejí samostatně.

• uhlík (\mathrm{C}) - Vyskytuje se ve formě grafitu, který se skládá z atomů ve vrstvách, užívá se např. k výrobě tužek.
• zlato (\mathrm{Au}) - Ušlechtilý kov, vyskytuje se např. v křemenných žilách, dříve se získávalo rýžováním.

Sulfidy obsahují sulfidový anion (\mathrm{S^{2-}}).

• sůl kamenná = halit (\mathrm{NaCl}chlorid sodný) - Krystalizuje odpařením roztoků (např. mořské vody), využití v kuchyni či např.

Oxidy jsou sloučeniny kyslíku (ve formě oxidového aniontu \mathrm{O^{2-}}) s dalšími prvky.

• křemen (\mathrm{SiO_2}oxid křemičitý) - Nejčastější minerál, vyskytuje se ve všech typech hornin. Je důležitý např. pro výrobu skla (ve sklářském písku). Má mnohé barevné odrůdy (např.
• korund (\mathrm{Al_2O_3}oxid hlinitý) - Vyskytuje se např. jako modrý safír či červený rubín, ze syntetického korundu se vyrábějí např.

Mezi uhličitany (karbonáty) patří kalcit (\mathrm{CaCO_3}uhličitan vápenatý). Tvoří např. horniny vápenec či mramor, vzniká krystalizací z roztoků či usazováním schránek organismů.

živce - Obsahují různé množství vápníku (\mathrm{Ca}), sodíku (\mathrm{Na}), draslíku (\mathrm{K}). Zvětráváním se tyto prvky uvolňují do prostředí a mohou je využívat např.

• mastek - Měkký minerál, prášek z něj se užívá např.

Minerály sestávající z organických látek (organolity) nejsou běžné.

Usazené horniny

Usazené neboli sedimentární horniny vznikají usazováním úlomků hornin a minerálů, částí organismů nebo krystalizací z roztoků. Aby vznikly úlomkovité usazené horniny, musejí nejprve zvětráváním vzniknout úlomky původní horniny. Tyto úlomky mohou být posléze přeneseny, např. vodou či větrem. Na místě usazení mohou zůstat sypké, nebo mohou být zpevněny tmelem.

• písek (c, nezpevněný) a pískovec (d, zpevněný) - Úlomky v rozměrech zhruba 0,06-2 mm.
• vápenec (h) - Sestává zejména z minerálu kalcitu (\mathrm{CaCO_3}). Vzniká (či vznikal) ze schránek korálnatců, měkkýšů či různých jednobuněčných organismů. Vznikají v něm krasové jevy.

Chemogenní usazenou horninou je např. travertin (k).

Vyvřelé horniny

Vyvřelé neboli magmatické horniny vznikají tuhnutím magmatu či lávy (to je magma, které se dostalo na zemský povrch). Hlubinné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu hluboko pod povrchem. Magma zde tuhne pomalu, proto dochází k vytváření větších krystalů minerálů. Struktura hlubinných vyvřelin bývá všesměrná. I hlubinné vyvřelé horniny se mohou objevovat na povrchu díky erozi nadloží či vrásnění.

• žula (granit) (a) - Obsahuje zejména křemen, živce, slídy (muskovit, biotit). Mívá kvádrovitou odlučnost. V Česku se nalézá např.
• gabro (b) - Oproti žule tmavší.

Žilné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím magmatu v puklinách. Výlevné vyvřelé horniny vznikají tuhnutím lávy či magmatu těsně pod povrchem. Tuhnutí je rychlé, tvoří se tedy menší krystaly.

• čedič (bazalt) (d) - Složením odpovídá gabru. Mívá sloupcovitou odlučnost (lze vidět např. na Panské skále u Kamenického Šenova). Čedič je typický pro České středohoří.

Z horniny příbuzného složení je např. znělec (fonolit) (f) - Šedozelený, při poklepání zvoní. Např. melafyr (g) - Složením odpovídá čediči či andezitu, obsahuje dutiny po sopečných plynech, které bývají druhotně vyplněné např.

Magma obsahuje mj. Kyselá magmata vznikají tavením zemské kůry zejména v subdukčních zónách (na místech, kde se podsouvají litosférické desky či jejich části). Obsahují více oxidu křemičitého, jsou viskóznější (méně ochotně tečou) a tvoří tedy spíše hlubinné magmatické horniny (např.

Bazická magmata vznikají tavením zemského pláště např. ve středooceánských hřbetech nebo v kontinentálních riftech. Jsou méně viskózní (ochotněji tečou), snadněji se dostávají na povrch a tvoří spíše výlevné horniny (např. bazalt). Jejich zásaditá povaha vychází z většího obsahu alkalických kovů a kovů alkalických zemin (prvků 1. a 2.

Přeměněné horniny

Přeměněné neboli metamorfované horniny vznikají přeměnou vyvřelých, usazených či jiných přeměněných hornin. Přeměna (metamorfóza) probíhá za zvýšené teploty a tlaku.

• svor (b) - Obsahuje šupiny světlé slídy a hrubší zrna křemene.

Přeměnou vápence vzniká mramor (krystalický vápenec, e), který se využívá např.

Geologické děje

Geologické děje - Geologické děje se odehrávají uvnitř vesmírných těles i na jejich povrchu.

Geologické děje souvisejí s postupnými proměnami vesmírných těles, bezprostředně se s nimi lze setkat na Zemi. Mohou se odehrávat na povrchu (pak se označují jako vnější geologické děje) či pod povrchem (vnitřní geologické děje).

Vnější geologické děje

Vlivem vnějších geologických činitelů dochází ke zvětrávání. Zvětrávání spojené s odnosem materiálu se označuje jako eroze. Zvětrávání může být mechanické (např. mrazové zvětrávání, působení živých organismů) či chemické (působení \mathrm{O_2}, \mathrm{CO_2}, \mathrm{H_2O}…). Zvětrávání souvisí jak s rušivou činností (dochází např.

Odnáší menší částice, vlivem větru vznikají např. spraše (b). Vodní eroze vede např.

V oblastech s vápencem se voda podílí na vzniku krasových jevů (i, např. škrapy, závrty, jeskyně…). Dochází k rozpouštění uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}) kyselinou uhličitou (\mathrm{H_2CO_3}, vzniká rozpouštěním vzdušného \mathrm{CO_2} ve vodě) a případně jeho zpětné krystalizaci (např.

Horské ledovce souvisejí se vznikem údolí tvaru „U“ (k), morény sestávají z materiálu přenášeného ledovcem. Živočichové rozrušují horniny např. při stavbě svých úkrytů/hnízd. Lišejníky mohou chemicky rozrušovat podklad, na němž rostou.

Vnitřní geologické děje

Vnitřní geologické děje jsou vyvolané vnitřní energií Země, vyznačují se pohybem tepla a hmoty. Většinou jsou dlouhodobé (např. vznik pohoří, pohyb litosférických desek), mohou ovšem být i krátkodobé (např. výbuchy sopek, zemětřesení, tsunami).

Při přibližování desek dochází obvykle k jejich podsouvání (subdukci). Vznikají tak pásemná pohoří (a, např. Andy, Himaláj). Při oddalování desek vzniká kontinentální rift (c, to je příkopová struktura), což v důsledku vede až ke vzniku nového oceánu. Pohyb litosférických desek či jejich částí vyvolává vrásnění, způsobuje zlomy či další tektonické poruchy. Zlomem zemské kůry a posunem nadloží vznikají tzv.

Sopečná činnost souvisí se vznikem a pohybem magmatu. Magma pod povrchem vzniká jen za určitých podmínek: při podsouvání litosférických desek, ve středooceánských hřbetech či v tzv. horkých skvrnách (hotspots). Hory v sopečných pohořích mívají tvar kuželů či kup, v Česku je sopečného původu např. České středohoří či Říp. Sopečnou činnost (i po jejím vyhasnutí) mohou doprovázet např.

Zemětřesení vzniká obvykle při vyrovnávání napětí mezi litosférickými deskami. Zemětřesení mohou též být sopečná (souvisí se sopečnou činností) či řítivá (např. při zřícení stropu v krasové oblasti). Ohnisko zemětřesení (hypocentrum) bývá obvykle v hloubce do 70 km. Největší intenzitu má zemětřesení v místě nad ohniskem (epicentrum).

Vlny tsunami vznikají často vlivem zemětřesení na dně moře. U pobřeží vlny nabývají výšky až desítek metrů, dochází k záplavě značného území.

Vnitřní geologické děje v širším smyslu nemusejí probíhat jen na Zemi. V minulosti byl vulkanicky aktivní Mars, příkladem zdejšího působení vulkanismu je např. štítová sopka Olympus Mons, nejvyšší hora Sluneční soustavy. Vulkanická aktivita pravděpodobně probíhá (v určitých intervalech) na Venuši.

Půdy

Půda pokrývá povrch Země. Je složitým systémem, který se skládá z látek různého skupenství a živé hmoty. Půda se člení na půdní horizonty (vrstvy). Půdy vznikají zvětráváním matečné horniny, její složení ovlivňuje i vlastnosti půdy. Vznik půd je ovlivněn podnebím, povahou terénu, přítomností vody či živých organismů.

Složky půdy:

• plynná složka - Zahrnuje půdní vzduch, součástí je např. dusík (\mathrm{N_2}) a kyslík (\mathrm{O_2}) a vodní pára (\mathrm{H_2O}).
• organická - Živé organismy (edafon - zejména živočichové a mikroorganismy; rostliny), humus (organická hmota z odumřelých organismů). Pro vznik humusu je zásadní činnost rozkladačů, např.

Podle zrnitosti (velikosti částic) se rozlišují půdní druhy: půdy písčité, hlinité či jílovité. Podle povahy půdního profilu (to je svislý řez půdou a jejím bezprostředním podložím) se rozlišují půdní typy. Půdy jsou zcela klíčové pro produkci potravin. Vznikají velmi pomalu, proto jsou cenné a těžko nahraditelné. Jsou ohroženy ukládáním chemických látek z hnojiv a pesticidů, větrnou a vodní erozí (ta může být zdůrazněna např.

Jako zemina se označuje nezpevněná část litosféry, která není členěná na půdní profily. Hlína je zemina konkrétního složení. Půdy obsahují živou složku, nezpevněný horninový pokryv jiných vesmírných těles (např.

tags: #neživá #příroda #slunce #fakta

Oblíbené příspěvky:

• Překlad "Occupant" do češtiny
• Označení popelnic pro tříděný odpad
• Jak provést průraz základů
• Likvidace kuchyňské desky
• Tipy na tvoření s dětmi