Recyklace materiálů v České republice: Srovnání a studie

23.12.2025

Opětovné využívání spousty materiálů od betonu po hliník má pomoci Česku. Studie Institutu cirkulární ekonomiky upozorňuje na to, že vedle nákladných investic existují i levnější cesty, jak snižovat emise.

Cirkulární řešení umožní do roku 2050 snížit ekvivalent emisí oxidu uhličitého v klíčových průmyslových sektorech v Evropské unii až o 65 procent, tvrdí studie Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN). Zároveň prý ušetří až 30 procent investičních i energetických nákladů oproti scénáři založenému na zavedení nových procesních technologií.

„Cirkulární ekonomika se jeví jako nákladově efektivnější dílčí cesta k dekarbonizaci, protože opatření jsou méně finančně náročná ve srovnání s alternativami. Nástroje i prostředky k jejich realizaci jsou v zásadě k dispozici již dnes,“ říká Benjamin Hague, vedoucí výzkumu INCIEN.

Studie upozorňuje na to, že emise skleníkových plynů z českého průmyslu včetně využití energie sice klesly od roku 1990 o 60 procent, ale emise spojené s průmyslovými procesy a využitím výrobků klesly pouze o 10 procent.

Šrot by měl zůstat doma

Cirkulární opatření snižují emise CO2 z průmyslových materiálů jejich recyklací či opětovným využitím, výměnou za nízkoemisní materiály, snížením spotřeby nebo cirkulárními obchodními modely, jako jsou sdílení či modulární design.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

INCIEN se zaměřil na čtyři emisně a energeticky nejnáročnější materiály v těžkém průmyslu: ocel, cement, plasty a hliník. Ty představují přibližně 65 procent celkových průmyslových emisí.

Výroba oceli a železa je z pohledu dekarbonizace průmyslu zásadní, protože se podílí z pěti procent na celkových emisích skleníkových plynů v EU. V současné době je intenzita emisí z českých oceláren výrazně vyšší, než je průměr EU, což je dáno dominantním podílem primární výroby.

Česko je také historicky čistým vývozcem ocelového šrotu. Ročně ho exportujeme přes dva miliony tun. To podle studie naznačuje příležitost k dekarbonizaci prostřednictvím přechodu na výrobu převážně založenou na šrotu.

Dvě největší ocelárny v Česku - Liberty Ostrava a Třinecké železárny - už investují do elektrických obloukových pecí. Podle webu Ocelářské unie hodlají Třinecké železárny v rámci svého dekarbonizačního plánu do roku 2030 prostřednictvím budoucí elektrické obloukové pece zajistit polovinu své výroby.

Liberty Ostrava připravuje transformaci směrem k výrobě „zelené oceli“ a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2030, tvrdí vedoucí pro komunikaci a vnější vztahy Barbora Černá Dvořáková. Spočívá hlavně v modernizaci ocelárny za 8,6 miliardy korun. Současné tandemové pece společnost nahradí během roku 2025 dvěma hybridními elektrickými pecemi, které firmě umožní využívat vyššího podílu šrotu než dosud. Omezí tím závislost na dovážených surovinách, jako je železná ruda a uhlí.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

„Abychom potenciál této nové technologie mohli využít naplno a podíl šrotu zvýšit na 70, případně 100 procent, budeme potřebovat více energie, která nyní není k dispozici. Proto zároveň připravujeme výstavbu připojení k síti vysokého napětí,“ sdělila Černá Dvořáková. Na transformační projekty žádá Liberty Ostrava podporu z Modernizačního fondu EU a Státního fondu životního prostředí.

Průmyslu chybí návod, jak postupovat

Také výroba cementu je v kontextu dekarbonizace českého průmyslu klíčová. Na národních emisích CO2 se podílí přibližně 2,5 procenta. Zatímco cement tvoří v průměru pouze 14 procent hmotnosti betonu, představuje 95 procent jeho uhlíkové stopy. Přibližně dvě třetiny těchto emisí jsou spojeny s výrobou slínku, který je hlavní složkou cementu.

Klíčem je podle studie nahrazení slínku betonovým prachem ze stavebních a demoličních odpadů, snížení poměru cementu k betonu v betonových směsích a nižší spotřeba betonu při navrhování a výstavbě budov. Pilotně se testují i různé nízkouhlíkové receptury cementu.

Podle Svazu výrobců cementu ČR místní cementárny mají jeden z nejvíce dekarbonizovaných energetických mixů v evropském cementářském průmyslu. Myslí si to i Roman Snop, viceprezident Asociace pro využití energetických produktů a viceprezident Evropské asociace pro produkty vznikající spalováním uhlí (ECOBA). „Celá naše aktivita v tomto ohledu trvá už dvanáct let. Jsme jedni z mála, kteří jsou na tuto situaci dobře připraveni,“ tvrdí Snop.

Podle něj chybí návod, jak má průmysl postupovat. Proto se jej asociace chystá v příštím roce předložit ministerstvu životního prostředí a ministerstvu průmyslu a obchodu. „Chceme spolupracovat na přípravě státní koncepce oběhové ekonomiky pro alternativní stavební materiály. Vzniká proto taková kuchařka, jak zacházet s antropogenními materiály (na jejich vzniku se podílel člověk, pozn. aut.). Jsou to výhodné suroviny, protože zvyšují kvalitu stavebních produktů, prodlužují životnost a jsou velice nízkouhlíkové,“ uvádí Snop.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Plastů se vysbírá spousta, ale recyklace hapruje

Cirkulární příležitosti ke snížení emisí CO2 v chemickém průmyslu se týkají především plastů. Emise na tunu recyklovaných plastů jsou podle INCIEN už nyní v průměru o 80 až 85 procent nižší než u primárních plastů, což představuje obrovský potenciál pro dekarbonizaci. V současné době se však v EU recykluje pouze 15 procent plastového odpadu.

V jednom scénáři pro dosažení uhlíkové neutrality by cirkulární ekonomika mohla do roku 2050 zajistit více než 80 procent požadovaného snížení emisí z výroby plastů, a to kombinací snížení poptávky, mechanické recyklace, rozšířené chemické recyklace a produkce plastů na bázi biologických materiálů využívajících udržitelné zdroje biomasy.

Ačkoli se plastového odpadu vysbírá hodně (přibližně 75 procent v roce 2020 pro plastové obaly), hlavními překážkami zůstávají vysoký podíl skládkování, slabá recyklační infrastruktura a neexistence zálohování PET lahví. Až v Česku v roce 2030 skončí skládkování, hrozí, že se plasty budou ve velkém pálit, což by přispívalo ke zvyšování emisí.

Velmi relevantní data nyní přichází z dokumentů Evropského účetního dvora v souvislosti s vyhodnocením plateb tzv. daně z plastů, kterou do rozpočtu EU platí všechny její členské státy podle poměrně složitě odborně odhadovaného objemu jimi generovaných nerecyklovaných plastových obalů v odpadu. ČR dosahuje 45% míry recyklace plastových obalů, což je sice mírně nad průměrem EU (41 %), ale stále to znamená pro ČR nezanedbatelnou platbu do rozpočtu EU. Konkrétně ČR zaplatila v roce 2023 do rozpočtu EU na dani z plastů 89 milionů eur (tedy přibližně 2,25 miliardy Kč).

K zálohování nás nadto postupně vede i právní úprava na úrovni EU, ze které by se v horizontu následujících pěti let měly postupně aktivovat poměrně vysoce nastavené požadavky, jak na vysbírání minimálního počtu nápojových obalů, tak na minimální obsah recyklovaného materiálu v nově produkovaných nápojových obalech. To vše by pak mělo zejména pomoci životnímu prostředí. Jak potvrzují zkušenosti z okolních zemí, zálohování se mimo jiné podílí na snižování množství volně pohozeného odpadu.

Podíváme-li se na Slovensko, data a studie prezentovaná poskytovateli systému zálohování uvádí, že v létě 2021 tvořily nápojové plechovky a PET lahve společně více než 21 % celkového objemu volně pohozeného odpadu na Slovensku. Konkrétně to bylo 9,97 % u plechovek a 11,36 % u PET lahví. Na podzim 2022 byl zaznamenán pokles těchto dvou typů obalů v celkovém objemu volně pohozeného odpadu. V létě 2023 pokles pokračoval - až na 3,24 % u nápojových PET lahví a 2,16 % u plechovek.

Podle průzkumu vyhazuje většina lidí plechovky do kontejnerů na kovy.

Ekodesign se dostane do zákonů

Scénář sdružení European Aluminium naznačuje, že zvýšení podílu recyklovaného hliníku na spotřebě v EU na 50 procent do roku 2050 by eliminovalo téměř 50 procent emisí spojených se spotřebou hliníku v EU. Česko ale v recyklaci hliníkových nápojových plechovek výrazně zaostává, v roce 2019 dosáhla pouze 22 procent míry recyklace. I v tomto případě by podle studie INCIEN mohlo pomoci zavedení systému zálohování obalů.

Zmíněné materiály spotřebovávají především dva segmenty, stavebnictví a automobilový průmysl. Navýšením energetické účinnosti budov a postupnou dekarbonizací energetického mixu lze očekávat postupné snížení provozních emisí budov. Naopak takzvané „zabudované emise“ se stanou hlavní složkou celkové uhlíkové stopy budov už v průběhu příštích 10 až 15 let, a to v souvislosti s používáním vysoce energeticky náročných materiálů, jako je ocel či cement.

Zástupci INCIEN jsou přesvědčeni, že Česku chybí podrobná „roadmapa“ pro dekarbonizaci průmyslu. Navíc se zabývá cirkulární ekonomikou především v kontextu efektivního nakládání se zdroji a odpady, nikoli ve spojení se zmírněním změny klimatu. Požadavky na tato opatření se přitom brzy stanou součástí legislativy EU a členských států.

„Od roku 2024 bude muset zpracovatelský průmysl postupně splňovat požadavky nového nařízení EU o ekodesignu udržitelných výrobků.

Společnost v současnosti vyvíjí stále větší tlak na efektivnější využívání plastů a snížení jejich negativních vlivů na životní prostředí. Zároveň je zájem omezit plýtvání neobnovitelnými zdroji.

V ČR je aktuálně recyklováno okolo 46 % plastových obalů, což ve srovnání s ostatními státy EU potvrzuje dobře nastavený systém sběru a recyklace. Díky chemické recyklaci se míra recyklace plastových obalů zvýší až na 80 %, u textilií lze očekávat úroveň až 45 %.

Zvětší se recyklační kapacita ze stávajících 2 mil. tun až na 5,4 mil. tun, z toho chemická recyklace PET může zvýšit celkový objem recyklace až o 40 % tj. okolo 2,1 mil. tun.

Akutní potřebu vzniku nových provozů chemické recyklace potvrzuje i plánovaná druhá finanční podpora od Ministerstva životního prostředí v operačním programu Životní prostředí (OPŽP) 2021 - 2027. Dotace pod výzvou č. 62 je určena pro chemickou recyklaci odpadů, díky níž budeme moci úspěšně splnit ambiciózní národní a evropské recyklační cíle, včetně povinností podle PPWR.

Výstavba nových provozů chemické recyklace bude podpořena v objemu 0,2 mld.

Srovnání plastových kelímků na jogurt s papírovými alternativami

Pro srovnání plastových kelímků na jogurt s papírovými alternativami posloužily obaly o objemu 350-400 ml. Polypropylenový kelímek s potiskem vykazuje stejnou uhlíkovou stopu jako “papírový” kelímek, a tak se může jevit papírová varianta díky její výrobě z obnovitelných zdrojů jako ekologičtější.

„Na trhu však momentálně neexistuje funkční obalové řešení mléčných výrobků výhradně z papíru. Výrobci plastových obalů environmentální dopady své produkce dlouhodobě vyhodnocují. „Podle dat upravujeme stávající a vyvíjíme nová obalová řešení tak, aby byla co nejvíce udržitelná. Téměř žádný z porovnávaných vzorků se v konečném důsledku neobešel bez plastu. Jednoznačně nejnižší množství CO2 ale vykázaly jednodruhové plastové obaly resp.

Zajímavým faktem je také skutečnost, že varianta kelímku s přebalem z virgin materiálu má nižší uhlíkovou stopu (21 g CO2 ekv.) než varianta s přebalem z recyklovaného papíru (23 g CO2 ekv.). Recyklace totiž vždy vyžaduje další vstupy do životního cyklu produktu (energie apod.), které mají dopad na životní prostředí. To samozřejmě neznamená, že by recyklace, která především šetří primární materiály a přispívá k naplňování cílů cirkulární ekonomiky, neměla smysl. LCA analýza se právě zabývá i dopadem odstranění obalu a s ním spojenými potenciálními benefity z recyklace příp. energetickým využitím.

Významnější environmentální dopady v kategorii ‘klimatická změna’ má oproti plastovým obalům na mléčné výrobky také plechovka, nápojový karton nebo tzv. kapsička. U výsledků vztažených na 1 litr zabaleného produktu je třeba zdůraznit, že tato funkční jednotka má vliv na vzájemné srovnání různých velikostí obalů. Ty schopné pojmout větší množství obsahu jsou k přírodě šetrnější. To ve výsledcích ovlivňuje např. uhlíkovou stopu 70ml “kapsičky”. Ne u všech mlékárenských produktů jsou ale větší porce výhodnější, důležité je posuzovat také environmentální dopady způsobené plýtváním potravinami.

Výsledkem LCA analýzy je porovnání environmentálních dopadů jednotlivých druhů balení mléčných výrobků v rámci jejich celého životního cyklu (tzv. od kolébky po hrob). To zahrnuje výrobu obalu včetně produkce materiálu, jeho dopravy a výrobního procesu, dopravu k zákazníkovi i odstranění obalu vč. příp.

Zálohový systém na nápojové obaly

Projednávání zálohového systému na nápojové obaly je v plném proudu a spolu s tím se ze všech stran objevují argumenty pro i proti jeho zavedení.

Pokud se bavíme o smysluplnosti zálohového systému, je třeba zohledňovat i spotřebitelský aspekt - jsou to ostatně spotřebitelé, kdo rozhodne o tom, jak úspěšný systém bude. Na toto téma se dlouhodobě objevují průzkumy veřejného mínění s poměrně rozdílnými výsledky.

Problémem zjišťování veřejného mínění na toto téma v ČR je pak také to, že respondenti zatím nemají praktickou zkušenost s tím, jak by zálohovací systém ovlivnil jejich každodenní život. Dává proto smysl podívat se na spotřebitelské průzkumy ze zemí, kde již systém funguje, a kde tudíž dotazování ukazuje reálné zkušenosti. Tradičně s tím mají zkušenosti v Německu, kde byl zálohový systém na nápojové obaly zaveden již v roce 2003 a kde dosahuje nejen skvělých výsledků (uvádí se až 98 % sesbíraných obalů), ale i vysoké míry akceptace mezi spotřebiteli.

Recyklace polystyrenu

Také Sdružení EPS ČR (www.epscr.cz), které je členem Asociace evropských výrobců expandovaného polystyrenu (EUMEPS, www.eumeps.eu) se aktivně podílí na plnění tohoto cíle. Dobrovolně se zavázalo podpořit co nejvyšší míru recyklace EPS do roku 2030. Jde o odvážný cíl, ale sdružení již nyní podniká první kroky, aby mohl být naplněn.

Součástí plnění výše uvedených cílů je také provoz stránky www.recyklujemepolystyren.cz , kde je možné se seznámit s různými druhy odpadního polystyrenu, způsobem jejich sběru, třídění a recyklace. K dispozici je také mapa sběrných míst, kde je možné větší množství odpadního polystyrenu nabídnout k následné recyklaci. V sekci více o recyklaci je několik zajímavých videí o technologii PolyStyreneLoop a o způsobu recyklace různých odpadů z pěnového polystyrenu. Je zde rovněž sekce aktuality a často kladené otázky.

Polystyren lze recyklovat mechanicky, fyzikálně i chemicky. Při mechanické recyklaci se čistý odpadní EPS rozdrtí a poté se znovu zpracuje na nové výrobky. Vznikají tak nové izolační desky nebo například komponenty pro stavebnictví a logistiku. Další možností je roztavení odpadního EPS a výroba granulí GPPS na vytlačovacím stroji.

Na rozdíl od některých plastů, které při opětovném použití degradují, si EPS zachovává své vlastnosti i po několika recyklačních cyklech. Recyklace polystyrenu nevede ke ztrátě kvality, ale ke zvýšení ekologické hodnoty. Recyklovaný polystyren má širokou škálu využití a pomáhá snižovat zátěž životního prostředí tím, že se vrací zpět do oběhu. Polystyren jako materiál je nejen ekonomicky výhodný - je také ekologicky odpovědný.

V porovnání s minerální vatou má polystyren 3x nižší uhlíkovou stopu, což je pro mnohé velmi překvapivé tvrzení. Zatímco v minulosti byl stavební EPS často považován za problematický odpad, dnes se z něj stává cenný zdroj.

Cirkulární PET a polyester

Studie s názvem „Cirkulární PET a polyester: plán oběhového hospodářství pro obaly a textilie v Evropě“, kterou zveřejnila mezinárodní organizace Systemiq, nabízí první systémovou analýzu a plán řešení oběhového hospodářství zahrnující chemickou recyklaci pro polyethylentereftalát (PET) a polyester.

Technologie chemické recyklace, mezi které patří pyrolýza, gasifikace a chemo-termická recyklace, tyto fosilní suroviny adekvátně nahradí svým produktem - recyklátem, jehož parametry jsou srovnatelné s fosilními. Až 25 % odpadu z PET a polyesteru by mohlo být chemicky recyklováno, což doplní odhadovaných 37 % mechanické recyklace.

Tabulka: Srovnání recyklačních metod a potenciálu