Nejnovější vývoj v ochraně přírody

V souvislosti se syndemií nemoci covid-19 se opět při nejrůznějších příležitostech hovoří o budoucím směřování celé lidské civilizace. Jinak řečeno: měl by se radikálně změnit vztah lidí k přírodě, resp. životnímu prostředí. Potřebuje také současná ochrana přírody zásadní přestavbu? Někteří, zejména američtí odborníci jsou již určitou dobu skálopevně přesvědčeni, že ano.

Ochrana přírody a krajiny není a ani nemůže být vědeckou disciplínou, i když právě věda by jí měla poskytovat robustní důkazy pro její koncepční rámec, strategie, programy, projekty i každodenní praktickou činnost. Není ani represivní složkou státní správy, záměrně si libující v šikanování návštěvníků chráněných území nebo v bránění ctihodným záměrům developerů, přinášejícím pokrok všeho druhu. Nejedná se o nic jiného než o velmi širokou mezioborovou společenskou profesní činnost snažící se zachovat přírodu v dlouhodobě příznivém stavu, tedy zdravou. Jde o aktivní péči o přírodní a krajinné dědictví založenou na vědeckých základech a prováděnou ve veřejném zájmu státní správou, dobrovolnými organizacemi i jednotlivci s cílem podpořit biologickou rozmanitost a zachovat základní životadárné procesy a funkce ekosystémů. Ve zmiňovaném pojetí zůstává ochrana přírody klíčovou složkou péče o životní prostředí. Ve střední Evropě přidáváme na rozdíl od anglosaského nebo ruského vymezení disciplíny k přírodě ještě krajinu.

Tvrzení, že člověk chrání určité části přírody od samotného počátku lidské civilizace, není ani zdaleka nadsazené. Lidé odpradávna chránili nejrůznější místa, spojená s náboženstvím, jako jsou posvátné háje, lesy a stromy nebo významné geomorfologické jevy, kupř. bludné kameny či vodopády, před jakýmkoli využíváním. První plochy, kde byla omezena činnost člověka, známe z Blízkého východu a některých oblastí Asie z doby ještě předtím, než se z lovců a sběračů stali zemědělci a pastevci. Ve starověku a zejména ve středověku došlo k určitému posunu: vlastníci se snažili již tehdy obvykle právní cestou a následným vymáháním, které ne vždy probíhalo zrovna v rukavičkách, zajistit, aby nebyl poškozován jejich majetek.

Ochrana přírody se jako pravidelná svébytná činnost vymezená jasnými cíli a postupně i pravidly ustavila v první polovině 19. století a od té doby prošla pozoruhodným vývojem. Jednotlivé základní etapy zmiňovaného procesu představuje tabulka níže. Z ní je zřejmé, že i ochrana přírody, ostatně jako každé jiné odvětví, neustále hledá základní přístup, klíčové pojetí, vůdčí rámcovou myšlenku, od nichž by se odvozovaly jak další názory včetně strategických koncepcí, tak konkrétní programy, projekty a každodenní činnosti. V uvedené tabulce je doplňují hlavní témata, kterými se ochrana přírody a krajiny v příslušném období prioritně zabývala. Je pochopitelné, že se těmto otázkám péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje i v dalších etapách. Územní a druhová ochrana neskončila v osmdesátých letech 19. století, resp. o století později, jen se od té doby objevily nové přístupy. Současně zdůrazněme, že časové vymezení pěti základních etap je vysloveně orientační a vztahuje se spíše k jednotlivým dekádám. Ukazuje se rovněž, že od poloviny devadesátých let 20. století se hlavní témata, kterým se péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje, značně rozkošatila.

Rok 2005 znamenal výrazný mezník v ochraně přírody a obecněji i péči o životní prostředí tím, že v jeho průběhu byly postupně uveřejněny závažné výstupy megavědeckého projektu Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí (Millennium Ecosystem Assessment, MA). Na rozdíl od jiných ocenění celkového stavu biosféry nebo některých jejích složek se projekt soustředil na ekosystémové služby, a to nikoli jen na jejich peněžní (monetární) vyjádření, jak se obvykle tvrdí, ale zejména na jejich nezpochybnitelnou důležitost pro současnost a budoucnost lidské civilizace.

Čtěte také: Aktualizace zákona o ovzduší

Viditelný posun od biocentrického přístupu, zdůrazňujícího, že příroda má vnitřní hodnotu samu o sobě, bez ohledu na lidskou civilizaci, k utilární hodnotě (hodnoty přírody, z nichž má užitek člověk), přivítali mj. američtí ochranářští biologové Peter Kareiva a Michelle Marvierová. Později sami nebo se svými spolupracovníky formulovali pohled na ochranu přírody, kterému se začalo říkat nová ochrana přírody. Uvedený netradiční pohled na péči o přírodní a krajinné dědictví vychází z následujících tvrzení: Osudy přírody a lidí spolu úzce souvisejí. Přírodu bychom měli chránit, protože lidem poskytuje pro ně existenční přínosy.

Postupné uveřejňování základních východisek nové ochrany přírody vyvolalo zejména v USA místy hodně vzrušenou diskusi. Jádrem sporu zůstává základní otázka, zda má ochrana přírody sloužit přírodě nebo také stejnou měrou přispívat ke zkvalitňování života lidí. Zastánci tradičního směřování ochrany přírody koncepci Kareivy a spolupracovníků z nejrůznějších důvodů ostře odmítli a označili nový přístup za chimérické hnutí a radikální odklon, který může napáchat značné škody, nebo za císařovy nové šaty. Různé hodnotové přístupy ovlivňují i vědy podporující ochranu biodiverzity.

Revoluce? Odpůrci nové ochrany přírody tvrdí, že vlastně nová není, protože pouze rezonuje názory, které obor již určitou dobu prostupují a budou i nadále prostupovat. Sjednotila je ale do uceleného rámce, vzájemně je propojila a v řadě případů aktualizovala a inovovala. Hlavní proud ochrany přírody uvedenou koncepci v její celistvosti a radikální podobě zavrhuje. Nicméně některé její postuláty, kupř. důraz na vztah mezi ochranou přírody a zdravím a kvalitou života lidí, snahu zachovat ekosystémy, jež jsou důležité i pro naši civilizaci, nebo „nové“ nerovnovážné paradigma přírody, přijímá nemalá část vědců i praktiků. I přes odmítnutí „nové“ ochrany přírody nám její provokující vpád připomněl jednu nikoli nevýznamnou skutečnost. Ochrana přírody představuje - ať se nám to líbí, nebo nikoli - obor zahrnující nejrůznější myšlenkové proudy. Právě jejich rozmanitost přitom zůstává jedním z hybatelů oboru, nicméně při pohledu z vnějšku nebo z praxe může s sebou přinášet i jistá úskalí. Diskuse o minulém, současném a budoucím směřování ochrany přírody a krajiny je nejen z tohoto důvodu více než žádoucí. Etablované představy často přetvořené do neměnných zásad je nezbytné také v ochraně přírody konfrontovat se současnými poznatky.

Legislativní změny a novela zákona o ochraně přírody a krajiny

Vláda České republiky předložila dne 9. prosince 2024 Poslanecké sněmovně legislativní návrh na změnu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle Tiskového oddělení Ministerstva životního prostředí novela přináší tři zásadní změny pro lepší ochranu životního prostředí, a to vyšší ochranu stromů při výstavbě, účinnější ochranu ohrožených druhů a vyhlášení národního parku Křivoklátsko.

Rozsáhlá novela zákona o ochraně přírody a krajiny přináší zásadní změny. Ty se týkají nejen ochrany stromů, ale také změny pravidel ochrany ohrožených druhů živočichů i rostlin nebo vyhlášení národního parku Křivoklátsko. Novela zákona přináší i konkrétní opatření na ochranu opylovačů a omezení světelného znečištění.

Čtěte také: Ekologické výzvy Lipenské nádrže

Novela zákona o ochraně přírody a krajiny přináší tři zásadní změny pro lepší ochranu životního prostředí. „Zavádíme vyšší ochranu stromů při výstavbě, kdy chceme v první řadě zabránit jejich pokácení, v nutném případě alespoň zajistit přiměřenou náhradu. Dále měníme systém ochrany živočichů a rostlin. Cílem je zajištění účinnější ochrany ohrožených druhů, která je postavená především na ochraně jejich celého prostředí. Zároveň přitom nezapomínáme na větší ochranu opylovačů, kteří jsou pro naši krajinu zásadní, a na ochranu před světelným znečištěním, jenž je aktuálně velkým problémem nejen pro rostliny a živočichy. V neposlední řadě také chceme lépe chránit jedinečnou přírodu na Křivoklátsku. Ta si díky svému nebývale pestrému a zachovalému lesnímu komplexu ve vnitrozemí zaslouží vyšší ochranu formou národního parku,“ vyjmenovává úvodem ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Jednou z hlavních změn tedy je proměna způsobu ochrany konkrétních zákonem chráněných druhů. Ty nejvíce ohrožené budou i nadále chráněny na úrovni každého jedince, zatímco u jiných druhů bude stačit ochrana jejich biotopů a zachování populace v dané lokalitě. Chráněné rostliny nebo živočichové budou nově rozděleni do tří kategorií ochrany: I, II a III. Nejpřísnější režim ochrany v kategorii I bude vyhrazen druhům, které potřebují ochranu jak svého biotopu, tak jednotlivých jedinců.

Pro druhy, které nejsou ohrožovány ztrátou konkrétních jedinců, jako např. hmyz nebo houby, ale zánikem celých populací a lokalit, je navržena kategorie ochrany III. „Měníme druhovou ochranu rostlin a živočichů. Nově nebudeme chránit každého jedince, ale přednostně místa, kde druhy přirozeně žijí, tedy jejich přirozené biotopy. Místo ochrany jednoho mravence, tak budeme chránit celé mraveniště. U těch nejohroženějších druhů, jako je například orel královský, ale bude zajištěna ochrana jak biotopu, tak jedinců. Musíme dělat vše pro to, aby se co nejméně chráněných druhů dostávalo na hranici přežití nebo bylo nenávratně pro českou přírodu ztraceno,“ apeluje ministr Petr Hladík.

Novela také zjednoduší zemědělcům běžné hospodaření na pozemcích, protože již nebudou potřebovat výjimky pro druhy kategorie II a III, pokud nezpůsobí ohrožení biotopu nebo místní populace. To pomůže hlavně u chráněných druhů, které se vyskytují na polích nebo loukách a které obhospodařování potřebují nebo je nijak neohrožuje. Novela zohledňuje i potřebu ochrany opylovačů, zejména v souvislosti s vhodnou údržbou veřejné zeleně a zemědělských ploch. Ochrana biotopů opylovačů se tak stane běžnou součástí péče o krajinu a vegetaci.

Reagujeme také na problém světelného znečištění, které negativně ovlivňuje přirozené biorytmy živočichů, rostlin i lidí. Při venkovním osvětlení staveb a veřejných prostranství bude nově stanovena povinnost omezit nežádoucí účinky na ekosystémy. Nové osvětlení bude muset být šetrné například svým umístěním i parametry světelného zdroje, aby neohrožovalo přirozené chování živočichů a rostlin.

Čtěte také: Zajímavosti a novinky z přírody

„Chceme zamezit nekontrolovatelnému kácení stromů při rekonstrukcích ulic. Zároveň nechceme, aby docházelo ke kácení významných stromů, například staré lípy na návsi obce. Pokud je nutné strom pokácet, je potřeba za něj vysadit nový. Stromy jsou pro náš život nepostradatelnou součástí a je potřeba jim zajistit dostatečnou ochranu,“ dodal ministr Hladík. Přísnější ochrana stromů se týká pouze jejich kácení v souvislosti se stavbami, které podléhají povolení podle stavebního zákona nebo posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). V případě kácení solitérních stromů na soukromých zahradách zůstává dosavadní režim.

Novela pro lepší ochranu zavádí jasnou hierarchii: v první řadě by měly být stromy zachovány, pokud to není možné, pak by měly být nahrazovány výsadbou v daném místě (ve vzdálenosti 1 km od hranice pozemku). V nejzazším případě stavebník zaplatí poplatek do speciálního fondu obce, který bude použit na zajištění náhradní výsadby nebo na péči o stávající stromy. O povolení budou stavebníci žádat tak jako dnes v rámci Jednotného environmentálního stanoviska (JES). Případný poplatek bude stanoven na základě zdravotního stavu stromu a jeho významu pro životní prostředí i z historického pohledu.

S novou legislativní úpravou přichází i zpřísnění pokut za nelegální kácení dřevin. Tato opatření mají zajistit, že ti, kteří dodržují pravidla ochrany přírody, budou v lepší pozici než ti, kteří se rozhodnou porušovat zákon.

Národní park Křivoklátsko

Novela také obsahuje vyhlášení národního parku Křivoklátsko, který by měl vzniknout k začátku roku 2026. Příroda Křivoklátska nemá v České republice obdoby, jde o nebývale pestrý, zachovalý lesní komplex ve vnitrozemí. Území parku je především lesní, mimo obce, a žádné nové stavební projekty ani dopravní infrastruktura v parku plánovány nejsou. Podle současného návrhu je téměř 99 % dotčených pozemků ve vlastnictví státu. I nadále bude možné sbírat lesní plodiny a houby tak jako doposud. Naopak se očekává, že vznik parku bude mít pozitivní vliv na regionální ekonomiku a přinese nové příležitosti pro místní podnikatele nejen v oblasti cestovního ruchu a souvisejících službách.

Hlavní sídlo Správy Národního parku Křivoklátsko bude v Berouně v budově, kterou bezplatně převede v rámci státního majetku Ministerstvo zemědělství. Strážci národního parku pak budou sídlit v obcích Zbečno a Křivoklát. Vznik národního parku Křivoklátsko může pro obce znamenat snazší dostupnost finančních prostředků fondů Evropské unie (např. Operačního programu Životní prostředí), národních programů a dalších dotačních programů. Národní program životní prostředí pravidelně poskytuje podporu obcím v národních parcích, v letošním roce s alokací 150 mil. Kč. Dojde navíc k posílení pravomoci obcí a starostů při schvalování koncepčních dokumentů.

Druhy ochrany

V dosavadním znění zákona jsou zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů členěny podle stupně jejich ohrožení na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené (§ 48 odst. 2 zákona). Nově je navrhováno rozdělení do tří kategorií ochrany, přičemž již vznikl návrh nového seznamu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, který vypracovala Agentura ochrany přírody a krajiny. V I. kategorii jsou zařazeny ty zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, které je třeba chránit nejpřísněji, II. kategorie zahrnuje ty druhy, které vyžadují ochranu jedinců, avšak neohrožuje je běžné obhospodařování pozemků a III. kategorie se zaměřuje na ochranu místních populací nebo biotopů, tj. nikoli jednotlivých jedinců.

Základní ochranné podmínky zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů spadajících do I. a II. kategorie jsou obsaženy v § 49a a týkají se fakticky těch negativních činností, jako doposud (tj. zákazy sbírání, trhání, poškozování či ničení rostlin a obdobně živočichů apod.). Ochranu druhů zařazených do III. kategorie upravuje § 50, kde jejich odebrání, držení a využívání je možné jen v rozsahu a způsobem, který neohrozí místní populaci a nepoškodí biotop druhu. Povolování druhových výjimek nedoznalo podstatnější změny, ustanovení § 56 pouze spojilo, resp.

Vývoj ochrany přírody v České republice

Česká krajina prošla v nedávné historii velkými zátěžemi, jako je kanalizace vodního režimu, systematické ničení ekologické infrastruktury při socialistickém zemědělství a vysoká imisní zátěž většiny našich pohoří. Nově je doplňuje postupující urbanizace, fragmentace krajiny dopravními stavbami či obtížně odhadnutelné dopady klimatické změny. Náš současný systém ochrany přírodního a krajinného prostředí patří i přes některé slabiny k těm nejvyspělejším na světě.

Zákon o ochraně přírody a krajiny, který byl přijat před pětadvaceti lety, vnesl do tohoto oboru zásadní změnu. Vedle vymezení kompetencí obecní státní správy (tehdy pro okresní a obecní úřady) byla nově založena i speciální státní správa pro národně významná chráněná území a do ochrany krajiny byly také nově zahrnuty územní systémy ekologické stability. Zákon prošel během let řadou dílčích změn, zejména po našem vstupu do Evropské unie.

Pro ochranu přírody byly rovněž velmi důležité poslední dva roky, protože byla legislativně jasně upravena správa národních parků, chráněných krajinných oblastí (CHKO), národních přírodních rezervací (NPR) a národních přírodních památek (NPP) vykonávaná správami národních parků a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Od začátku devadesátých let se téměř dvojnásobně zvýšil počet chráněných území a zvětšila se i jejich plocha.

Vyhlášení části nových chráněných území bylo odborně připraveno už na sklonku socialismu, takže určitý boom následoval hned po sametové revoluci. Podobný jev nastal i v souvislosti se začleněním evropské legislativy, která vytváří soustavu Natura 2000. Přestože systému české ochrany přírody k úplné dokonalosti stále mnohé chybí, celkově lze jeho vývoj a stav po čtvrtstoletí hodnotit pozitivně.

Ochrana přírody není ze své podstaty (přírodo)vědeckou disciplínou, ale společenským oborem, který musí využívat výsledky výzkumu. Před rokem 1989 i těsně poté byla ochrana přírody na celkem přijatelné odborné úrovni, ale chyběla funkční legislativa. Zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb. byl obsahově na dobu svého vzniku moderní, ale v praxi téměř nepoužitelný.

Po roce 1989 byla proto prioritou příprava legislativy, která se bude opírat o nové poznatky a propojí odborné zázemí a výkonné kompetence. Kromě vlastních zkušeností byl určitým vodítkem i dlouhodobě funkční a propracovaný americký systém ochrany přírody. Nový legislativní rámec byl zásadní, ale sám o sobě by na lepší péči o přírodu nestačil. Postupně se začaly objevovat účelově vázané dotační programy, zpočátku skromné, ale postupně se množství financí zvyšovalo a do ochrany přírody začaly také pronikat nestátní zdroje.

Na velmi slušné úrovni je sběr dat - probíhá pravidelný monitoring stavu evropsky i národně významných druhů a stanovišť. AOPK ČR provozuje Informační systém ochrany přírody, jehož součástí je veřejně přístupná nálezová databáze, která obsahuje už přes dvacet milionů záznamů.

Státní ochrana přírody v současné době překonává velký dluh v dlouhodobě zanedbávané práci s veřejností. Je jasné, že bez její pomoci - počínaje vlastníky pozemků a hospodáři přes samosprávy až po turisty - přírodu účinně chránit nelze. Až v posledních letech vzniká ve větším měřítku návštěvnická infrastruktura od naučných stezek, ptačích pozorovatelen až po návštěvnická centra v chráněných územích.

Jedním ze zásadních koncepčních problémů, na které naše ochrana přírody naráží, je oborový resortismus, vzájemná nedůvěra a nízká úroveň spolupráce. Příkladem může být Státní program ochrany přírody a krajiny nebo Národní lesnický program. Oba schválila vláda, oba měly poměrně ambiciózní cíle a u obou plnění úkolů kvůli nedostatečné spolupráci mezi resorty značně pokulhává.

Přitom jeden z nejpalčivějších problémů současnosti - klimatická změna a výzkum jejích dopadů - prostupuje mnoha obory. Zásadní je nejen pro ochranu přírody, ale i pro lesnictví, zemědělství, vodohospodářství a vědu. Význam spolupráce vidíme i na stavu našich lesů. Ty pokrývají třetinu státu a nejsou jako celek v dobré kondici. Řešením není zázračná dřevina, která by nahradila smrk, nebo včasná indikace škůdců, ale spíše přírodě blízké lesní hospodaření respektující rozmanité přírodní podmínky a pečlivě prováděný výzkum.

Pro ochranu přírody totiž budou vlastníci a hospodáři vždy klíčovými partnery. V České republice však existuje celoevropský a možná celosvětový „unikát“. Stát vyplácí náhradu újmy nejen privátním a samosprávným subjektům, ale i sám sobě na státních pozemcích.

Prioritou ochrany přírody je zvýšení kvality péče o stávající chráněná území a krajinu obecně. Do budoucna však nelze vyloučit doplnění dalších velkoplošných chráněných území, která u nás pokrývají 16 % rozlohy státu (zhruba evropský průměr). Z hlediska reprezentativnosti krajinných ekosystémů jsou prioritou zejména níže položené typy přírodních stanovišť. Zcela zásadní pak je, že pro případný vznik jakýchkoliv chráněných území jsou vedle ekologických aspektů stejně důležitými faktory společenská objednávka a přijatelnost pro veřejnost.

tags: #nejnovější #vývoj #v #ochraně #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Studie o znečištění ovzduší
• Metody získávání bioplynu
• Ilustrovaná příroda: knižní recenze
• Definice Objemu Emise
• Praktický koš do domácnosti