V šedesátých letech došlo v uměleckém světě k několika změnám. Rušily se jednak hranice mezi vysokým a nízkým, jednak mezi umělcem a divákem, ovšem také mezi divákem a uměleckým dílem. Umění sestoupilo s piedestalu exkluzivity a začalo atakovat každodennost, pokoušelo se o více či méně nápadnou infiltraci do běžného života a s tím bylo spojeno i přirozené zapojení diváka. Ať už diváka nicnetušícího (náhodného svědka) nebo diváka vědomého, tj. toho, kdo se přišel „podívat“ na happening, přesněji řečeno se jej zúčastnit.
Dochází také k důležitému posunu v tom smyslu, že umění přestává být pouze materiálního charakteru; ruší se rovnice uměleckého díla a objektu. Uměním může od této chvíle stejně dobře být manipulací s předměty denní potřeby, a to s rituálním podtextem. Happening (od slova to happen) je druh události, eventu, která může nebo nemusí být inscenovaná: většinou existuje jakýsi předběžný plán, liší se však od divadelního scénáře v tom, že nejde o hraní rolí, ale o skutečný prožitek.
To, co se děje, se odehrává v reálném čase a prostoru. Ambicí happeningu je zapojit do dění diváky. Většinou se děje něco neobvyklého, co narušuje zaběhlé vnímání věcí a dějů, diváci mají možnost se skrze prožitek na chvíli odpoutat od svých životních rolí a představ o sobě. Později obliba happeningů klesá a etabluje se performance art, v němž se divák nemusí (i když může) do děje zapojit. Bariéra byla zrušena, možnost zůstala. Nesmíme zapomínat, že performance, přestože se jedná o „živou akci v živém prostoru“, ideově vychází z konceptuálního umění. Může šokovat; avšak v každém případě by náš měla přimět klást si otázky.
V šedesátých letech začaly být akcentovány environmentální otázky, a tak není překvapivé, že genius loci smetišť a "vyřazených prostor"využívali i přední protagonisté akčního umění. Allan Kaprow realizoval v roce 1961 instalaci Yard (Dvůr), kdy dvorek vzadu za galerií zaplnil pneumatikami a na vernisáži výstavy nechal účastníky, aby v nich skotačily. Přímo na skládku potom účastníky zavedl v rámci happeningu v Hamptons v létě 1966. Kaprowův kolega z hnutí Fluxu Wolf Vostell (1932 -1998) přivedl v roce 1965 diváky-aktéry happeningu Phaenomene na vrakoviště.
Pro tvorbu Wolfa Vostella je klíčový pojem dé-coll/age. Dále vysvětluje: dé-coll/age znamená demontáž, odlepení, svlékání, start letadla. Décoll/er potom oddělit, rozdělit, odchýlit, zemřít, seškrábat. Zpočátku se zabýval hlavně derealizačním trháním plakátů, souběžně s novými realisty, kteří měli k happenigům také blízko, ale žádný z nich se jimi nezabýval soustavně. Vostellovi byla blízká vize "destrukce jako cesty k životu", zároveň ztotožňoval život a umění, a to až do krajní polohy. Sám často pracuje s destruovanými předměty, jakoby rušil hodnotový systém dobré - špatné, použitelné - nepoužitelné tím, že vedle staví naprosto rovnocenně používá věci odpadového charakteru. Nesnižuje je ani je nevyvyšuje nad ostatní - jsou součástí každodenního života, který je jeho uměním.
Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově
Sochař Krištof Kintera staví například z roztřepených kabelů a počítačových součástek modely celých měst. Nedávno ve svém videu k 125. výročí od založení České filharmonie rozstříleli hudebníci své nástroje. A zbytkům z nich teď dá Kintera nový rozměr.
„Vytvářím ‚pseudo erb‘. Jakési memento této komplikované doby, kdy Česká filharmonie nemůže koncertovat," říká k připravované instalaci sochař Krištof Kintera.„Vycházím z tvarosloví charakteristického pro orchestr klasických nástrojů. Pojal jsem to tak, že vytvářím ‚pseudo erb‘, jakési memento této komplikované doby, kdy Česká filharmonie nemůže koncertovat," popisuje sochař Krištof Kintera.
Místo pro sochu je už ale vybrané.„Erby budou umístěné v Rudolfinu nad dveřmi, kde je štít v podobě tympanonu. I když erb bude řešen expresivně a současně, bude pokoven plátkovým stříbrem. Díky tomu bude působit historicky a splyne s charakteristickým dekorem Rudolfina,“ říká Krištof Kinetra, který sdílí ateliér s Richardem Wiesnerem.
Festival Můj život s... otevírá každoročně jedno z aktuálně diskutovaných společenských témat, která představuje očima umění. Divadlo nastavuje zrcadlo lidskému životu. Od pradávna vypráví příběhy, které baví, dojímají, provokují i nutí přemýšlet. Je místem, které nás přenáší do světa, kde se realita setkává s fantazií a kde se lidské emoce mění v umění. Jak nás život s divadlem formuje?
Žánr imerzivního divadla představuje specifickou formu spojující interaktivní výtvarnou kompozici a zapojení diváka do děje. Diváci budou mít možnost se v daném prostoru pohybovat a ponořit se tak do příběhu spolu s herci. Divadelní inscenaci Kam zítra? jsme uvedli v premiéře 28.11.2024. Celý děj se odehrává v architektonicky skvostné Semlerově rezidenci - Loosových interiérech.
Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace
V letošním ročníku workshopu TRASH? FRESH! Lektorka programu Martina Dobiášová je zároveň divadelní tvůrkyní, režisérkou a herečkou. Výukový program TRASH?
Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice
tags: #odpad #umělecké #instalace #divadlo