Z největší skládky odpadů na světě přichází neuvěřitelně pravdivý příběh známého newyorského umělce a skupiny catadores (mrchožrouti). Film, jehož natáčení trvalo téměř tři roky, sleduje známého umělce Vika Munize na jeho cestě z Brooklynu do rodné Brazílie, konkrétně na největší skládku odpadů na světě Jardim Gramacho, který se nachází na okraji Rio de Janeira. Právě tam vznikly fotografie eklektické skupiny Catadores - samozvaných sběračů recyklovatelných materiálů.
PhDr. Mgr. Zdeňka Čechová patří mezi přední průkopníky počítačového a multimediálního umění v České republice. Její umělecké dílo je v pravdě multimediální. Věnuje se kresbě, malbě, sochařství, designu, scénografii, hudební kompozici, režii světelných a vodních show. S jejím jménem jsou spojeny první počítačové obrazy, multimediální umělecké projekty a první realizace CAD/CAM v České republice.
To moje průkopnictví v oblasti autorské multimediální umělecké tvorby má poměrně hluboké kořeny. Od mládí začíná mými klavírními koncerty, pokračuje v mém studijním zaměření na Univerzitě Karlově, kde jsem studovala neobvyklou kombinaci: výtvarné umění a matematiku. Školila jsem první programátory, vesměs vysokoškoláky, když počítače ještě nebyly součástí výuky na vysokých školách. Moje první počítačové kresby se datují kolem roku 1969.
Jako vědeckovýzkumný pracovník VP VTR ÚBOK jsem, vedle odborných studií, vytvořila kolem 40 chráněných průmyslových vzorů s využitím počítačů v navrhování vzorů na kobercích, tapiserii, textilním panó, nápojovém skle, oděvních modelech,… první realizace toho druhu v tehdejším Československu, ukázky jsou uloženy ve státních sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Jako ojedinělý umělec a expert přes počítače jsem byla vyzvána k autorské tvorbě uměleckých programů pro Zpívající fontánu v Mariánských Lázních. K hudbě jsem měla blízko nejen klavírními koncerty, ale také díky jazz-gymnastice, které jsem se zájmově věnovala. UNIDO - OSN ve Vídni vypsalo mezinárodní soutěž na experta přes průmyslové navrhování s využitím počítačů. Na základě mých prvních průmyslových realizací a celostátních přednášek pro designery, jsem byla vyzvána k účasti a tuto soutěž jsem vyhrála.
Čtěte také: Tipy pro kreslení tužkou
Tvorba uměleckých programů pro Křižíkovu fontánu plynule navázala na Zpívající fontánu v Mariánských Lázních. Umělecké programy pro Křižíkovu fontánu jsem vytvářela kompletně „na klíč“, od výběru hudby, choreografie střiků a světel, až po konečné naprogramování do počítače ovládajícího jednotlivé střiky a světla fontány. Vytvořila jsem celou řadu vodních uměleckých programů z české i světové klasiky. Vodní programy pro japonskou hudební skladatelku Yoshie Ichige.
Vedle uměleckých programů na symfonické básně Bedřicha Smetany MÁ VLAST, mne nejvíce zaujala hudba japonského skladatele Kitaro, krásné kontrasty a procházení vesmírným světem. Vytvořila jsem umělecký program VESMÍR, kde prolétáme vesmírem; tanec hvězd; vzdálené erupce ohlašují příchod slunce na scénu; přibližujeme se k naší modré planetě - moře, erupce a vznik života na zemi.
Japonci byli přímo okouzleni mým programem VESMÍR, který jsem vytvořila pro Křižíkovu fontánu na hudbu japonského skladatele Kitaro a vyslovili přání, abych dlouhodobě působila jako multimediální umělec na Univerzitě umění a designu v japonském Kjótu. Do Japonska jsem jela s velkou pokorou. Špičkové technologie, vybavení na vysoké úrovni.
S názvem mé přednášky: „Potěšení s multimédii“. Název mně zarazil, než jsem pochopila, že pro Japonce je práce na prvním místě a dělají to s radostí. Na štěstí mě umělecká tvorba také těší, tak jsme si rozuměli a nastala krásná spolupráce na mých obrazech a uměleckých projektech. Vytvořila jsem multimediální projekt KONTRASTY ŽIVOTA s vlastní komponovanou hudbou a videofilm KRÁSNÉ MĚSTO KJÓTO. Ve významné galerii Kjóta jsem měla uměleckou výstavu obrazů a prezentaci multimediálních děl.
Po návratu z Japonska jsem najednou postrádala tu perfektní japonskou spolupráci, už mně nebavilo dělat všechno sama „tzv. na klíč“. Adekvátní spolupráci jsem našla ve studentech ČVUT, jsou mojí prodlouženou rukou v řešení technických záležitostí, já vím jak na to, a není důvod k tomu, abych všechno dělala sama. Studenti se rádi něco se mnou naučí a těší je, že se podílejí na profesionálním autorském uměleckém projektu, který je prezentován pro širokou a odbornou veřejnost.
Čtěte také: Inspirace pro podsvícené obrazy: Příroda v hlavní roli
Ve spolupráci se studenty jsem vytvořila celou řadu multimediálních koncertů a videomappingů. Mohu jmenovat například videomapping na Betlémskou kapli, kterým jsme začali jako první na ČVUT v roce 2011. Projekty virtuální Prahy. Multimediální koncert MISSA ECUMENICA ve Smetanově síni Obecního domu v Praze k 5. Vývoj počítačů a programového vybavení udělal velký boom ve všech oblastech lidských aktivit. To vidíme na každém kroku. Snaha automatizovat lidskou činnost je všech sférách velká. V některých oblastech se lidé dostávají do role „robotů“ sloužících u špičkových technologií. Tvůrčí oblast je v tomto směru počítači nezastupitelná.
Autorský umělecký projekt VYŠEHRADSKÁ ODYSEA -VIDEOMAPPING je oslavou historických počátků české státnosti, státnosti, které jsou spojeny s letošními významnými výročími: 950. let Vyšehradské baziliky sv. Petra a Pavla a připomínkou 1100 let od úmrtí sv. Ludmily, babičky sv. Václava. Náročný umělecký projekt jsem vytvářela dlouhodobě od roku 2019. Do technické spolupráce zapojila své studenty Fakulty informačních technologií ČVUT v Praze. Ti byli mojí prodlouženou rukou při realizaci náročných počítačových efektů.
Audiovizuální umělecká autorská projekce na přední fasádu Vyšehradské baziliky sv. Za zvuku symfonické básně VYŠEHRAD, z cyklu MÁ VLAST Bedřicha Smetany, obrazově ožívají historické osobnosti. Kněžna Libuše věští budoucí slavné město Prahu, slavnostní průvod trubačů a bubeníků ohlašuje příchod krále. Závěrečná část audiovizuální projekce je věnována sv. Ludmile a významnému výročí 1100 let od jejího úmrtí.
Svatou Ludmilu vnímám jako vysoce inteligentní osobnost, která se váže k historickým počátkům české státnosti. Ženu, která pomáhala potřebným a výrazně se podílela na výchově svého vnuka Václava. Smutný je její konec. Tímto způsobem skončila řada osobností i vynálezců, kteří se nějakým způsobem vymykaly z běžného průměru.
Andreas Fogarasi (1977, Vídeň) žije a pracuje ve Vídni. Od mládí mě přitahovalo současné umění. Jako teenager jsem navštěvoval spoustu výstav, chodil jsem do Secese, do Kunsthalle a vůbec snad do všech galerií. Vídeň je dobrým místem nejen pro objevování umění, ale také děl architektů, jako byli Adolf Loos, Joze Plečnik, Hans Hollein nebo Hermann Czech.
Čtěte také: Panorama přírody na plátně
Nejprve jsem začal studovat architekturu na „Angewandte“, Vysoké škole užitého umění. Brzy jsem si však uvědomil, že v rámci oboru architektury není příliš místa pro kritickou praxi, pro pochybnosti, skepsi a rozpory, a tak jsem přešel ke studiu umění na Akademii výtvarných umění. Moje práce je ale samozřejmě silně ovlivněna architektonickými tématy a strategiemi.
Projekt „Nine Buildings, Stripped“ začal výstavou pro vídeňskou Kunsthalle v roce 2019. Pevně svázané ocelovými pásky a zavěšené na stěně tvoří druh abstraktních portrétů míst, z nichž jsou sesbírány. Avšak pokud je to možné, nesbírám jen staré materiály, ale také vzorky nových budov, které se staví místo těch „starých“.
Gumové podlahy a dlaždice v různých barvách a zelené obklady dveří z umělé kůže, opět spoutané do geometrických abstraktních tabulek, které dokumentují materialitu těchto mizejících budov. Tyto nové realizace jsou ještě doplněné pracemi z mé výstavy v galerii Viper (2021). Tam jsem pro změnu použil materiály hotelu InterContinental Praha. Keramickou fasádu tohoto hotelu navrhl výtvarník Zbyněk Sekal, v rámci rekonstrukce byla zcela zničena a následně zrekonstruována. Pro svou práci jsem použil jak staré, původní prvky, tak i některé nové, spojené s onou rekonstrukcí.
Mým hlavním záměrem je vyprávět nejen o kulturních hodnotách daných míst a době jejich vzniku. Jsou spojené i s tematikou hodnoty materiálních zdrojů. Výstavba budov je zodpovědná za přibližně 11 % celosvětových emisí uhlíku, takže roste pochopení pro nutnost opětovného využití nebo jednoduše zachování částí budov na místě. Jako syn přistěhovaleckých rodičů (kteří se narodili na konci 30. let a v roce 1956 uprchli z Maďarska) vidím hodnotu ve všem.
S tím posledním z jmenovaných souvisí například moje dílo o nejvýraznějším příkladu symbolicky a ideologicky motivované demolice v Evropě, o „Palast der Republik“ v Berlíně. Budova, která v sobě nesla velmi důležité vzpomínky, byla v roce 2006 zbourána a nahradila ji rekonstrukce berlínského městského paláce, který dnes známe jako Humboldt-Forum.
Na druhou stranu mnoho materiálů ze 60. a 70. Materiály, se kterými pracuji, nejsou sběratelské předměty ani suvenýry. Nezajímají mě cedule, lampy, kliky nebo sochy, a také ne cihly nebo jiné konstrukční prvky, které mají nějaký objektový charakter, ale výhradně povrchy. Dnes existují fotografické snímky téměř každé postavené stavby na planetě. Ale při pohledu na tyto snímky, v archivech nebo v Google Street View, jen velmi zřídka získáte dobrý pocit z materiálnosti budovy. Není zdokumentována.
Někdy vím o plánované demolici s dostatečným předstihem a mohu se spojit s architekty, majiteli, stavebními firmami. Někdy prostě jdu kolem staveniště a spontánně si něco vezmu s sebou. Také mi často volají přátelé, když vidí, že se nějaká budova bourá. Lidé, které oslovím ohledně získání dílů, jsou většinou vstřícní a podporují mě, od developera až po dělníky na stavbě. Všichni vidí v záchraně dílů hodnotu a někdy je poměrně snadné se k nim dostat.
tags: #obrazy #ze #skladek #odpadu #mexiko #umění