Ochrana ovzduší: Komplexní pohled na problematiku

Dospělý člověk spotřebuje denně kolem 15 kg vzduchu, z nichž se při klidném dýchání asi 1/2 kg kyslíku vstřebává do krve a je metabolizováno v těle. Ve srovnání s denní spotřebou přibližně 1,5 kg potravin a asi 2 l vody k pitným účelům je to značné množství. Člověk je až na výjimečné případy vždy odkázán na ovzduší, ve kterém se bezprostředně nachází bez možnosti jakéhokoliv výběru.

Dýchací systém je branou, jíž do organismu vstupují nejen plyny tvořící normální ovzduší, ale i plynné imise, které se dostanou do ovzduší jako znečišťující látky škodlivé až toxické pro organismus. Do organismu se dostávají tuhé imise (prach, popílek, saze) a mikroorganismy (baktérie, viry, spory plísní apod.). Při tom mají velký význam také fyzikální vlastnosti ovzduší (teplota, vlhkost, ionizace, barometrický tlak aj.).

Složení ovzduší a jeho vliv na zdraví

Při normálním tlaku vzduchu se nedostatek kyslíku začíná projevovat zřetelnými obtížemi až tehdy, když koncentrace kyslíku klesne na 10-12 objemových procent. Oxid uhličitý se používá také jako indikátor znečištění atmosféry místností pobytem člověka. Dusík za normálního tlaku prakticky nemá fyziologický význam, při vyšším tlaku je, jak známo, příčinou tzv. kesonové nemoci, která vzniká tehdy, jestliže člověk byl po určitou dobu vystaven vyššímu tlaku vzduchu a je rychle dekomprimován.

V takovém případě se dusík vyloučí v podobě bublinek, které mohou způsobit až smrt, v důsledku plynové embolie, zvláště mozkových cév. Vytvoření umělé atmosféry v přetlakovém prostoru je jednou z možností, jak předejít tomuto riziku. Kromě stálých složek atmosféry se v něm nacházejí další komponenty přirozeného původu, jejichž koncentrace značně kolísají. Jsou to, vedle již zmíněné vodní páry, oxidy dusíku a ozón vznikající za bouří v elektrických výbojích, oxid siřičitý, fluorovodík a chlorovodík vulkanického původu, sulfan z výronů kyselého přírodního plynu, ze sopek nebo jako produkt činnosti sirných baktérií.

Prach a aerosoly přirozeného původu v ovzduší představují solné částice pocházející z mořské vody, různé typy kondenzačních jader, půdní a rostlinné části, z nichž zejména rostlinné pyly mají z hlediska zdravotního pro nezanedbatelnou část populace značný význam, spóry baktérií apod. Nad mořskou hladinou lze najít nejmenší koncentrace částic v ovzduší (4 mg částic na 1 m3 převážně soli).

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

V atmosféře se mimo těchto přirozených složek vyskytují v různém množství další plynné příměsi, nebo příměsi kapalné či pevné, které jsou v poměrně nízkých koncentracích. Zatímco dusíku je v normálním ovzduší asi 78 objemových procent, kyslíku pak asi 20 %, je oxidu siřičitého, který se do ovzduší dostává např. s kouřovými emisemi ze spalování uhlí asi kolem 1 desetitisíciny objemového %.

Stejně jako jakákoliv jiná látka má vzduch svou hmotnost, která se projevuje měřitelným tlakem. Je poměrně značný - 1,033 kg. cm-2 (nebo podle starého způsobu vyjadřování 760 mm rtuťového sloupce), tj. Rozhodující je parciální tlak kyslíku, který činí 21,3 kPa. Ve výšce 5000 m nad mořem při atmosférickém tlaku 54 kPa je parciální tlak kyslíku jen 11,3 kPa a ve výšce 10 000 m nad mořem je 5,6 kPa.

S poklesem parciálního tlaku kyslíku v ovzduší klesá i jeho tlak v alveolárním vzduchu. Pokles je však větší než odpovídá poklesu v zevním ovzduší. Disproporce je vyvolána tím, že množství oxidu uhličitého a vodních par v alveolárním vzduchu neklesá úměrně s poklesem parciálního tlaku kyslíku, ale zůstává prakticky stejné (je dáno metabolismem), takže jejich vyšší napětí dále zmenšuje parciální tlak O2. S nízkým tlakem vzduchu se člověk může setkat při turistice v horách, při poruchách klimatizace v letadlech apod.

Vzdušné ionty a jejich vliv na organismus

Vzdušné ionty jsou drobné částice (molekuly, skupiny molekul, kondenzační jádra, mikroskopické prašné částice), které mají indukovaný elektrický náboj (kladný nebo záporný), vzniklý ztrátou nebo získáním elektronu. K tomu dochází ozářením molekul, zářením radioaktivních prvků nebo únikem radioaktivních plynů z půdy, účinkem kosmických paprsků a paprsků ultrafialových. Kromě toho dochází k ionizaci např. při rozprašování vody, také při elektrických výbojích.

Lehké ionty jsou samotné ionizované molekuly. Těžké ionty vznikají adsorpcí na kondenzační jádra, nebo agregací ionizovaných molekul. Koncentrace iontů je výsledkem dynamické stability mezi silami, které plynule tvoří nové ionty a současně působícími destrukčními ději. Mění se podle aktuálních okolnosti atmosféry. Je vyšší v horních vrstvách atmosféry nebo při některých pracovních procesech (sváření elektrickým obloukem, při práci s rtg paprsky, v okolí zdrojů ultrafialového záření apod.). V atmosféře sídlišť a průmyslových zón je lehkých iontů poměrně málo. Zde je zvýšeno množství těžkých iontů (20-30 tisíc na m3). Těžké ionty jsou nestabilní součástí ionizace ovzduší. Rychle se usazuji a ztrácejí svůj náboj.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Lehké ionty jsou nad hladinou oceánů kolem 400-500 tisíc na m3, zatímco ve znečištěném atmosféře klesají na 100 v m3. Vykouření jediné cigarety v místnosti výrazně snižuje jejich koncentraci na dobu několika hodin. Obsah iontů v ovzduší kolísá i v průběhu roku. Působení změn ionizace ovzduší na organismus se uplatňuje hlavně přes dýchací orgány, kde ionty nejsnáze odevzdávají svůj náboj.

Indikátory jejich účinku je pozorování činnosti řasinkového epitelu v dýchacích cestách, produkce hlenu, změn na elektroencefalogramu, změn krevního tlaku, pH krve, bazálního metabolismu, tvorba hormonů, rychlosti dýchání, teploty a také subjektivních pocitů čilosti nebo únavy. Několik odborných prací ukázalo, že existuje kladný vliv lehkých negativních iontů na hypertenzi, Basedowovu chorobu, bronchiální astma, revmatismus, tuberkulózu a také na celkové ladění organismu.

Na základě pozitivních zkušeností s působením lehkých negativních iontů byly vyvinuty ionizátory ovzduší. Nejčastěji se využívá tzv. tichého korónového výboje, při kterém ale může vznikat i větší množství ozónu a oxidů dusíku, což je nevhodné. Další ionizátory používají nějakou vhodnou radioaktivní látku a poslední typ používá rozprašování vody. I když nejvhodnější by byl zrovna poslední typ, který do atmosféry nepřidává žádné cizorodé látky, jsou dobré zkušenosti s ionizátory korónového výboje.

Tzv. ozonizátory, doporučované občas pro potlačování zápachů apod., jsou pro dráždivost ozónu i současně s ním vznikajících oxidů dusíku zcela nevhodné. Zvláště nevhodné je použití ionizátoru v provozech, kde jsou v ovzduší přítomny toxické aerosoly.

Znečištění ovzduší

Znečištění ovzduší se dá třídit na několik druhů: zdroje primární, antropogenní a přírodní. Vypouštění nebo vnášení znečišťujících látek do ovzduší se nazývá znečišťování ovzduší. Dochází ke změnám v přírodních vlastnostech atmosféry. Antropogenní zdroje jsou zdroje způsobené lidskou činností.Hlavním antropogenním zdrojem znečištění v atmosféře je nedokonalé spalování uhlí, ropy, dřeva, odpadu a podobně.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Zkratka PM pochází z anglického particulate matter, které bychom doslovně přeložili jako částicová hmota. Oficiálně se ale jako český ekvivalent pro PM používá označení suspendované, pevné či prachové částice. Číslo za PM upřesňuje o jak velkých částicích se bavíme - PM10 značí částice s průměrem 10 µm nebo menší, PM2.5 jsou částice menší než 2.5 µm a podobně. Další rozdíl mezi přírodním a antropogenním znečištěním je ten, že větší částice mají menší vliv na lidské zdraví. Sekundární zdroje jsou ty, které rozvíří suspendované částice, které se již usadily na zemi.

Smog je specifický stav znečištění ovzduší, který vzniká při nepříznivých meteorologických stavech vzájemným působením vzdušné vlhkosti, tuhých částí (zejména popílku a sazí) a ostatních plynných škodlivin. Vyskytuje se v oblastech, kde se spalují především tuhá paliva s obsahem síry. Vzniká oxid siřičitý, který se za pomocí sazí a popílku oxiduje na slabou kyselinu sírovou, ta se pak rozpouští v mlze. Vzniká při inverzních stavech atmosféry v oblastech s vysokou hustotou automobilového průmyslu.

Přírodní zdroje znečištění ovzduší

• Písečná bouře: Pouště jsou velmi větrná místa. Vítr o rychlosti více než 24 km/h dokáže zvednout zrnka písku až do výšky 1-2 metrů a vodorovně je přenášet. Dokonce i slabší vítr je schopen částice suché půdy změnit na oblaka prachu. Písečné bouře způsobuje v Egyptě vítr zvaný Khamsin, vanoucí přibližně 50 dní v roce.
• Prašný vír: Prach, listí a další jsou spolu s horkým vzduchem hnány ve spirále vzhůru. Tímto se prach a další složky rozvíří po celých městech a znečistí ovzduší.

Antropogenní zdroje znečištění ovzduší

Výfukové plyny motorových vozidel obsahují složenou směs z potenciálně patogenních chemických látek vznikajících při spalování paliv. Tyto látky zahrnují benzen, oxid dusičitý, oxid siřičitý, polycyklické uhlovodíky či formadehyl, které se mohou dostat dýchacím systémem do krevního oběhu.

Téměř 2,5 milionů životů ročně si vyžádají nemoci dýchacího ústrojí a související choroby, které jsou důsledkem znečištěného vzduchu. Škodliviny obsažené ve vzduchu se nacházejí jak uvnitř domů, tak i venku. Antropogenními (lidské znečištění) zdroji znečištění jsou hlavně emise z automobilů a továren.

Kyselé deště

Kyselý déšť je déšť, který má vyšší kyselost způsobenou nižším pH. Vzniká spalováním fosilních paliv, při kterém se do ovzduší dostávají znečišťující látky jako je oxid siřičitý a oxidy dusíku. Ačkoli je vědecky prokázána přítomnost kyselých dešťů již v polovině 19 století, až do 60. let minulého století nebyly považovány za ekologický problém.

Kyselé deště vznikají především chemickými reakcemi v atmosféře mezi jednotlivými škodlivinami (populanty), zejména mezi oxidem siřičitým a oxidy dusíku pocházejícími z průmyslu a automobilové dopravy. Vzdušné populanty, sluneční záření a další atmosférické složky se účastní na vzniku kyselých srážek. Ty potom dopadají na pevninu i na moře, kde škodí organismům i jejich životnímu prostředí.

Lesy ve vyšších nadmořských výškách jsou více zranitelné kyselými dešti, jež ničí jejich listy či jehlice, a kvůli okyselené půdě hynou i další rostliny.

Světelné znečištění

Když se řekne znečišťování životního prostředí, většina lidí si nejspíše vybaví smog z aut, elektráren nebo spaloven uhlí. Znečišťovatelem však může být i světlo. Světelné znečištění oblohy je stále aktuálnějším tématem nejen pro astronomy, ale i zákonodárce. Nadměrné svícení totiž ohrožuje přírodní tmu i práci hvězdářů.

„Víme, že ve městech hvězdy už téměř nejsou vidět. Samozřejmě my můžeme jít někam do vzdálených končin, astronomové to ostatně dělají, ale normální člověk je bohužel vystaven množství světla, které zbytečně svítí na oblohu, tam se rozptyluje a vlastně nás zcela odřízlo od pohledu na hvězdy,“ uvedl astronom Jan Palouš.

Jako první se nadbytku světelných zdrojů začalo bránit Slovinsko. Konkrétně šlo o astronomy ze Slovinska, kteří před dvěma lety prosadili antisvětelný zákon. Na prosby o ochraně tmy začaly slyšet i české paragrafy, do slovinských kolegů ale zatím mají daleko.

„U nás je světelné znečištění definováno v zákoně o ochraně ovzduší z roku 2002 a zároveň je tam i dána pravomoc obcím, aby si závaznou vyhláškou upravili, jak chtějí se světelným znečištěním nakládat a co chtějí zakázat,“ uvedla Jarmila Krejsová z Ministerstva životního prostředí.

Podle Palouše vše ztroskotalo právě u prováděcí vyhlášky: „Myslím, že by bylo velmi dobře, kdyby ministerstvo životního prostředí a další orgány trošku uvedly tuto věc v život.“

Řešení se nabízí v omezení svítidel směrovaných na oblohu. „Do budoucna by se měla z provozu vyřadit svítidla, jež svítí do horního poloprostoru, tzn. směrem k obloze, tam, kde svítit nepotřebujeme. Dále by bylo vhodné, aby byla správně směrována,“ řekl v pořadu Milénium na ČT24 Lumír Honzík z Hvězdárny a planetária Plzeň.

Za problém posledních let označil Honzík výškové prosklené budovy, které jsou osvětleny zevnitř a produkují světelné znečištění horizontálního směru. Právě světelné znečištění oblohy se stalo také hlavním tématem Mezinárodního roku astronomie, kterým rok 2009 vyhlásilo UNESCO ve spolupráci s OSN. Zákon na ochranu noční oblohy tak možná po vzoru Slovinska přijmou i další státy.

Vliv prostředí na člověka

Člověk tvoří s prostředím dynamický systém vázaný výměnou látek, zprostředkovanou jak příjmem potravy a vody, tak ovzduším. Člověk je se svým okolím pořád v interakci. Na jedné straně je okolím pozitivně nebo negativně ovlivňován a na druhé straně toto prostředí neustále pozměňuje, ať kladně nebo záporně. Člověk velmi aktivně zasahuje do prostředí s cílem adaptovat jej svým potřebám.

Z dlouhodobého hlediska je řada těchto změn nepříznivá, často s katastrofálními důsledky, jako např. gigantická vodní díla, která zejména v suchých oblastech ztrácejí svůj původní zavodňovací význam díky zasolování půdy. Stejný osud postihl i řadu zavodňovacích soustav od starověku až do dnešních dnů. Část středomoří je poznamenána zemědělskou činností a zejména bezohlednou těžbou dřeva v období rozkvětu Římské říše.

Pokroky techniky a zkracující se intervaly inovace v rozvoji průmyslu mění přitom prostředí člověka tak rychle, že se prakticky každá nová generace musí vypořádat s novými podmínkami své existence. Ve vztahu ke konzervativní biologické podstatě člověka se tyto velmi rychlé změny mohou stát jedním z limitujících faktorů dalšího rozvoje společnosti. Objevuje se hrozba opotřebování řady neobnovitelných přírodních zdrojů.

Prostředí se projevuje ve svém ovlivnění na člověka mnoha stránkami (funkcemi). Je to např. stránka zdravotní, estetická, psychologická, ekonomická, užitková apod. Uplatňování hygienických požadavků v péči o životní prostředí se opírá o znalost vlivů, které prostředí vykonává na lidské zdraví.

Účinky prostředí se prolínají se způsobem života i v působení na zdravotní stav tak těsně, že v běžných podmínkách je často nesmírně obtížné určit jejich reálný podíl na zjištěném stavu.

Příklad, k čemu vede odkládání investic nezbytných pro ochranu prostředí a pro ochranu zdraví člověka před důsledky jeho znečištění, je i u nás. Severozápadní Čechy a severní Morava byly spolu s územím Německa a Polska označovaném jako „špinavý trojúhelník" jednou z nejvíce znečištěných oblastí.

Vyhodnocení ekologických a zdravotních rizik plánovaných projektů průmyslových, dopravních či jiných stavebních aktivit se stává nezbytnou součást jejich auditu - je prováděno okresními či krajskými hygieniky v rámci preventivního dozoru. Zatímco počáteční fáze hodnocení rizika, jmenovitě jeho identifikace a hodnocení expozice, má ryze přírodovědný charakter, vlastní hodnocení rizika, jež zahrnuje v rostoucí míře arbitrární hlediska (např.

Zdroje znečištění ovzduší

Když se řekne znečištění atmosféry, obecně máme na mysli všechny příměsi, které se v ní vyskytují a které nejsou součástí čisté atmosféry. V užším smyslu rozumíme znečištěním atmosféry příměsi, které se do ní dostaly jako přímé nebo nepřímé produkty lidské činnosti.

1. Podle původu: Dělí se na přirozené a antropogenní. Mezi přirozené zdroje řadíme sopečnou činost, bakteriální činost, prašné bouře apod., kdežto antropogenní zdroje souvisejí s lidskou činností (zemědělství, průmysl, doprava atd.).
2. Podle umístění: Jsou zdroje přízemní (nízké) a výškové (vysoké) [2]. Přízemní zdroje leží na zemském povrchu nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Můžeme sem zařadit zemědělskou činnost, skládky (např. odpadů), lomy nebo automobilovou dopravu. Naproti tomu výškové zdroje se nacházejí ve výšce několika desítek až stovek metrů nad úrovní zemského povrchu.
3. Podle uspořádání: Dělí se na bodové, liniové, plošné a objemové [1]. U bodového zdroje není preferován žádný rozměr. Vhodným příkladem je vrchol komínu. Lineární zdroj je tvořen množinou mnoha bodových zdrojů, které jsou spojitě rozestřené podél jisté linie. Lineárním zdrojem je např. doprava na dálnici či řece. Plošný zdroj je množina rozestřených bodových zdrojů na ploše. Za plošný zdroj můžeme považovat město jako celek, protože ve městě se vyskytuje veliký počet menších zdrojů. Můžeme sem zařadit také průmyslovou aglomeraci, povrchový důl a podobně. O objemovém zdroji se hovoří v souvislosti s katastrofami, např. jaderný výbuch [2].
4. Dělení na stacionární a mobilní zdroje: Rozdíl mezi těmito dvěma zdroji je ve změně polohy v prostoru a čase. Stacionární zdroj svoji polohu nemění, kdežto mobilní ano. Jejich rozlišení závisí na časovém a prostorovém měřítku, které bereme v úvahu. Např. jednotlivá auta na dálnici jsou bodovými mobilními zdroji, kdežto souvislou kolonu aut na dálnici (v čase více méně konstantní) lze pokládat za stacionární lineární zdroj.
5. Dělení na okamžité a kontinuální zdroje: Okamžitý zdroj dodá jisté množství příměsi do ovzduší za teoreticky nekonečně krátký časový interval a ihned ukončí svoji činnost. Kontinuální zdroj působí spojitě [3]. Z toho plyne, že pro rozlišování těchto zdrojů je důležité časové měřítko. Z hlediska ochrany čistoty ovzduší většina zdrojů patří mezi zdroje kontinuální. Při studiu šíření zplodin vytvořených explozemi se setkáváme s okamžitým zdrojem. Např. elektrárna je kontinuálním zdrojem oxidu uhličitého, oxidů dusíku, oxidu siřičitého a dalších látek.

efektivní výška zdroje (např. [2.] Bednář J., Zikmunda O.: Fyzika mezní vrstvy atmosféry. [3.] Meteorologický slovník výkladový a terminologický. [2.] Bednář J., Zikmunda O.: Fyzika mezní vrstvy atmosféry. [3.] Meteorologický slovník výkladový a terminologický.

Emise a imise

Slovo emise pochází z latinského slova e-mitto, což znamená vysílám, vydávám nebo vypouštím. V dnešní době se používá v mnoha oborech a může nabývat celou řadu významů. V oboru hygieny a ekologie slovo emise vyjadřuje uvolňování polutantů do ovzduší. Pro upřesnění pak rozlišujeme ještě termíny primární a sekundární emise.

Primární a sekundární emise nemůžeme chápat jako zcela striktně oddělené skupiny, protože jen velmi málo polutantů si po vstupu do atmosféry zachovává svou původní strukturu. Při měření znečištění ovzduší a hodnocení expozice člověka proto většinou mluvíme o imisích. Slovo imise pak označuje emise (polutanty), které se již dostaly do styku se životním prostředím a jsou kumulovány například ve vodě, půdě nebo organismech.

Primární emise jsou látky vyloučené přímo ze zdroje do ovzduší. Termín sekundární emise označuje skupinu látek vytvářených v atmosféře reakcemi mezi znečištěninami. Tyto reakce probíhají buď za pomoci fotoaktivace (hlavně UV záření), nebo i bez ní - reakcemi mezi primárními polutanty. Škodlivost těchto látek přitom není nižší než škodlivost jejich výchozích produktů, mohou byt dokonce škodlivější než látky výchozí.

Rychlost, jakou spolu primární polutanty reagují, je ovlivněna jejich koncentrací v ovzduší, stupněm fotoaktivace, dále velikostí částic a také meteorologickými faktory (rozptyl a vlhkost vzduchu). Důležitým podkladem těchto reakcí jsou pevné částice. Na jejich povrchu dochází k adsorpci plynných částic, což zvyšuje toxicitu těchto plynů. Ty se tak mohou dostávat do styku se sliznicí dýchacích cest v lokálně vysokých koncentracích, i když jejich celková koncentrace ve vzduchu je nízká.

Nejznámější z těchto reakcí jsou ty, při nichž vzniká oxidační smog (dnes označovaný jako letní). Příkladem jednoduché reakce se vznikem sekundárních emisí je slučování aerosolu kyseliny sírové s oxidy kovů. Z chemického hlediska jde o neutralizaci za vzniku solí. Vznikají tak sírany, které představují suchou fázi kyselých imisí.

Další typickou reakcí se vznikem sekundárních emisí je disociace oxidu dusičitého (NO2). NO2 je aktvivován UV zářením (fotoaktivace) a disociuje se na NO a atomární kyslík. Tyto produkty začínají řetěz mnoha dalších reakcí, při nichž vznikají velmi dráždivé látky (ozón, alkylové a formylové radikály, peroxidy). Tyto látky jsou nejen toxické, ale také působí jako promotory karcinogenních látek. Jen velmi málo primárních znečištěnin si zachovává trvale svou chemickou identitu po vstupu do ovzduší.

Proto při měření znečištění ovzduší a hodnocení expozice člověka znečištěnému ovzduší mluvíme o imisích. Příkladem jsou jemné prachové a aerosolové částice, z plynných imisí sloučeniny síry, dusíku, uhlíku, halogenidů, organické a radioaktivní látky.

Historie a legislativa ochrany ovzduší

Nečistoty v ovzduší patří k základním ekologickým problémům, které viditelně ovlivňují zdraví a životy lidí. Množství škodlivin, které se v ovzduší nalézají, je způsobeno především činností člověka, k největším změnám docházelo v průběhu 20. Znečištění ovzduší dosáhlo svého nejhoršího stavu v období průmyslové revoluce. Bylo to v důsledku zvýšené těžby uhlí a jeho následného spalování, které způsobovalo intenzivnější výskyt oxidu siřičitého, sazí a popela ve vzduchu.

Největší katastrofou byl takzvaný londýnský smog v roce 1952, kdy znečištění dosáhlo takového stupně, že na následky chorob dýchacích cest zemřelo 2000 lidí. Látky, jejichž zvýšená přítomnost v ovzduší může ovlivňovat životní prostředí a životy lidí, jsou především chlorovodíky, oxidy síry a dusíku, fluór, chlór a další např. neviditelné a o to více nebezpečné radioaktivní částice.

V poslední době se vyskytují snahy o omezení výskytu škodlivin v ovzduší, což mají zajišťovat emisní limity, které byly přijaty pro Evropu jako reakce na Zákon o čistém ovzduší, který přijaly v roce 1970 Spojené státy. Reakcí na problém acidifikace pak byl Protokol k této úmluvě o snížení emisí síry nebo jejich toků přecházejících hranice států nejméně o 30% z Helsinek 1985.

Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 166/2006 ze dne 18.1. 2006 uložilo povinnost zřízení evropského registru úniků a přenosů znečišťujících látek (evropský E-PRTR). Evropské společenství tak fakticky přistoupilo k protokolu registrů a úniků (Protocol PRTR), který byl přijat na mimořádném zasedání Evropské hospodářské komise OSN 21. Imisní limity jsou stanoveny dle nařízení vlády 429/2005 Sb. (kterým se mění 350/2002 Sb.).

Imisní báze je plněna daty koncentrací znečišťujících látek v ovzduší získaných v síti měřících stanic a to již od roku 1970. Pro informace o kvalitě ovzduší je důležitý také Integrovaný registr znečišťování (IRZ), který byl zřízen zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, jako veřejně přístupný informační systém o únicích znečišťujících látek do životního prostředí z provozoven průmyslových a zemědělských podniků.

tags: #ochrana #ovzduší #wikipedie

Oblíbené příspěvky:

• Správný výběr vybavení do koupelny
• Fine Art fotografie dívek
• Přínosy recyklace odpadu
• Seznam stanovišť měření imisí
• Příroda Skotska