Ochranná Pásma: Definice a Ekologický Význam

15.04.2026

Ochranná pásma slouží k zabezpečení zvláště chráněných území před rušivými vlivy z okolí.

Územní ochrana je zakotvena v zákoně o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) a jeho prováděcích vyhláškách (395/1992 Sb. a 45/2018 Sb). Pro chráněná území platí podle zákona o ochraně přírody a krajiny některá omezení v závislosti na jejich kategorii a pro národní parky a chráněné krajinné oblasti i v závislosti na jejich zonaci.

Pokud se ochranné pásmo vyhlašuje, děje se tak zpravidla současně s vyhlášením území za zvláště chráněné. Pokud se ochranné pásmo nevyhlásí, vzniká tzv. ze zákona a tvoří ho území do vzdálenosti 50 m od zvláště chráněného území. V takovém pásmu jsou na souhlas orgánu ochrany přírody vázány pouze některé činnosti vymezené příslušný paragrafem zákona o ochraně přírody a krajiny.

Ekologická Síť a Ochranná Pásma

Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích.

V České republice je doposud často vnímána jako synonymum územního systému ekologické stability. Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.

Čtěte také: Postup při ohrožení života

Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice vyniká širokou paletou vhodně se doplňujících nástrojů, které jsou již dnes k vytváření a udržování sítě fakticky využívány. Nizozemský přístup staví na ekologické síti zahrnující velkoplošné přírodní rezervace i jednotlivé maloplošné útvary až po polní meze; ekologickou síť tedy tvoří biologická infrastruktura (ekologicky stabilizující prvky) všech úrovní s diferencovanou ochranou a péčí.

Na mapce jsou zobrazeny vybrané segmenty ekologické sítě podléhající různým stupňům územní ochrany. I když v této analýze nejsou zahrnuty místní úrovně ÚSES, přírodní parky a další segmenty, činí po odstranění překryvů plocha těchto prvků ekologické sítě celkem 43 368 km2, tedy cca 55 % území ČR.

Páteří celostně uvažované mnohovrstevné ekologické sítě v České republice zůstává s uplatněním ekostabilizačního přístupu vytvářený ÚSES, významnou složkou je většina částí soustavy chráněných území (ZCHÚ všech kategorií, lokality soustavy Natura 2000), většina VKP, ale i vybrané přírodní parky a liniové i plošné prvky nelesní zeleně (interakční prvky ÚSES).

Ekologickou síť tedy tvoří soustava vzájemně propojených území, kde chráníme a hodnotíme ekologicko-stabilizační funkce (z různých pohledů podle předmětu ochrany konkrétního segmentu) a zajišťujeme či podporujeme diferencovanou péči. Jejím základem je ÚSES. Ekologická síť je nejdůležitější součástí zelené (přírodní) infrastruktury.

V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bioekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami. Uvedené kroky jsou potřebné pro vytvoření funkční sítě, podporované současnými nástroji jak v oblasti druhové, zvláštní, tak i obecné ochrany přírody.

Čtěte také: Bezpečnost v ochranném pásmu skládky

Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce.

Územní Systém Ekologické Stability Krajiny (ÚSES)

Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě. Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry) s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem.

Postupně se ÚSES podařilo zakotvit v ZOPK, v procesech územního plánování a komplexních pozemkových úprav. Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc biocenter a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu na celkové ploše 21 525 km2.

ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni. Je však třeba konstatovat, že tento potenciál, navíc podpořený povinností úřadů územního plánování zapracovávat ÚSES jako nezbytný podklad do územně plánovací dokumentace, není doposud dostatečně využíván.

ÚSES není sám schopen zajistit ekologickou stabilitu krajiny a uchování biodiverzity, zůstává však páteří ekologické sítě v ČR. ÚSES dotváří územní ochranu přírody v ČR ve skutečnou síť.

Čtěte také: Česká ochranná nálepka emisí

Soustava Zvláště Chráněných Území

Zřizování chráněných území má v České republice více než stopadesátiletou historii. V 90. letech došlo přijetím nového ZOPK a přenesením kompetence ke zřizování nových přírodních památek a přírodních rezervací na úroveň okresních úřadů a správ CHKO k realizaci významné části závěrů a doporučení z tzv. „prověrek“ maloplošných ZCHÚ, prováděných v 70. a 80. letech 20. století.

Projekt optimalizace maloplošných ZCHÚ, realizovaný v letech 2003-2005, navrhuje úpravu soustavy tak, aby chránila dostatečně reprezentativně všechny z hlediska ochrany přírody významné typy biotopů. Na počátku 90. let dochází k významnému doplnění soustavy chráněných krajinných oblastí. Zásadní kvalitativní změnu soustavy chráněných území v ČR přináší naplňování směrnic Evropské unie o ptácích a o stanovištích, tedy postupné vytváření soustavy Natura 2000 na území ČR.

Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km2 a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km2. V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km2. Území ZCHÚ překrývají lokality soustavy Natura 2000 ze 61 % (překryvná plocha činí 6 704 km2).

Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.

Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí.

Významné Krajinné Prvky (VKP)

Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením.

VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km2, z toho VKP lesy tvoří 28 640 km2 (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km2 (cca 1,3 % rozlohy státu), rašeliniště 193 km2 (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km2 (cca 0,65 % rozlohy státu).

Funkce Krajiny a Její Potenciál

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. vychází z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití.

Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj.

Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita.

Kulturní Krajina a Její Proměny

Krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadají na území ČR do období neolitu. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní.

Dle je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury.

Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých.

Limity Využití Území

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability.

Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny.
plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů.
vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti.
jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů.
jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí.

Ekologická Stabilita a Stres v Krajině

je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů.

Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů.

Ekosystém je stabilní vůči působení dané disturbance, pokud se po skončení vlivu disturbance vrátí do původního stavu. Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů.

Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např.