Ochrana přírody v České republice se zaměřením na Hnutí Duha a historii ochrany Šumavy

Šumava je naprostý unikát nejen v České republice, ale i v rámci v podstatě střední Evropy a západní Evropy v tom vlastně, že je to komplex přírody, který je relativně málo dotčený člověkem. Sice se tam v minulosti hospodařilo, ale není to krajina na tolik urbanizovaná, na tolik přeměněná jako v podstatě zbytek, zbytek naší republiky, to bohužel i díky té historii, když byla zavřená za železnou oponou, kdy došlo prostě vysídlení vlastně lidí, kteří tam kdysi byli, dnes je to vlastně oblast, kde to osídlení a ta v podstatě míra vesnic, míra urbanizace je velmi nízká a je to oblast, která má obrovský potenciál do budoucna v tom, když chceme někde dochovat zbytky divoké přírody a vrátit vlastně přírodu do jejího divokého stavu, aniž by se to lidí tolik dotklo, tak ta Šumava k tomu skýtá vlastně jedinečný potenciál.

A na té ploše, kde jsme skutečně ponechali přírodu přírodě dnes, protože je tam vyhlášený Národní park, jehož cílem je vlastně chránit vývoj přírody bez nějakého přímého ovlivnění člověka, tak už jen ta malá oblast, která dnes je na Šumavě ponechána divoké přírodě, tak nám dává obrovské poučení, které můžeme využít pro hospodaření v přírodě, v krajině jinde kde, kde máme vlastně lesy hospodářské a myslím si, že nám to dává poučení nejen pro hospodaření, ale i pro vztah člověka k přírodě.

Šumavské smrčiny a zásah člověka

To takhle úplně není, to je hodně schématizující pohled, se kterým já se často setkávám, ale řekněme-li šumavské smrčiny, tak to je v podstatě ještě celá škála smrkových lesů a to tvrzení, že to jsou lesy vybudované uměle člověkem, platí jenom o části z nich, v nižších polohách Šumavy skutečně byly přeměněné smíšené lesy na smrkové kultury, i když jak nám ukazují dneska historická analýzy, už i v minulosti v podstatě od nějakého 12. století během minulého tisíciletí bylo, v podstatě v těch lesích převažovaly smrky, byl tam buk, byla tam jedle, ale smrky už od té doby převažovaly a v těch vyšších polohách tam se jednalo o čistě horské smrkové lesy, kde kromě smrků a jeřábu vlastně a sem tam javoru klenu jiné ani stromy nerostly, takže tam ty smrčiny byly přirozené a tom, jak se teď ukazuje, z výzkumu v podstatě si ten přirozený charakter do velké míry zachovaly, i když i v nich se hospodařilo.

Život člověka na Šumavě

To už je dáno tím reliéfem geografickým, v podstatě Šumava je taková veliká náhorní plošina, velké plochy lesů jsou tam ve velkých nadmořských výškách, aniž by se ale jednalo o nějaké monstrózní štíty, jako třeba vidíme v Alpách nebo v Tatrách a na té náhorní plošině tam jsou skutečně velmi drsné podmínky, tam je specifické klima, které formovalo přírodu i lidi vlastně v minulosti skutečně drsným způsobem, jedna z nejcennějších částí šumavské přírody se tam dochovala na té náhorní, plošině, kde v podstatě je specifický hydrologický režim, voda tam neodtéká pryč, tak se tam formovaly rozsáhlá rašeliniště, rašelinné lesy, podmáčené lesy a tam, kde v podstatě ten terén vybíhá trošku výš, tak horské, právě ty horské smrčiny původní a z hlediska lidí samozřejmě tam je mráz v zimě kolem Kvildy se naměří většinou nejnižší teploty v republice vůbec, to jde ke 39, 40 stupňům někdy.

Přežít v těchto podmínkách to nebylo vůbec jednoduché, popisuje to velmi sugestivně Karel Klostermann ve svých knihách a číst toto je opravdu poučení a ta historie byla velmi krutě narušena odsunem původních obyvatel po druhé světové válce. Lidi tam řadu vesnic vlastně celé to pohraničí vysídlili, velkou část vlastně zbourali a tam, kde ty vesnice se dochovaly, tak tam vlastně přišli lidé, kteří se do toho pohraničí stěhovali prostě z různých krajů republiky a ne jen, ne jen naší a často to byli lidi, kteří vlastně utíkali před něčím v místech, kde, kde předtím žili a ten vztah k tomu místu se, to se tvoří po generace, to se nevyřeší za 10, 20, 30 let.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

V roce 1991 tam byl vyhlášený Národní park, v podstatě ta unikátní příroda skutečně táhne turisty, ročně jich jezdí 2 000 000 lidí a za přírodou nebo i za nějakými druhy sportu, takže převažují ty příležitosti v podstatě v turistickém ruchu, to lesní hospodaření nebo zemědělské hospodaření, to ustoupilo do značné míry, ale pořád na velké části Národního parku se hospodaří, ta, v podstatě ta divoká příroda je tam chráněna v tuto chvíli zhruba na třetině Národního parku, ale do budoucna to vlastně příležitost lidí se tam živit, je víc v tom turistickém ruchu, ostatně ono to přináší vlastně i mnohem větší jako ekonomický efekt, ale je to narušení zkušenosti těch lidí, který tam žijí a kteří to často ani neumí.

Turismus a ochrana přírody na Šumavě

Ta Šumava patří mezi 2 kraje, ta spolupráce těch dvou krajů je problematická, snaží se tam velmi třeba regionální rozvojová agentura to nějakým způsobem kloubit, ale nemá tolik prostředků, chybí tam strategie, chybí tam vize, jak v podstatě rozmístit ten turistický ruch tak, aby nebyl koncentrovaný na několik střediskových obcí a několik míst, která jsou, když to řeknu lidově profláklá, že jo jezdí se na prameny Vltavy, na vydru se jezdí lidi podívat na Březník, přitom na té Šumavě je tolik krásných míst, které stojí za vidění, že kdyby všichni nechodili v proudech po asfaltové cestě na Březník nebo na prameny Vltavy, kde si ani tu přírodu neužijou, protože to je skutečně Václavák, tak by možná poznali srovnatelně krásné kusy přírody a měli by větší šanci, si to prožít, ti turisté někteří tam přijíždějí za zážitky z přírody a některým ta příroda tvoří jenom kulisu. Jezdí tam hromady cyklistů, ale turisty to je škála, škála lidí, kteří skutečně se jezdí vysportovat a příroda je pro ně kulisou až po lidi, kteří tam jezdí a chtějí si tu přírodu opravdu prožít a vidět krásná místa a mít z toho vnitřní nějaký zážitek.

Hnutí Duha a jeho role v ochraně přírody

Do Hnutí DUHA jsem přišel někdy v roce 1991 a začal v něm pracovat nejdřív jako dobrovolník. Tedy nedlouho poté, co organizaci Jakub Patočka s Honzou Beránkem založili. Proč zrovna v Hnutí DUHA? Koupil jsem si na informačním stánku Duhy na brněnském hlavním nádraží časopis Poslední Generace. Název nebyl pesimistický: podtitul vyjadřoval krédo „Jsme poslední generací, která žije takto plýtvavým způsobem života, nebo jsme generací poslední“. Dnes vidíme, jak pravdivé bylo.

Jak Honza s Jakubem píší - později přejmenovali časopis na Sedmou generaci. Časopis šel (a stále jde) ke kořenům environmentálních problémů, ukazoval/ukazuje ekonomické, sociální, politické a filozofické souvislosti, dával/dává příklady jak to dělat, jak lze žít jinak. Hnutí DUHA chtělo řešit příčiny, a ne následky.

Co se týče repertoáru nástrojů, nebyli jsme v devadesátých letech o nic moc radikálnější, než jsme v Hnutí DUHA dnes. Pořádali jsme demonstrace, pochody, happeningy a podobné akce a častěji než dnes akce občanské neposlušnosti - blokády. I tehdy jsme si říkali, že je třeba, aby v republice působila radikálnější organizace například typu Earth First!, aby lidé viděli, co je skutečně radikální organizace.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Výraznější rozdíl vidím v radikální rétorice a deklarování potřeby systémových společenských změn, od toho Hnutí DUHA skutečně zčásti ustoupilo. Ale i tehdy v devadesátých letech jsme si říkali, že v tom nejsme nijak radikální - říkali jsme, že jsme důslední, protože v požadavku na to, abychom žili tak, aby planeta přežila, přece není nic radikálního. Dnes, když o tom uvnitř Hnutí DUHA hovoříme, zjišťujeme, že na potřebu systémových změn máme názory rozdílné. V čem se shodneme, je, že chceme planetu bránit, na tom se nic nezměnilo a to nás spojuje. A i když si dnes klademe „jen“ dílčí splnitelné cíle krátkodobých kampaní (v rámci těch dlouhodobých a s vědomím potřeby změn sdílených hodnot ve společnosti), tak jsou stejně v očích našich nejen oponentů, ale i partnerů v diskusi stále velmi radikální.

Svěží vichr do plachet přinášejí zmíněné mladé iniciativy, jako jsou Limity jsme my, Fridays For Future či Extinction Rebellion, které systémové změny žádají. Honza Beránek a Jakub Patočka to popisují naprosto výstižně, i roli, kterou bychom směrem k nim měli sehrát. Environmentální hnutí jimi získalo tolik chybějící prvek idealistů radikálnějších než starší organizace.

Konfrontace v ekologickém hnutí

Honza Beránek a Jakub Patočka píší, že „konfrontace je důležitým principem ekologického hnutí“. Má bezesporu efekt, který popisují. Ale má také svoje úskalí. Zakopává pozice oponentů, těch, jejichž zájmy ohrožujeme, a nutí je vyvinout extrémní protitlak, aby si je udrželi. Při vědomí prostředků, které mají k dispozici a tomu, co s pomocí PR agentur dokáží, nelze souhlasit s tezí, že „od změny takového energetického systému k hlubším změnám ve společnosti totiž nevede zase tak dlouhá cesta“. Ano, konfrontace vyvádí lidi z jejich komfortní zóny, nutí je přiklonit se na tu či onu stranu. Pak jde vždy o to, kolik bude těch, kteří se přidají k nám. Nebude-li jich výrazná většina, pak jsou výsledkem zase jen ty dílčí úspěchy pomalu otáčející kormidlem a dlouhá zákopová válka s těmi, kteří se zakopali plus nadlouho přetržené vztahy s těmi, které jsme jim konfrontací nahnali do náručí. Nicméně jsou situace, kdy bez ohledu na výše uvedené je konfrontace jedinou možností, kterou máme, a pak nesmíme váhat ji použít.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

tags: #ochrana #prirody #1991 #hnuti #duha #historie

Oblíbené příspěvky:

• Kompostování substrátu
• Instalace odpadu pračky: Průvodce
• Klimatická změna a společnost
• Výchova k ochraně životního prostředí
• Da Vinci a přírodní vědy