Obraz, svislý, příroda a jejich definice v umění a fotografii

V posledních letech zaznamenáváme zvláštní vzestup zájmu o staré fotografické techniky. Sledujeme-li ovšem možnosti digitální fotografie jako individuální umělecké tvorby, všimneme si, že jednotně vytvořené počítačové programy pro úpravu snímků a podobnost digitálního tisku i u snímků zcela rozdílného typu vedou k určité konformitě výsledků.

Fotografie jsou sice dokonalé, ale všechny dost podobné. Konečná fotografie pak může mít mnoho různých podob. Každý obraz je svébytným originálem. Právě ona rozmanitost práce, zcela individuální charakter výsledků a skutečnost, že dostáváme vždy originál, zřejmě umožní klasické fotografii udržet se i nadále, nyní již ale jako technika umělecká.

Ohlédneme-li se za hranice, zjistíme, že stále větší oblibu získávají takzvané alternativní fotografické techniky. V USA pozorujeme vzestup zájmu již od 80. let 20. století, v posledních několika letech se však ještě zvýšil. Staré fotografie mají své kouzlo. Na každé fotografii je velký podíl vlastní tvůrčí práce. Každý obraz je jiný - provedený jiným procesem, na různém papíře, s jinou tonalitou.

Z historie fotografie víme, že tzv. ušlechtilé tisky se udržely velmi dlouho. Zdá se že proto, že jejich větší „tvárnost“ jim přinášela větší radost a uspokojení z výsledku. Zájemci o individuálně zaměřenou tvorbu nacházejí v historických fotografických procesech ještě větší možnosti než v klasické fotografii- zde si mohou volit nejen techniku (slaný proces, kyanotypii, platinotypii, olejotisk atd.), ale i způsoby provedení (zcitlivovací roztok, druh papíru, způsob zpracování atd.).

K použití v dnešních podmínkách se využívají nejvíce historické fotografické procesy kopírování negativu. Staré fotografické techniky kopírují všechny kontaktně - potřebujeme tedy negativ stejně velký, jako bude fotografie. Digitální technika dnes umožňuje vytvořit negativ bez temné komory. Mnozí autoři soudí, že právě tato skutečnost přispěla k tak velkému vzrůstu zájmu o historické techniky v posledních několika letech.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Historické fotografické techniky jinak klasickou temnou komoru nevyžadují. Celé toto tvůrčí pole se otevírá i zájemcům z nefotografické oblasti - stačí vytisknout negativ na průhlednou fólii, opatřit vhodný papír zvoleným citlivým roztokem, kontaktně zkopírovat, a pak při slabém umělém světle zpracovat. Jisté je, že obrázky jsou zajímavé a pěkné, ať jsou provedeny jakoukoli z těchto technik, třeba nejlevnější kyanotypií. Zřejmě zde hraje roli velký podíl ruční práce, vzbuzující nádech určité “uměleckosti“.

Typy historických kopírovacích procesů

Procesy založené na citlivosti solí stříbra ke světlu

Citlivou látkou je chlorid stříbrný a výsledný obraz je tvořen částicemi stříbra. Slaný proces použil jako první Talbot v roce 1834. Slané papíry se používaly nejvíce v letech 1840 až 1850 (souběžně s daguerrotypiemi). Pro svou jednoduchost, snadnost a zejména názornost je slaný proces velmi vhodný pro aplikaci v dnešních podmínkách.

Albuminový proces

Obraz je tvořen jemnými částicemi stříbra, nikoli ale přímo ve hmotě papíru, ale ve vrstvě pojiva z vaječného bílku nanesené na povrchu papíru. To umožňuje sytější čerň, vyšší brilanci a kontrast. Albuminový proces se používal nejvíce v letech 1855 až 1895 - většina fotografií dochovaných z těchto let je na albuminových papírech.

Kolódiové papíry

Kolódium je tetranitrát celulózy rozpuštěný v roztoku alkoholu a éteru. Kolódiové papíry byly velmi oblíbené a používaly od r. 1865 až do 20.let minulého století. Většina ateliérových portrétů z té doby je provedena právě na kolódiových papírech.

Želatinové papíry

Jako pojiva je ale místo kolódia použita želatina. Používaly se od r.1884 do 20. let minulého století souběžně s papíry kolódiovými, jimž ale nemohly konkurovat svou vyšší cenou.

Čtěte také: Tipy pro obrazy přírody

Procesy založené na citlivosti solí železa ke světlu

Používají se železité soli organických kyselin, které se světlem (UV složkou v něm obsaženou) redukují na železnaté. U kyanotypie se k vytvoření obrazu používá místo soli ušlechtilého kovu hexakyanoželezitan draselný, který tvoří s železnatou solí (vzniklou působením světla ze soli železité) modré barvivo.

Kyanotypie

Obraz vzniká přímo při expozici, je to tedy proces přímo kopírující. Používal se od 1842. Kyanotypie je proces relativně velmi jednoduchý, rychlý a levný. Mnoho lidí, kteří se pouštějí do historických fotografických technik dnes, proto zkouší jako jeden z prvních procesů právě kyanotypii.

Kallitypie

Obraz je tvořen kovovým stříbrem. Při expozici vzniká obraz jen velmi slabý, zesílí se následným vyvoláním v roztoku boraxu nebo vinnanu sodno-draselného. Jedná se tedy o proces vyvolávací . Uvedena do praxe r. 1844.

Platinotypie

Obraz je tvořen částicemi kovové platiny zakotvené přímo ve hmotě papíru (od 1873). Platinotypie je proces velmi oblíbený v USA, a to i navzdory tomu, že je relativně docela nákladný. Zřejmě zde hraje svou roli tamnější tradice.

Sepiový tisk Van Dyke (Van Dyke Brownprint)

Obraz je tvořen kovovým stříbrem červenohnědé barvy bez pojiva přímo v papíru. Používá se od r. 1889. Sepiový tisk Van Dyke je další, relativně jednoduchý a rychlý proces.

Čtěte také: Recenze KINOMAP aplikace pro rotopedy

Modernistické obrazy jako doplněk interiéru

Modernismus neboli moderní umění je umělecký experiment, který zdůrazňuje význam umění v životě. Modernistické obrazy jsou výsledkem nekonvenčních tvůrčích postupů a používání neobvyklých materiálů. Originální umělecká díla jsou jedinečnými nástěnnými dekoracemi, které se hodí téměř do každého interiéru!

Modernistické obrazy vnesou do interiéru jedinečnou atmosféru a jistě si jich všimnete. Moderní malba je výjimečná tím, že může mít různé formy. U nás můžete objednat modernistické obrazy zobrazující abstraktní motivy, ale také krásné krajiny, rostliny nebo zvířata. V naší kolekci snadno najdete modernistické obrazy do obývacího pokoje, jídelny nebo jiných částí domu.

Jejich nespornou výhodou je, že jsou k dispozici v různých velikostech. To vám dává jistotu, že objednané modernistické obrazy budou ideálně padnout do každého interiéru. Obraz vnáší do prostoru pocit klidu a harmonie.

František Kupka a jeho role v moderním umění

Vůbec největší výstava Františka Kupky se uskutečnila u příležitosti jeho pětasedmdesátin v listopadu 1946 v pražském Mánesu. Na přípravách výstavy se Kupka aktivně podílel a pro katalog sepsal vlastní životopis, kde o sobě hovoří ve třetí osobě. Odvezl všechna svá díla do Beaugency, a nemoha se již věnovati národnímu odboji, žije v očekávání smrti - přirozené nebo násilné, padne-li do drápů Němců.

V přednášce, kterou vysílal Český rozhlas, načrtl svou cestu k abstrakci: „Již asi před 40 lety se mi zdálo, že umění poesie je živel čistě psychologických záležitostí, živel, jímž umělci odívali zjevy přírody a který by malířskými prostředky mohl být vyjádřen i bez používání tvarů přírody. Tak došlo k mým pokusům v letech 1910-11, až jsem v roce 1912 vystavil Fugu dvojbarevnou a Chromatiku teplou, které vzbouřily celou obec malířů pařížských.

Ačkoliv pořadatelem výstavy byl SVU Mánes, jednalo se o veskrze oficiální, státní akci, konanou s podporou nejvyšších míst. Hovořilo se dokonce o tom, že v Praze vznikne malířovo muzeum. Byl to patrně právě příslib vybudování vlastního muzea, který Kupku přiměl k prodeji.

Ohlasy na výstavu byly rozporuplné. Kupka byl všeobecně veleben jako průkopník abstrakce a jeden z „nejvýznamnějších zástupců moderní malby“, jeho dílo však zůstávalo většině recenzentů cizí. Kupkovu tehdejší pozici v evropském kontextu nejvýstižněji a s velkou mírou pochopení shrnul sochař a architekt Max Bill ve švýcarském časopise Werke v září 1946: „Mezi umělci, kteří učinili první kroky k osvobození malířství od nápodoby přírody, je zmiňována řada známých jmen.

Ve Spojených státech byla situace o trochu jiná. Kupka nechyběl ani na první z velkých skupinových výstav historizujících vývoj moderního umění, kterou v roce 1936 pro newyorské Museum of Modern Art připravil jeho ředitel Alfred H. Barr. Barr o Kupkovi nicméně píše s velkým uznáním: „Na Podzimním salonu 1913 vystavil Fugu v červené a modré, která byla arabeskou kruhových a eliptických linií vymezujících červená a modrá pole.

V roce 1946 vzniklo v Paříži nové sdružení abstraktních malířů Le Salon de Réalités Nouvelles, volně navazující na činnost Abstraction-Création z 30. let. V případě Kupky, který se účastnil hned prvního salonu v létě 1946, si nákupní komise, v jejímž čele byl ředitel Musée National d’Art Moderne Jean Cassou, vybrala rozměrné plátno Okolo bodu (1920-30). Poválečný nárůst zájmu o abstraktní umění Kupkovi otevřel dveře do komerčních galerií.

Začátkem roku 1951 podepsal smlouvu s renomovaným pařížským galeristou Louisem Carré, s nímž jej seznámil jeho soused, Duchampův starší bratr Jacques Villon. Carré Kupkovi uspořádal samostatnou výstavu v New Yorku. Další nákupy MoMA následovaly v roce 1956, kdy muzeum přímo od umělce zakoupilo obrazy Oválné zrcadlo (1909), První krok (1909), Podobizna hudebníka Follota (1910-11) a Paní Kupková mezi vertikálami (1910-11).

František Kupka zemřel v červnu 1957 v nedožitých šestaosmdesáti letech. Až když bylo vše vyřízeno, dostala vdova urnu s popelem. Meda Mládková: „Šla jsem tam tajně a položila na rakev velkou kytici červených a bílých karafiátů převázaných modrou stužkou. K ní jsem přišpendlila stuhu a na ni nechala napsat: Meda a Jan od těch z Československa, kteří se nemohou přijet rozloučit s tímto velkým Čechem.“

Nejviditelnějším výsledkem ročního pobytu Lillian Lonngren v Evropě nakonec byl jen třístránkový článek Kupka: Inovátor abstraktního internacionálního stylu, který vyšel pět měsíců po umělcově smrti v americkém časopisu Art News. Po deseti letech od výstavy v Mánesu šlo o první umělcův profil v domácím tisku, navíc psaný se zájem a sympatiemi k jeho dílu.

tags: #obraz #svislý #příroda #definice

Oblíbené příspěvky:

• Výhody třídění odpadu
• Recyklace autrověk Kostelec nad Orlicí
• Památky Orlických hor a Podorlicka
• Šampon pro denní mytí
• Přírodní snubní prsteny