Od přírody podřízena kniha: Obsah a kontext

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, ve kterých se podrobně zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí.

Zulejka otevírá oči

Děj se odehrává v Sovětském svazu v období let 1930-1946 a začíná v zimě roku 1930 v zapadlé tatarské vesničce, ve které žije obyčejným životem, tak jak žila její matka, babička i prababička, třicetiletá tatarská žena Zulejka.

Její svět tvoří její hrubiánský muž a starost o hospodářství, jiný život nezná, a tak ho považuje za dobrý, zvykla si na něj. Proto když dochází k rozkulačení a její muž Murtaza je při potyčce s rudým komisařem zastřelen a ona s dalšími kulaky poslána na Sibiř, stýská se jí po minulém těžkém, ale srozumitelném životě.

Při strastiplné cestě vlakem a říční lodí do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V právě vybudovaném pracovním táboře a v krutých podmínkách se jí narodí syn Jusuf, jehož otcem je zastřelený Murtaza. Syn ji drží při životě a pomáhá přežít drsné podmínky gulagu.

Pracovní tábor se každým rokem rozrůstá a jeho obyvatelé - rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové i křesťané, Rusové, Tataři, Němci a Čuvaši - musí v drsné sibiřské přírodě každý den obhajovat své právo na život.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý syn Zulejky z tábora pokouší utéct. Román se stal literární událostí v Rusku i v zahraničí a byl přeložen nebo se překládá do čtyřiadvaceti jazyků.

Ladislav Mňačko: Jak chutná moc

Každá doba má politiky, kteří jsou schopni likvidovat svoji zemi a občany z jediného důvodu, kterým je vlastní prospěch. Román o minulosti, současnosti a budoucnosti.

Nakladatelství LEDA vydává v novém překladu Rudolfa Červenky román, či spíše novelu, slovenského spisovatele Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Autor v této knize líčí postupný vzestup státníka, upevňování moci za pomoci strachu o život, kdy se potom dotyčný sám bojí o svůj post i život, Díky své moci začne kolem sebe vytvářet pocit strachu.

Kniha začíná pohledem na mrtvolu státníka. Nikoli náhodou. Během čtení příběhu cítíme hnilobu, která rozkládá nejen tělo, ale především charakter. Je to moc, která doslova rozkládá své nositele.

Hlavní postava, vypravěč Frank je fotograf, sám se popisuje jako výrobce veřejných tváří, součást soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných, o kráse ošklivých. Na pohřbu státníka začne vzpomínat na mrtvého, se kterým se znal již od mládí. Popisuje okamžiky státníkova života a jeho proměnu ze zapáleného revolucionáře, partyzána, bojující za lepší život lidí, v arogantního, odporného člověka, který se díky touze po osobním prospěchu propadl na samé morální dno.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

K nohám mrtvého muže postavili dekoratéři skleněnou vitrínu s vyznamenáními a řády. Bylo jich hodně. Mrtvý muž je měl moc rád.

Morální úpadek a zrada

Udával už ve škole. Ve skutečnosti se jmenoval Majzlik, ale odjakživa mu říkali Hajzlik. Žaloval všechno, co se dozvěděl, a když nic nevěděl, něco si vymyslel. Ztloukli ho, tak žaloval, že ho ztloukli. Stupněm servilní horlivosti a špinění lidí překonal vše, co bylo doposud. Frank si ho často představil jako prase chrochtající blahem ve špíně. Do posledního momentu štval, štval s jakousi zarputilou posedlostí. Byla to mánie, šéfoval noviny, mohl se v nich mstít, tisknout slizké urážky, nadávky, dělalo mu asi dobře brodit se ve špíně.

Znovu štval, už ne ve jménu Boha a národa, ale v zájmu obrany svaté demokracie před hydrou totality. Změnil politickou orientaci, slovník používal stejný. Stejný slovník si zachoval i později. Brojil proti proradné buržoazii, imperialistickým zaprodancům, trockistickým hyenám, jeho články se hemžily výrazy jako „hnojiště dějin“, „výkaly chorých mozků“.

Jeho vlastnoručně sepsanému životopisu se s Frankem dosyta zasmáli. „Do agrární strany jsem vstoupil pouze proto, že na Švehlově koleji, kde jsem během studií v Praze bydlel, mohli být ubytováni pouze studenti organizovaní v agrární straně...“„Do Hlinkovy gardy jsem vstoupil z čistě existenčních důvodů. Byl jsem však pouze matrikovým členem, na důkaz toho uvádím, že jsem neplatil členské příspěvky. V hloubi duše jsem vždy byl přesvědčeným demokratem a horoucím obdivovatelem země Sovětů. Štvavé novinové články jsem psal, jen proto, abych jimi zakryl svoje pravé přesvědčení a cítění a abych mohl být užitečný v protifašistickém odboji...“

„Jen souhra nepříznivých okolností mi zabránila, abych za Povstání stál po boku hrdinného lidu v jeho boji proti fašistickým vrahům a zabijákům, krvavým okupantům. Konečně o mém skutečném postoji svědčí i to, že jsem fašistům nevydal redaktora, o němž mi bylo známo, že má styky s ilegálním hnutím. K mým novinovým článkům uvádím, že z mého stylu a z použitých výrazů je jasně vidět, že jsem se snažil fašismus zdiskreditovat. Úmyslně jsem publikoval nehorázné lži a používal jsem vulgární výrazivo, abych slušné lidi odvrátil od fašistických mocipánů...“

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

„Bohužel ani po porážce fašismu jsem hned nenašel správnou cestu. Na určitou dobu jsem podlehl pseudodemokratickým heslům buržoazních zaprodanců. Teprve slavné vítězství dělnické třídy mi otevřelo oči a ukázalo mi jedinou správnou cestu.“ Úplně dole pod podpisem ten výtečník připsal: "Je pravda, že jsem napsal Ódu na Hitlera, ale byl jsem tehdy opilý. Nikdy jsem neměl úmysl tuto báseň publikovat a jak se proti mé vůli dostala do novin, je mi zcela záhadou..."

„každý je potenciální zrádce. Člověk je od přírody zlá, prolhaná kreatura. Vaše povinnost je přistihnout ho při činu. Nikomu nevěřte. Nevěřte svým přátelům, nevěřte vlastnímu bratrovi, nevěřte vlastní ženě. I vy sami zkoumejte každou svoji myšlenku, každý svůj čin. Pochybnost a zakolísání se v našich podmínkách už rovná zradě!" Tak školil svoje podřízené. Vykořenit! Vykořenit bylo heslo, úkol, svatá povinnost.

Mediální expert, doc. Petr Žantovský, román charakterizuje: "Kniha talentovaného autora překvapí svou čtivou a přesnou sondou do degradující lidské psychiky, nevratně infikované narůstající mocí. Dokonce bych řekl, že obsah knihy podstatným způsobem překonává dnešní stupidita politiků, kteří politiku ponížili na služebničení cizí moci, likvidaci národa, zákonů, státnosti a uvalování záměrné ekonomické chudoby na občany. To vše za účelem jediným. Vlastním prospěchem.

O autorovi

Ladislav Mňačko (1919-1994) byl československý intelektuál moravského původu píšící slovensky. Je nejpřekládanějším slovenským spisovatelem. Jeho knihy vyšly v 26 jazycích. Je i autorem knihy kritických povídek z doby "budování socialismu" Opožděné reportáže a románu Smrt si říká Engelchen. Tento román v novém vydání, také v překladu Rudolfa Červenky, vyšel v nakladatelství LEDA v roce 2021. Válečný román Smrt si říká Engelchen vychází z osobních autorových prožitků, popisuje pravdivě, upřímně a otevřeně, tedy rozporuplně, ozbrojený odpor proti krvavému násilí.

Příběh Jak chutná moc vycházel na pokračování v roce 1966, dnes bychom řekli v "rebelském" časopise Plamen, knižně vyšel nejprve v roce 1967 ve Vídni a Londýně a až v roce 1968, v době největšího polického uvolnění, v ČSSR. Pak už byla kniha zakázána úplně.

Mňačkovu životní pouť vystihl Petr Žantovský: "Byl to exemplární příklad československého intelektuála, v jehož osudech se promítla největší traumata střední Evropy 20. Mňačko bývá na Západě označován za „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu".

Poznámka pod čarou: Protože je březen měsíc knihy, nabízí nakladatelství LEDA všem čtenářům do 18.

Jak chutná moc (Ako chutí moc)
Autor: Ladislav Mňačko
Překlad: Rudolf Červenka
Ilustrace: René Senko
Žánr: beletrie
Nakladatelství: LEDA, spol. s r.

tags: #od #prirody #podrizene #kniha #obsah

Oblíbené příspěvky:

• Sběr odpadu Hlinsko – rozpis
• "Nedej se": Ecology on Czech Television
• Volební programy a klima
• Klima
• Tipy pro utěsnění odpadu