Obnovitelné zdroje energie: Příklady z Asie a pohled na Rusko

Energetické vztahy Kazachstánu a Ruské federace jsou charakterizovány jak kooperací, tak konfliktem a jsou utvářeny ekonomickými vazbami a geografickou lokací. I. Kazachstán a Rusko mají vzhledem ke geografické blízkosti a ekonomické provázanosti velmi specifické vztahy. Od osamostatnění Kazachstánu roku 1991 se Ruská federace snaží nově vzniklou republiku připoutat především ekonomicky, když využívá závislosti Kazachstánu na ruském produktovodním a transportním systému. Kazachstán se oproti tomu snaží více osamostatnit a hledá strategické partnery a alternativní možnosti exportu ropy a plynu bez angažování Ruska. Tento text se snaží nastínit energetickou stránku jejich vzájemných vazeb.

Historie vzájemných vztahů

II. Vzájemné vztahy těchto dvou zemí se začaly jasněji formovat v 18. století. Právě 18. století s sebou přineslo nově časté nájezdy ze strany carského Ruska a postupně došlo k začlenění dnešního Kazachstánu do Ruské říše, později Sovětského svazu. Do té doby byla kazašská historie poznamenána hnutími, konflikty a aliancemi turkických a mongolských kmenů. V 80. letech 20. století, stejně jako v dalších zemích Sovětského svazu, se i v Kazachstánu začala ozývat protestní hnutí. V srpnu 1991 došlo k pokusu o převrat a v záři téhož roku byla Komunistická strana Kazachstánu rozpuštěna. V prosinci 1991 pak vznikla nezávislá Republika Kazachstán.

Tato nová země, stejně jako další státy bývalého SSSR, sice byla v zápětí uznána mezinárodním společenstvím a měla určitou výhodu v tom, že nebyla poznamenána etnickými nepokoji (například na rozdíl od Ázerbajdžánu), také se ovšem musela projít určitou transformací a naléhavě potřebovala vzkřísit ekonomiku. Po většinu devadesátých letech bylo nepředvídatelným faktorem ve vzájemných vztazích spíše Rusko. Putin si po svém nástupu uvědomil, že Kazachstán navázal styky už s novými bezpečnostními partnery a ruskou politiku vůči svému sousedu změnil a podařilo se mu vytvořit velmi silné politické i ekonomické vazby. Význam samotné energetické politiky ve světě začal rapidně stoupat v 70. letech. V roce 1973 vypukla ropná krize, když OPEC vyhlásila embargo na vývoz jako protest proti podpoře Izraele v arabsko-izraelských válkách. Tyto ropné šoky poukázaly na potenciální nebezpečí a vyvolaly vlnu zájmu o energetickou bezpečnost.

Energetická politika Ruska

III. Ruskému ropnému průmyslu od rozpadu Sovětského svazu dominovaly soukromé ropné společnosti, těm se během 90. let povedlo jej pozvednout a udržet na rozumné úrovni. V posledních letech je však v Rusku patrná snaha o znovu-zestátnění tohoto průmyslu. Důkazem může být proces s vedením Yukosu v roce 2003. Ruské společnosti jsou často zástupcem vlády, co se týče zahraničních energetických vztahů, ne vždy se však zájmy těchto stran shodují. Vláda se tak snaží znovu získat kontrolu nad ropným průmyslem a tím i nad zahraniční politikou.

Produkce zemního plynu se v mnohém liší od ropné, především co se evropského regionu týče. Prvním faktem je, že pro transport zemního plynu je zapotřebí systému plynovodů. Druhým bodem je, že Evropa je v tomto ohledu na Rusku mnohem více závislá než v případě ropy. A nakonec, poptávka po zemním plynu se v Evropě bude zvedat výrazněji než po ropě. Produkce zemního plynu hraje tedy pro Rusko „strategičtější roli“ než produkce ropy. Postsovětské Rusko se dnes mnohem více zaměřuje na soft power a její využívání v pronikání do okolních států.

Čtěte také: Význam obnovitelné energie

Po rozpadu Sovětského svazu se Ruská federace ocitla v ekonomické krizi. Hnacím motorem, který jí z ní pomohl, byly právě okolnosti spojené s ropným průmyslem, tedy zvyšování cen ropy v letech 1998-2000 (Hill 2004: 10) Od té doby se stal energetický sektor významnou složkou domácí i zahraniční politiky Ruska. Firmy jako Gazprom nebo LUKoil zastupují zemi ve východní Evropě, na Středním východě, v USA nebo Střední Asii. Logickým vyústěním tohoto přístupu je Energetická strategie Ruska pro období do roku 2020. Tento dokument zdůrazňuje především první fázi daného období, do let 2009/10, kdy by měla být ukončena reforma energetického sektoru. Druhá fáze se pak vyznačuje formováním nového palivového a energetického komplexu.

Co se týče zahraniční politiky, roli hraje část věnující se externí energetické politice. Hlavním cílem je opustit nadobro roli dodavatele nerostných surovin s stát se plnohodnotným členem světového energetického trhu. Právě posílení pozic na trhu zemního plynu a ropy je jedním z nejzákladnějších současných strategických cílů Ruska. Prvním krokem k tomuto cíli může být analýza možností exportu, vnitřní stabilita a zajištění vlastní energetické bezpečnosti země. Vytvoření energetické infrastruktury v regionech Evropy a Asie, poskytovat nediskriminační tranzit, ale zároveň nepoškodit vlastní zájmy.

Rusko také plánuje podporovat účast svých akciových společností na mezinárodních projektech transportu zemního plynu nebo ropy v západním i východním směru. Jedním z největších trhů v příštích dvaceti letech bude oblast střední a západní Evropy, důležitým zdrojem kapitálu potom budou Spojené státy americké, které se i mohou stát dlouhodobým ropným trhem. Za hlavní partnery v ekonomické spolupráci definuje strategie asijské státy Čínu, Koreu, Japonsko, Indii, potenciální trhy pro zemní plyn, ropu, atomové technologie a nukleární produkci. Trhy Blízkého východu, Jižní Ameriky a Afriky mohou být také předmětem zájmu ruských energetických společností.

Energetická strategie Ruska do roku 2020 ve své podstatě představuje plán jak efektivně využívat geopolitického postavení státu. Kromě vnitřní reformy nastiňuje plán a pevné body, kterých je třeba se držet při utváření zahraničních vazeb, pronikání na mezinárodní energetické trhy a zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Příkladem toho mohou být vazby na Střední Asii. Všechny hlavní plynovody ze Střední Asie vedou skrze ruské území. Jeho vlastní produkce zemního plynu se exportuje plynovody do externích destinací a domácí spotřebu, která je velice vysoká a má stále stoupavou tendenci, kryje zemní plyn dovážený ze zemí SNS, jehož cenu může RF právě díky svému strategickému postavení ovlivňovat.

Energetická situace v Kazachstánu

IV. Kazachstán je v Kaspickém regionu zemí s největšími zásobami ropy. Jeho produkce dosahuje poloviny celé produkce regionu jako takového a ropný průmysl pokrývá zhruba 30% HDP a více než polovinu příjmů z exportu. Geografická poloha Kazachstánu má své výhody i stinné stránky. Výhody pramení právě z bohatých nalezišť ropy a zemního plynu a značném podílu na zásobách surovin v Kaspickém moři. Nevýhody s sebou pak přináší podmínky transportu ropy a především zemního plynu. Ze Střední Asie je to relativně „daleko“ do cílových destinací v Evropě nebo Asii. Navíc region sám o sobě není stabilní, což nahrává politizaci transportní politiky a zárověň odrazuje investory. I v kazašském energetickém sektoru jsou patrné v posledních letech změny přístupu k zahraničním investorům.

Čtěte také: České startupy a energie

Zatím co po rozpadu Sovětského svazu hledala vláda Kazachstánu možnosti oživení průmyslu a otevřela možnosti investic na svých nalezištích v Kaspiku, dnes, podobně jako ruská vláda, směřuje spíše ke zvýšení státní kontroly nad svými surovinovými zdroji. Jako příklad tohoto trendu může posloužit její postup vůči americké společnosti Chevron nebo italské Eni. V roce 2007 došlo k oficiálnímu potvrzení předešlých náznaků o snaze vlády získat větší pravomoci, co se rozvoje domácí energetiky a nalezišť týče. Změny měly nastat i v investičních strukturách. Dosud používané PSA mohly přejít na systém koncesí, který by umožnil vládě ještě jednodušeji rušit stávající kontrakty. Tuto reformu se však vláda nakonec rozhodla nerealizovat.

V současné době vyváží Kazachstán ropu k Černému moři přes Rusko, do Perského zálivu skrze tzv. swap agreement s Íránem, k severnímu ropovodu a železnici opět skrze Rusko a také na východ do Číny. Jen v roce 2007 vyvezl Kazachstán okolo 1,2 milionů barelů denně.

• Ropovod Kazachstán - Čína - vede z kazašského Atasu do Alashankou v Číně. Je jen logickým projevem zvyšující se energetické spotřeby Číny a jejího hledání nových zdrojů.
• Ropovod Atyrau - Samara - je důležitou spojnicí s ruským distribučním systémem.

V posledních letech se však Kazachstán snaží získat více nezávislosti na Rusku, proto hledá alternativy. Stejně jako u Ruska i v tomto případě má zemní plyn odlišné postavení od ropného průmyslu. V současné době země spotřebuje zhruba stejné množství zemního plynu jako vyprodukuje, ovšem s vývojem nalezišť bude produkce v příštích letech pravděpodobně stoupat a s ní i potřeba rozšíření exportu.

• CAC systém plynovodů - v roce 2007 byla uzavřena dohoda mezi zúčastněnými zeměmi o rozšíření kapacity tohoto plynovodu, přičemž každá země odpovídá za svůj úsek. Součástí této dohody byl i slib Ruska, že zvýší nákupní cenu plynu ze Střední Asie, ovšem její přesná hodnota zatím zůstává neznáma.
• Plynovod Turkmenistán - Kazachstán - Čína - stavba tohoto plynovodu byla dohodnuta roku 2007. Plynovod do Číny realizuje i Rusko.

Kazachstán se tedy snaží, stejně jako Rusko, využívat maximálně svého geopolitického postavení a rozšiřovat možnosti exportu všemi směry. Velikým nedostatkem je právě vzdálenost tohoto producenta a importujících států a značná závislost na ruských transportních systémech.

Právní status Kaspického moře

V. Po rozpadu Sovětského svazu propukl o Kaspický region, jehož jsou obě země součástí, značný zájem. Mluvilo se o něm jako o druhém Perském zálivu a do zemí regionu se tlačili zahraniční investoři. Postupně, ve druhé polovině 90. let zájem opadl a nadšené odhady se umírnily. Nejen, že se nepotvrdilo tolik nalezišť, jak se předpokládalo, roli hrála i jejich špatná dostupnost nebo nestabilita regionu. Hlavním problémem legálního statutu je přechod z bilaterální dohody na multilaterální, po rozpadu Sovětského svazu. Jednotlivým státům jde především o naleziště nerostných surovin a snaží se zvýšit svůj podíl na tomto území co nejvíce.

Čtěte také: Více o sluneční energii

První možností je spravovat oblast společně jako konsorcium, to by bylo možné v případě, že by byl Kaspik uznán za jezero. Tuto volbu prosazuje Írán, který se staví proti jakémukoliv dělení oblasti na sektory. Druhým bodem, v případě, že Kaspik bude uznán za moře, je rozdělit území na svrchované sektory, podle délky pobřežní linie. Tuto možnost prosazuje především Kazachstán a Ázerbajdžán. Rusko bylo původně také proti sektorům, nicméně jeho pozice se v posledních letech mírní a je ochotné přistoupit na kompromisy. Počátky této změny můžeme zaznamenat už v 90. Právě v důsledku nedostatku legálního rámce totiž vznikají v tomto regionu konflikty, související s nároky na naleziště.

Do sporu se dostal Kazachstán s Ruskem v roce 1997, když začal LUKoil provádět průzkum v severní části Kaspického moře. Situaci vyřešila dohoda o spolupráci mezi ruskou stranou LUKoil a kazašským Kazakhoil. V květnu 2002 byl potom podepsán dodatkový protokol pokrývající spolupráci na třech zbývajících sporných nalezištích zemního plynu. Jak již bylo zmíněno dříve, od rozpadu Sovětského svazu je Kazachstán do značné míry závislý nejen na ruské ekonomice, ale i na ruských plynovodech, proto se po celou dobu své samostatnosti snaží o realizaci alternativních cest.

Kromě politických jednání volí i cestu rozvoje vlastních nalezišť a lákat do země investory. Kazachstán totiž ruské tranzitní cesty nevyužívá jen v případě exportu do zahraničí, nýbrž také v případě transportu zemního plynu ze západní části země, tedy z nalezišť, na východ do průmyslových center. Nejen že Rusko zneužívalo svého monopolu plynovodů k tomu, aby získalo plyn ze západního Kazachstánu za zlomek světové ceny, ale využívalo i monopolu v lodní dopravě a nutilo jej platit mnohem vyšší ceny za plyn vyvážený z Ruska do východního Kazachstánu.

Během prvního desetiletí samostatnosti nebyl Kazachstán z ekonomických důvodů schopen postavit interní plynovod, který by nahradil využívání ruských cest, nicméně v roce 2002 začala práce na plynovodu, který by se spojoval naleziště na západě a CPC plynovod. Byť se zdá, že je Kazachstán plně v područí Ruska, není jeho situace vůbec beznadějná. Samozřejmě, že není jednoduché vymanit se z ekonomické a de facto geografické závislosti, nicméně kazašské vedení již v 90. letech prokázalo, že si umí najít jiná strategická partnerství a zmírnit dopad ruských kroků na svou politiku.

Závěr

VI. Energetické vztahy Ruska a Kazachstánu jsou poznamenány spory, především, co se týče ruského zneužívání svých monopolů a geopolitického postavení, nicméně tyto konflikty byly zatím vždy řešeny mírnou cestou a ani v budoucnu nehrozí jejich eskalace do ozbrojené fáze. Ani jedna strana by takovým způsobem řešení nic nezískala, navíc, v poslední době se projevují náznaky toho, že Rusko od své „diskriminační“ politiky odstupuje.

tags: #obnovitelné #zdroje #energie #příklady #Asie #Rusko

Oblíbené příspěvky:

• Závazná stanoviska v judikatuře
• Ekologické skvosty Česka
• Hashtagy pro přírodu
• Kreativní omalovánky pro děti
• Co je Ekologická Etka Sládek?