Ochrana biodiverzity a přírody v České republice

Úbytek biodiverzity představuje zásadní hrozbu nejen pro přírodní systémy, ale i pro ekonomiku a kvalitu života.

Nová Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky 2026-20250 stanovuje deset dlouhodobých cílů ve třech prioritních oblastech, jež se zaměřují na ochranu a obnovu ekosystémů, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a posílení povědomí společnosti o významu přírody.

Cílem je, aby do roku 2050 nedocházelo k úbytku biodiverzity na žádné úrovni a byly vytvořeny podmínky pro její dlouhodobé posilování.

Biologická rozmanitost ekosystémů, druhů a genů tvoří základ života na Zemi a zajišťuje stabilitu ekosystémů i životní podmínky člověka.

Proto byla připravena nová strategie, která vymezuje dlouhodobý rámec pro ochranu přírody a krajiny v souladu s novými poznatky, mezinárodními závazky a nutností reagovat na klimatickou změnu a degradaci ekosystémů.

Čtěte také: Nové metody nakládání s odpady

Součástí schváleného materiálu je i Akční plán, který stanovuje konkrétní opatření a odpovědnosti jednotlivých orgánů státní správy. V roce 2030 bude provedeno jeho vyhodnocení a aktualizace podle nejnovějších výzev a potřeb ochrany přírody.

Mezi konkrétní cíle Akčního plánu patří mimo jiné zajištění ochrany alespoň 23 % území České republiky prostřednictvím chráněných území, zavedení přísné formy ochrany na minimálně 6 % území státu, legislativní úprava definice významných krajinných prvků a vymezení jejich jádrových zón, zavedení nového konceptu tzv. zhodnocení v oblasti ochrany biologické rozmanitosti na národní úrovni.

Košatou, mimořádně obsáhlou péči o biodiverzitu nemohla v květnu 1992 sjednaná Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD) dost dobře postihnout do nezbytných podrobností.

Stejně jako v případě probíhajících a očekávaných změn podnebí se proto vyjednavači pod časovým tlakem uchýlili k odsouhlasení rámcové mnohostranné dohody s celosvětovou působností, kterou měla vhodně doplňovat řada konkrétních právně závazných protokolů, zaměřených na dílčí aspekty zmiňované problematiky.

Díky soustavě chráněných území Natura 2000 se pod křídla ochrany EU dostala nejen řada unikátních přírodních biotopů, které jsou podmíněny lidským působením, ale především těch, které dokumentují původní přírodní poměry v člověkem nedotčené přírodě.

Čtěte také: Harmonogram svozu odpadu Chýnice

Přesto je to pravda jen do určité míry.

Díky specifickému čtvrtohornímu vývoji máme v Evropě stále příležitost obdivovat a chránit pozůstatky terciérních biotopů.

Tyto fragmenty nenajdeme na vlastním evropském kontinentu, ale v přiléhající oblasti, Makaronésii.

Právě tady jsou stále k vidění společenstva subtropického stálezeleného lesa označovaného jako laurisilva.

Rozumné ochraně mezinárodních vod dlouhou dobu bránila její právní nevyjasněnost.

Čtěte také: Ludgeřovice a odpady

Každý stát, jehož součástí je mořské pobřeží, si vymezuje výsostné vody až 12 námořních mil (22,2 km) od základní linie, což je čára nejnižšího vodního stavu za odlivu.

Země v nich mají stejné pravomoci jako na souši s výjimkou povinnosti nechat jimi proplouvat lodě jiných států.

Další zóna, označovaná jako přilehlá, může sahat až 24 námořních mil (44,5 km) od základní linie a platí v ní všechny celní, finanční, přistěhovalecké a zdravotnické právní normy příslušného státu.

Mnohem větší plochu než výsostné vody a přilehlé zóny zabírají výlučné ekonomické zóny (EEZ): jejich vnější hranice se totiž může nacházet až 200 námořních mil (370 km) od základní linie.

Pobřežní stát v nich má svrchovaná práva na průzkum a využívání přírodních zdrojů, a to i z mořského dna, může v nich také vyhlásit chráněná území, stanovit kvóty rybolovu, provádět výzkum a umisťovat nejrůznější zařízení.

Cizím zemím je v EEZ zaručena svoboda plavby, přeletu a kladení podmořských kabelů a potrubí.

Obrovská plocha veškerého oceánu za vnější hranicí EEZ se považuje za mezinárodní vody, které nepatří žádnému státu, a přitom všem.

Současná Republika Uzbekistán se pyšní přírodovědně cennými územími mezinárodního významu.

Má sice legislativně rozvinutý systém ochrany přírody, pojatý především jako ochranu životního prostředí člověka, tento však jen omezeně dokáže zpomalovat poškozování přírodního bohatství, které je ohrožováno potřebami rychle se rozvíjející nejlidnatější středoasijské republiky.

Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být dle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále jen zákon o ochraně přírody) prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

Oplocení způsobuje fragmentaci krajiny, která negativně ovlivňuje charakter krajiny, tzn. ovlivňuje ve volné krajině vždy minimálně harmonické měřítko a vztahy.

K umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody (§ 12, odst. 2).

Krajinný ráz je vytvářen a charakterizován souborem typických přírodních a člověkem vytvářených znaků, které jsou lidmi vnímány a určitý prostor pro ně identifikují.

Typické znaky krajinného rázu jsou vytvářeny přírodními podmínkami území a krajinotvornými způsoby využívání území.

Různá míra zachovalosti typických znaků určuje míru zachovalosti krajinného rázu v jednotlivých částech krajiny.

Pro stanovení, jak je krajinný ráz dochován v hodnoceném místě, slouží porovnání, jak reprezentativně jsou typické znaky dané oblasti v daném místě dochovány a jakou má tedy místo z hlediska krajinného rázu hodnotu.

Odbor životního prostředí a zemědělství Magistrátu města Zlína žádá všechny starosty obcí na správním území města Zlína o spolupráci v oblasti likvidace invazních druhů rostlin.

Jedná se především o hybridy křídlatky, které vznikly křížením křídlatky japonské a sachalinské.

Je to nepůvodní rostlinný druh, z čeledi rdesnovitých, který se do Evropy dostal přibližně v 19. století.

V přírodě se rozšířil natolik, že svými neproniknutelnými porosty vytláčí naši původní vegetaci a v posledních letech se začal nekontrolovatelně rozmnožovat.

Vyskytuje se na březích vodotečí, skládkách, rumištích, v okolí cest apod.

Z hlediska působení na zdraví člověka jsou tyto rostliny neškodné.

Tato rostlina se v našich podmínkách rozmnožuje vegetativně, zejména transportem odlomených oddenků.

Z používaných způsobů hubení se na základě praktických zkušeností nejvíce osvědčil chemický zásah v kombinaci s mechanickým zásahem.

Účinným herbicidem je Roundup Biaktiv.

Administrativní nástroje představují vymezenou skupinu administrativně právních nástrojů, zajišťující ochranu životního prostředí zpravidla prostřednictvím rozhodovací činnosti příslušných správních orgánů.

Takovými nástroji jsou stanovena určitá závazná pravidla chování, jejichž plnění je patřičně kontrolováno a v případě nedodržování sankcionováno.

Článek se zaměřuje na takové administrativněprávní nástroje, které mohou mít pozitivní vliv na ochranu biodiverzity v zemědělské krajině.

V rámci dosavadních výzkumů převládá názor, že „nejúčinnějším a většinou i nejlevnějším způsobem, jak v krajině udržet životaschopné populace původní biodiverzity je péče o biotypy, proto je v rámci obecné územní ochrany pozornost zaměřena na územní systémy ekologické stability a významné krajinné prvky, kterými je dosahováno péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.

Tyto nástroje však nejsou jedinou možností, jak biodiverzitu v zemědělské krajině chránit.

Souběžně lze pohlížet na způsoby druhové ochrany, přičemž bude nastíněna problematika zvláštní druhové ochrany, a to právě v kontextu zemědělské krajiny.

Cílem územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“), jehož právní úprava je zakotvena v § 3 odst. 1 písm. a) ZOPK, je stanovení prostorových podmínek k udržení rovnováhy v krajině, resp. k zajištění ekologické stability.

Orgán ochrany přírody tak v území stanovuje síť složenou z biokoridorů, biocenter a interakčních prvků, které mají za úkol spojovat místa s vysokou mírou biodiverzity, a tak pozitivně ovlivňovat i části více zasažené lidskou činností.

Ochranu biodiverzity v rámci ÚSES je zajištěna několika způsoby - v § 4 odst. 1 ZOPK zákon stanovuje vlastníkům a uživatelům pozemků, na kterých se ÚSES nachází, povinnost tento systém chránit a zčásti také povinnost vlastníků podílet se na jeho tvorbě spolu s obcí a státem.

Zásadním problém v právní úpravě ÚSES je však absentující úprava faktické ochrany ploch, na kterých se tento systém nachází.

Neexistuje právní norma, který by zakazovala rušení nebo dokonce zničení daného ekosystému, jehož cílem je zejména pozitivní ovlivnit okolní krajinu, která je ekologicky méně stabilní.

tags: #obec #biodiverzita #biotop #ochrana #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Krásná příroda real: Vaše bydlení snů
• Likvidace hydroizolačních pásů
• Čištění leteckých motorů
• Udržitelné řešení pro moderní průmysl
• Řeka Ploučnice a životní prostředí