Argumenty pro a proti ochraně přírody

Ochrana přírody je téma, které vyvolává vášnivé diskuze a různorodé názory. V posledních letech se ve všeobecném přitakání ochraně přírody objevuje i hlas jakési pochybnosti - a to vždycky začíná být zajímavé.

Různé pohledy na ochranu přírody

David Storch, biolog a ředitel Centra pro teoretická studia UK a AV ČR, vidí přírodu jako nekonečný zdroj poukazů, netušených souvislostí a smyslu, který nelze nahradit ničím, co vytvoří člověk. Myslí si, že profesionální ochrana přírody bude nutně vždy o něco zpožděná za nejnovějšími poznatky ekologie a ochranářské biologie. Přestože se i v ochranářské veřejnosti najdou konzervativci, kteří mohou napáchat víc škody než užitku, dnes už to není hlavní problém.

Storch poukazuje na několik problémů: ochranáři často chrání přírodu kvůli tomu, aby dostáli zákonům či vyhláškám, a ne proto, aby zachránili to, co je opravdu cenné či ohrožené. Dále ochranáři často nevěnují pozornost netradičním stanovištím, která neodpovídají zažité představě toho, co je příroda, jako jsou výsypky, haldy, vojenské prostory či odkaliště, ačkoli právě tato stanoviště dnes hostí druhy, které z normální krajiny prakticky vymizely. Na některé věci institucionální ochrana přírody zkrátka nedosáhne - výsypky je třeba ze zákona rekultivovat, ač by bylo většinou mnohem prospěšnější (a levnější) nechat je zarůst přirozenou sukcesí; sladké vody jsou přerybněny a nikdo s tím moc neudělá; lesy jsou obhospodařovány podle v některých ohledech přímo nesmyslného lesního zákona a podobně. A pak je tu notorický problém s nedostatečnou a neefektivní komunikací s veřejností.

Storch vnímá rozdíl v pojetí slov příroda a krajina. Přírodou většinou myslíme to ne-lidské a ne-kulturní - to, co je cizí, ale zajímavé, a co nás dokáže svou nespoutaností a neochočeností překvapovat. Naopak krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu, ale čemu už vždycky nějak předem rozumíme a v čem se vyznáme; je to prostor, v němž dokážeme vnímat jednotlivosti a jejich vzájemné poukazy. Ochranou přírody pečujeme o to cizí, co je přesto z našeho světa a oslovuje nás to; ochranou krajiny chráníme náš do různé míry osvojený a kultivovaný domov.

Podle Storcha nemá smysl ochrana přírody pro zachování druhové pestrosti. Naproti tomu přírodní procesy zahrnují vše, co se v přírodě děje, včetně jednoznačně negativních trendů, jako jsou rostlinné či živočišné invaze nebo zarůstání krajiny včetně posledních zbytků cenných biotopů. Řadě přirozených procesů je ve skutečnosti třeba zamezit, abychom ochránili zbytky toho původního a mizejícího.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Územní ochrana a Natura 2000

Územní ochrana není nikdy dostatečná, stejně jako nikdo není dokonalý. Na druhou stranu se domnívám, že u nás je územní ochrana relativně v pořádku a je celkem slušně zajištěná. Co se týče soustavy Natura 2000, je dobré, že se přírodní biotopy aspoň nějak vymapovaly, a věřím, že časem budou získaná data užitečná i pro akademický výzkum. Veřejnost to často vnímá jako útlak ze strany evropské vrchnosti.

Největší hrozby pro přírodu

Nejohroženější jsou u nás bezlesé biotopy a stojaté vody. Bezlesé biotopy hlavně proto, že krajina zarůstá, poněvadž přestala být extenzivně obhospodařována. Cenné biotopy (stepi, písčiny) jsou navíc zcela nesmyslně zalesňovány, a tak likvidovány. Zarůstání a eutrofizace jsou dnes globální a univerzální procesy, kterým se těžko čelí, ale to, že jsou ještě posilovány lidmi, kteří v krajině hospodaří, je trestuhodné. Základní globální hrozbou je růst populace a s tím spojená transformace původních biotopů.

Klimatická změna je něco, co naše příroda absolvovala už mnohokrát; i v relativně nedávné době se klima měnilo ještě prudčeji než dnes. Z hlediska biologické rozmanitosti tedy považuji klimatickou změnu za problém krajiny a její prostupnosti.

Oceňování ekosystémových služeb může v konkrétních případech pomoci, ale samospasitelné to není.

Přírodu potřebujeme proto, že je cizí (ne-lidská), ale zároveň z našeho světa, a že člověk sám sebe definuje tím, že se z ní vyčleňuje a vyhraňuje, a zároveň se do ní začleňuje a identifikuje se s ní. Příroda je nekonečný zdroj poukazů, netušených souvislostí a významů, který nelze nahradit ničím, co vytvoří člověk.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Motivace ochránců přírody

Co vede ochránce přírody k činnosti, jejíž výsledky vidí častěji zmařeny než naplněny? Naivní ochranářská činnost prý spočívá na „staronových chiliastických představách“, na „ekologistické ideologii“.
Ochrana přírody si vyselektovala určitý psychický typ - bytostně agilní a vitální. Chiliastické nálady, morousovství a poraženectví nejdou dohromady s namáhavou prací a nepohodlím.

Pro jednoduchost lze psát o dvou typech dobrovolných ochranářů, jejichž vlastnosti a motivy záměrně vyhrotím: o členech sociálně a politicky orientovaných ekologických hnutí a o terénních ochráncích přírody.

Ekologická hnutí

Zdůrazňují, jak neodlučitelně jsou osudy přírody svázány se společenskými procesy. Snaží se chránit přírodu nepřímo a systémově, prostřednictvím více či méně radikálních změn politického a ekonomického rozhodování od lokální až ke globální úrovni. Na individuální rovině tkví motivační síla ekologických aktivistů mimo jiné v jejich kriticizmu a sklonu k opozičnosti.

Terénní ochranáři

Podle Sádla a Pokorného (s. Nevole k expanzím Staromilství ochránců přírody je zakotveno i v estetickém pojetí přírody, jak je v kultuře a v našem povědomí zafixovali malíři a básníci. Ochránci přírody nemají, na rozdíl od profesionálních biologů, zábrany žasnout nad krásou přírodních tvorů. K naší nevoli vůči expanzním druhům nepochybně přispívají i některé postojové atavizmy. Základní je zde patrně obecná lidská vlastnost, která za žádoucí a hodnotné považuje to, co je vzácné, nedostatkové.

Na osobní úrovni se ochranářské puzení často vyvinulo v dětství jako péče o zraněného tvora, ptáka nebo ježka. S tím, jak mohutněly naše síly vůči přírodě, se postoj solidarity se slabými rozšířil i na ni. A tak není divu, že silný expanzní druh vnímáme „s velkou dávkou ideologicky zabarveného předporozumění“ (Sádlo, Pokorný, s. 399).

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Ochrana přírody je novým rytířstvím. Je pozdním plodem rytířské kultury, která ztělesňovala povinnost chránit proti přesile slabé a bezbranné.

Současné trendy v ochraně přírody

Zásadní otázka zní: proč chránit přírodu? A skrývá v sobě další otázku: v jaké podobě a jakým způsobem ji chránit, co si vůbec pod pojmem ochrana přírody představovat?
Biotopy s relativně zachovalou druhovou skladbou se stávají odlehlejšími a namnoze upadají. V existenčním ohrožení se ocitá vše, co je spojeno s tradičními formami využití krajiny.

Můžeme dospět k názoru, že příroda je důležitá pro to, aby svět fungoval tak, jak jsme zvyklí, aby naše civilizace mohla nějak snesitelně existovat. Můžeme v ochraně přírody nacházet etický rozměr, úctu k jiným formám života, k dílu božského stvořitele, vůči němuž jsme jako správci této planety odpovědní. Příroda se totiž může stát vyhledávaným cílem nejrůznějších „volnočasových aktivit“, které ve vyspělých zemích nabývají stále více na významu.

Průměrný městský člověk se s nedotčenou přírodou setká jen zřídkakdy. Většinou žije a pracuje v uzavřeném prostředí, přemisťuje se dopravními prostředky izolován od vnější nepohody. Volný čas namnoze tráví u televize nebo počítače, případně si zajde do nějakého sportovního zařízení, kde se může proběhnout po umělé trávě. Z umělého prostředí má možnost uniknout během volných dní a dovolených. Musí o to však skutečně usilovat.

Za prvé: globální ekosystém musí nějak fungovat, aby Země byla pro lidstvo obyvatelná. Volání po její ochraně má řadu aspektů. Ten nejpřízemnější je opět pragmatický: musíme usilovat o zachování rozmanitosti organismů, protože nevíme, k čemu nám mohou ještě posloužit.

Stavět však musíme především na kulturních a etických apelech, ve vzdělané společnosti mohou udělat dobrý dojem „vědecké zájmy“; v určitých případech může nenarušená příroda posloužit jako ceněná turistická atrakce, někoho třeba osloví spirituální rozměr přírody. Jde tedy hlavně o respekt k přírodě jako k dokonalému a nekonečně rozmanitému dílu, které člověk nikdy nedokáže napodobit, k něčemu, co nás dalece přesahuje, alespoň trváním své existence.

V Česku máme krajinu desetitisíce let pozměňovanou člověkem, obrovská část je intenzivně využívaná. Dnes je velmi diskutovaným tématem klimatická změna, která je sice důležitým problémem, ochrana přírody ale bohužel bývá zjednodušována právě na problém ochrany klimatu. Módní je sázení stromů. Naopak sázení stromů často uškodí velkému množství druhů vázaným na bezlesí.

Je důležité, aby ochrana přírody stála z velké části na odborných základech. Když nevíme, jak druhy fungují a co chtějí, tak je nemůžeme dobře chránit. Lidé si často myslí, že je důležitý intuitivní dojem, který z přírody máme, ale ten je často mylný. Příroda je složitá a je potřeba odborného pohledu, abychom věděli, jak druhové bohatství zachránit.

Vývoj ochrany přírody v České republice

V roce 1997 doznívala ještě euforie z první poloviny 90. let, kdy se podařilo prosadit zásadní legislativní normy - zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon o právu na informace o životním prostředí a zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, které posunuly Českou republiku na úroveň vyspělých západoevropských států. Zároveň se ale začínaly objevovat známky, že se situace začíná obracet. Bylo to období prvních velkých porážek environmentálního hnutí - dálnice, Temelín, Novomlýnské nádrže - a počátků od této doby neustávajících útoků na princip účasti veřejnosti při rozhodování a roli neziskových organizací obecně.

V oblasti ochrany přírody jsme měli velká očekávání ohledně vstupu do Evropské unie. Natura 2000 a Rámcová směrnice o vodní politice slibovaly stát se dalšími významnými nástroji pro ochranu přírody. Významnou a někdy nedoceňovanou roli v procesu vytváření Natury 2000 sehrály nevládní organizace, které v procesu hodnocení návrhů lokalit členských zemí měly (poprvé a pravděpodobně naposled) rovnocenné postavení se zájmovými sdruženími (typu sdružení vlastníků lesů a půdy, hospodářských komor apod.), delegacemi jednotlivých států a pozvanými nezávislými experty.

Dlouholeté úsilí o omezení účasti veřejnosti na rozhodování začalo přinášet své plody a stalo se trvalou součástí vládní i poslanecké legislativní tvořivosti. Pozitivním rysem tohoto období bylo vzrůstající povědomí veřejnosti o stavu české krajiny a rostoucí podpora nutných kroků k jejímu zlepšení. Už stěží opominutelné projevy klimatických změn - zejména extrémních hydrologických stavů - přispěly k tomu, že se významná část veřejnosti nechala přesvědčit, že sucho a povodně se nevyřeší (jen) budováním nových přehrad.

Destrukce resortu pravicovými ministry poněkud zpomalila nástupem Richarda Brabce, který zejména z počátku přistoupil k řízení ministerstva a podřízených institucí relativně pragmaticky. Konečně po mnoha letech nastoupila nová generace aktivistů, kteří se vrátili tam, kde ekologické hnutí začínalo - k protestům, demonstracím a happeningům. Vyburcovala je k tomu nepochybně lhostejnost a nečinnost vlády, politiků, průmyslu a médií k jedné z nejzávažnějších hrozeb pro naši civilizaci - klimatickému rozvratu.

Filozofické aspekty ochrany přírody

Chránit přírodu znamená podle biologa a ekologa Davida Storcha zachovat takový „stav, v němž se cítíme doma“. Tento přístup ale s sebou samozřejmě přináší řadu komplikací. Jedná se zejména proměnlivost takového pojetí ochrany přírody, které je odkázáno jak na subjektivní estetické cítění, tak i na veřejné mínění ovlivněné médii. Podle Storcha ochrana přírody není péčí o funkčnost ekosystému, nebo dokonce snahou zabránit zhroucení biosféry či čelit globální ekologické katastrofě.

Podobný názor sdílí i estetik Karel Stibral, který zmínil prvopočátky ochrany přírody jako ochranu „památek“ - původního stavu nebo estetických hodnot. Různí lidé mají samozřejmě pro ochranu přírody různé motivace. Zatímco někteří lidé přemýšlí o etických důvodech, jiní se na věc dívají čistě z existenčních důvodů. Ale většině lidí se podle Koteckého prostě příroda líbí, považují ji za součást svého života a chtějí ji navštěvovat a obdivovat.

Ochránci přírody by se měli naučit se lidem přírodu představovat, otevírat, ukazovat a vítat je v ní. Lidé se prý nedokáží shodnout v tom, co vlastně chránit a jak. Podle socioložky Terezy Stöckelové je to jakási naše „vnější danost“, kterou lze chápat dvěma způsoby. Storch považuje přírodu za něco, co patří k lidské přirozenosti. A to také v tom smyslu, že jako lidé potřebujeme něco nelidského k tomu, abychom se ve světě vyznali. Proto, aby nám dával svět smysl, potřebujeme podle jeho slov nějaký vnější rámec, jakým je právě přírody.

Česká republika se prý potýká se dvěma extrémy. Zatímco na Šumavě se plány mění v řádu měsíců, v Bílých Karpetech naopak nedokázal management včas zareagovat, změnit přístup a zabránit tak vymření populace žluťáska barvoměnného. Podle Duška by si měli ochranáři otázku „Proč vlastně chránit přírodu?“ klást velice často. Dušek také zmínil často diskutované ekosystémové služby, které příroda lidstvu poskytuje. Ochrana přírody není byznys a příroda se sama neuchrání.

Srozumitelná komunikace o ochraně přírody

Myslím, že téma, které považuji z hlediska ochrany přírody za velmi důležité, je srozumitelný jazyk pro ty, kdo přírodě tolik nerozumí. V mediálním prostoru chybí hlas ochrany přírody, který by vysvětloval základní principy, jak to v přírodě funguje a co je potřeba dělat. Jeden politik dokáže namluvit „půlce“ národa, že Green Deal je šikana z Bruselu v podobě nucení elektro mobilů.

Ochrana přírody má v našem státě nastavené větší mantinely, než ve většině států okolo. Zamysleme se nad tím, jakými hodnotami a argumenty se ohání ti, kteří nás nejvíce v proenvironmentální politice blokují. Je to prahnutí po zisku, neschopnost se alespoň minimálně obětovat pro dobro celku. Neschopnost vnímat vlastnictví také jako odpovědnost. Zkrátka peníze na prvním místě, hodnotová břečka.

Je ideální doba, aby ochrana přírody začala utvářet kurz a vyvíjet trendy, protože přibývá lidí, kteří jsou ochotní naslouchat, nebo dokonce něco i sami pro dobro celku dělat. Chceme se starat i o to, co nám nepatří, z čeho nám neplyne primárně zisk. Jde nám o bohatství přírodní, o pestrost a fungující celek. Čili nemyslíme jen na sebe, chceme přispět pro dobro celku. Čistší vzduch, víc druhů ptáků, víc druhů motýlů. Víc krajiny, ve které budeme chtít trávit čas. Ale i prostor pro inovace, investice do regionů, nové pracovní příležitosti, čistší energie, zdravější půda (zdravější potraviny).

Jako společnost jsme se od přírodního světa příliš odcizili a ztratili jsme o tomto světě základní znalosti. Je potřeba přemýšlet ve větších souvislostech a vykročit z jednooborového vnímání světa. Tak, jak může být příroda pestrá, měla by být pestrá i ekologická opatření, na míru šitá konkrétním místům a problémům. Chránit přírodu se musíme naučit i tam, kde hospodaří člověk. Je potřeba méně odsuzovat lidské hospodaření jako takové a pomáhat tam, kde je potřeba učinit hospodaření udržitelné.

Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Uvědomujeme si, že člověk není pánem tvorstva, ale že je součástí přírody.

Hodnotové soudy a ochrana přírody

Každé stanovisko se opírá o hodnotový soud a ten neodráží jen fakta, na nichž je založen, ale především to, co o těchto faktech soudí hodnotící osoba. Ochranář překračuje svým hodnotovým soudem - přísně vzato - oblast přírodních věd; je tomu tak i v případě, kdy je sám přesvědčen, že požadavky, které vznáší, jsou samozřejmým důsledkem přírodovědného poznání.

Samozřejmě ochrana přírody potřebuje racionální a co možná vědecky podložené argumenty. Byly to snad úvahy nad ekosystémy, stabilitou, červenými listinami, ekonomickými užitky nebo genofondem? Nebo to spíše nebyly žádné úvahy, ale celostní vnímání děcka, nepopsatelný pocit zalíbení a pokorný obdiv, které pramení v hlubinách dětství a které se vracejí nám i obdobně psychicky vyladěným osobám při setkání s něčím původním, nezkroceným, člověkem nestvořeným, divokým a - připusťme - z hlediska triviální racionality neužitečným?

Jistě by bylo naivní, kdybychom se v ochranářské argumentaci omezovali na osobní pocity. Nemusíme však vlastní argumentaci omezovat ve sporu s technokraty na technokratickou úroveň a pokoušet se jim (rovněž naivně, protože amatérsky) čelit způsobem, který dokonale ovládají. Např. pro uchování většiny rozptýlené zeleně by měl stačit jak argument protierozního významu nebo funkce biotopu užitečných organismů, tak argument jejich pozitivního významu pro obraz krajiny, pro její krásu. Jako občané máme právo na krásné prostředí a nebojme se proto přiznat, že - přinejmenším pro některé z nás - je krása přírodního objektu dostatečným a plnohodnotným důvodem pro jeho ochranu.

Omezovat ochranářskou argumentaci pouze na ekonomickou dimenzi by bylo pošetilé už proto, že tím bychom „přistoupili na pravidla hry“, která ovládají hlavní devastátoři přírody nedostižným způsobem. V každé společnosti jsou obecně preferovány některé hodnoty bez ekonomické dimenze, a proto se zdá účelné argumentovat tímto způsobem ve prospěch přírodních hodnot - i s vědomím, že vždy budou nekulturní jedinci, kteří takový způsob argumentace prostě „neberou“.

Morálka, která připouští bezohlednost vůči přírodě, zahrnuje zcela nevyhnutelně bezohlednost mezi lidmi. Při společenském hodnocení různých stavů přírody nemá expert vyšší kompetence než kterýkoliv občan. Společenské hodnocení neprobíhá v rovině odborných expertíz, ale v rovině společensko-politických procesů.

tags: #ochrana #prirody #pro #a #proti #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Objevte Eko Muzeum v Montrealu
• Ukrajinská příroda
• Atmosféra a astronomie
• Doplňování dat o přírodě
• Sifon pro dřez 32 mm