Odbor Zvláštní Ochrany Přírody: Informace o Janu Lacinovi a Aktuální Výzvy

25.03.2026

Doc. Ing. Jan Lacina (9. ledna 1944 Tišnov - 21. května 2020) byl významnou osobností v oblasti ochrany přírody. Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde jej zásadně ovlivnil profesor Alois Zlatník.

V letech 1966-1974 pracoval ve Vojenských lesích a statcích jako lesnický specialista ekologického výzkumu, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV, transformovaného v roce 1993 na Ústavu geoniky AV ČR, kde pracoval do konce svého života.

Na jedné straně vědec, badatel věrně oddaný lesnické geobiocenologii, oboru založeného jeho učitelem prof. Zlatníkem. V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinnou ekologií. Vynikající znalec a pozorovatel všech součástí lesa, trusem všech lesních živočichů počínaje (sám se někdy nazýval koprofilem), rostlinami a stromy konče.

Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině.

Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí.

Čtěte také: Činnosti odboru životního prostředí Prostějov

Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v 30. letech 20. století prof. Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem.

Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce.

Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody.

Milovník a znalec krajinomalby. Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem.

Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III.

Čtěte také: Prostějov: Ekologická újma

Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2.

Současný systém druhové ochrany v ČR a jeho výzvy

Teze nastavení současného systému zvláštní druhové ochrany přírody pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Uvedeny v život byly zákonem o ochraně přírody a krajiny v r. 1992 a od té doby se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie téměř nezměnily. Za třicet let se poznání významně posunulo, značně se proměnil stav naší přírody a krajiny. Dlouhodobě působící negativní vlivy jsou dnes ještě znásobené dopady změny klimatu.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné.

Mnozí vlastníci pozemků ve zvláště chráněných územích usilují řadu let o definování jasných pravidel a podmínek pro své hospodaření. Díky dlouhodobé spolupráci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a Sdružení vlastníků soukromých a obecních lesů se to dnes začíná dařit. Po vytvoření legislativních a formálních podmínek, umožňujících plnohodnotné zapojení vlastníků a hospodářů do realizace opatření ve prospěch ochrany přírody a krajiny, a zavedení veřejnoprávních smluv do praxe, byla navržena první dlouhodobá a komplexní dohoda o způsobu hospodaření pro konkrétní území.

Je zjevné, že nástroje druhové ochrany jsou v řadě ohledů zastaralé a jejich účinnost je nedostatečná. Nedokážeme čelit úbytku druhové diverzity a účinně chránit prostředí, biotopy jednotlivých druhů, jako základní podmínku jejich existence.

Čtěte také: Kontaktujte Odbor životního prostředí

Těžba nerostů a hornin, probíhající v České republice již po staletí, má významně negativní dopad na krajinu a životní prostředí. Bezesporu k plošně největší destrukci na našem území došlo při povrchové těžbě hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Více než 400 km2 plochy bylo ovlivněno těžbou, s ní spojenou infrastrukturou a navazujícím průmyslem.

Dnes, kdy je na dohled ukončení aktivní těžby hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi1, běží naplno diskuse o budoucím využití uzavřených lomů. V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu opuštěných nerekultivovaných jam a výsypek.

Nástroje ochrany biodiverzity v zemědělské krajině

„Administrativní nástroje představují vymezenou skupinu administrativně právních nástrojů, zajišťující ochranu životního prostředí zpravidla prostřednictvím rozhodovací činnosti příslušných správních orgánů.“[1] Takovými nástroji jsou stanovena určitá závazná pravidla chování, jejichž plnění je patřičně kontrolováno a v případě nedodržování sankcionováno.[2]

Článek se zaměřuje na takové administrativněprávní nástroje, které mohou mít pozitivní vliv na ochranu biodiverzity v zemědělské krajině. V rámci dosavadních výzkumů převládá názor, že „nejúčinnějším a většinou i nejlevnějším způsobem, jak v krajině udržet životaschopné populace původní biodiverzity“[3] je péče o biotypy, proto je v rámci obecné územní ochrany pozornost zaměřena na územní systémy ekologické stability a významné krajinné prvky, kterými je dosahováno péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.

Tyto nástroje však nejsou jedinou možností, jak biodiverzitu v zemědělské krajině chránit. Souběžně lze pohlížet na způsoby druhové ochrany, přičemž bude nastíněna problematika zvláštní druhové ochrany, a to právě v kontextu zemědělské krajiny.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Cílem územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“), jehož právní úprava je zakotvena v § 3 odst. 1 písm. a) ZOPK, je stanovení prostorových podmínek k udržení rovnováhy v krajině, resp. k zajištění ekologické stability. Orgán ochrany přírody tak v území stanovuje síť složenou z biokoridorů, biocenter a interakčních prvků, které mají za úkol spojovat místa s vysokou mírou biodiverzity, a tak pozitivně ovlivňovat i části více zasažené lidskou činností.

Ochranu biodiverzity v rámci ÚSES je zajištěna několika způsoby - v § 4 odst. 1 ZOPK zákon stanovuje vlastníkům a uživatelům pozemků, na kterých se ÚSES nachází, povinnost tento systém chránit a zčásti také povinnost vlastníků podílet se na jeho tvorbě spolu s obcí a státem.

Zásadním problém v právní úpravě ÚSES je však absentující úprava faktické ochrany ploch, na kterých se tento systém nachází. Neexistuje právní norma, který by zakazovala rušení nebo dokonce zničení daného ekosystému, jehož cílem je zejména pozitivní ovlivnit okolní krajinu, která je ekologicky méně stabilní. V důsledku toho neexistuje také žádný přestupek, který by potom nežádoucí jednání v rozporu s ochranou ÚSES sankcionoval.

Významné krajinné prvky

Stejně jako v případě institutu předcházejícího i významný krajinný prvek (nezaměňovat s ekologickým významným prvkem, dle zákona o zemědělství) má své právní zakotvení v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Konkrétně se jedná o „ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability.“[7]

V případě některých částí přírody, např. lesů, vodních toků či rybníků, je tato ochrana přiznávána ex lege, s ohledem na živočichy obývající zemědělskou krajinu je však podstatné, že i ku příkladu remízky, meze či trvalé travní porosty mohou být za významné krajinné prvky označeny na základě rozhodnutí o registraci vydaným příslušným orgánem ochrany přírody.[8]

Významné krajinné prvky, bez ohledu na způsob, jakým byl statut získán, jsou z pohledu práva chráněny před poškozováním a ničením. Pro vlastníky, nájemce či správce pozemků, kde se významný krajinný prvek nachází, to znamená především skutečnost, že „k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.

Přestože by však významné krajinné prvky mohly být účinným nástrojem, trpí absencí avizovaného prováděcího předpisu.[10] Ačkoli existuje řada výkladů legislativního odboru ministerstva životního prostředí a odborných příspěvků na dané téma, prováděcí předpis nelze těmito dokumenty suplovat.

Individuální správní akty

Vedle možnosti ukládání povinností prostřednictvím obecně závazných předpisů jsou v této oblasti velmi důležitým administrativním nástrojem také individuální správní akty, v tomto případě souhlasy dotčených orgánů, vydávané formou závazného stanoviska. Závazné stanovisko může být z procesního hlediska ve dvou postavení - jako finální (konečné) rozhodnutí nebo jako podklad pro toto rozhodnutí. V případě zásahu do významného krajinného prvku se jedná převážně o podkladový charakter závazného stanoviska v dikci § 149 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu.

Souhlas orgánu ochrany přírody je v případě ochrany biodiverzity (nejen) v zemědělské krajině vyžadován zejména k zásahům do již k výše zmíněných významných krajinných prvků a soustavy Natura 2000. Souhlas je požadován ke všem činnostem, které by v chráněných částech přírody mohly vést k jejich poškození či zničení, přičemž nejčastěji se jedná o činnosti jako umisťování staveb, pozemkové úpravy, změna kultury pozemku, těžba nerostů apod.[14]

Posouzení, zda se jedná o škodlivý zásah či nikoli, spočívá ve správním uvážení příslušného dotčeného orgánu. Pokud si dotčený orgán nechá vypracovat k zamýšlené činnosti znalecký posudek, není jeho závěrem o škodlivosti zásahu vázán.

Význam těchto individuálních správních aktů, které vydává příslušný orgán ochrany přírody, je pro ochranu biodiverzity velký, jelikož umožňuje individuální posouzení potenciálně ohrožujících činností, které mohou nežádoucím způsobem zasáhnout či poškodit zákonem chráněnou část přírody.

Zvláštní druhová ochrana

Neexistuje oprávněný důvod k myšlence, že mezi živočichy v zemědělsky obhospodařované krajině nebudou také druhy tzv. zvláště chráněné. Naopak, příklady lze uvést ve všech stupních ochrany, tj. mezi živočichy ohroženými (čáp bílý), silně ohroženými (křeček polní) i kriticky ohroženými (výreček malý).[16]

Takové zákon o ochraně přírody a krajiny chrání ve všech vývojových stádiích, kdy ochrana zahrnuje také sídla (ať už přirozená či umělá) a biotopy. Demonstrativně pak vymezuje škodlivá jednání - ta uvádí v § 50 odst. 2.

Výše zmíněná ochrana však má své limity. § 50 odst. 3 ZOPK uvádí výjimky ze škodlivých jednání z odstavce předcházejícího, například pokud je zásah do přirozeného vývoje prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí, z důvodů hygienických nebo ochrany leteckého provozu. Obdobně jsou výjimky vymezeny § 56 stejného zákona, kde je zřejmě nejdiskutovanější částí odst. 2 písm. c), jež uvádí, že „výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.“

Toto ustanovení je totiž častým argumentem zemědělců v žádosti o povolení užívání chemicky nebezpečných látek pro hubení škůdců (Stutox II). Dle mnoha autorů je nastavení zvláštní druhové ochrany zjevně nedostatečné, kde zásadní problém spatřují především v seznamu zvláště chráněných živočichů, který se od roku 1992 téměř nezměnil. [18] Lze tak konstatovat, že se v něm někteří živočichové vyskytují nadbytečně, jiné reálně ohrožené druhy seznam naopak postrádá.

Kritizován je rovněž samotný systém kategorizace zvláště chráněných živočichů do tří kategorií, kdy se podle odborníků kategorie silně a kriticky ohrožených druhů překrývá natolik, že neplní svou roli. Agentura ochrany přírody a krajiny proto v nedávné době připravila návrh aktualizace seznamu zvláště chráněných živočichů včetně současného vytvoření nového pojetí kategorizace.

Závěr

Článek představil tři druhy právních nástrojů, kterými lze usilovat o ochranu biodiverzity v zemědělské krajině. Nástroje koncepční jsou především nástroji rámcovými. Je proto nutné je považovat za podklad pro pozitivní vývoj životního prostředí, ze kterého konkrétní postupy cílící na ochranu biodiverzity teprve vycházejí. Vedle stojí nástroje ekonomické, které jsou založeny především na principu dobrovolnosti - nabízí zemědělcům volnost v rozhodování, zdali se (v rámci pozitivní ekonomické stimulace) budou určitým žádoucím způsobem chovat a obdrží finanční prospěch, nebo se svou nečinností o tuto výhodu připraví, případně zdali se budou (v rámci ekonomické stimulace negativní) dopouštět škodlivého jednání, které je zpoplatněno, nebo přejdou na šetrnější, nezpoplatněné, postupy.

V kontrastu k předcházejícím síla nástrojů administrativních spočívá v autoritativně stanovených právních normách, tj. příkazech, zákazech či povoleních, jejichž dodržování je vynutitelné. Hlavním problémem koncepčních nástrojů je bohužel fakt, že v některých případech jsou spíše proklamačním nástrojem, neboť uvedené cíle (případně opatření) jsou natolik široké a obecné, že na základě takto stanovených předpokladů nemůže být zhodnoceno jejich dodržování. Problém dále prohlubuje fakt, že většina koncepčních nástrojů zcela postrádá prvek kontroly, natož pak sankce, které by měly být při nenaplnění cílů či opatření uloženy.

Na druhou stranu, ekonomické nástroje ukazují, že zejména dotace jako hlavní prostředek pozitivní ekonomické stimulace můžou mít poměrně silný vliv na chování zemědělců. Otázkou však zůstává, jak výrazná musí tato stimulace být, aby donutila zemědělce k opuštění zaběhlého způsobu pěstování monokultur na rozsáhlých plochách, který je pro ně výhodný, ale z pohledu podpory biodiverzity zcela nežádoucí. Naopak velmi žádoucí je podpora tvorby nových prvků v zemědělské krajině, například v podobě dotací na výsadbu stromů a keřů.

Realizaci takových záměrů může dopomoci také fakt, že pokud si vlastník následně krajinný prvek zaregistruje mezi ekologicky zemědělské prvky, může na svou zemědělskou půdu zažádat o daňové zvýhodnění v poměru k rozloze krajinných prvků na zemědělské půdě přiléhající k danému prvku.

Obecně je však nutné mít na paměti, že nejen při ochraně biodiverzity jsou tyto právní nástroje nejúčinnější při vzájemné součinnosti, kdy se navzájem vhodně doplňují. V pospolitosti tak existuje široký prostor, ve kterém má sice zemědělec v některých otázkách určené chování na základě příkazů a zákazů dle nástrojů administrativních, je mu však zároveň poskytnuta široká paleta možností na základě mírnější stimulace nástroji ekonomickými, které jej mají k ochraně biodiverzity motivovat, ale ne vysloveně nutit. Je však nutné najít správnou hranici, kdy je ještě ekonomické působení vhodné a kdy už je nutné použití právě nástrojů administrativním.

Příkladem může být výše zmíněné omezení plochy pro monokulturní pěstování plodin, jehož zanesení do sféry administrativních nástrojů nemuselo být špatnou praxí. Nejpatrnější je však provázanost ekonomických, potažmo administrativních nástrojů s nástroji koncepčními. Ty jsou sice z uváděných skupin nejobecnější, jsou si však vědomy existujících právních institutů (např. ekonomických DZES a administrativních VKP, ÚSES, EVL, PO), jejich předností a slabin.

Úbytek druhové rozmanitosti, ať už v důsledku lidské činnosti či přirozených procesů, je v České republice i ve světě zcela nepochybný. „V Evropě dnes hrozí vyhynutí téměř čtvrtině volně žijících druhů, většina ekosystémů je poškozena.“[21] Efektivní nastavení zkoumaných právních nástrojů je tak jediným možným řešením, jak biodiverzitu, a to nejen v zemědělské krajině, chránit. Je však třeba konstatovat, že společnost si je vědoma tohoto problému a snaží se jej prostřednictvím zkoumaných nástrojů eliminovat či alespoň stabilizovat.