Dopady na životní prostředí v Číně

11.10.2025

Čína, která je největším zdrojem skleníkových plynů na světě, v rámci pařížské dohody slíbila, že její emise skleníkových plynů dosáhnou vrcholu někdy kolem roku 2030. Od roku 2017 také zahájila kampaň proti spalování uhlí a zpřísnila emisní normy u vozidel a průmyslu.

Podle loňské zprávy EU patří k deseti největším znečišťovatelům Čína (29,3 procenta všech emisí), USA (13,7 procenta), Indie (6,6 procenta), Rusko (4,8 procenta), Japonsko (3,6 procenta), Německo (2,2 procenta), Jižní Korea a Írán (1,8 procenta) a Saúdská Arábie (1,7 procenta).

Čelní příčky nejnovějšího žebříčku nejsou žádným překvapením. Největším producentem znečišťujících emisí na světě zůstává spolehlivě Čína. Za Čínou následují USA, Indie, Rusko a Brazílie. Spojené státy jsou přitom dvojka v celkovém znečišťování, ale zároveň mají úplně největší produkci emisí na jednoho obyvatele. USA navíc zaznamenaly meziroční nárůst emisí a opět nedokázaly v tomto směru splnit svá předsevzetí. A obdobný problém má i třetí největší znečišťovatel, tedy Indie. Mimochodem - Česká republika figuruje v žebříčku Reuters sestaveném na základě dat globální platformy Climate Watch a Mezinárodní energetické agentury (IEA) na 56. místě ze 193 hodnocených zemí, a to s podílem 0,22 procenta na globálních emisích. Zároveň má Česko stále nízký podíl energií z obnovitelných zdrojů, totiž 14 procent.

Tu západní země obviňují z příliš malé solidarity s chudými státy v jejich snaze vyrovnat se s dopady změny klimatu. Jejich nejsilnějším protiargumentem však zůstává, že Čína už nyní investuje do zelené transformace více než kterákoliv jiná země na světě.

Globální investice do továren, které zpracovávají suroviny na větrné turbíny, elektrická vozidla a další zelené technologie, dosáhly podle výzkumné společnosti BloombergNEF mezi lety 2018 a 2023 částky 378 miliard dolarů, tedy zhruba 9,5 bilionu korun. Ta díky tomu vyrábí mnohem více zařízení pro čistou energii než kterákoliv jiná země na světě. Čínské společnosti tak například vyrábějí dostatek lithium-iontových baterií, aby tím pokryly celosvětovou poptávku po jejich využití v elektromobilech. Ta nicméně podle analýzy The Economist nejen že je hlavním globálním dodavatelem zelených technologií, ale zároveň po nich vytváří i poptávku. Z přehledu Reuters sice vyplývá, že více než 60 procent její elektřiny sice stále pochází z uhlí, ale například v loňském roce připojily čínské firmy k síti přibližně 300 gigawattů větrné a solární kapacity, což představuje téměř dvě třetiny celosvětově instalovaného výkonu. Čína ale také staví více jaderných elektráren než kterákoliv jiná země.

Čtěte také: Nejlepší nože pro přežití

Tamní vláda navíc dokáže velkou část těchto investic nasměrovat do podporovaných sektorů ekonomiky. Peking ale zároveň motivuje své společnosti mimo jiné k vydávání zelených dluhopisů, tedy finančních nástrojů, které směřují prostředky na environmentálně šetrné projekty. V dalších formách státní podpory sektoru obnovitelných zdrojů už se ale Čína od západních zemí zásadně odlišuje. Podíly v klíčových soukromých firmách podporujících výzkum a vývoj totiž například získaly takvané „vládní investiční fondy”.

Dlouhodobá snaha Číny ovládnout globální ekonomiku čisté energie jí totiž umožňuje budovat těsné obchodní vazby s vládami v Africe, Asii a Latinské Americe - a to bez požadavků na pracovní a environmentální standardy, které obvykle prosazují právě Spojené státy a Evropská unie.

S tím, jak se Trump připravuje na převzetí prezidentského úřadu a slibuje přitom odstoupení od Pařížské klimatické dohody, doufají někteří diplomaté OSN, že Čína vzniklé vakuum zaplní a ujme se role lídra prosazujícího výrazné snížení emisí skleníkových plynů. „Budeme potřebovat pokračující vedení Číny,“ cituje Politico prohlášení šéfa OSN pro klima Simona Stiella z poloviny dvoutýdenního summitu COP29. „Čína přispěla k řešení změny klimatu,“ uvedl podle Politica čínský náměstek ministra ekologie a životního prostředí Zhao Yingmin.

Jak řečeno, Čína zatím tlaku na rychlejší odklon od fosilních paliv ze strany USA a EU odolává. Namísto toho se podle Politica snaží o mírnější přechod od ropy, zemního plynu a uhlí - jak pro sebe, tak pro rozvojové ekonomiky, jako je Indie. Právě její přechod na čistou energii je pro udržení oteplování Země pod katastrofálními úrovněmi klíčové. Přesto mezinárodní klimatický lídr Bidenovy administrativy John Podesta nadále veřejně tlačí na Čínu, aby urychlila své cíle pro snižování uhlíku v desetiletém plánu, který musí všechny země předložit do února.

Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock v říjnu sdělila podobné varování ostrovním státům ohroženým rostoucí hladinou moří. I to byl proto jeden z hlavních bodů sporu na COP29, kde rozvojové země požadovaly od bohatých ekonomik přes 1 bilion dolarů ročně na financování boje proti změnám klimatu. USA a EU tlačí na Čínu, aby do tohoto fondu také přispěla, I v tomto ale Čína zatím odolává. Západní spojenci se zároveň snaží oslovit rozvojové země apelováním na hodnoty. Tvrdí přitom, že jejich investice podpoří místní pracovní trhy, ochrání životní prostředí a zmírní dluhové tlaky lépe než dohody s Pekingem. Sama Čína deklaruje, že jejíí vláda od roku 2016 poskytla rozvojovým zemím téměř 25 miliard dolarů, tedy v přepočtu přes 600 miliard korun.

Čtěte také: Recenze nožů pro pobyt v přírodě

Brusel ani Washnigton naproti tomu pro soutěžení s Pekingem v tomto směru často nemají dost peněz. Unie například kromě cel na čínská elektroauta zavádí systém známý jako mechanismus úpravy uhlíkových hranic, který by zdanil dovážené suroviny vyráběné neekologickými procesy. Obdobná opatření mívají ale také háček - posilují totiž vazby mezi Pekingem a dalšími významnými rozvojovými ekonomikami.

Čínský premiér Li Čchiang oznámil začátek stavby největší vodní elektrárny na světě. Projekt je podle úřadů součástí snahy Číny rozšířit využívání obnovitelných zdrojů energie a snížit emise oxidu uhličitého. Podle čínských představitelů vodní dílo nebude mít zásadní dopad na životní prostředí ani na zásobování vodou v oblastech níže po proudu. Čína již v minulých letech uvedla do provozu několik přehrad na horním toku řeky.

Čína je zodpovědná za zhruba 12,7 miliard metrických tun emisí ročně, což ji činí největším emitentem skleníkových plynů na světě. Pro srovnání, Spojené státy, druhý největší znečišťovatel, produkují ročně přibližně 5,9 miliard tun. Přestože Čína stále čelí obrovským výzvám, co se týče snížení emisí, její investice do obnovitelných zdrojů energie jsou bezprecedentní.

Kromě toho, že Čína vede svět v instalaci nových kapacit solární a větrné energie, také výrazně investuje do výzkumu a vývoje technologií spojených s čistou energií, což může mít dlouhodobé pozitivní dopady nejen pro Čínu, ale i pro celý svět.

Jeden z nejvýznamnějších projektů v oblasti obnovitelných zdrojů energie je plán společnosti China Three Gorges Renewables Group, státem vlastněného gigantu, který hodlá investovat 80 miliard juanů (přibližně 11 miliard dolarů) do rozsáhlé energetické základny ve Vnitřním Mongolsku. Tento projekt, kombinující solární, větrnou a uhelnou energii, má do roku 2030 přispět 135 gigawatty k celkovým 435 gigawattům, které Čína plánuje vybudovat v rámci svých pouštních projektů.

Čtěte také: MTD E 118 nože

Přestože Čína dosáhla svého cíle v oblasti čisté energie o šest let dříve, před ní stojí stále mnoho výzev. Transformace energetického sektoru, která by zemi umožnila dosáhnout uhlíkové neutrality, vyžaduje nejen obrovské investice, ale také zásadní změny ve způsobu, jakým je energie vyráběna, distribuována a spotřebovávána.

V posledních letech je ale také světovým lídrem v investicích do zelených technologií. A tak se většina výzkumů či hodnotících zpráv jasně shoduje v tom, že bez Číny nelze dosáhnout pařížského cíle, který se snaží předejít globálnímu oteplení o více jak 1,5 °C.

Základem čínského přístupu jsou inovace a investice se snahou dosáhnout modernizace přátelské k životnímu prostředí. Současné environmentální problémy poté mají být vyřešeny bez dopadu na ekonomický výkon. V základních rysech se tento oficiální čínský pohled shoduje s preferencemi vlád USA či EU ohledně dosažení chytré transformace na základě vyspělých technologií.

Ekologická témata na nejvyšší úrovni čínské politiky začal zohledňovat předchozí vůdce Číny Chu Ťin-tchao, který stál v čele státu mezi lety 2003 a 2013 (a v období 2002-2012 v čele strany). Současné heslo a program „ekologické civilizace“ navazuje na Chu Ťin-tchaa a tvoří obecný (a také poněkud vágní) rámec pro ochranu přírody. Je součástí Si Ťin-pchingova „čínského snu“ o znovuobnovení velikosti čínského národa, který je spojen se snahou vyrovnat se s dřívějším čínským ponížením a vybudovat silný stát. I v oblasti ekologie má Čína demonstrovat svoji vyspělost a schopnost přizpůsobit se.

Podle Si Ťin-pchinga má Čína nejdříve inovovat a až budou inovace dostatečně vyspělé a rozsáhlé, tak teprve poté se má zbavit starých neekologických technologií. V rámci elektromobility k tomuto kroku v zásadě již došlo, ale třeba ve výrobě elektřiny nikoliv. Čína tedy zatím odmítá odstavit uhelné elektrárny, a dokonce zvažuje i jejich rozšíření.

Současné politiky a velké projekty včetně těch, které Čína realizuje v rámci Iniciativy pásu a stezky, i díky zmíněnému konceptu ekologické civilizace často kladou rétorický důraz na environmentální standardy. Víme však, že např. v rámci zmíněné Iniciativy pásu a stezky k jejich naplňování často nedochází.

Dobré výsledky jsou pak důležité pro potenciální povýšení lokálních politiků ve státo-stranické hierarchii. Ekologické otázky mezi cíli hrají během 21. Zadruhé, v Číně můžeme pozorovat rozšiřování tzv. kolaborativního vládnutí, a to hlavně v městských oblastech a často také ve vztahu k environmentálním otázkám. Toto ale naznačuje, že zapojení společnosti chybí v případech, kdy jde o strategická témata a rozhodnutí.

Jeden z hlavních příkladů kolaborativního vládnutí, které je provázané s environmentálními otázkami, se vztahuje k metropolitní oblasti v deltě řeky Jang-c’- ťiang, kde se prolínají pravomoci tří odlišných provincií a zároveň Šanghaje jako přímo spravovaného města. Kolaborativní snahy řešit znečištění ovzduší i vody zde vznikaly „zespodu“ delší dobu jako reakce na dříve problematickou koordinaci.

Čínská společnost má s dopady klimatické změny přímé zkušenosti. Zvyšuje se počet záplav i období sucha. V létě 2022 Čína zažila rekordní vlnu veder, která trvala téměř tři měsíce. Vedra vedla k problémům s dodávkami potravin hned v letních měsících z důvodu horší sklizně ovoce a zeleniny a negativně ovlivnila i podzimní sklizeň. Období sucha také výrazně snížilo možnost využívat hydroelektrárny. Následovaly odstávky elektrické energie a v některých oblastech byla omezena možnost nabíjet elektromobily. Snížila se i průmyslová produkce, což se dotklo i továren zahraničních firem jako Volkswagen, Toyota či Tesla.

Přestože tyto studie mají své limity, naznačují např., že ženy mají silnější vztah k ochraně přírody než muži. To ilustruje např. otázka správy vodních zdrojů ve venkovských oblastech. V ní zastávají významnější pozice muži. To koresponduje s tím, že ačkoliv Komunistická strany Číny rétoricky dlouhodobě prosazuje rovnost žen, tak ve vedoucích pozicích výrazně převažují muži, a to i na lokální úrovni. Praktické zajištění vody pro potřeby domácnosti často přitom přebírají ženy. Jedním z důvodů, který k tomu vede, je i to, že mnoho mužů v mladším a středním věku typicky migruje z venkova do města za prací. Kvůli komplikovanému systému registrace domácností však zbytek rodiny zůstává v původním bydlišti. Mezi skupiny migrující za prací nejméně a zůstávající v rurálních oblastech naopak patří především ženy středního a vyššího věku. I proto v posledních letech narostlo procento žen (hlavně středního věku) v zemědělství.

Cílem projektu v Číně, na němž jsme v letech 2012-2014 spolupracovali s čínskou organizací Green Beagle a Mezinárodní sítí pro eliminaci perzistentních organických látek (IPEN), bylo posílit schopnost obětí toxického znečištění a nevládních organizací angažovat se v jednotlivých kauzách, vstupovat do rozhodovacích procesů a pracovat na zvyšování chemické bezpečnosti. V rámci projektu vznikla síť čínských nevládních organizací a skupin občanů zasažených průmyslovým znečištěním, které si začaly předávat informace a navázaly spolupráci.

Dostupnost informací i znečištění je totiž významným předpokladem pro to, aby zasažené komunity mohly přijmout odpovídající opatření.Místní občanská sdružení se v projektu věnovala 15 případům znečištění odpady, těžkými kovy nebo perzistentními organickými polutanty.

Za účasti expertů z Arniky a IPENu bylo zorganizováno 6 tréninků pro zástupce občanských sdružení a oběti znečištění o prosazování a možnosti využití práva na informace a procesu EIA v Číně. Účastníci workshopů se mimo jiné naučili, jak odebrat vzorky pro chemické analýzy nebo používat přenosná zařízení pro monitoring znečištění životního prostředí. Proběhly i semináře pro různé klíčové hráče - odbornou veřejnost, úředníky s rozhodovacím mandátem a zástupce občanské společnosti zahrnující oběti znečištění v Číně. Semináře pomohly zahájit dialog mezi těmito skupinami vedoucí k nalezení řešení jednotlivých kauz ohrožujících zdraví zasažených komunit a prohlubujících jejich chudobu.

Už je to téměř 70 let, co čínský diktátor Mao Ce-tung vyhlásil válku přírodě. Období Maovy vlády, které ukončila až jeho smrt, mezi lety 1949 a 1976 charakterizuje nepřátelské přemýšlení o přírodě, proto ho sinoložka a odbornice na politiku životního prostředí v Číně Judith Shapiro označuje za „zákeřnou válku proti přírodě“.Její následky země částečně pociťuje dodnes.

„Byla jsem fascinovaná až vojenským vztahem mezi lidmi a přírodou v té době,“ říká pro iROZHLAS.cz jedna z prvních Američanek, která po normalizaci americko-čínský vztahů v roce 1979 žila v Číně. Jednou z nich byla kampaň na odstranění čtyř škůdců probíhající mezi lety 1958 a 1962. Šlo o krysy, mouchy, komáry a vrabce. U posledních jmenovaných byl Mao přesvědčen, že jsou tím důvodem, proč se Čína potýká s nedostatkem úrody obilovin, masivně proto mobilizoval obyvatelstvo. „Kohokoliv mezi 60 a 70 lety jsem se zeptala, jestli se té kampaně zúčastnil, tak skutečně každý řekl, že ano,“ popisuje rozsah kampaně sinoložka.

Zásahy do přírody tím ale neskončily a pokračují dodnes. S dostupností vody souvisí i další čínský Projekt přesunu vody z jihu na sever, u jehož počátku stál Mao Ce-tung, s realizací začal Peking ale až v tomto miléniu. Největší dopady na stav životního prostředí v Číně měla ale industrializace a těžba zdrojů. Z celého světa stojí polovina uhelných elektráren právě v Číně, spotřebovává proto víc uhlí než zbytek planety, uvádí server zaměřený na klimatickou změnu a klimatickou politiku Carbon Brief. Brzy po ekonomickém otevírání v 70. letech minulého století se proto stala jedním z největších znečišťovatelů a v roce 2006 dokonce překonala v množství vypouštěných emisí skleníkových plynů za rok Spojené státy. Největším znečišťovatelem je Čína dodnes.

Emise skleníkových plynů urychlují změnu klimatu a Čína je podle vlastních dat jednou z vůbec nejohroženějších zemí jejími dopady. „Tím, jak je Čína velká a má i pobřežní regiony, tak se jí klimatická změna týká na všech možných frontách,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz Eliška Soperová, stážistka expertního týmu Fakta o klimatu, která se klimatickou politikou země zabývá.

Od roku 1951 průměrná teplota v zemi podle čínských dat, se kterými dále pracuje i OSN, stoupá každé desetiletí o 0,26 stupně. Zemi se nevyhýbají ani extrémní jevy počasí jako jsou bleskové záplavy, období sucha a vlny veder. Podle amerického think-tanku Council on Foreign Relations je tento stav ročně odpovědný za 1,2 milionu předčasných úmrtí, narůstá také počet lidí s dýchacími nebo kardiovaskulárními problémy a s chronickými onemocněními.

Oproti době před 70 lety, kdy se k ničení přírody masově přidávali, jsou navíc dnešní Číňané daleko nakloněnější její ochraně. „Mladí lidé v Číně mají velmi silný a milující vztah k přírodě a k naší planetě a vyjadřují to vřelou formou, používají slov jako: Ubližujeme naší matce,“ uvádí Shapiro.

O necelé jedno procento se podařilo snížit uhlíkové emise Číně, USA i Evropské unii, což jsou tři největší producenti skleníkových plynů na světě.