Ochrana přírody státem v České republice

Stát chrání přírodu, její významné části a výtvory, jakož i krajinu s jejími typickými znaky. Ochrana přírody a krajiny je podle § 58 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, veřejným zájmem. Z důvodu veřejného zájmu může stát regulovat výkon vlastnického práva (čl. 11 odst. 3 ústavní Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listiny“) či svobodu pohybu z důvodů ochrany přírody na vymezených územích (čl. 14 odst. 3 Listiny).

Podle Ústavy a Listiny lze právo na samosprávu a na ochranu vlastnictví i svobodu pohybu omezit zákonem, vyžaduje-li to veřejný zájem či ochrana zákona. Téma ochrany přírody jakožto veřejného zájmu se průběžně odráželo i v judikatuře Ústavního soudu.

Z hlediska subjektů je to především stát, kdo je odpovědný za udržení a obnovu přírodní rovnováhy v krajině, ochranu rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, šetrné hospodaření s přírodními zdroji a za vytvoření soustavy chráněných území EU Natura 2000. Vyplývá to i z jednoho ze základních principů práva životního prostředí, tzv. principu odpovědnosti státu, zakotveného v čl. 7 Ústavy. Podle něj „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“.

Způsob, jakým stát dbá o naplnění všech požadavků na ochranu životního prostředí, stanoví zákony, mimo jiné i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a pramenem mohou být i právní předpisy EU a mezinárodní smlouvy v ochraně přírody, krajiny a biologické rozmanitosti.

Historický exkurz

Než se budeme věnovat jubilující republice, dovolme si krátký historický exkurz. Kořeny ochrany přírody a krajiny tak, jak ji známe dnes, totiž můžeme hledat již v zemědělství a lesnictví doby poměrně vzdálené. Už například staří Slované si začali všímat svého vlivu na místo, kde žili, změn, které působili. Nad pěstováním plodin museli uvažovat, inovovat postupy a využívat různé typy hospodářství. Novodobější ochrana přírody a krajiny v mnohém vděčí lesnictví.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Méně rozsáhlé texty bychom mohli hledat i u nás, a to už ve 12. století. Jedná se o Statut knížete Oty a později Rožmberskou knihu ze století čtrnáctého, nejstarší česky psanou odbornou právní publikaci s tímto zaměřením. O důslednou ochranu přírody se snažil ve 14. století také český král Karel IV., který popsal velmi podrobně novou správu lesů ve svém spisu Maiestas Carolina.

Jiří Buquoy tak v roce 1838 ustanovil první chráněnou oblast na našem území - Žofínský prales, který je dnes Národní přírodní rezervací. Za vznikem tohoto území stály především vlastenecké důvody - touha zachovat kus divoké přírody pro další generace. Boubínský prales, dnes součást Národního parku Šumava, prohlásil za chráněný roku 1858 kníže Jan Schwarzenberg.

Vzhledem k tomu, že v rakouském mocnářství neexistovala žádná právní ochrana či státem daná nařízení, nebyla stanovena ani přesná terminologie. První lesní zákon byl napsán až roku 1878, osm let předtím začal platit zákon na ochranu ptáků. V roce 1903 zřídilo ministerstvo pro kulturu a vyučování funkci konservátorů - jednoho konservátora pro Čechy a druhého pro Moravu. Ti sepisovali památky a aktivně dohlíželi na jejich ochranu.

I z pohledu ochrany přírody a krajiny se tedy stal zlomovým až rok 1918, a to přesto, že ani se vznikem nové republiky není spojen zrod samostatného zákona o ochraně přírody a krajiny. Přírodní památky mělo nově spravovat ministerstvo školství a národní osvěty. Zasadil se o to Zdeněk Wirth, významný historik umění, povolaný na ministerstvo na pozici ředitele odpovědného za organizování a řízení památkové péče.

Wirth však na druhé straně také přispěl k tomu, že roku 1922 nebyl přijat návrh zákona na ochranu přírodních památek. Prohlásil, „že tak důležitý zákon nelze vyrobit narychlo, a když jsme se na něj nezmohli za Rakouska, můžeme ještě nějaký rok počkat v zájmu jeho kvality“. Chtěl zákon dokonalý. I kvůli Wirthovi (avšak nejen kvůli němu) jsme si tedy museli na zákon o ochraně přírody a krajiny počkat dalších bezmála čtyřicet let.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Vzhledem k neexistenci zákona opravňujícího vznik chráněných území se na jejich zřízení dohadovalo ministerstvo školství a národní osvěty s jednotlivými vlastníky pozemků. Chráněná území byla rozdělena na přísné rezervace a částečné rezervace. Jejich název napovídá, že přísné rezervace byly v podstatě bezzásahová území, zatímco částečné rezervace ponechaly vlastníkům půdy jisté pravomoci.

Reforma se uskutečnila mezi lety 1919 a 1920 a týkala se čtyř milionů hektarů půdy. Do reformy spadaly velké pozemky, které republika zabírala jejich vlastníkům (hlavně šlechtě, církvi a velkostatkářům) a přerozdělovala menším hospodářům. Některá chráněná území tedy přišla o své osvícené majitele, jiná naopak díky ní vznikla. Chráněná území totiž bylo možné vyjmout ze záboru půdy. Majitel však musel přijmout určité podmínky a podřídit se vyhlášení územní ochrany.

V roce 1919 také dostal každý okres svého „konservátora“, dobrovolného spolupracovníka při ochraně přírody a památek. Systém konservátorů zastřešoval hlavní, generální konservátor a pracovník Státního památkového úřadu, jímž se stal Rudolf Maximovič, zřejmě nejvýznamnější osobnost v ochraně přírody a krajiny první poloviny 20. století.

V roce 1930 Kögler vytvořil plastickou geologickou mapu území velikého 29 kilometrů čtverečních, rozprostírajícího se na severu Čech od Doubice až po Nové Křečany. Ještě významnější je Köglerova první naučná stezka na našem území. Vedl ji dvanáct kilometrů podél Lužické geologické poruchy oddělující žulu a pískovec. Aby trasu zpřehlednil, vytvořil u ní přibližně 70 dřevěných tabulí. Cedule nejen trasu vedly, ale také informovaly o různých geologických a vlastivědných zajímavostech.

Přestože před sto lety lidé neměli tolik volného času jako dnes, měly různé okrašlovací volnočasové spolky poměrně velký význam. Díky jejich vzájemné spolupráci vzniklo v roce 1931 Pracovní souručenství Československá liga pro ochranu přírody. S delegací Svazu okrašlovacích spolků se už v roce 1919 setkal prezident Masaryk a přislíbil mu podporu.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Svaz okrašlovacích spolků například dlouho marně usiloval o oddělení ochrany přírody od ochrany památek historických, stejně tak i o zavedení ekologické výchovy a osvěty. V roce 1920 jsme se na popud Svazu okrašlovacího a chránícího přihlásili k mezinárodnímu aktu z roku 1902 o ochraně užitečného ptactva.

Na popud konservátorů a z pravomoci ministerstva školství a národní osvěty proto došlo k sepsání Výnosu o ochraně přírodních památek, přijatého poslední den roku 1933, tedy takzvaného Silvestrovského výnosu. Čerpal ze soupisu přírodních památek, zhotoveného hlavně Svazem spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, a obsahoval 138 chráněných území, z toho 108 na dnešním území České republiky.

Vedle toho působily na počátku 20. století různé nevládní spolky, které se snažily o ochranu přírody a krajiny. Nově vzniklá republika na tradici těchto občanských spolků navázala a od počátku věnovala ochraně přírody velkou pozornost. Československá státní správa pokračovala ve vyhlašování přírodních rezervací, do roku 1938 jich vyhlásila 142, jenže to byla spíše maloplošná území.

V roce 1922 vypracovali Jan Svatopluk Procházka a Josef Emler záměr návrhu zákona o přírodních památkách, a navázali tak na dřívější návrh zákona Luboše Jeřábka z roku 1911. Zákon ovšem přijat nebyl. Na Slovensku už v roce 1919 zřídili Vládní komisariát pro zachování uměleckých památek, v roce 1922 pak v Bratislavě vznikl Referát pro ochranu památek.

Hlavní postavou státní ochrany přírody v českých zemích byl přírodovědec Rudolf Maximovič, spoluzakladatel Světového svazu ochrany přírody. V letech 1922 až 1948 byl generálním konzervátorem, tedy nejvyšším představitelem státní ochrany přírody. Napsal několik návrhů zákona o ochraně přírody, které však za jeho působení nebyly přijaty, přestože mladá republika už tehdy čelila snižování biologické rozmanitosti, a to hlavně kvůli odlesňování a intenzivnímu zemědělství.

Legislativa a instituce ochrany přírody

V uplynulých třiceti letech účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny se Ústavní soud nejednou zabýval v rámci své judikatury k zákonům z oblasti práva životního prostředí také ochranou přírody a krajiny.

Vlastník (uživatel) pozemku, na němž bylo zřízeno chráněné území nebo ochranné pásmo nebo na němž jsou chráněné předměty (§§ 4 až 7), je povinen trpět omezení stanovené podmínkami ochrany. Vznikne-li tím vlastníku (uživateli) pozemku, který není ve státním socialistickém vlastnictví, majetková újma nikoli nepatrná, přísluší mu náhrada.

Okolnost, že nemovitost je chráněným územím, chráněným přírodním výtvorem nebo chráněnou přírodní památkou, poznamená se ve veřejných knihách a v pozemkovém katastru k návrhu odboru kultury rady krajského národního výboru příslušného podle polohy nemovitosti.

Hrozí-li bezprostřední nebezpečí, že budou porušeny podmínky stanovené k ochraně přírody v chráněném území nebo na ochranu chráněných přírodních výtvorů, živočichů, rostlin, nerostů a zkamenělin, může konservátor učinit opatření, potřebná k zajištění ochrany.

Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství1c) v České republice soustavu Natura 2000.

V roce 1956 byl přijat samostatný zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb a o dva roky později zákon o památkové péči. Na jejich základě vzniklo v Českých Budějovicích Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody jako odborná organizace pověřená dokumentací, evidencí, metodickou činností a odborným průzkumem v rámci obou oborů. Výkonná pravomoc v oboru o. p. byla převedena na krajský a okresní národní výbor.

Od 1991 došlo k delimitaci oboru o. p. od památkové péče a vznikl Český ústav ochrany přírody. Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. posílily postavení celého oboru o. p., akceptovaly do té doby opomíjený ekosystémový přístup k ochraně volné krajiny a zvýšily pravomoce jednotlivých orgánů státní správy.

Na základě zákona z 1992 vykonává na území města České Budějovice státní správu v o. p. v přenesené působnosti (z okresního úřadu) Odbor ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice. Kromě běžné úřední agendy zabezpečuje registraci, ochranu a péči o významné krajinné prvky, hodnotí a vymezuje místní systém ekologické stability, zajišťuje péči o zvlášť chráněná území, vyhlašuje památné stromy a součástí jeho pravomocí je i vydávání povolení ke kácení stromů mimo les a ukládání náhradní výsadby.

V souvislosti s transpozicí práva Evropské unie v oblasti ochrany přírody, tj. směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (tzv. směrnice o stanovištích) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků (tzv. směrnice o ptácích) do našeho právního řádu byla po roce 2000 v České republice postupně vytvářena (dnes už dokončená) soustava chráněných území Natura 2000, zahrnující evropsky významné lokality (podle směrnice o stanovištích) a ptačí oblasti (podle směrnice o ptácích).

Soustava Natura 2000

Natura 2000 je soustava chráněných území, která vytvářejí podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Na základě směrnice o stanovištích jsou vyhlašovány evropsky významné lokality (EVL) pro vybrané evropsky významné druhy a typy přírodních stanovišť, které jsou uvedené v přílohách I a II směrnice. Evropsky významné lokality a ptačí oblasti se mohou vzájemně překrývat. Dohromady tvoří soustavu Natura 2000, která zaujímá 14,2 % území ČR o ploše 1 119 751 ha.

Požadavky obou směrnic jsou včleněny do národní legislativy zejména prostřednictvím části čtvrté zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Kompetence správy a péče o lokality soustavy Natura 2000 je rozdělena mezi několik orgánů ochrany přírody. Jejich příslušnost pro konkrétní lokality je uvedena v digitálním registru Ústředního seznamu ochrany přírody.

V rámci soustavy Natura 2000 jsou chráněny velkou měrou druhy a stanoviště, které se vyvinuly díky lidskému hospodaření a jejich přítomnost je podmíněna jeho pokračováním (např. kosení, pastva). Soustava Natura 2000 počítá s člověkem jako partnerem. Cílem soustavy Natura 2000 není zcela vyloučit vliv člověka v lokalitách. Zakázány jsou jen takové činnosti, které mohou mít negativní vliv na předměty ochrany.

Pro všechny koncepce nebo záměry, které by samostatně či ve spojení s jinými mohly významně ovlivnit území soustavy Natura 2000, je proto třeba vypracovat posouzení vlivů na EVL a PO, tzv. Databáze obsahující základní informace o jednotlivých lokalitách je dostupná na stránkách www.natura2000.cz a na novém Portálu Informačního systému ochrany přírody, kde budou postupně přibývat další informace.

Členské státy informují Evropskou komisi o vyhlášení a změnách v lokalitách soustavy Natura 2000 prostřednictvím tzv. Standardního datového formuláře, který má jednotnou strukturu pro všechny členské státy EU danou do ledna 2025 prováděcím rozhodnutím Komise 2011/484/EU. Formulář obsahuje mj. základní identifikační a popisné údaje o lokalitě a informace o kvantitě a kvalitě předmětů ochrany a vlivech působících na lokalitu. Standardní datové formuláře za Českou republiku připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Jsou dostupné přes mapovou aplikaci Evropské agentury pro životní prostředí Natura 2000 Viewer.

Příklady chráněných krajinných oblastí

CHKO Jeseníky

Ochranu přírody a krajiny v CHKO Jeseníky vykonává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR prostřednictvím správy CHKO. Hlavní náplní činnosti AOPK ČR je státní správa v oblasti ochrany přírody a krajiny, dále zajišťování péče o cenné lokality a v neposlední řadě monitoring zájmových druhů a jejich výskytu v území.

První pokusy o ochranu přírody v Jeseníkách lze připsat knížeti Janu II. z Lichtenštejna, který v roce 1903 vyhlásil v oblasti mezi Šerákem a Keprníkem nejstarší rezervaci na Moravě zvanou Lichtenštejnský prales. První státní rezervace byla vyhlášena v roce 1933, další pak v roce 1946 a 1955. Chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1969 jako 5.

Z hlediska ochrany přírodního prostředí je chráněná krajinná oblast rozdělena do čtyř zón odstupňované ochrany přírody. Nejcennější části Jeseníků jsou chráněny v 32 MZCHÚ. V současné době je na území CHKO Jeseníky 75 solitérních památných stromů, 9 skupin památných stromů a 2 památná stromořadí chráněná státem.

CHKO Pálava

Ochranu přírody a krajiny v CHKO Pálava vykonává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR prostřednictvím Správy CHKO. Pálava byla chráněnou krajinnou oblastí vyhlášena v roce 1976 na rozloze 83 km2. Rámcově se správa území řídí Plánem péče o CHKO (aktuálně platný je pro roky 2016-2025).

Ochrana přírody je odstupňována zařazením území do čtyř zón, přírodně nejcennější části jsou chráněny jako maloplošná zvláště chráněná území. Výjimečné stromy jsou vyhlášené památnými stromy. Pálava leží v biosférické rezervaci Dolní Morava a některé její části jsou zařazeny jako mezinárodně chráněné mokřady podle Ramsarské úmluvy. Celá CHKO je vyhlášena jako stejnojmenná Ptačí oblast soustavy Natura 2000 a leží zde několik Evropsky významných lokalit. Přírodní části zdejší krajiny jsou součástí sítě Územního systému ekologické stability.

Nejcennější části Pálavy jsou chráněny v 16 MZCHÚ. V současné době je na území CHKO Pálava 7 stromů chráněných státem jako tzv. památné stromy. Z tohoto počtu rostou čtyři stromy v zastavěném území města Mikulova, po jednom stromu roste v zastavěných územích Klentnice a Horních Věstonic. Jeden památný strom roste v k. ú.

Judikatura Ústavního soudu

Ústavní soud se v minulosti zabýval mimo jiné stížností na vyhlášení přírodní památky Na Plachtě 3 na okraji města Hradce Králové. Stěžovatelé vlastnili pozemky, které měly být zahrnuty do území nově vyhlášené přírodní památky. Namítali zásah do vlastnického práva podle čl. 11 a do práva podnikání a jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud stížnost odmítl s tím, že pokud jde o namítaný zásah do vlastnického práva, „stát je oprávněn užívání majetku v souladu s obecným zájmem v nezbytném rozsahu regulovat, což odpovídá i sociální funkci vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 3 Listiny a tam stanoveným limitům vlastnického práva (výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem). Zamítnutí námitek proti vyhlášení zvláště chráněného území (v daném případě přírodní památky) sice představuje regulační opatření ve vztahu k majetku stěžovatelů, jde však o nezbytné opatření předvídané zákonem a sledující obecný zájem.“

V roce 2012 Ústavní soud zamítl stížnost subjektu hospodařícího v pronajatém lese, kde na části pozemků byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 17/1997 Sb. ze dne 27. ledna 1997 vyhlášena národní přírodní rezervace Ransko (dále též jen „NPR Ransko“) a stanoveny její bližší ochranné podmínky.

Navrhovatel spatřoval porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny ve znemožnění práva užívat věc a požívat její plody a užitky jako jedné ze základních součástí vlastnického práva v důsledku rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. června 1998 č. j. 9.337/98-OOP/3610/98 o schválení plánu péče o NPR Ransko a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11. června 1999 č. j. 861/99 o schválení lesního hospodářského plánu navrhovatele.

Ústavní soud v nálezu, kterým stížnost zamítl, uvedl, že „zásah do podstaty vlastnického práva zákonným omezením užívání lesa sleduje legitimní cíl, tj. ochranu lesů v národních přírodních rezervacích jako zvláště chráněných územích, která jsou pro svou biologickou jedinečnost a rozmanitost hodna přísné ochrany státní mocí.

Patrně nejvýznamnějším případem, kdy se za uplynulých 30 let Ústavní soud zabýval zákonem o ochraně přírody a krajiny, byla stížnost 25 senátorů Parlamentu ČR na přijetí novely zákona č. 114/1992 Sb., kterou se výrazně změnila dosavadní právní úprava národních parků. Jednalo se o zákon č. 123/2017 Sb.

Ústavní soud mimo jiné prohlásil, že „… smyslem národních parků je kompromis mezi naplňováním dlouhodobých cílů ochrany přírody (nerušený průběh přírodních jevů) a umožněním využití jejich území (k udržitelnému rozvoji, vzdělání, výchově aj.), to vše jako komponentů práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny i požadavku na zachování a rozvíjení přírodního bohatství podle preambule Ústavy.

V rámci testu proporcionality Ústavní soud dospěl k názoru, že „ochrana přírody na území národních parků je projevem zájmu společnosti na zachování a rozvoji zděděného přírodního bohatství jakožto veřejného statku. Regulací činností prováděných na území národních parků lze dosáhnout sledovaného cíle.

Přiměřenost omezení vlastnického práva ve vztahu k ochraně přírody již také byla předmětem řízení před Ústavním soudem. V červenci 2010 plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny 25 senátorů Parlamentu ČR na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Podle nálezu ÚS ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03, z uvedených definic těchto pojmů plyne, že podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje v prvé řadě k naplnění ústavního cíle spočívajícího v ochraně zvěře.

Význam spolků pro ochranu přírody, potažmo celého životního prostředí, zdůraznil Ústavní soud v roce 2014 s tím, že skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži.

tags: #ochrana #prirody #statem #v #ceske #republice

Oblíbené příspěvky:

• Jarní aktivity s dětmi
• Gaussova křivka
• Srovnání recyklace materiálů
• Jak funguje kompostovací záchod?
• Objednání svozu odpadu