Občas se příroda sekne: Zajímavosti ze světa přírody

Tichomořská Papua-Nová Guinea patří k jedněm z nejchudších států světa. Nekonečné tropické lesy ale skrývají velké bohatství - exotické dřevo a zásoby nerostných surovin. Domorodcům tak kvůli obživě nezbývá nic jiného, než prodávat zahraničním firmám práva k těžbě. Obyvatelé vesnice Wanang se ale rozhodli svůj les chránit.

„Za Madangem odbočíte doprava, pojedete asi dvě až tři hodiny rozbahněnou lesní cestou, pak půjdete hodinu lesem, překonáte tři řeky, vylezete čtyři kopce a jste tam,“ popisuje profesor Vojtěch Novotný cestu do papuánské vesnice Wanang. Čeští vědci z Biologického centra Akademie věd a Jihočeské univerzity v nedotčeném pralese patřícím vesničanům provozují už řadu let výzkumnou stanici. Mapy na Googlu toto místo neznají a v celé oblasti není mobilní signál, takže „doprava, lesem, tři řeky a čtyři kopce“ mi bude muset stačit. Ostatně, doprovodí mě někdo z místních, takže lokaci potřebuju znát stejně jen pro uklidnění kolegů v redakci a přítelkyně doma na pražském Žižkově.

„Budete ale muset na cestu vyrazit už zítra brzo ráno, auto tam jindy jet nemůže,“ dodává vzápětí Vojtěch a ze mě najednou vyprchávají poslední zbytky víry v to, že po čtyřech dnech cesty z Prahy na Papuu, strávených na letištích nebo v přeplněných letadlech nízkonákladových aerolinek, se konečně pořádně vyspím. Sedíme na terase výzkumné stanice Binatang Research Centre u města Madang. Unavenýma očima mžourám na slunce právě zapadající nad zálivem Nagada Harbour, který mi svou krásou připomíná fotografie z katalogu cestovní kanceláře. Souhlasně kývu hlavou, že odjezd platí. Přece jenom, kvůli Wanangu jsem jel přes půl světa a další kapka do moře spánkového deficitu mě už nezastaví.

Život v papuánské vesnici Wanang

Po třech hodinách jízdy přeplněná Toyota Landcruiser zastavuje u chatrče z palmových listů. Cestou ze stanice přes Madang jsme nabrali skupinu učitelů, jejich děti a náčelníka vesnice Wanang jménem Filip Damen. Na kánoi z vydlabaného kmene zdoláváme první řeku, další dvě přebrodíme a pomalu překonáváme čtyři rozbahněné kopce.

„U vás v Evropě je teď jaro, že? Předtím byla zima, pak bude léto a podzim, je to tak? U nás na Papui-Nové Guineji máme jen dvě roční doby - období sucha a období dešťů,“ zasvěcuje mě do zdejšího klimatu jeden z učitelů Collin Moka, když se marně snažím v tropickém vedru a dusnu popadnout dech. Ptám se, odkud všichni v tomhle podnebí berou energii na jakoukoliv aktivitu. „Žvýkáme betel,“ pohotově odvětí Collinova manželka Ase Mori. A skutečně, všichni kromě dětí žvýkají zelené betelové ořechy a k nim přikusují listy namočené do hašeného vápna. Kombinace betelu, respektive nedozrálých plodů palmy arekové, listů pepřovníku a vápna vytváří krvavě zbarvené sliny, které všichni plivou na kraj cesty. A když zrovna nežvýkají, kouří tabákové listy smotané do novin.

Čtěte také: Přírodní anomálie

Betel (nebo také betelové sousto) je droga rozšířená po celé jihovýchodní Asii, která dorazila i na tichomořskou Papuu-Novou Guineu. Obsahuje alkaloid arekolin, který má stimulační účinky. Po nikotinu, alkoholu a kofeinu jde údajně o čtvrtou nejrozšířenější drogu světa, která je návyková a vápno narušuje zubní sklovinu. Dlouholetí žvýkači tak postupně přicházejí o zuby. Encyklopedické informace ale místní neřeší. „Když jsem unavený, dám si betel a můj organismus je zase on-line,“ dodává další z vesničanů. A podává mi ořech z velkého trsu. Nabídku na ochutnání ale s díky odmítám. Představa, že budu při funění pralesem ještě plivat litry krvavých slin, mě příliš neláká. Navíc už to ani není potřeba. Šplháme po posledních schůdkách vysekaných mačetami v bahně a přicházíme na kraj vesnice. Vidím tři větší zelené budovy postavené kolem udusaného plácku. „To je místní škola, zbytek vesnice je okolo v lesích,“ vysvětluje můj průvodce Ananais.

Tři zelené dřevěné domky tu pomohli postavit čeští vědci jako součást rozvojové pomoci. Na Papui-Nové Guineji je stále zhruba třicet procent obyvatel negramotných. Škola uprostřed pralesa tak představuje jediný způsob, jak se místní děti mohou naučit číst. „Některé děti sem chodí z vesnic vzdálených i tři hodiny cesty. Takže jdou tři hodiny sem a tři hodiny zpátky,“ vysvětluje Ase Mori. Dodává ale, že Wanang vlastně není zase až tak odlehlý. Jsou tu prý místa, kam se člověk dostane jen po dvoudenním pochodu od nejbližší silnice.

Ochrana pralesa a místní ekonomika

Kolem sedmé hodiny ráno mě budí zvláštní pocit. Jako by se vše kolem zachvělo a slyším padat plech ze střechy vedlejší chatrče. Nejsem si ale jistý, jestli to nebyl jen sen. Anebo další z mnoha vedlejších účinků antimalarických léků Malarone, které musím brát kvůli všudypřítomné malárii. Oproti vesničanům mám štěstí, protože podobné léky jsou tu těžko k dostání a malárie bývá smrtelná. Kde není lékař, tam stále pomáhá pralesní medicína. Proto prosím místního náčelníka Filipa, který se v lidovém léčitelství vyzná, aby mě vzal do lesa a pověděl mi o tom, které rostliny využívají. Průvodce Ananais prosekává mačetou cestu a Filip se každou chvíli zastavuje, aby mi ukázal liány, stromy s léčivými kořeny nebo různé keře a malé rostlinky, které v neprostupné zelené hradbě bojují o každý sluneční paprsek. Všechny ty rostliny, hlavně liány, mi přijdou úplně stejné a nechápu, jak je někdo může rozeznat. Místní ale v pralese žijí celý život a zdejší faunu a flóru znají lépe než vystudovaní odborníci. Toho využívají i čeští vědci, kteří Papuánce z domorodých vesnic najímají na mapování papuánské přírody.

„Tenhle les už ale není původní, starý jsme vykáceli. K původnímu pralesu bychom museli jít ještě tak hodinu,“ říká Filip a dodává, že jeho vesnice na rozdíl od těch okolních pořád nějaké původní pralesy má. Každý kousek pralesa na Papui-Nové Guineji někomu patří. Nějakému kmeni, vesnici, komunitě nebo rodině. Většina Papuánců je velice chudá a kromě lesa nemají skoro nic. Toho využívají zahraniční těžařské firmy, které pod příslibem peněz a rozvojových projektů přesvědčují vesničany, aby jim prodali práva k těžbě dřeva nebo nerostů.

„Všechny okolní vesnice na to přistoupily. My ne. Místní teda původně chtěli, ale já jsem domluvil projekt s českými vědci a podařilo se nám vytvořit rezervaci o rozloze deseti tisíc hektarů,“ vysvětluje Filip, když chvíli odpočíváme na padlém kmeni uprostřed lesa. Právě jeden padlý kmen a Filipův lovecký pes hráli roli v tom, že se náčelník vesnice Wanang rozhodl svůj prales chránit. Před lety prý vyrazil na lov a došel k lesu sousedního kmene, který prodal dřevo těžařům. Pes nemohl přes padlé stromy projít a Filipovi došlo, že takhle jeho les dopadnout nesmí. Jedna ekologická organizace ho pak spojila s Vojtěchem Novotným a společně se domluvili na projektu vědecké stanice. Ta se jmenuje Wanang 3, je od vesnice vzdálená tři hodiny chůze a jezdí na ni bádat odborníci z Česka i ze zahraničí. Vědci na oplátku do vesnice přinesli rozvojové projekty a také místní zaměstnávají jako průvodce, nosiče nebo pomocníky. Ekonomicky se prý vesnici taková spolupráce vyplácí víc, než kdyby les prodali těžařům.

Čtěte také: Tipy na výlety do přírody v ČR

Jinak se ale ekonomický život vesničanů točí hlavně kolem zemědělství. Na malých políčkách rostou batáty nebo exotické ovoce, u chatrčí z palmových listů se zelenají rostlinky tabáku. Po celé vesnici kdákají slepice, v ohrádkách pobíhají kasuáři a chrochtají vepři. Ti posledně jmenovaní zároveň stále fungují jako platidlo s vysokou hodnotou.

„Bude mi dvacet, ale otec říkal, ať se ještě nežením. Já už bych chtěl, ale chci si vzít Evropanku nebo Američanku. Za ty se totiž nemusí platit,“ zasvěcuje mě do tajů tradičního papuánského manželství jeden z vesničanů. Je večer, sedím s pár mladíky pod blikající zářivkou napájenou z autobaterie a ptám se jich, proč by měli za nevěsty vůbec platit. „Je to tradice, ženich platí věno rodině nevěsty,“ odpovídají. Cena za nevěstu je různá, ale pohybuje se v přepočtu kolem čtvrt milionu korun a několika desítek vepřů. Pokud se muž chce oženit, často se na to skládá celé příbuzenstvo. Zároveň ale když rodina provdá dceru nápadníkovi z jiné vesnice, tak se utržené bohatství hned rozdělí mezi ostatní členy rodu. Místní svatební ekonomika je tak v zásadě hrou s nulovým součtem a moc ji neovlivňuje ani stále rozšířené mnohoženství. To je mezi Papuánci tak zakořeněné, že ho nedokázali vymýtit ani jinak velmi důslední misionáři.

„A jak se bude tvoje první manželka tvářit, až jí řekneš, že si chceš najít nějakou další?“ ptám se jednoho z kluků. „Záleží, jestli s tím bude souhlasit. Buď ji přijme, nebo ji vyžene. Třeba tak, že ji mačetou sekne do nohy,“ dodává.

Byť to zní drasticky, po několika dnech mezi Papuánci mě to už nepřekvapuje. Obyvatelé Wanangu jsou obecně velmi klidní a mírumilovní, ale pro zbytek Papuy-Nové Guineje je násilné řešení sporů stále běžnou součástí života. „Oko za oko, zub za zub tu pořád platí. Kdybych třeba teď někoho srazil autem, jeho rodina mě zabije,“ říká řidič Toyoty Landcruiser, když se po pěti dnech ve Wanangu vracím zpět na základnu Binatang Research Centre. Auto je opět plné. Pár vesničanů se vrací do města nakoupit zásoby a maminka s malou holčičkou jedou do nemocnice. Dítě je nemocné a přírodní medicína už nestačila.

Po dvou hodinách jízdy, kdy jsme dvakrát zapadli na rozbahněné lesní cestě, mi začne zvonit mobil. Konečně po pětidenním digitálním detoxu chytám signál a přichází řada esemesek. „Jsi v pořádku? Prý bylo na Papui silné zemětřesení!“ Zpětně se dovídám, že ono ranní zachvění a pád plechu nebyly ani snem, ani antimalarickou halucinací, ale otřesy o síle 7,5 stupně. Epicentrum však bylo daleko, takže do Wanangu dorazily už jen slabé záchvěvy. A byť’ bylo vydáno varování před tsunami, událost se obešla bez výrazných škod.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

„Zemětřesení je tu tak dvakrát do roka, občas dojde k nějakým sesuvům půdy a obětem na životech, ale tentokrát jsme měli štěstí,“ vysvětluje mi Vojtěch Novotný, když se konečně vracím zpět na základnu. Domlouváme se, že na další reportáž vyrazíme až zítra odpoledne. Sedám si na terasu, otvírám plechovku piva South Pacifik, které má jako logo obrázek ptáka rajky s dlouhými pery, a dívám se na tu kýčovitou tropickou nádheru zálivu Nagada Harbour.

Když se příroda "sekne" jindy

I meteorolog se někdy, jak se říká, sekne. Manželce říkám, že bude krásně, a tak pověsí prádlo ven.

Zahradní expert Peter Dowdall upozorňuje, že v parných dnech bychom rostliny měli zalévat v přesně daných částech dne. Odpoledne, kdy nejvíce praží slunce, mezi ně nepatří. Možná jste zkušení zahradníci a je to pro vás dobře známá informace. Možná je to pro vás ale taky úplná novinka a zjišťujete, že rostliny celý život zaléváte špatně.

„Když zaléváte rostliny, voda prosakuje do hlíny a cestuje pak přes kořeny stonkem do listů a odtud ven. Rostlinu je třeba zalévat buď hned brzy ráno, nebo v podvečer, kdy slunce zapadne. „Večer teploty klesají, takže se voda shromažďuje okolo rostliny a hlína zůstává přes noc mokrá, což vytváří ideální prostředí pro rozvoj houbových chorob a infekcí.

Pozorování ptáků a ornitologie

Ornitolog, profesor Tomáš Grim toho ví hodně o ptácích a nebojí se mluvit. Je sice světová třída přes kukačky, v našem interview jsme to však vzali letem světem s ptáky všeho druhu. Kolik řečí ptáků znáte? Tolikrát jste ornitologem! Nemám to spočítané, ale hodně. Stovky rozhodně. Ono se to hodí, protože většinu ptáků v přírodě člověk neuvidí, jsou hodně nenápadní a ani zkušené oko ornitologa či ptáčkaře mnohé z nich nezahlédne, ale zkušené ucho je uslyší a rozezná. Teď sedíme v hospodě, ale kdybychom seděli venku, můžu takhle popíjet pivo a radostně zahlaholit: Ha, šoupálek! Brkoslav! Pěvuška!

A nejsou vlastně tihle běžní ptáci pro vás nezajímaví? Naopak! Píšu takový ptačí seriál do časopisu Naše příroda, zrovna má vyjít díl o pěvušce. Nezajímavý pták? Vzhledem extra-nuda, to jo. To byste ale koukala, jaký má sexuální život! Jenže já vám ty detaily neprozradím, protože bych vykrádal svůj vlastní článek. Milí čtenáři, máte pocit, že váš sexuální život je pestrý? Tak si prostudujte, jak to dělá pěvuška a vraťte se na zem. Do 80. let se myslelo, že to je nudné zvíře, nějaký duchovní dokonce psal, že doporučuje svým ovečkám, aby si vzaly z pěvušky příklad, z jejího ctnostného a nenápadného života. O tom, co ve skutečnosti dělá pěvuška, se nejspíš nezdálo ani větším zvrhlíkům než jsou někteří duchovní v těch nejdivočejších snech.

Ale když odmyslíme sexuální život pěvušky, co ostatní „obyčejní ptáci“? Slyšet rehka tady v parku není žádná objevná věc, ale když nějaký u nás běžný, až šuntovní druh uslyšíte na zajímavém místě, třeba v tropech nebo na izolovaném ostrově v oceánu, to je jinčí kafe. Nedávno jsem v Botswaně uslyšel budníčka většího. Doma bych se ani neohlédl, ale tam! Dojde vám totiž, co musel uletět. Jaký výkon podal. A jaký! Představte si budníčka, jak zimuje v savaně vedle těch lvů a gepardů a slonů… a pak letí na daleký sever a na jaře vám hnízdí tady v Praze nebo až někde ve Finsku. To je přece fantastické, co to zvíře dokáže, obletí půl zeměkoule.

Tipnul bych, že u nás jsou ptáčkařů řádově tisíce, postižených je hodně, ale jen pár desítek magorů jako třeba já dělá vědu. A proč je to tak rozšířený zájem? Proč se tak houfně nepozorují savci? No. Dost kusů, ale od jednoho druhu. Samé psy. Je fakt, že ptáků jsem dnes zahlédla - a hlavně ráno slyšela - mnohem víc. Tak vidíte. Totiž slyšíte (směje se) Opeřenci jsou nejnápadnější velká zvířata, a pokud zrovna nepůjdete kanálem, tak i ve městě uvidíte a uslyšíte nejvíc druhů ptáků. Je jich všude dost, jsou pestří - když nepočítám úhápéčka (pozn. redakce univerzální hnědý pták, Grimova oblíbená zkratka), ti jsou vzhledově nudní, ale mnozí z nich zase překrásně zpívají. Mozart prý choval špačka, který ho inspiroval dokonce k nějakým skladbám.

Co tedy v terénu dělá ornitolog? A sady na odběr DNA? Vytíráte ptáčkům zobáčky? Kdepak. Normálně do nich vrážíme jehly a sajeme z nich krev na DNA a další matroš na analýzy. Ale to je menší část naší práce. Jinak provádíme měření. Šuplerou? V tomto byl učiněn další zásadní pokrok. Místo mechanické šuplery máme digitální šupleru.

Žádný ptáčkař nepůjde do terénu proto, aby tam něco vybádal. Touláte se savanou? V autě. Není radno tam z něj vystupovat, i tak musíte podepsat revers, že jste tam na vlastní nebezpečí, kdyby vás něco sežralo. Takže ptáčkaření z auta? A je to vůbec ono? Náhodou to je super, i když se to na první pohled nezdá. Třeba na focení je to často lepší, v autě se dostanete ke zvířatům blíž, než kdybyste šla pěšky a taky máte větší šanci, že to focení přežijete. Na auta je tamní fauna zvyklá, je to pro ně jen obří šutr, který se shodou okolností hýbe, kutálí se po takové rýze na zemi, což je zas pro člověka cesta.

Kvůli své diplomce jsem se o něco takového pokoušel. Našel jsem v hovínkách mláďat rákosníka obecného 58 mravenčích nožiček. Jenže to pak nevíte, jestli je to z deseti mravenců nebo z padesáti… No, entomolog ze mě asi už nebude… I když - díky exkrementům jsme loni přišli na jednu zajímavou věc o kukačkách. Kukajdy rostly jen malinko hůř než na hmyzí dietě, ale normálně přežily a z hnízd rehků vylétly. Dokonce žraly i mladé ještěrky! To bylo proti všemu, co se dosud psalo.

V evropských lesích nenajdete ptačí hnízdo, které by už někdo v minulosti nepopsal. Ptáky, kteří se vyskytují u nás, máme zmáknuté, víme, jak vypadá hnízdo, jak vejce, jak dlouho trvá, než se vylíhnou, jak dlouho dospělci krmí mláďata. U řady tropických ptáků tyhle nejzákladnější informace často chybí.

Je to úžasný. Stačí dát krmítko na balkon nebo na zahradu a můžete koukat na dinosaura, nemusíte do žádného dinoparku! Ale vážně, když kouknete v muzeu na kostru nějakého menšího dinosaura, tak byste možná nepoznala, že to není kostra většího ptáka. Jste vůbec příznivcem krmítek? Proč ne. Myslím, že si tak lidi vytvářejí pozitivní citový vztah k ptákům, i ke krajině, k přírodě obecně.

Osobnost opeřence ale jen tak okometricky neodhadnete. Dokud ta zvířata nechytneme, nezměříme nebo neoznačíme vysílačkou, tak o nich nic pořádně nevíme, všechno jsou to jen naše domněnky.

Tipněte si, kolik z těch dvaceti tisíc okroužkovaných mláďat se našlo na zimovišti v Africe? Dvě. Slyšíte správně. Našly se dvě. Mrtvé. Nejspíš střelené nějakým domorodcem. A to je v praxi nulový výsledek, protože z toho nemůžete vůbec nic vyvodit. Kudy kukačka letěla? Letěla potmě, za světla? Dělala pauzy? Jak velké? Ale i v tomto naštěstí věda pokročila.

Je to vlastně mikronavigace, nasadí se ptáčkovi a ten vysílá signál a přes satelit se dá sledovat jeho let. Takže z jednoho mláděte víme víc než z dvaceti tisíc za celé století předtím. Tohle srovnání myslím dobře vystihuje, že dnešní věda nám umožňuje dozvědět se věci, o kterých se generacím vědců předtím mohlo tak nanejvýš zdát.

Antarktida a tučňáci

Co přeskočit na jiný kontinent. Vy jste byl i na Antarktidě. Ale ptáci to jsou - ptačích druhů je v Antarktidě pět a půl, ale mají neuvěřitelnou biologii, jeden lepší jak druhý. Docela mě ale mrzí, že jsem neviděl tučňáka kroužkového. Jindy nelituju, že něco nevidím, ale toho je mi líto, tam už se v životě neostanu… Ale obecně jsou tučňáci fascinující. Ty kolonie, desetitisíce tučňáků.

Utkvěla mi scénka z největší tučňáčí kolonie na světě v Punta Tombo, v Argentině, je tam skoro dvěstě tisíc tučňáků. Jeden si tam tak opilecky balancuje na okraji útesu, je jasné, že gravitace to musí vyhrát. Vyhrála. Skupinka turistů vyjekne… a tučňák jen v klidu dopadne dolů na skálu, otřepe se a jde zase dál.

Třeba ti antarktičtí žijí v nejextrémnějších podmínkách, jaké na Zemi jsou. Led, mráz, extrémní vítr. Hnízdí na sněhu nebo na holých kamenech. Vládne tam lítý boj o přežití, běžně vidíte tučňáka s vytrženým kusem masa z těla, potkal zřejmě tuleně nebo lachtana, který ho rafl, ale tučňák jde dál. A chaluhy, ne ty rostliny, ale živočichové, takoví drsní racci, žerou tučňáčí mláďata, scény jak z hororu, slítají se i k porodům tuleňů a žerou ještě za tepla jejich plodové obaly. Je to drsné prostředí, je síla vidět to bez filtrů našeho sterilního vyumělkovanýho světa.

Koníčky a nadšenci

Když bylo Rudolfu Kovaříkovi z Šindelové na Sokolovsku osm let a měl si za vysvědčení vybrat mezi pingpongovou pálkou a barometrem, vybral si to druhé. To ještě nemohl tušit, že meteorologie, sledování počasí a přírody se stane jeho celoživotním koníčkem. Dnes osmačtyřicetiletý soukromý truhlář má na zahradě svého domu moderně vybavenou klimatologickou stanici, která sleduje a odesílá důležitá data o počasí plzeňskému hydrometeorologickému ústavu.

„Pamatuji si přesně na ten moment, kdy mi rodiče dali na výběr, jestli chci pálku nebo barometr. Neváhal jsem ani vteřinu. Rudolf Kovařík se dnes zabývá měřením teploty vzduchu nebo půdy. Zapisuje i množství srážek, sleduje, kolik je vody v potoce a zda nehrozí záplavy, v zimě zase měří výšku sněhu v horských oblastech, aby při tání bylo jasné, zda přehrady mají odpouštět vodu.

Díky svému koníčku se Rudolf Kovařík stal ve třiadvaceti letech spolupracovníkem plzeňského hydrometeorologického ústavu. I díky tomu vyrostla na jeho zahradě klimatologická stanice. Pro Kovaříka to znamenalo každodenní měření. Když zrovna nemohl, zaskočila za něj proškolená maminka. „Vstávat v sedm, zapsat hodnoty a odeslat je. To je každodenní rutina, která mě naplňuje. Dřív se sumář posílal jen jednou za měsíc. Teď každý den. Nejsložitější pro mě bylo, když vše přecházelo na datový přenos. Absolutně jsem netušil, co to je počítač, jak vyplňovat tabulky a podobně.

Může se zdát, že Rudolf Kovařík si jen pobíhá kolem svých přístrojů a odesílá data. Místní ale mají na paměti i případ, kdy Kovařík zřejmě zachránil život pilotu malého letadla. Tehdy sledoval vývoj počasí a chování zvířat. „Bylo to v době, kdy technika ještě nebyla tak dobrá jako dnes. Nedalo mi to a raději jsem zavolal na letiště v Karlových Varech, že přijde vichřice. Letiště pak zakázalo vzlet malým letadlům a zrovna onomu pilotovi.

Pozorovatel počasí ze Šindelové svým koníčkem doslova žije. Už si za ta léta i zvykl na popichování od sousedů a známých, když není zrovna pěkné počasí. Občas si z něj utahuje i vlastní rodina.

tags: #občas #se #příroda #sekne #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro čisté odpady bez vlasů
• Znečištění ovzduší způsobené dopravou
• Ekologická kosmetika
• Strategie ochrany krajiny v Praze
• Výhody nerezového odpadu k vaně