Ochrana lesů a životního prostředí: Metody a přístupy

Bylo by nepatřičné objevovat v tomto časopise význam lesa pro kvalitu životního prostředí jako celku. A je vcelku jedno, máme-li na mysli např. funkce rekreační, zdravotní, ekosystémové, hydrologické, protierozní či mnohé další. O tom všem nepochybují ani současné zákony o hospodaření v lesích a ochraně přírody a krajiny. Dokladem je skutečnost, že lesům přiznávají hodnotu „národního bohatství tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí“ a hodnotu „významného krajinného prvku“.

Les v našem středoevropském prostoru existuje od pradávna. Sám se šířil, sám se obnovoval a vyvíjel. Lesní porosty prošly za poslední staletí velkými změnami a člověk se na těchto změnách podílel převažující měrou. Les počal člověku sloužit. Plocha lesů v průběhu doby silně kolísaly, od základů se měnila jejich struktura, jejich dřevinná skladba a věkové složení. To vše dle požadavků společnosti v příslušném místě a čase.

Pokud nám lesy sloužily především jako zásobárna palivového dříví, pak jsme byli svědky celkového snižování výměr lesních ploch, tam kde to již dál nešlo, tak zavádění intenzivního pěstování nízkých lesů (pařezin). Když bylo potřeba dřevěného uhlí či výrobků z dehtu (například kolomazi), tak výrazně poklesly plochy bukových lesů. Když šlo o dříví konstrukční nebo důlní, tak byly na místě původních lesů masivně zakládány porosty smrkové. Prostředky a metody hospodaření v lesích byly samozřejmě poplatné možnostem a znalostem dané doby.

Při tomto nazírání na les, byla bohužel měřítkem nejčastěji jen otázka velikosti a kvality výtěže a ekonomika provozu. Taková lesnická praxe přivedla lesy do podoby jakou známe dnes. Většina lesů v naší zemi jsou porosty stejnověké, bez jakékoli prostorové struktury. Celé části našeho státu jsou tvořeny lesy s dřevinami, které by se zde za normálních okolností vůbec nevyskytovaly. Při jejich zakládání nebyly respektovány přírodní poměry. Porosty dřeviny rostoucí v podmínkách na které nejsou uvyklé se stávají náchylné na choroby a poškození. Dnes je tak většina našich lesů akutně ohrožena, nebo poškozována hmyzem, větrem, zvěří, suchem, dřevokaznými houbami. V takových porostech se lesnická praxe především snaží tyto pouze jevy omezovat (nejčastěji pojmy - nahodilá těžba, kůrovcové dříví, hniloba, ochrana před poškozením).

Dnešní lesnictví disponuje mnoha trpkými zkušenostmi, o kterých s jistotou víme, že by se již neměly znova opakovat. Ale to je dobrý základ do budoucna! Pěstování lesů na biologických základech s uplatněním přírodě blízkých metod hospodaření je cestou, jak sblížit doposud rozdílné nahlížení všech zájmových skupin na podobu našich lesů. Otázky plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí lesů (tedy funkcí ekologických a enviromentálních) jsou kladeny na jednu roveň. Při uplatňování přírodě blízkých principů hospodaření jdou společně ruku v ruce efektivní lesnické hospodaření a ochrana a tvorba zdravého životního prostředí a biodiverzity.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Přírodě blízká lesnická opatření jsou jednou ze součástí uplatňovaného principu trvale udržitelného hospodaření v lese. Výhodou produkční funkce je její poměrně jednoduchá kvantifikace. U ostatních funkcí tomu tak není. Zcela jistě je sice lze kvantifikovat, ale jedním dechem je třeba říci, že rozhodně ne tak jednoduše a jednoznačně. To ovšem nesmí být na překážku tomu, abychom jim upírali na důležitosti. nedřevní tzv. Tento způsob hospodaření není vynálezem poslední doby. Jeho zásadní slabinou je skutečnost, že najednou a skokově zcela mění charakter prostředí na relativně velkých plochách a přeruší kontinuitu trvání lesního prostředí. Velké objemy dřevní hmoty a velké plochy těžeb jsou pak předurčeny pro využívání těžké techniky.

Tato sebou často přináší škody na lesní půdě (zhutňování půd, poškozování vodního režimu, erozní jevy), škody na stojících částech porostů (mechanické poškození kmenů a kořenových systémů při pojezdech strojů), ale také např. škody na lesní cestní síti. Holosečný hospodářský způsob v kombinaci s umělou obnovou lesa produkuje stejnověké a většinou také druhově ochuzené, nejčastěji jednoetážové lesní porosty. Takovéto porosty mají sníženou schopnost odolávat působení negativních vlivů - větru, hmyzím škůdcům, houbovým onemocněním atp. a jsou predisponovány k vzniku významných škod.

Využití principů a opatření přírodě blízkého hospodaření je možné za všech okolností. Pouze je potřebné zvažovat způsob jejich provedení ve vztahu k přírodním podmínkám a především k aktuálnímu stavu lesa. Jedná se o celý systém navazujících opatření. Bohatá struktura porostů je podmíněna jejich druhovou bohatostí, přímo nositelkou vysoké ekologické a mechanické stability lesa. Základním nástrojem úpravy druhové a do jisté míry i prostorové skladby porostů je důsledná výchova. S postupem času dochází k výrazné redukci počtu jedinců v porostu, a tedy i možnosti výběru.

Jedná o jednotlivé až skupinovité vnášení žádoucích druhů dřevin do porostů. V případě rozsáhlých ploch stejnověkých jehličnatých porostů vzniká potřeba jejich prostorového rozčlenění a tím i zvýšení jejich mechanické stability. K tomuto účelu slouží trojice specifických opatření, kdy jsou do velmi úzkých sečí (žeber) zakládaných kolmo na převládající směr větrů vysazovány stabilní, nejlépe listnaté dřeviny. Přirozená obnova porostů je základním předpokladem pro využití výše jmenovaných hospodářských způsobů a jejich forem. Obnova porostu probíhá samovolně ze semen mateřského porostu, hovoříme o obnově semenné či generativní, nebo působením výmladnosti pařezové a kořenové, pak hovoříme o obnově výmladkové či vegetativní.

Tento druh obnovy lze za určitých podmínek využít i na holé ploše, ale v duchu uplatňování principů přírodě blízkého hospodaření používáme tento typ obnovy lesa především v kombinaci s podrostním, či výběrným hospodařením. Vzhledem k současným nadměrným a opětovně dále narůstajícím stavům spárkaté zvěře v lesích se každá obnova lesa stává riskantním experimentem. Škody, které působí zvěř na lesních porostech jsou značné. Potřeba chránit nově vznikající porosty je vysoká.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

V přirozených lesích setrvává veškerá hmota porostu stále na jednom místě. Zásoba porostu se v čase prakticky nemění. Může se měnit pouze její rozložení v kategoriích - hmota živá a hmota mrtvá (stojící, ležící). V těchto lesích se podíl mrtvého dříví může pohybovat v rozmezí 20-40%. V hospodářských lesích tomu tak ani zdaleka není. Zde je prakticky veškeré dříví z porostů odváženo. Jen menší část, především hůře využitelných sortimentů, v lesích zůstává, jako prořezávková hmota a těžební zbytky. V lesích hospodářských je trvalý podíl mrtvé hmoty nepatrný, okolo 1 %.

Mrtvé dříví v různých stádiích rozpadu je jasně nejtypičtějším znakem přirozených lesů, z toho je patrné k jak velkým změnám ve složení lesního společenstva muselo dojít. Hmota je především důležitá z hlediska koloběhu živin v lesním ekosystému, které se po období vázání v živé dřevní hmotě vrací do půdy a jsou připraveny pro další generaci lesa. Neméně významným je mrtvé dříví jako životní prostředí pro mnoho druhů mikroorganismů, hub, hmyzu a na nich vázaných vyšších druhů živočichů, zejména ptáků.

Snad žádné z opatření přírodě blízkého hospodaření nevyvolává takové polemiky jako ponechávání hmoty ať už mrtvé či živé v porostech. V člověkem změněných kulturních lesích je však potřeba množství a podobu ponechané hmoty zvažovat. Týká se to především jehličnatých porostů s jejich náchylností na vznik výrazných hmyzích poškození. Pro podkorní hmyz může být totiž ponechaná hmota živnou půdou s následnými škodami na ostatních částech stojícího inventáře. V těchto případech lze však za pomocí jednoduchých zásad a přijatých opatření rizika výrazně zmírnit.

Výstavky - ponechávání stojících stromů na obnovovaných plochách po skončení těžeb, jedná se primárně o semenné výstavky, které mají za úkol doplňovat semenáčky na ploše ať už přirozeně obnovené, nebo spíše na ploše s obnovou umělou. Takto ponechané stromy jsou důležité zejména pro hmyz a ptáky. Vývraty, mrtvé dříví - v celém průběhu existence porostu. Jako prostředky pro bezpečné ponechávání hmoty v jehličnatých porostech lze využívat odkorňování, případně štěpkování hmoty. Štěpkování je možné využít všude tam, kde by ponechání těžebních zbytků znamenalo riziko. Ačkoli takto seštěpkovaná hmota již nemůže být hostitelem tak širokého okruhu organizmů, přece jen nelze pominout kladný vliv na stav a kvalitu nadložního humusu a lesní půdy.

Štěpkování lze využít k obohacení na živiny chudé lesní půdy, protože u takto upravené dřevní hmoty dochází k rychlejšímu uvolnění živin do půdy. Prořez kmenů je opatření zajišťující jednak oddělení kmene od fungujícího kořene a jednak polehnutí kmene na půdu. Z pohledu správného fungování naší krajiny je tvorba zdravého lesního prostředí jednou ze základních priorit ochrany přírody a obecně resortu životního prostředí. Myšlenku zlepšování stavu lesa je zapotřebí podporovat nejen v hranicích chráněných území.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Proto Ministerstvo životního prostředí ČR (MŽP ČR) spolu se Státním fondem životního prostředí ČR (SFŽP ČR) a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) podporují prostřednictvím dotačních krajinotvorných programů opatření směřujících k přírodě blízkému obhospodařování lesa, které je v souladu s potřebami ochrany přírody. klesá. postupech ochrany lesa. zpřesňují poznatky o chování kůrovců. lesnické praxi jak v tuzemsku, tak i v zahraničí.

Řešení kůrovcové kalamity

Kalamita lýkožrouta smrkového v České republice v posledních několika letech ustupuje a objem smrkového dřeva, které je nutné vytěžit, meziročně významně klesá. Je to nejen díky průběhu počasí, ale také díky zásadním úpravám v postupech ochrany lesa. Na jejich vývoji se podílejí i odborníci z Biologického centra AV ČR (BC AV ČR), kteří dlouhodobě spolupracují s Lesy České republiky a zpřesňují poznatky o chování kůrovců.

,,Během naší spolupráce s Lesy České republiky, která trvá už od roku 2008, jsme značně posunuli vědomosti o chování a biologii kůrovců. Tyto informace jsou v praxi užívány ve formě doporučení, kam bude směřovat nálet kůrovců na konkrétních stanovištích, kdy je optimální čas k vyhledávání napadených stromů nebo jak zvyšovat účinnost jejich asanace," říká Petr Doležal, vedoucí Laboratoře aplikované entomologie BC AV ČR.

Vědci detailně sledovali chování brouků při rojení, jejich schopnost přezimovat, šířit se na nová stanoviště, ale také způsoby, jak kůrovci reagují na klimatickou změnu. ,,Lýko stromů, ve kterém se brouci vyvíjejí, se vlivem slunečního záření často ohřívá nad 38 °C, což je teplota, kterou nejsou schopni přežít. Počet dní s intenzivním slunečním svitem však narůstá, takže kůrovci se plně osluněným přehřátým kmenům vyhýbají. Zároveň jako první vyletují brouci z míst, kam dopadají sluneční paprsky, což může nastat už brzy z jara, kdy se teploty na několik dní přehoupnou nad 20 stupňů," uvádí jeden z příkladů Petr Doležal.

Výzkum také ukazuje, že kůrovci v reakci na klimatickou změnu mění strategie rozmnožování. Teplejší počasí vede k nárůstu ,,sesterských" přerojení, což je fenomén, kdy samice přelétávají na nové místo a pokračují v kladení vajíček bez nutnosti páření. ,,V 50. letech 20. století bylo běžné jedno až dvě přerojení, dnes jsou zaznamenána až čtyři v jedné vegetační sezóně. Navíc oproti padesátým letům vzrostlo i procento samic, které přeletují, a to z 60 na 99,9 procent," upozorňuje Petr Doležal. To částečně vysvětluje i rychlý postup kůrovcové kalamity v nejhorších letech.

Na základě nových vědeckých poznatků lesníci zásadně změnili metody péče o les a boj s kůrovcem. ,,Postupy v ochraně lesa, které jsme v posledních letech vyvinuli ve spolupráci s Laboratoří aplikované entomologie, nám umožňují efektivně redukovat populaci kůrovců prakticky bez ohledu na počasí. I v minulém roce, který byl nejteplejší v historii, se díky těmto postupům podařilo objem napadeného dříví výrazně snížit. Díky novým poznatkům mohou lesníci lépe předpovídat a zároveň řídit opatření, například optimální dobu pro vyhledávání napadených stromů nebo rychlost jejich zpracování. Spolupráce vědců s lesníky, kterou dlouhodobě podporuje Grantová služba Lesů ČR, se neomezuje jen na lýkožrouta smrkového, ale soustředí se i na metody biologické ochrany lesa a strategie snižující potřebu insekticidů.

Netradiční metody ochrany lesa

V krizových situacích, například po rozsáhlých větrných kalamitách, mohou snížit riziko napadení lesů kůrovcem netradiční metody v ochraně lesa. Netradiční způsoby boje s lýkožroutem ověřili vědečtí pracovníci útvaru Lesní ochranné služby (LOS) Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Závěry jejich experimentu vyznívají veskrz příznivě. Doprovodným problémem v ochraně lesa jsou těžební zbytky, které mohou sloužit pro namnožení lýkožrouta lesklého. Proto byl sledován také vliv štěpkování na úmrtnost tohoto kůrovce.

„Všechny tyto metody mohou eliminovat rozvoj kůrovcové gradace, ale vždy při dodržení tří základních principů. Patří mezi ně preventivní odstraňování vhodného materiálu pro namnožení lýkožrouta (polomy, vytěžené dřevo). Zatímco použití sítí Storanet® je v ochraně lesa proti lýkožroutu smrkovému novinkou, zbývající metody byly již v historii použity. V rámci potřeby ochrany značného množství vytěženého dříví v kůře po větrných kalamitách bylo i v minulosti třeba řešit jeho ochranu proti napadení lýkožroutem smrkovým, případně zamezit dokončení jeho vývoje.

Již v 80. Současně řešili problematiku atraktivity dřeva zpracovaného stroji (harvestory), kdy docházelo ke značnému poškození kůry a k rychlému vysychání jejích zbytků na zpracovaném dřevě. Jde o zcela novou technologii, kdy sítě Storanet® byly vyvinuty a používány v tropických oblastech proti komárům, aby se zabránilo šíření malárie. Nacházejí však i širší uplatnění. Je třeba pouze dořešit ekonomickou efektivitu (cenu vlastní sítě a ohodnocení nákladů za její aplikaci). Ochrana skládek vodou, a to jak preventivně, tak i v případě její aplikace těsně po náletu, je schopna prakticky zamezit náletu lýkožrouta smrkového na skladované dříví, resp. U menších skládek je asanace insekticidy před výletem brouka dospělců možná, i když nedosahuje plné účinnosti jako v případě asanace jednotlivých kmenů.

Stromy s větším poškozením kůry po zpracování harvestory se v experimentech nejevily jako atraktivní a nebyly napadeny. Těžební zbytky na pasekách nepředstavují riziko pro namnožení lýkožrouta smrkového. Lýkožrout smrkový - Ips typographus (L.) (Coleoptera: Curculionidae: Scolytinae) patří mezi nejvýznamnější škůdce smrkových porostů střední a severní Evropy.

V poslední době, v souvislosti s orkány Kyrill, Emma a dalšími, se objevuje celá řada doplňkových metod, jež by měly eliminovat nepříznivé důsledky nedostatečného odbytu dřeva. Obdobné problémy byly řešeny v podobných souvislostech v rámci jiných rozsáhlých kalamit i v Německu, Švýcarsku či Francii (např. po orkánech Vivian, Lothar, ale také Kyrill, Emma a řadě dalších). Tyto metody nemají ambice stát se tradiční součástí obranných opatření, ale ve výjimečných případech, zejména po rozsáhlých větrných kalamitách, by mohly ochranu lesa významně zefektivnit.

Lesní hospodářství a ochrana přírody

Trvale udržitelné a přírodě blízké LH není vhodné zcela ztotožňovat. Přírodě blízké LH je spíše určitou podmnožinou trvale udržitelného LH. Široce pojímané trvale udržitelné LH se někdy nově označuje jako ekologicky opodstatněné resp. ekologicky přiměřené (Tesař 1999). Zdá se, že aplikace trvale udržitelného LH je v současnosti spojována s naplňováním základních zákonných povinností: dodržení maximálně stanovené výše těžby, dodržení minimálního rozsahu výchovných zásahů a minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (MZD). Tento přístup podle platných koncepčních dokumentů zdůrazňuje produkční schopnosti lesních porostů a jejich udržení. Uplatňování mimoprodukčních funkcí lesa je akceptováno v rozsahu, který nekomplikuje hospodářský výsledek. Střednědobě je tento přístup přijatelný pouze v hospodářských lesích, jež neplní důležité mimoprodukční funkce.

Přírodě blízké LH je možné chápat jako vyšší stupeň trvale udržitelného LH. Les je pojímán jako ekosystém, hospodařením je optimálně využíváno přírodních tvořivých sil a ekologických zákonitostí tak, že les trvale plní všechny žádoucí funkce (Thomasius 1992). Prostředkem k naplnění je minimální vkládání dodatkové energie do lesního ekosystému, opuštění holosečného způsobu hospodaření a modelu lesa věkových tříd, preferování geneticky vhodných dřevin, přirozené druhové skladby a přirozené obnovy. Nezbytná je invence lesníka. Přestože tento druh hospodaření může vytvářet vysokou produkci dřevní hmoty, jeho praktické používání v chráněných územích bude ve většině případů žádoucí a může přispět k uchování a zvýšení přirozené druhové rozmanitosti lesních společenstev a odstranění velké části rozporů mezi ochranou přírody a lesním hospodářstvím.

Účelové pěstování lesního přírodního prostředí se zabývá lesním ekosystémem jako celkem a je prováděno s cílem uchovat nebo obnovit přirozenou druhovou rozmanitost společenstev a přírodní procesy. Součástí tohoto přístupu je i ponechání vybraných segmentů krajiny samovolnému vývoji nebo s minimálními zásahy zvolenými v odůvodněných případech jako nejlepší typ ekosystémového řízení vývoje. Dlouhodobé ponechávání vybraných částí lesů samovolnému vývoji se musí opírat o některá základní ekologická kritéria stavu lesa i o určitý společenský konsensus. Tento typ účelového pěstování přírody nemusí být spojen s produkcí dřevní hmoty vůbec a nebo vzniká pouze jako vedlejší produkt managementových opatření.

Význam ponechávání odumřelé a odumírající dřevní hmoty v lesích v míře odpovídající jejich charakteru a poslání je nezpochybnitelný z hlediska podpory uzavírání biogeochemických cyklů lesa, druhové diverzity i celkové ekologické stability. Předpokladem rozvíjení přírodě blízkých forem LH i účelového pěstování lesního přírodního prostředí je korektní spolupráce lesníků, přírodovědců, ochranářů a komunikace s veřejností.

Legislativní rámec ochrany lesa

Les je definován zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon) jako „lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa“ (§ 2 pásm. b) lesního zákona), přičemž funkcemi lesa rozumí "přínosy podmíněné existencí lesa, které se člení na produkční a mimoprodukční." Definice lesa podle lesního zákona ovšem potřebám ochrany lesa jako významného krajinného prvku podle zákona o ochraně přírody a krajiny vyhovuje jen částečně. Les jako významný krajinný prvek je třeba chápat jako lesní ekosystém, který v krajině plní řadu ekologicko-stabilizačních funkcí, resp. ekosystémových služeb. Takový les je tvořený především porostem dřevin s vyvinutým stromovým patrem, ve kterém je však důležité zastoupení jak dalších rostlinných, tak živočišných druhů a jejich společenstev, a to těsné vazbě na ekologické podmínky stanoviště. Jeho neoddělitelnou funkční součástí je ekosystém lesních půd.

Ústředním orgánem státní správy lesů je Ministerstvo zemědělství. S výjimkou lesů v národních parcích a jejich ochranných pásmech vykonávají státní správu v lesích podle lesního zákona orgány státní správy lesů - obce s rozšířenou působností, kraje a Ministerstvo zemědělství. V lesích na území národních parků a jejich ochranných pásem vykonává působnost krajů a Ministerstva zemědělství Ministerstvo životního prostředí.

Působnost Ministerstva životního prostředí ve vztahu k obecné (základní) úrovni ochrany lesních ekosystémů vyplývá jednak z ochrany významných krajinných prvků podle § 4 odst.

Významné krajinné prvky

Významný krajinný prvek jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability.

tags: #ochrana #lesu #a #zivotniho #prostredi #metody

Oblíbené příspěvky:

• Zkvalitnění veřejného prostoru
• Dokonalé fotografie s přírodou
• Inspirace pro Váš Interiér s Tapetami Přírody
• Práce pro řidiče v Mělníku
• Studium ekologie na JCU