Ochrana přírody v České republice a Evropské unii

Ochrana přírody je přístup spočívající v ochraně druhů, stanovišť a obecně biologické rozmanitosti. Ochranou přírody se zabývá multidisciplinární obor biologie ochrany přírody (conservation biology), který využívá základních poznatků z biologie a aplikuje je na možnosti a potřeby lidské společnosti.

Za první, byť nepřímou snahu o ochranu přírody lze označit zřizování obor pro divokou zvěř. V oborách, které byly zřizovány již od 13. století bohatými šlechtici, byl silně omezen režim vstupu a hospodaření, v některých případech (např. v okolí Netolic) byly dokonce při zakládání obory vystěhovány celé vesnice.

Zvěř chovaná v oborách potřebovala, aby bylo zachován přirozené prostředí s vysokou biodiverzitou, a tak díky oborám zůstaly zachované velké relativně neporušené části přírody až do pozdního novověku (např. Křivoklátsko[1]). V roce 1350 císař Karel IV. v návrhu zemského zákoníku Majestas Carolina zmiňuje mj.

Původní funkcí organizované ochrany přírody byla konzervace relativně nepoškozených částí přírody řešená formou striktního vyhlášení rezervace s vyloučením hospodaření a často i přístupu člověka. Na začátku 19. století byla vyhlášena nejstarší rezervace v Česku - Žofínský prales - v roce 1838. Tato rezervace je zároveň často uváděna jako nejstarší v Evropě, někdy jsou ale zmiňovány i jiné, ještě starší rezervace, např. Brocken v pohoří Harz v Německu, zřízená údajně r. 1718 [16].

V roce 1956 byl schválen první předpis na ochranu přírody, zákon 40/1956 Sb. Současná ochrana přírody v Česku se řídí zákonem 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejstarší národní park na světě je Yellowstonský národní park, vyhlášený r.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Ochrana přírody také více začala záviset na iniciativě každého jednotlivce. Jednotlivci se sdružovali do nevládních organizací a podíleli se na výsadbě stromů, na záchranných programech na ochranu druhů. Začali také reagovat na projekty, které by mohly nějak ochranu přírody ohrozit (především nová výstavba). Změna nenastávala všude na světě naráz, v zemích s komunistickým režimem byla pomalejší, mj. proto, že zde nemohly legálně fungovat nevládní organizace.

V ČSSR existoval již od r. 1958 Sbor ochrany přírody a krajiny Společnosti Národního muzea v Praze[8], ze kterého v roce 1969 vznikl TIS - svaz pro ochranu přírody a krajiny, po jeho zániku na konci 70. let existoval od roku 1979 Český svaz ochránců přírody a také Hnutí Brontosaurus, což byla organizace oficiálně spadající pod Socialistický svaz mládeže. Ani tyto organizace však nemohly fungovat bez napojení na komunistický režim. Nevládní organizace se musely omezit na stěhování ohrožené přírody mimo území likvidovaná velkými vodními díly (Nové Mlýny) anebo důlní činností (např. Radovesická výsypka).

Koncem 80. Například v Polsku se silné snahy o preferenci konzervační ochrany před aktivní ochranou objevovaly ještě v 90. letech 20. století. V současné době je ochrana přírody snahou o společenský konsenzus (tedy sjednocení pohledu různých subjektů, počínaje prostým občanem, přes samosprávy, podnikatelské subjekty až po státní a mezinárodní úroveň).

Ochrana přírody odpovídá na otázky, co chránit, jak chránit a proč chránit. Biodiverzitu v přírodě potřebujeme, neboť je nutná k ochraně funkcí krajiny či ekosystémů; již vyhubení jednoho klíčového druhu může představovat vážný problém.

Legislativa EU v oblasti ochrany přírody

Cílem pravidel EU v oblasti ochrany přírody je chránit přírodní druhy a jejich stanoviště. Základní kameny unijní legislativy v oblasti zachování a ochrany přírody společně tvoří směrnice EU o ptácích, přijatá v roce 1979, a směrnice o přírodních stanovištích, přijatá v roce 1992. Obě tyto směrnice mají celkově za cíl nejen chránit přírodní druhy a stanoviště před jejich úbytkem nebo vymizením, ale i zajistit, aby mohly dlouhodobě prosperovat. Každý členský stát EU se může rozhodnout, jak nejlépe tyto směrnice provádět.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

V roce 2019 zahájila EU realizaci Zelené dohody pro Evropu, v níž stanovila cíl dosáhnout do roku 2050 v EU klimatické neutrality a nulového znečištění. Evropa zabírá méně než 5 % pevninské rozlohy naší planety, vyskytuje se v ní však velmi mnoho rozmanitých volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích rostlin a přírodních stanovišť. V posledních desetiletích se stav přírody v EU začal dramaticky zhoršovat, neboť dochází ke zmenšování populací různých druhů a jejich stanovišť a k jejich degradaci.

Směrnice o ptácích

Unijní směrnice o ptácích byla přijata v roce 1979. V současné době se v Evropě vyskytuje přibližně 500 druhů ptáků, přičemž každý z nich hraje z hlediska biodiverzity důležitou úlohu. Ptáci jsou citliví na environmentální tlaky a stav jejich populací může odrážet změny ve zdraví životního prostředí. Tato směrnice má za cíl chránit všechny přirozeně se vyskytující druhy volně žijících ptáků, které jsou v EU přítomny, a jejich nejdůležitější stanoviště. Má rovněž umožnit, aby se relevantní druhy ptáků ze špatného stavu jejich populací zotavily a dlouhodobě prosperovaly. Touto směrnicí se vyžaduje, aby všechny členské státy EU přijaly veškerá opatření nezbytná k tomu, aby byly populace ptáků a jejich stanoviště zachovány a obnoveny.

Směrnice o přírodních stanovištích

Stejně jako směrnice o ptácích ukládá i směrnice o přírodních stanovištích všem členským státům povinnost zavést přísný režim ochrany přírodních druhů a stanovišť uvedených na příslušném seznamu. V EU žije šest druhů velkých šelem: medvěd hnědý, vlk obecný, rys ostrovid, rys pardálový, rosomák a šakal obecný. Populace vlků v Evropě se za deset let zdvojnásobila. V dubnu 2025 schválila Rada návrh Komise na změnu statusu ochrany vlka obecného z kategorie „přísně chráněný druh“ na „chráněný druh“.

Směrnice o přírodních stanovištích: Rada se dohodla na cíleném návrhu na změnu statusu ochrany vlka obecného (tisková zpráva, 16.

Síť Natura 2000

Síť Natura 2000 představuje největší koordinovaný systém chráněných lokalit na světě, který se rozprostírá ve všech zemích EU, a to jak na pevnině, tak i na moři. Směrnice o ptácích a o přírodních stanovištích vymezují celkový právní rámec pro ochranu a správu lokalit sítě Natura 2000. Od jeho vytvoření bylo v rámci tohoto programu podpořeno více než 1800 projektů, jejichž cílem bylo chránit přírodní druhy a biologickou rozmanitost. Směrnicí o přírodních stanovištích chrání EU mloky a stovky dalších živočišných druhů, jakož i rostliny a přírodní oblasti.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Obecná ochrana přírody a krajiny v ČR

Obecná ochrana přírody a krajiny je věcně vymezena v části druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Představuje základní úroveň ochrany krajiny, jejích přírodních hodnot a ekologicko-stabilizačních funkcí, zachování rozmanitosti druhů, ale také ochrany a šetrného využívání přírodních zdrojů. Obecnou ochranu přírody a krajiny komplementárně doplňuje zvláštní územní ochrana přírody a krajiny a zvláštní druhová ochrana, resp. vytváření soustavy Natura 2000 a její ochrana.

K nástrojům obecné ochrany přírody a krajiny s významným územním průmětem patří zejména ochrana a vytváření územních systémů ekologické stability, ochrana významných krajinných prvků včetně jejich registrace, ochrana krajinného rázu včetně zřizování přírodních parků s klíčovou vazbou na ochranu a rozvoj hodnot v území prostřednictvím nástrojů územního plánování.

V rámci obecné ochrany přírody a krajiny jsou před zničením, poškozováním a degenerací dále chráněny všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, resp. jejich populace. Volně žijící ptáky je zakázáno úmyslně usmrcovat nebo jakýmkoliv způsobem odchytávat, úmyslně poškozovat, ničit nebo odstraňovat jejich hnízda a vejce, sbírat ve volné přírodě a držet jejich vejce (i prázdná), úmyslně vyrušovat ptáky, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat. Před poškozováním a ničením jsou chráněny také dřeviny rostoucí mimo les a zákon stanoví podmínky pro možnost jejich kácení.

Obecná ochrany přírody a krajiny ovšem pokrývá také ochranu vybraných neživých fenoménů. Zákonem je zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat ani jinak měnit dochovaný stav jeskyní a přírodní jevů, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod). Podobně jsou před zničením, poškozením nebo odcizením zákonem chráněny paleontologické nálezy (významné hmotné doklady nebo pozůstatky života v geologické minulosti a jeho vývoje do současnosti).

Krajina je v § 3 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny definována jako „část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Ekosystém je přitom definován jako „funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“ (§ 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Úmluva Rady Evropy o krajině definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“, přičemž úmluva se aplikuje na celé území států, které úmluvu přijaly, a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významný krajinný prvek jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy a území, na nichž probíhá přírodě blízká obnova těžbou narušeného území podle plánu nebo dokumentace uvedených v § 4 odst. 6.

Ochrana dřevin

Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.

Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků. Ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin.

Povolení není třeba ke kácení dřevin z důvodů pěstebních, to je za účelem obnovy porostů nebo při provádění výchovné probírky porostů, při údržbě břehových porostů prováděné při správě vodních toků, k odstraňování dřevin v ochranném pásmu zařízení elektrizační a plynárenské soustavy prováděném při provozování těchto soustav, k odstraňování dřevin v ochranném pásmu zařízení pro rozvod tepelné energie prováděném při provozování těchto zařízení, k odstraňování dřevin za účelem zajištění provozuschopnosti železniční dráhy nebo zajištění plynulé a bezpečné drážní dopravy na této dráze a z důvodů zdravotních, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak.

Tabulka: Organizace a úmluvy v oblasti ochrany přírody

tags: #ochrana #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Řešení pro Dead Space 3 PC
• About the Czech Union for Nature Conservation
• Rozměry nábytkového vhozu
• Anglická Emise 1000 Kčs: Historie
• Spalovny odpadu v Dánsku