Environmentální Výchova, Obezita a Jejich Souvislosti

Environmentální senzitivita byla mnohými odborníky určena jako hlavní cíl environmentální výchovy a stává se proto také předmětem vzrůstajícího výzkumného zájmu. Environmentální senzitivita nevzniká jako reakce na určitý ojedinělý prožitek, ale vytváří se jako odpověď na větší množství více či méně důležitých zážitků, které se během života objevují. Vzniká složitou interakcí mezi množstvím životních zážitků a jejich interpretací daným jednotlivcem.

Teorii environmentální senzitivity můžeme srovnat s teorií přírodovědné inteligence H. Gardnera (Campbell, 1997)[7], teorií biofilie a biofobie (Kellert, Wilson, 1993, cit. Přírodovědná inteligence je definována jako schopnost pozorovat, porozumět a třídit přírodní entity.

Pro rozvoj environmentální senzitivity je nezbytné i kritické[11] myšlení, kreativita a především, jak opakovaně dokázaly výzkumy z různých zemí (Wilke, 1993)[12], rozvoj environmentální senzitivity není možný bez venkovních aktivit (volného i organizovaného pobytu v přírodě). Výzkum potvrdil důležitost kontaktu s přírodním prostředím v dětství a vybudování emocionální spřízněnosti s přírodou.

Problematiku budování environmentální senzitivity studoval v zahraniční literatuře M. Franěk (2000)[8]. Stejné metody nevedou u všech jedinců ke stejnému cíli. Environmentální výchova environmentální senzitivitu ovlivňuje nejen pozitivně, ale také negativně, např. z důvodu nevhodných metod prosazování „správného názoru“ či „správného chování“.

Hyperstudie M. Fraňka (2000)[8] se kloní k názoru, že afinita k přírodě (biofilie) je vrozená všem, jak tvrdí Kahn (1997), cit. z Franěk 2000[8], Kellert a Wilson (1993), cit. Významná skupina odborníků usuzuje, že je některým lidem afinita k přírodě vrozená ve vyšší míře a jiným v míře nižší, respektive žádné.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Skutečnost, že je predispozice zájmu o přírodu vrozená některým jedincům ve vyšší míře odpovídá teorii přírodovědné inteligence (Gardner, 2003[13], Wilson, 1998[14], Meyer, 1997 [10]a Campbell, 1997[7]). Toto tvrzení se opírá o rozhovory, které uskutečnil Pavel Kovář s předními českými ekology např. J. Jeníkem, J. Slavíkovou (Kovář, 1989)[15].

Pokud akceptujeme názor, že je lidem vrozená různá míra afinity k přírodě, bude nutné adekvátně (podle míry individuálního vrozeného zájmu o přírodu) transformovat cíle (a následně prostředky) environmentální výchovy. To, co je vhodným cílem pro jedince s vyšší vrozenou dispozicí, nemusí být vhodným cílem pro jedince s nižší vrozenou dispozicí, a naopak.

Environmentální senzitivita, na rozdíl od přírodovědných znalostí, není vázána jen na přírodovědné vzdělání a nemají ji vyšší pouze biologové. Vysokou míru environmentální senzitivity mohou mít také výtvarníci, hudebníci nebo spisovatelé.

Odcizení (resp. odcizování) přírodě je typickým fenoménem euroamerické kultury přelomu 20. a 21. století. Jedním z prvních, kdo na problém odcizování přírodě upozornil, byl K. Lorenz, který si všiml, že většina lidí se odnaučila zacházet s živými systémy, protože zachází většinou s předměty umělými, které nebudí úctu.

K. Lorenz vypozoroval, že proces odcizování vede ke změnám sociálního chování i ke změnám osobnosti (Mündel, 1992[17], Lorenz, 1992[19]), např. k rozpadu rodin, nárůstu kriminality a civilizačních chorob, jakými je obezita (např. Málková, 1988)[20] nebo deprese atd.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Podle P. Saka (2006)[22] má fenomén odcizování člověka přírodě (resp. Odcizení přírodě definuje E. Kohák jako 'otupění schopnosti soucitu i vůle chránit (Kohák, 2000, str. A. Odcizování může zpomalit dostatek „prožitků přírody“, které pomáhají člověku cítit a chránit, učí soucitu a vytváří motivaci pro ekologický aktivismus[25](Kohák, 2000: str. 162)[2].

Obdobně v kontextu odcizení a boji proti němu považují R. Hanuš a I. Jirásek (1996)[26] za cíle environmentální výchovy „zážitek“. Zde opět narážíme na terminologickou nejednotu - nejednotu používání pojmů zážitek a prožitek.

Koncept ekologické stopy vyvinuli W. Rees a M. Ekologická stopa je definována jako plocha (země a vodních ekosystémů), které je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů potřebných pro realizaci životního stylu (výroby potravin a používaných materiálů) a k zneškodnění všech odpadů, které jsou při tom produkovány. Koncept upozorňuje, že lidé žijící v různých koutech Země vytváří rozdílné ekologické stopy.

Složitý koncept ekologické stopy vysvětluje metafora W. Reedse: "Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Koncept ekologické stopy (opět) souvisí s etickými aspekty a je založen na předpokladu ekologické spravedlnosti jako reálně dosažitelného cíle, což je velmi odvážné.

Obezita bývá označována za pandemii 21. století. Prevalence obezity, tedy patologicky nadměrné kumulace tuku, v současné době dosáhla již pandemických rozměrů. Prakticky není v industrializovaném světě populace, která by tento trend nezaznamenala.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Obezita je významným rizikovým faktorem rozvoje diabetu, kardiovaskulárních a nádorových onemocnění, tedy je přímo zodpovědná za exces mortality a snižování očekávaného dožití v plném zdraví. Dokonce existují predikce, že pokud se trend prevalence nepodaří zvrátit, zejména bude-li dále narůstat incidence obezity již v dětském věku, bude ohrožen dosud stabilní sekulární trend v prodlužování očekávané doby dožití.

Současná pandemie obezity není způsobena genetickými faktory. Naše genetická výbava se za poslední století nezměnila. To, co se změnilo, jsou faktory prostředí.

Dítě z obezity skutečně samo nevyroste a evidence je v tomto směru neúprosná. To ale neznamená, že intervencí prostředí a životosprávy nejsme schopni tuto danost zvrátit. Zejména sdílení rizik v rodinách či komunitách je známá věc, hovoří se o takzvané sociální přenositelnosti, paratransmisibilitě.

V zásadě se jedná o kombinaci behaviorální podpory, dietní intervence, fyzické aktivity a systematického zvyšování zdravotní gramotnosti. Ve skutečnosti by zřejmě většina úsilí dobře hospodařícího státu měla směřovat tímto směrem, protože nákladová efektivita je nejvyšší.

Obecně bychom měli pracovat na systematickém zvyšování zdravotní gramotnosti, zlepšení dostupnosti zdravé stravy a fyzické aktivity a cílené intervence u vulnerabilních populací - například těch žijících v sociálně znevýhodněných lokalitách, těch s nižšími rodinnými příjmy nebo pracujících v nočních provozech.

Výživa by tedy měla být systematicky součástí školní výuky. Děti se učí nejen systematickým vzděláváním, ale také systematickým pěstováním návyků. Stravování a fyzická aktivita nejsou výjimkou.

Školní stravování by nemělo plnit jen úlohu zajistit nutričně vyvážené stravování, ale mělo by také plnit roli edukační. Pokud to přeženu - pokud budeme Mařence a Jeníčkovi ke každému jídlu dávat zeleninu, dříve či později si to osvojí.

Pomohu si příkladem. Stážoval jsem v africké Ghaně ve velké nemocnici. Bylo velmi obtížné přimět pacienty, aby užívali antihypertenziva. Je třeba systematicky budovat zdravotní gramotnost, abychom dali lidem kompetence činit informovaná rozhodnutí.

Vysvětlujeme lidem, že příprava jídla z primárních surovin není luxus, ale měla by být standardem. Že bychom měli dovednost vařit předávat potomkům. Že rodina by měla jíst co nejvíce společně.

Prevence obezity jeví nejvyšší nákladovou efektivitu. Nutno podotknout, že existují na úrovni pojišťoven a individuálních zaměstnavatelů programy cílící na podporu zdraví. Ale jejich implementace je nesystémová a obvykle dopadá na segmenty populace, které jsou méně rizikové.

S ohledem na očekávané náklady na budoucí léčbu komplikací obezity by měl stát přijít s komplexním populačním preventivním programem, který by zahrnoval výzkum, ekonomické analýzy, vzdělávání odborné veřejnosti - s cílem mitigovat rizikové faktory prostředí.

Máme přitom globální zkušenost s prostředky na omezení dostupnosti tabákových výrobků, které vcelku dobře fungují - tak ji využijme. Účast laické veřejnosti s žitou zkušeností v rámci vědeckých a implementačních týmů je nedocenitelná.

Lze si například představit vznik skórovacího systému rizika, který by se mohl používat v ambulancích dětských a praktických lékařů. V rámci pravidelných prohlídek by bylo možné stratifikovat riziko rozvoje obezity, resp. metabolických komplikací u lidí, kteří už s obezitou žijí.

Pracovní lékaři by mohli u rizikových povolání, například lidí pracujících na noční směny, indikovat fyzickou aktivitu jako podmínku další pracovní schopnosti. Klíčovou roli zřejmě budou muset sehrát pojišťovny, protože jsou finančně motivovány mít zdravé pojištěnce.

Debaty o personalizovaných přístupech, digitálních nástrojích a self-trackingu ale nevyhnutelně otevírají i otázku odpovědnosti. Individuální odpovědnost dává smysl jen tehdy, pokud má člověk dostatek informací a prostředků na zdravý životní styl.

Vedle populačních strategií a systémových zásahů nabývá na významu i výzkum biologických mechanismů, které ovlivňují vznik a průběh obezity. A právě střevní mikrobiom se z tohoto hlediska jeví jako velmi atraktivní.

Les a přírodní prostředí tvoří od nepaměti přirozený prostor pro existenci lidí a zvířat. Již v minulosti byl pro lidstvo místem, kde nacházeli hlavní zdroje obživy a přírodní materiál. Postupem doby byla tato produkční funkce lesa stále více nahrazována funkcí mimo produkční.

Kontakt s přírodou potřebuje člověk v každém věku. Čím více je člověk obklopen technickými a elektronickými zařízeními, tím důležitějším se pro něj stává intenzivní pobyt v přírodě. Les svou pestrostí a rozmanitostí je balzámem na duši člověka dnešní uspěchané doby.

Vědecké studie ukazují, že ze všech pozitivních dopadů kontaktu s přírodou na naše zdraví je právě dopad na psychické zdraví možná nejpodstatnější. Děti, které tráví více času venku, jsou fyzicky aktivnější a méně u nich hrozí nadváha či obezita.

Malé děti, které si hrají v přírodním prostředí, rychleji rozvíjejí hrubou motoriku. I dospělí žijící v blízkosti zeleně jsou méně často a kratší dobu nemocní a dožívají se vyššího věku.

Blízkost přírody, ale i pouhý výhled na zeleň pomáhají snížit stres, úzkosti či deprese. Pobyt, hra a odpočinek v přírodě snižují únavu z myšlení, obnovují pozornost a posilují schopnost soustředění. Kontakt se zelení zvyšuje naši sebeúctu, spokojenost a zlepšuje naši náladu.

Lesní pedagogika (dále jen LP) je nedílnou součástí environmentálního vzdělávání, které má za cíl zvýšit ve společnosti povědomí o lesním hospodářství a trvale udržitelném hospodaření. V ideálním případě se jedná o výuku přímo v terénu, v prostředí lesa.

Les jako učitel umožňuje nahlédnout do jeho krás a využít jeho různorodosti k objevování, zkoumání, aktivnímu učení a prožitku. Aktivity lesní pedagogiky nabízejí možnost vychutnat si nejen čerstvý vzduch v přírodě, ale zažít radost ze společného učení a hraní v přírodním prostředí.

V lesním a přírodním prostředí mohou děti daleko lépe poznávat přírodní živly, pozorovat změnu ročních období, objevovat přírodní materiály. Přírodní prostor není přeplněn dráždivými prvky, médii, hračkami a výdobytky dnešní doby.

Kromě posilování psychické odolnosti je pobyt v přírodě přínosem po fyzické stránce a stránce tělesného zdraví. Děti prostřednictvím svých vlastních prožitků posilují sebedůvěru a své kompetence. Mimo to pobyt venku zvyšuje schopnost koncentrace, je možné prožívat ticho a vytváří se úcta přírodě jako živému organismu.

Lesníci ve svém programu nabízejí zprostředkování vědomostí na „živém“ příkladě, znázorňují přirozené souvislosti, v prostředí, ve kterém si mohou vědomosti přímo vyzkoušet, dotknout se, ověřit v praxi. Lesní pedagogika neposkytuje jen informace o lese. Rozvíjí i emoční stránku člověka a tím i jeho osobnost.

Díky poznání a osobnímu prožitku získávají děti i ostatní účastníci vzdělávacího programu hlubší vztah a respekt k lesu i k samotné práci lesníků. Ekologická nebo také environmentální výchova je v současné době zařazena v Rámcovém vzdělávacím programu.

Kladný vztah k okolní přírodě a životnímu prostředí se ovšem děti nenaučí během několika hodin výuky ve škole. Děti byly vybízeny k láskyplnému chování ke zvířatům a ochraně lesů. Proto je ekologická výchova pojímána jako výchova k péči o životní prostředí, přičemž do životního je zahrnována složka přírodní, kulturní i sociální a jejich vzájemné působení.

Díky tomu, že environmentalistika zasahuje do několika oborů, řadí se ve školských osnovách do takzvaných průřezových témat, která procházejí napříč vzdělávacími oblastmi a umožňují propojení vyučovacích předmětů. Tím přispívají ke kompletnosti vzdělání.

Při výuce environmentální výchovy učitelé využívají metody a postupy založené na prožitcích a zkušenostech žáků (skupinové řešení problémů, diskuze, simulace, hraní rolí, projekty). Měla by žákům nastínit zdravý způsob života - od správného životního stylu po otázky vztahu k životnímu prostředí (ochrana přírody).

Ve výuce by měla bát zahrnuta spolupráce s organizacemi, které působí v místě školy či v regionu (Lesy ČR, ekologická centra, Klub českých turistů apod.). Jedním z vyučovacích předmětů, které environmentální výchova doplňuje, je tělesná výchova.

Pohybové aktivity patří ke zdravému životnímu stylu, navíc příroda je ideálním místem pro sport a pohyb. Proto je v rámci výukových programů a programů kladen velký důraz i na zapojení pohybových aktivit.

Nejpřirozenější cestou, jak si osvojit zdravý životní styl a přístup k životnímu prostředí, je výchova v rodině. Rodina je prostředím, ze kterého dítě přejímá modely chování a jednání, ideály a hodnoty svých rodičů.

Pokud půjdete svým dětem odmalička příkladem - budete svědomitě třídit odpad, šetřit vodu, na výletech v přírodě dávat důkladný pozor na to, abyste všechny papírky a sáčky uklidili zpátky do batohu, děti převezmou vaše pravidla. Děti se ve školce a škole dozvědí mnoho informací a detailů, ale mnohdy jim chybí čas na pochopení vzájemných souvislostí.

Dětská obezita je významným rizikovým faktorem pro rozvoj řady chronických onemocnění, kterým lze často předcházet. Navzdory tomu preventivní opatření v mnoha zemích selhávají. Za příčiny rostoucího výskytu nadváhy a obezity lze považovat vlivy rodinného prostředí, podmínky ve školách a socioekonomické faktory.

Při určování faktorů souvisejících s dětskou nadváhou a obezitou jsme analyzovali skupinu čítající 7 790 českých dětí, sledovali jsme socioekonomické údaje i faktory svázané s chováním a školou. Námi provedená analýza naznačuje, že se vyšší pravděpodobnost výskytu nadváhy a obezity u dětí pojí s malou fyzickou aktivitou, nezaměstnaností otce a pocitem nedostatečnosti ve škole.

tags: #obezita #environmentalni #vychova #souvislosti

Oblíbené příspěvky:

• Citace dopravní vyhlášky: Ohrožení
• Vše o biologicky rozložitelných odpadkových pytlích
• Vítkovice: Janova Hora a Huculská Škola
• Proces recyklace nápojových plechovek
• Zjistěte, co je prime znečištění