Odpad, město, smrt: Recenze kontroverzní inscenace

22.11.2025

Odpad, město, smrt, kontroverzní německá komedie, se v úpravě Dušana Pařízka dotýká současných podob vědomého i nevědomého rasismu, homofobie, alibismu i vyhroceného konzervatismu a zkoumá klišé s nimi spojená. Hra nastavuje nelichotivé zrcadlo mj. politické korektnosti, která mnohdy vede k pokrytectví, protože nesnášenlivost sice maskuje, ale neřeší.

V režisérově úpravě a pojetí dostala hra současné vyznění. Nemilosrdná trefa do problémů rozkládající se společnosti s pokřivenými hodnotami a deformovanými mezilidskými vztahy. Zpočátku odlehčená (až zábavná) forma posléze dostává stále mrazivější a drsnější vyznění. Výborná práce tvůrčího a hereckého týmu. Inscenace, která by neměla nechat nikoho chladným.

Komedie potvrzuje opět svoji kvalitu. Celkově velmi dobrá hra. Dobře zpracovaná scéna, připomínající styl kabaretu. Příběh trefně reflektuje aktuální problémy a přeci jen trochu konzumní společnosti. Vše diriguje skvělá G. Míčová a zdatně jí sekundují M. Finger, M. Pelchát, S. Majer či J. Černý. Všichni to zahráli moc dobře a nemám jim co vytknout. Více takovýchto povedených představení.

Inscenace - manifest. Pětatřicet let stará provokativní hra přirozeně napásnutá na naši současnost. Demaskuje prázdno, deziluze, žití v kýči nebo blábolech, zdupanou morálku, všemoc ekonomicky silných. Zajímavé řešení hracího prostoru, vynikající výkon Gabriely Míčové - psychologicky skvěle obsáhne pád své postavy ze suverenity až do smrti (vysvobození).

Zpočátku trochu statické, ale postupně hra nabírá na intenzitě. Nepřipadalo mi, že by byla antisemitská, protože postava Bohatého Žida sice není kladná, ale aspoň narozdíl od ostatních není pokrytecká a svou pozici ve společnosti si uvědomuje a využívá. Hra se dotýká i dalších kontroverzních i intimních témat.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Velmi dobrá tragikomická hra, skvělé herecké výkony a vzhledem ke kabaretní scéně opravdu bezprostřední zážitek. Naprosto skvělé, pravdivé, úžasný zážitek, díky!

Podivuhodná tragikomická koláž, Komedie se loučí v plné síle. Herecky standardně velmi dobré, snad jen uchopení postavy Žida mi přišlo trochu příliš mrtvolné, naopak G. Míčová jako Romi podává strhující výkon. Je otázkou, zda je hra ve vztahu k dnešku nějak zvlášť zasahující nebo rezonující, každopádně ale zajímavá podívaná.

Z mnoha recenzí je patrné, že divadlo Komedie bylo srdcovou záležitostí mnoha diváků. Představení Odpad město smrt bylo pro mnohé jedním z největších uměleckých zážitků. Kritizuje prodejnou společnost a rozpad morálních hodnot. Zoufalství, korupce, smrt, nenávist vůči Židům a další témata se prolínají se sarkastickými poznámkami hlavních představitelů a zapadají do jejich cynických gest jako skládačka.

Svoji zásluhu na tom určitě mají kmenoví herci Divadla Komedie, Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Martin Finger, Jiří Černý a Dana Poláková, kteří ztvárňují své role se stejným nasazením jako na divadle. Scénám dodává na působivosti i skvělá kamera a prostředí paláce Lucerna, kde se téměř celý film odehrává.

Všichni, kteří do Komedie rádi chodili, si mohou na nového Hřebejka koupit lístek bez obav. Je to neexhibující adaptace, která pokorně slouží tomu, aby vynikl um jedné silné divadelní generace. Výtvory Fassbinderovy rozervané duše v jeho neobyčejně plodné a krátké kariéře (zemřel v 37 letech a za tu dobu natočil na 40 filmů a napsal 11 divadelních her) zasahovaly německou měšťáckou společnost do slabin a obviňovaly ji bez příkras z xenofobie, násilí na ženách a všeobecného pokrytectví.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

Dnes vykreslení této postavy ztratilo nejen v Německu na své provokativnosti, spíše naopak. Ale Fassbinderova hra zůstává nadále velmi drásavou ukázkou morální krize lidství, věčného kolotoče traumat a mindráků přenášejících se z člověka na člověka, z generace na generaci.

Hraje se přímo v centru Prahy: v pasáži Lucerna a na Václavském náměstí. Protínají se tu osudy prostitutky Romi (Gábina Míčová) stíhané sebevražednými myšlenkami, jejího buranského a násilnického pasáka Franze (Stanislav Majer), nudícího se hybatele cizích životů Bohatého Žida (Martin Finger) i jeho úlisně slizkého asistenta Oskara (Jiří Černý). Defilé bizarních postav završují Romiini rodiče - Müller a Müllerová (Dana Poláková).

Všichni aktéři vydávají ze sebe to nejlepší, co od nich známe z divadla, vyzdvihl bych ale dva herce: minimalistický projev Martina Fingera v roli zbohatlického manipulátora je ve své úspornosti dokonale zlověstný a pudově se projevující Franz je skvělou parketou pro jednoho z nejnedoceněnějších herců své generace Stanislava Majera.

Kouzlo Fassbinderovy hry tkví v jazyce - v překvapivých obratech, bonmotech a filozofujících prohlášeních, které mají tu vlastnost, že by do sebe zahleděné postavy nikdy nedokázaly v reálu takhle vyjádřit. A tuhle empatii k postavám se z divadla na filmový pás podařilo přenést úspěšně.

Znovu je tu temná vize města jako labyrintu, v níž se prolíná syrovost a surovost reality se stejně krutým vnitřním světem jednotlivých postav. Fassbinderovo kontroverzní drama ze sedmdesátých let se v době svého vzniku dočkalo nejen scénické, ale také filmové verze - pod názvem Stín andělů v něm hrál sám autor, a v hlavní roli se představila jeho kultovní herečka Hanna Schygulla.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Drama samotné, úzce spjaté s dobou a místem svého vzniku a historicky danými vyostřenými vztahy Němců a Židů, posunula úprava Dušana Pařízka blíže české současnosti - díky přidaným monologům doslova řežou do živého. Na postavě prostitutky Romi, která je pro své zákazníky nejen předmětem slasti, ale zároveň jakousi vrbou, ale i na ostatních, ať je to úspěšný Žid, který si uvědomuje ambivalenci svého postavení, emocionálně labilního pasáka či homofobního vlastence, který se živí jako transvestita v kabaretu, ukazuje ubohost přežívání, v němž každý - byť se skřípajícími zuby - prodává denodenně sám sebe.

Z mozaiky jednotlivých scén, či pouhých monologů si každý z nás skládá obraz světa, v němž věru není nic povzbudivého - je tu absolutní odcizení, destrukce lidské duše, lest a bída společnosti, v níž úspěch, ale nikoli štěstí diktuje hospodářská prosperita.

Pařízek umocnil působivost díla už samotnou scénou, kde diváci v kabaretním kruhovém uspořádání usedají u stolků společně s protagonisty. Na setmělé scéně zpočátku vidíme jen blikající svíčky, vizi jakéhosi globálního hřbitova. Když se scéna rozjasní, spatříme protagonistku Romi (Gabriela Míčová) visící na šále uprostřed prostoru. Na diváky metá trpká slova prostitutky, která slouží jen jako předmět uspokojení ostatních. Je materiálem, neživou věcí, která pozvolna spěje k osvobození - smrti.

V další epizodě se setkáváme s Mullerem (Martin Pechlát), hrdým vlastencem, který zaskočí diváky svou populistickou tirádou čisté rasy, mířící až s bolestnou přesností do podvědomí české veřejnosti. Jakkoli ironicky může jeho vlastenecká výzva k Čechům vyznívat, běží mráz po zádech. Další postavou je bohatý Žid (Martin Finger), studený racionální obchodník, který využívá svého výjimečného postavení (politická korektnost mu umožňuje podnikat, ale to ho nezbaví závistí a nenávisti ostatních). Jeho mladý přítel či poskok Oskar (Jiří Černý) zaujme svou sošnou krásou, ale zároveň až zraňuje svou odcizenou studeností. Na druhé straně bariéry stojí emocionálně labilní pasák Franz (Stanislav Majer), který si s hysterickou krutostí ventiluje své pocity méněcennosti na Romi.

Martin Pechlát jako Muller modeluje svou postavu na kontrastu blyštivých transvestitních vystoupení ((okouzlující produkce písně I am what I am alá Shirley Bassey) a nesnášenlivého, násilnického chování v zákulisí, které odnáší jak jeho invalidní manželka (Dana Poláková), tak i nevlastní dcera Romi. Je zákonité, že jediná bytost, která ještě neztratila veškerý cit, symbolicky završuje příběh smrtí na bílých šálách, takže působí jako by ji odnášeli andělé.

Gabriela Míčová v roli Romi nejenže odvedla výrazný, psychologicky silný výkon, ale navíc prokázala neobyčejnou fyzickou kondici, odvahu a překvapivé akrobatické schopnosti.

Působivé představení, ukazující mrazivě depresivní vizi současnosti, bude asi pro mnohé diváky jak svým tématem, tak i jazykem hry značně šokující, a tedy na hranici snesitelnosti, nicméně mělo by se vidět. Navíc si divák znovu uvědomí, jak konzistentní soubor se za Pařízkovy éry podařilo vytvořit. Každý herecký výkon je dokonalou až chameleonskou proměnou, a současně přesně zapadá do celkové koncepce, takže představení funguje jako dobře promazaný stroj.

Režisér Dušan D. Pařízek pojal inscenaci velmi otevřeně až lehce obscéně, avšak uzavřel představení do nepropustného čtverce lemovaného stolečky, židlemi a především diváky. Zblízka tak můžeme sledovat děj a přitom v poklidu a s úsměvem usrkávat kávu.

V upravené verzi hry Odpad, město, smrt vystupuje šest postav, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale jak už to bývá, osudové cestičky jsou klikaté a občas do sebe dva osudy zapadnou. Zpočátku sedí herci v kavárenském hledišti a sledují ty herce, kteří jsou na jevišti. Pařízek vytvořil odhalující zpověď dívky Romi (Gabriela Míčová), která se osudem neliší od ostatních dívek průměrných béčkových dramat, ale rasistický podtext hry se jako stoletý prach rozvíří při každém vyslovení slova Žid.

Bohatý Žid (Martin Finger), který jediný nemá vlastní jméno, si může koupit vše. Budovy, lásku, přátele ve vysoké politice a nakonec i pomstu.

I přesto, že Romi představuje hlavní dějovou linku inscenace, vyznívá spíše jako voňavý baldachýn na zatuchlé minulosti pana Müllera (Martin Pechlát) a bohatého Žida. Provede vás úžasným světem prostituce, předvede nácvik originální smrti na laně a dokáže, že se vše točí kolem peněz a moci.

Komedie se vyznačuje velmi specifickým souborem, kde každý herec je svým vlastním prototypem. Protiklady se přitahují. Stanislav Majer se přímo oblékl do své role France, pasáka Romi, a předvedl, jak se má chovat pořádný sráč (zbabělec, který mlatí ženu, aby z ní dostal prachy). Při sledování Gabriely Míčové v roli Romi jsem chvílemi zapomínala na to, že je to pouze herečka, a přišlo mi, že přede mnou stojí opravdová obchodnice se svým tělem.

Pařízkovo zpracování spolu s bravurními hereckými výkony protagonistů patří k těm představením, na něž se chodí víckrát. Vychutnat si můžete nejen slovní smršť, a že o perly není nouze, ale i výkony jednotlivých postav. Uhrančivá Míčová předvádí užaslým divákům, coby přísedícím v kavárně dokola kolem podia, sestup po dlouhém kusu látky srovnatelný s akrobaciemi zpěvačky Pink. Nejen, že dokáže precizně vytvořit psychologický profil své postavy, navíc ukazuje v plném rozsahu, jak dokonale ovládá své fyzické přednosti.

Ve Fassbinderově hře nenajdete sympatickou postavu, které byste fandili. Snad jen Romi v divákovi vyvolá soucit. Do všech osob smíchal veškerou zvrhlost, hrubost, povrchnost, rasismus a bezmoc. Divadlo Komedie opět zabodovalo a představení je vyprodané právem. Nenechte si ujít velmi divoký zážitek, kdy jste s herci přímo na jevišti a není mezi vámi žádná ochranná bariéra hlediště-jeviště.

Sledujeme tu především přehlídku lákavě dekadentních scén, kdy bezvýhradně nesympatičtí hrdinové diskutují o smyslu svého života, přičemž docházíme k závěru, že žádný není. Potud v pořádku. Sledujeme zadaptovanou divadelní hru, což bychom poznali, i kdyby nám to nebylo z nějakého důvodu neustále cpáno do obličeje. V tom tkví největší slabina i výhoda filmu. Výhodné je to proto, že silná divadelní stylizace vypadá vždy působivě, jak víme z opusů Titus nebo Romeo + Juliet. Pro velmi silný dojem zkrátka stačí velmi málo. V tomto případě jedna prostitutka, její rodiče invalida s transvestitou, jeden pasák a bohatý Žid s úlisným homosexuálním pomocníkem. Ti se různě potkávají a povídají si spolu.

Nevýhodné proto, že tím projekt vždy sklouzává k značné samoúčelnosti, pokud se nedokáže smysluplně vysvětlit. Víme sice, že účelem snímku má být složení pocty zaniklému divadlu, tento argument působící z vnějšku ale při přemýšlení o filmu jako samostatném kusu ztrácí relevanci. A další důvody k zvolené stylizaci a přístupu, jež padly na tiskovce, směřovaly především k časovému presu, který nedovoloval nic jiného než zachování zjednodušující divadelního vzezření.

Podle mě v tom hraje zásadní roli německá divadelní hra odehrávající se v osmdesátých letech (a napsaná tenkrát), jež byla pro potřeby Komedie a nyní Hřebejka převedena do současné Prahy. Postava "bohatého Žida" je pro české prostředí nepoužitelná a působí jako nějaký zlý bondovský záporák, nereálně a neskutečně, což téměř jistě nepramení z původní hry, ale právě z jejího převedení do Prahy. Respektive i tam byl možná karikaturou, ale zásadní je, že karikaturou něčeho reálného.

Podobně jako v Cosmopolis vzniká dojem naprostého selhání lidské komunikace, kdy z mnohaminutového dialogu nelze nic vyvodit pro skutečný svět. Svým způsobem to zaujme. Jsem však přesvědčený, že to nebyl záměr a Odpad město smrt nevypráví o absenci významu slov.

Odpad město smrt se stává prototypem takového filmu. Je velmi dobře natočený, zahraný snad až špičkově (pokud se nepletu, je to prvně, co Hřebejk neobsadil nikoho ze "staré party" a doufám, že otravné okoukané tváře bude opouštět i nadále). Je to film, kterým se dá kochat jen tak dlouho, dokud o něm nezačnete přemýšlet. O jeho vnitřku, o jeho smyslu, o jeho samotném principu.

Hra známého filmového režiséra Rainera Wernera Fassbindera vznikla v roce 1975 a z velké části vycházela z frankfurtských a celkově západoněmeckých reálií té doby. Jejího uvedení se ovšem autor nedočkal - hra byla nařknuta z antisemitismu a její uvádění zakázáno. Co s takovou hrou na konci roku 2011 v České republice? Nechat ji zpracovat Dušanu D. Pařízkovi, který z ní v Divadle Komedie udělal aktuální hru dotýkající se i českých reálií.

Síla hry tkví v dialozích a monolozích odkrývajících pokrytectví, předsudky a přetvářku jednotlivých postav vztažitelné na celou společnost. V Německu hra akcentovala především chování k Židům a utváření tzv. nového antisemitismu, který se za ním skrývá. Pro středoevropský národ je to téma spíše odtažité, které je citlivě vnímáno právě jen v Německu v souvislosti se zkušeností s holocaustem z pozice viníků.

Inscenace je hrána v komorním prostředí, scéna je tak jakousi arénou pro herce, kteří jsou obklopeni diváky ze všech stran. Začátek inscenace je trochu statický, což ale mizí postupně s tím, jak se jednotlivé postavy zapojují do děje. Velký podíl na kvalitě inscenace mají herci, kterým se vesměs daří ve zkratce charakterizovat své postavy, aniž by si pomáhali přehráváním a zbytečnými gesty.

V titulní roli prostitutky Romi se představila Gabriela Míčová, která musela kromě svého textu zvládnout i náročné akrobatické kousky na začátku a konci představení. V její postavě se snoubí strach, láska i sebevražedná nátura. Romi si umí přesvědčivě vyargumentovat, proč se živí právě nejstarším řemeslem, ale je znát, že ani ona sama svému zdůvodnění nevěří. Vynikající je v roli pana Müllera Martin Pechlát. Ve Fassbinderově verzi byl Müller bývalým nacistou, v Pařízkově inscenaci je to přívrženec všelijakých Landových dračích řádů, xenofob a odpůrce menšin. O to paradoxněji vyznívá, že se živí jako transvestita, za což přijímá peníze od nenáviděného Žida. Ačkoliv je postava Müllera, který pod vlivem alkoholu zmrzačil svou ženu, patrně nejodpudivější postavou celé hry, Pechlát ji dokáže dát i neoddiskutovatelně lidský rozměr.

Martin Finger hraje postavu Bohatého Žida střízlivě, skoro až nevýrazně. Otázkou je, zda právě jistá průměrnost nebyla režijním zadáním. Hra určitě není antisemitská, Žid sice není kladnou postavou, zná svoje možnosti, které využívá a ponižuje tak ostatní. Na rozdíl od nich má ale tolik soudnosti, že si svou pozici ve společnosti uvědomuje. Zajímavou postavou je i pasák Franz v podání Stanislava Majera.

Odpad, město, smrt ale ve skutečnosti nepůsobí tak depresivně, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. Všechny postavy jsou přes svou tragičnost taky velmi směšné, což dokáží herci velmi dobře prodat. Inscenace je dost vulgární, ale v žádném případě se nejedná o prvoplánovou vulgaritu. Její použití má smysl a pomáhá k drobnokresbě jednotlivých charakterů. V celkovém vyznění sice již hra není tolik šokující, jako byla v době svého vzniku, ale palčivá témata dokáže vyhmátnout a vynést na povrch.

Předem upozorňuji, že divadelní hra je víceméně abstraktní. Prostitutka se v ní nechová a nevyjadřuje jako skutečná prostitutka a bohatý Žid se v ní nechová a nevyjadřuje jako Mark Zuckerberg (obojí zcela záměrně). Herecké projevy všech aktérů (verbální i neverbální) jsou výrazně "mimo čas a prostor". Když se film odehrává na depresivní zakouřené střeše mimo čas a prostor, a postava visí na šále, ještě to jde, ale jakmile se děj přenese na realistický Václavák nebo do realistického současného pražského nočního klubu, výrazně to oslabuje nadčasovou sílu, která by se v tomto divadelním textu mohla skrývat, kdyby měl divák volnost nějak si ho vykládat po svém a nebyl omezován vizuální podobou, kterou mu vnutili tvůrci filmu.

Tyto texty se hodí na malé jevišťátko bez kulis, nebo naopak do širého abstraktního prostoru bez hranic. Jinak tvůrcům a hercům (kteří zcela logicky nehrají filmově, ale divadelně) není příliš co vytknout. Film vypadá a zní slušně, a má jakousi atmosféru. Za zásadní chybu pokládám ono klíčové rozhodnutí, které stálo u samoho začátku, totiž to, že zrovna tato hra má být filmově pojata zrovna takhle.