Ochrana přírody a Ústava České republiky

Právo na příznivé životní prostředí obsahuje Ústava ČR, i když jen sporadicky. Čl. 7 Ústavy ČR pouze stanoví, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Je však třeba podotknout, že průlomovým předpisem nejvyšší právní síly byla Listina základních práv a svobod (dále jen Listina) publikovaná ve Sbírce zákonů pod č.

Listina základních práv a svobod

Klíčový význam pro námi sledovanou problematiku má čl. 35 Listiny, jelikož stanovuje nejen subjektivní práva jedinců, ale v odst. 3 dokonce ukládá všem povinnost tím, když stanoví, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Nicméně je třeba dodat, že tato uložená povinnost, ale i výše zmíněná subjektivní práva, musí být (a také je) konkretizována v zákoně. Tato teze vyplývá z čl. 41 odst. 1 Listiny, kde je řečeno, že práv (ale i povinností - pozn. autora) uvedených mj. v čl.

Čl. 35 odst. 1 Listiny říká, že každý má právo na příznivé životní prostředí. Konkretizaci tohoto subjektivního práva provádí zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je zvláštní tím, že jako jeden z mála je uvozen preambulí. V ní se mj. konstatuje, že Federální shromáždění ČSFR (dnes Parlament ČR - pozn.

Zák. č. 17/1992 Sb. poskytuje životnímu prostředí ochranu, stanovuje odpovědnost za porušení povinností při ochraně životního prostředí (tuto povinnost má každý, tzn. Dále je třeba zmínit i trestněprávní ochranu životního prostředí, která je zakotvena v ust. § 181a a 181b trestního zákona (č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen TZ). TZ rozlišuje v tomto ohledu trestné činy úmyslné (viz § 181a) a nedbalostní (viz § 181b). Pro ilustraci uvádím znění ust. § 181a odst.

Z hlediska ochrany životního prostředí je rovněž důležitý přestupkový zákon (č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zejm. jeho ust. § 34 (přestupky na úseku vodního hospodářství), § 35 (přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství), § 39 (přestupky na úseku ochrany a využití nerostného bohatství) a subsidiárního § 45 (přestupky na úseku ochrany životního prostředí). V ust. § 45 odst.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že ochranou poskytnutou životnímu prostředí výše cit. Je však třeba si uvědomit, že právo na příznivé životní prostředí nelze chápat v individuálním slova (subjektivním) smyslu. Např. pro alergika, který prochází kolem rozkvetlých stromů, je představa o příznivém životním prostředí jiná než u člověka, který žádnou alergií netrpí.

Ústavní soud a ochrana životního prostředí

Pro námi sledovanou problematiku je významné usnesení (zejm. jeho odůvodnění) Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1998 (sp. zn. I.ÚS 282/97) ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Děti Země, lokální pobočky v L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 6. 1997 sp. zn. 15 Ca 69/97 o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů. Ústavní soud návrh ústavní stížnosti usnesením odmítl, což odůvodnil tak, že návrh byl podán někým zjevně neoprávněným. Toto stanovisko vysvětlil tak, že čl. 35 Listiny zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. "Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí" (viz výše).

Ústavní soud se již v minulosti zabýval vztahem mezi základními lidskými právy a svobodami a právnickými osobami. V nálezu ze dne 19. ledna 1994 (sp. zn. PL. ÚS 15/93) dospěl k závěru, že lze dovodit poskytování ochrany i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody, nicméně na rozdíl od osoby fyzické se právnická osoba může domáhat ochrany jen takových práv chráněných Listinou, která odpovídají jejímu právnímu postavení, resp. pokud jsou svou povahou pro ni použitelná. Jak je tedy patrno, právnickým osobám nenáleží základní práva v čl.

Právnické osoby však mohou vystupovat v roli účastníků různých typů správních řízení. Tato řízení se rovněž často týkají práva na příznivé životní prostředí. Bude tomu tak např. v případech stavebního povolení na stavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva. Účastníkem takového řízení může být i občanské sdružení, protože účastenství občanského sdružení ve správním řízení není podmíněno existencí vlastního hmotného subjektivního oprávnění, zakládá jej ust. § 14 odst. 2 správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.). Takový účastník má ve správním řízení stejná práva jako účastník, který svou účast odvozuje z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu, tedy z dotčení práv nebo právem chráněných zájmů.

K dalším prostředkům realizace práva na příznivé prostředí, které mohou fyzické a právnické osoby použít, dále patří např. správní řízení, správní soudnictví, speciální řízení (zde však chybí ochrana správním soudnictvím, např.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Organizace ochrany životního prostředí

S ústavně zakotvenou povinností státu chránit životní prostředí vyplývá také povinnost tuto ochranu institucionálně zajistit. Takové "zajištění" se děje prostřednictvím všech složek státní moci. Moc zákonodárná tak činí prostřednictvím své normotvorné činnosti, moc soudní prostřednictvím rozhodování sporů ve věcech životního prostředí, moc výkonná se zapojuje do ochrany životního prostředí prostřednictvím své rozhodovací činnosti a svou podzákonnou normotvorbou.

Ústřední a speciální orgány státní správy

Ústřední orgány státní správy v oblasti ochrany životního prostředí tvoří ministerstva a jiné ústřední orgány, které nepodléhají ministerstvům, ale přímo vládě. Patří k nim například Český báňský úřad a Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Soustavu a působnost ústředních orgánů státní správy upravuje zákon č. ze dne 19.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR)

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) je organizační složkou státu dle § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění. Je zřízena s účinností od 1. 1. AOPK ČR je správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky.

AOPK ČR je zapsána podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech do Evidence znaleckých ústavů pro obory Životní prostředí včetně přírody a krajiny a Ekonomika s tím, že dokáže popsat společenskou hodnotu, kvalitu, perspektivitu, potenciál, míru poškození apod. určité složky životního prostředí (například dřeviny), kvantitu výskytu druhů a jiných společenstev na lokalitě, nastavit a doporučit vhodná nápravná opatření, nikoli však ocenit / spočítat majetkovou cenu složky životního prostředí podle oceňovacích předpisů (vyhl. č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku). Podle citované oceňovací vyhlášky Agentura nepodává ani odborné vyjádření, ani znalecké posudky.

Ústavní soud a zákon o ochraně přírody a krajiny

Nálezpléna Ústavního soudu složeného ze dne 25. září 2018 sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ve věci návrhu skupiny senátorů Parlamentu České republiky na zrušení zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, in eventum na zrušení ustanovení § 15, 15a, 15b, 15c, 15d, 16, 16a, 16b, 16c, 16d, 17, 18, 18a, 19, 20, 22, 22a, 23 a 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 123/2017 Sb.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Skupina 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále též jen "navrhovatel") navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil zákon č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "novela zákona"), in eventum, aby zrušil ustanovení § 15, 15a, 15b, 15c, 15d, 16, 16a, 16b, 16c, 16d, 17, 18, 18a, 19, 20, 22, 22a, 23 a 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 123/2017 Sb., (dále jen "zákon" nebo "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Navrhovatel současně požádal o přednostní projednání návrhu.

Podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení skupina nejméně 17 senátorů. Návrh v tomto případě podala skupina 25 senátorů; v souladu s § 64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., k němu připojila i podpisovou listinu, na které každý z nich jednotlivě potvrdil, že se k návrhu připojuje. Podmínku aktivní legitimace tedy navrhovatel splňuje.

Návrh obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti, je přípustný ve smyslu ustanovení § 66 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., a současně neexistuje žádný z důvodů pro zastavení řízení podle ustanovení § 67 téhož zákona. Ústavní soud tedy návrh meritorně projednal; rozhodl o něm bez nařízení ústního jednání, neboť neprováděl dokazování ve smyslu § 44 věty první zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.

Navrhovatel nenamítá, že by Parlament České republiky neměl kompetenci k přijetí novely zákona, což by ani prima facie nemohlo být důvodné, neboť mu podle čl. 15 odst. 1 Ústavy náleží zákonodárná moc. Argumentace navrhovatele směřuje vůči vadě legislativního procesu spočívající v nedodržení požadavků plynoucích z § 40 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění před napadenou novelou, tedy, že nebyl návrh zákona, jímž byly vyhlášeny národní parky, předložen obcím, krajům a dotčeným vlastníkům, kteří tak nemohli realizovat své právo k podání námitek.

Aarhuská úmluva

Ač je problematika práva na (příznivé) životní prostředí upravena na mnoha úrovních a v nespočetném množství právních předpisů a mezinárodních smluv, nezanedbatelná část z nich je alespoň zčásti inspirována Aarhuskou úmluvou nebo implementuje její jednotlivá ustanovení. Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí byla přijata na půdě OSN dne 25. června 1998 v Aarhusu, přičemž ve stejný den byla tato úmluva jménem České republiky podepsána. V souladu s čl. 10 Ústavy vyslovil Parlament České republiky s úmluvou souhlas a v souladu s čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ji prezident republiky ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka OSN dne 6. července 2004. Aarhuská úmluva byla vyhlášena pod č. 124/2004 Sb. m. s. a pro Českou republiku se stala závaznou dne 4.

Ve světle ustanovení čl. 10 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy, který na ústavní úrovni zakotvuje povinnost interpretace vnitrostátních právních norem v souladu s mezinárodněprávními závazky ČR, se význam Aarhuské úmluvy pro interpretaci vnitrostátního práva jeví jako zcela zásadní. Ustálená judikatura Ústavního soudu je v této otázce zcela jednoznačná.

"Ústava České republiky zakotvila v čl. 1 odst. 2 obecný princip, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Ústavě by proto měl být zásadně přikládán význam konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť Ústava samotná je hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená (...)", uvedl Ústavní soud v bodě 79 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.). K obdobným právním názorům dospěl Ústavní soud i v dalších rozhodnutích, např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 (N 198/51 SbNU 409), nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb.), nálezu sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009 (N 57/52 SbNU 267) nebo nálezu sp. zn. IV. ÚS 3572/14 ze dne 13. 10.

Tyto obecné závěry o implikacích vyplývajících pro Českou republiku z ustanovení čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy následně Ústavní soud vztáhl též konkrétně na Aarhuskou úmluvu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3572/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 185/79 SbNU 97), bodě 28, konstatoval, že "[n]elze relevantně jednat bez přihlédnutí k Aarhuské úmluvě jako k interpretačnímu pramenu. (...) Ústavní soud je (...) povinen vyložit ustanovení ústavního pořádku, jež se dotýkají práva na soudní ochranu, takovým způsobem, aby byla umožněna účinná ochrana práv fyzických a právnických osob. Je-li tedy možné interpretovat vnitrostátní normy vícero možnými způsoby, má přednost ten výklad, který naplňuje požadavky Aarhuské úmluvy.

Rozhodnutím Rady č. 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 přistoupilo k Aarhuské úmluvě též Evropské společenství (Úřední věstník Evropské unie ze dne 17. 5. 2005, L 124/1) a Aarhuská úmluva se stala součástí komunitárního práva, a to v režimu tzv. smíšených smluv. Přestože nejsou splněny podmínky přímého účinku [dostatečná jasnost a bezpodmínečnost - srov. věc 26/62, Van Gend en Loos (1963) ECR 1 či věc C-8/81, Becker v. Finanzamt Münster-Innenstadt (1982) ECR 53], mají orgány členských států (soudy pochopitelně nevyjímaje) povinnost souladného výkladu, tj. povinnost vykládat vlastní právní úpravu v souladu s mezinárodněprávním závazkem Evropského společenství [srov. věc C-300/98 a C-392/98, Parfums Christian Dior SA (2000) ECR I-11307, body 47-48]." Srovnatelné právní závěry se objevily též v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/14 ze dne 30. 5. 2014 (N 111/73 SbNU 757), bodě 19 anebo v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/08 ze dne 30. 6.

Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že ustanovení Aarhuské úmluvy jsou "měřítkem pro výklad vnitrostátních norem, jenž má být konformní s mezinárodním právem tak, aby orgán toto vnitrostátní právo vykládající dostál povinnosti loajality České republiky k závazkům, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, jak je vyjádřena v článku 1 odst. 2 naší Ústavy" [rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 13/2006 ze dne 9. října 2007; srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2006 ze dne 18. července 2006 (968/2006 Sb.

Z komparativního pohledu lze zmínit také judikaturu Soudního dvora Evropské unie, který v bodech 48 až 52 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ve věci C-240/09 (Lesoochranárske zoskupenie VLK) ze dne 8. K uvedenému názoru se přiklonila rovněž doktrína. V komentáři k Ústavě stojí, že ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy "deklaruje ústavní povinnost České republiky dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. (...) Dikce komentovaného odstavce není pouhou proklamací, ale jeho text má významnou interpretační funkci."

Zcela konkrétně se otázce postavení a významu Aarhuské úmluvy z pohledu čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy věnuje komentář k Listině základních práv a svobod, v němž je uvedeno, že "[s]kutečnost, že v ČR byl ratifikační proces Aarhuské úmluvy ukončen na podzim 2004 (...), měla a má z hlediska imperativu souladného výkladu vnitrostátního práva s mezinárodněprávními závazky ČR (čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy - viz např. nález Pl. ÚS 14/07), stejně jako skutečnost, že se stala součástí komunitárního práva, zcela zásadní význam i pro aplikaci a interpretaci samotného odst. 2 [čl.

Nicméně nutnost upřednostnit takovou interpretaci ustanovení čl. 35 odst. 1 a 2 Listiny, jež bude konformní s mezinárodněprávními závazky České republiky plynoucími z Aarhuské úmluvy, ještě není a ani nemůže být koncem právní analýzy, kterou je nutné učinit předtím, než bude možné vyslovit závěr o souladnosti či nesouladnosti právní úpravy obsažené v § 70 odst. 3 věty první ZOPK (ve znění zákona č. 225/2017 Sb.) s ústavním pořádkem České republiky. Nejprve je nezbytné zodpovědět otázku, jaké konkrétní povinnosti plynou pro Českou republiku z Aarhuské úmluvy a potažmo jak by měl být vymezen obsah ustanovení čl. 35 odst.

Ustanovení čl. 35 odst. 1 a 2 Listiny poskytují značný prostor pro interpretaci. Gramatický výklad jednotlivých odstavců čl. 35 Listiny naznačuje, že odst. 1 zakotvuje substantivní právo na příznivé prostředí a odst. 2 zakotvuje pouze jeden z mnoha procedurálních aspektů práva na příznivé životní prostředí (konkrétně právo na informace o životním prostředí). Nicméně prosadil se spíš přístup, který "potřebu vzniku a ústavní garanci nových, environmentálních (základních) práv naplňuje ‚pouze' v jeho procedurálním aspektu (procedural rights), tj. potřebou ústavně garantovat právo na informace o životním prostředí, právo participace na rozhodování v otázkách životního prostředí a právo domáhat se ochrany a náhrady škod na životním prostředí. Ze stejných ideových základů vychází také Aarhuská úmluva.

Tato úmluva poskytuje ochranu třem "hlavním" procedurálním právům v oblasti práva na příznivé životní prostředí - právu na přístup k informacím o životním prostředí (access to information; zahrnuje čl. 4 a 5), právu na participaci veřejnosti na rozhodování o věcech týkajících se životního prostředí (public participation in decision-making; čl. 6 až 8) a právu na přístup k právní ochraně v oblasti práva životního prostředí (access to justice; čl. Pro nyní posuzovanou věc jsou relevantní zejména ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b), čl. 6 odst. 4 a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, přičemž první z uvedených ustanovení spadá do kategorie práv na participaci veřejnosti na rozhodování a druhé spadá do kategorie práv na přístup k právní ochraně.

Podstatou ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) a čl. 6 odst. 4 úmluvy je zajištění participace veřejnosti [10] "v počátečním stadiu rozhodování, kdy jsou ještě všechny možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná", a to nejen ve vztahu k záměrům podléhajícím procesu posuzování vlivů (EIA), ale rovněž ve vztahu k jiným, blíže nespecifikovaným záměrům, pokud by potenciálně mohly mít významný vliv na životní prostředí. Ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) tudíž rozšiřuje působnost čl. 6 Aarhuské úmluvy i na ty záměry a potažmo správní řízení, které sice nepřesáhnou hraniční hodnoty vymezené v příloze I k Aarhuské úmluvě anebo z jiného důvodu nepodléhají procesu posuzování vlivů (EIA), avšak u nichž lze předpokládat, že by mohly významným způsobem ovlivnit životní prostředí.

Stručně řečeno, aktem přistoupení k Aarhuské úmluvě na sebe Česká republika vzala závazek zajistit, aby se veřejnost (včetně tzv. environmentálních spolků - viz čl. 2 odst. Na to obsahově navazuje ustanovení čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy. Citované ustanovení zakotvuje další procesní záruky, jejichž cílem je zajistit co nejširší vynutitelnost ustanovení Aarhuské úmluvy, jakož i vnitrostátních právních norem z oblasti práva životního prostředí. S určitou mírou zjednodušení lze tudíž výše uvedené argumenty shrnout následovně. Na základě ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b), čl. 6 odst. 4 a čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy je Česká republika povinna (z pohledu mezinárodního práva a s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy také z pohledu vnitrostátního práva) přijmout právní úpravu, která bude široce pojímané veřejnosti včetně tzv. environmentálních spolků garantovat možnost včasné a efektivní participace v řízeních o těch záměrech, které by potenciálně mohly významným (negativním) způsobem ovlivnit životní prostředí.

Jsem přesvědčena o tom, že by zákonodárce měl tyto mezinárodněprávní závazky respektovat a zohlednit při přijímání právních předpisů. Zákonodárce má povinnost přijmout takovou právní úpravu na úrovni podústavního práva, která umožní participaci veřejnosti včetně tzv. environmentálních spolků přinejmenším ve stejném rozsahu, j...

tags: #ochrana #prirody #ustava #ceska #republika

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné bydlení v Lounech
• Ochrana přírody a udržitelný rozvoj
• DVD tipy: Místo v ohrožení
• Dům ve Španělsku u pláže
• Inspirace pro Ruční Tvoření