Historie Odvozu Odpadu a Sudů ve Starém Městě

V minulosti představovalo vyvážení popela a odpadků špinavou, a především velmi prašnou práci. Před nástupem klasických popelnic, které známe dnes, lidé dávali popel a další odpad na vyhození do nádob různých tvarů, ať dřevěných či kovových. Kdejaký starý nepoužívaný sud se pro tento účel hodil.

Při delším nevyvezení hyzdily naskládané bedny s popelem ulice města. Vedle dalších činností měly v náplni své práce odvoz odpadu a čištění města.

Komunální služby Městského národního výboru v Chocni vznikly již v roce 1950 a to z rozpočtového zařízení Městského národního výboru v Chocni. Tehdy se jmenovaly „Služba veřejnosti, sdružený komunální podnik MNV“.

Traktor s vlečným vozem (předchůdce popelářského vozu) jezdil po jednotlivých ulicích města a pracovníci tehdejšího komunálu museli každou nádobu s odpadem vzít ručně, vyzdvihnout a vysypat na vůz. Byla to fyzicky náročná práce a nejednou se stávalo, že zbytky popela zůstávaly vysypány na chodnících...

Změna přístupu k odvozu odpadu

Od poloviny padesátých let minulého století se v Chocni začaly objevovat nové kovové popelnice, které postupně nahrazovaly různé staré neforemné nádoby na popel a odpadky. Město Choceň od druhé poloviny 50. let minulého století přešlo na hygieničtější způsob vyvážení odpadků.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Pro popelářská auta se vžilo rychle označení „kukavůz“. „Kuka“ je zkratka z počátečních písmen německé firmy Keller und Knappich Augsburg. Právě zde se začaly vyrábět ve 20. Mgr.

Po zavěšení nádoby vůz vyzdvihl popelnici a její obsah vysypal do útrob vozu. Velkou výhodou byla daleko menší prašnost než při dosavadním vysypávání nádob s popelem na vlečný vůz. Vše šlo snadněji a odpadla tak dřívější manipulace s těžkými a neforemnými nádobami.

Některé údaje (nikoliv však pro cílení reklamy) zpracováváme na základě tzv. oprávněného zájmu. Podrobné nastavení.

Ekologické problémy a řešení

Po patnácti letech si občané malé obce mohou oddechnout. Sudy s obsahem toxických látek, které do objektu bývalé Sempry v Žíšově uskladnil německý podnikatel, nakonec na své náklady likviduje soukromá firma.„Likvidaci zaplatí na základě dobré vůle ze svého. Vyjde na miliony korun,“ potvrdila mluvčí českobudějovické České inspekce životního prostředí Ivana Awwadová. Stát tak do likvidace nevloží ani korunu.

Před několika měsíci, kdy se Táborský deník k 15 let staré kauze vrátil, už občané Žíšova ani nechtěli věřit, že se někdy nebezpečných sudů jejich obec zbaví.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

„Je výborný, že se to pohnulo a že se sudů někdo chopil. „Došlo však pouze k převodu pozemků, nikoli odpadů, ty jsou stále ve vlastnictví společnosti Euro-Izol v likvidaci,“ dodala Awwadová. V těchto dnech firma, která nechce být se sudy spojována, dokončuje jejich odvoz.

„Konečně jsme se zbavili velké starosti. Jsme moc rádi, dopadlo to nejlépe jak mohlo. Oceňuji, že někdo měl odvahu se toho chopit.

Hudlík již v minulosti varoval před nebezpečím, které z prorezavělých sudů hrozí. „Kdyby se látky dostaly do spodních vod, směřovaly by do oblasti Třeboňské pánve. Mohlo by tak dojít k ohrožení pitné vody z Bukovska. To už by mělo zajímat víc lidí,“ řekl Deníku.

Ekologické sdružení ARNIKA a občanské sdružení Lysin nesouhlasí s dalším provozem spalovny nebezpečných odpadů v Lysé nad Labem. Firma Rean, která spalovnu provozuje, dostala v těchto dnech od místního stavebního úřadu opětovný souhlas s prodloužením zkušebního provozu - až do konce května 2002. "Považujeme za nesmyslné prodlužovat povolení provozovateli, který zjevně nebude schopen dodržet požadavky na provoz spaloven vyplývající z předpisů Evropské unie. Prokázala to dosavadní měření emisí ze spalovny. Bez dodatečného filtru na dioxiny bude spalovna v Lysé překračovat limit, který pro ni od 1. ledna 2003 stanoví i české zákony. Ledaže by se opakovala situace z doby před rokem 1989 a nevyhovující zařízení opětovně získávala výjimky ze zákona," uvádí důvody dnešní protestní akce ARNIKY RNDr. Dioxinový filtr pro spalovnu této velikosti stojí několik desítek milionů Kč.

Požární ochrana v historii Prahy

Požárů se lidé vždy obávali. Proto byla vydávána nařízení, jak jim zabránit a jak se v případě požáru chovat. Nejstarší pražský statut O ohni byl vydán počátkem čtrnáctého století. Prvním zákonem týkajícím se požární ochrany je podle dochovaných pramenů zákon z doby Přemysla Otakara II. z roku 1278, kde se mimo jiné uvádí, že „kdo by v žhářství byl přistižen, ohněm aby zahynul“.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Vzhledem k tomu, že v té době byla města stavěna „franckým stylem“ - úzké uličky, domy z hořlavých materiálů a střechy ze šindelů -, nebylo o požáry nouze. Proto také velké požáry středověkých měst vedly k tomu, že byly vydávány předpisy, jak požárům předcházet a jak je likvidovat.

Na začátku čtrnáctého století byl v Praze vydán statut O ohni, kde byly uloženy povinnosti občanům i jednotlivým cechům. V patnáctém století byl již kladen důraz na prevenci, a proto se stavěly hlásné věže, kde hlídky kontrolovaly blízké okolí a při vzniku požáru varovaly obyvatelstvo.

V té době začalo být pro konšely a rychtáře povinné kontrolovat komíny a topeniště. Na Malé Straně přijali konšelé v roce 1515 nařízení, které stanovovalo povinnosti hejtmanů, kde mají být uloženy hasičské nástroje a další prostředky k hašení. Všeobecně se mělo za to, že odpovědnou osobou za hašení je místní kovář.

Městské řády uváděly odměny za účast na požáru, leckdy byly doplněny i naturáliemi v podobě sudu piva. V roce 1548 se všechna tři města pražská usnesla na povinnosti požárních prohlídek domů, které prováděl hejtman se svými podřízenými. Kontroly byly zaměřeny na jejich vybavení žebříkem a velkým hákem s podporami na nejméně čtyři kožené korbely na vodu. Při požárech docházelo často ke krádežím, které byly většinou trestány „na hrdle“, pokud ovšem lidé chyceného zloděje nezlynčovali a nehodili do ohně.

V roce 1755 vydala Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna Habsburská Řád ohně pro království české, kde byl stanoven požadavek na zděné komíny, výsadbu stromů mezi domy k zamezení šíření požáru, vybavení hasičským náčiním a dostatečnou zásobu vody.

Obavy z požárů byly v té době tak velké, že například nařízením gubernia Království českého z roku 1798 se zakazovalo kouření tabáku na ulicích, silnici, v zábavních místnostech či ve stájích i stodolách a všude tam, kde byly uloženy lahve s hořlavými látkami.

Za počátek působení Hasičských sborů v Praze lze považovat rok 1820, kdy byla pražským magistrátem zřízena Stálá požární pohotovost. Tato hasičská záloha skládající se z řad tovaryšů různých cechů působila v Praze od listopadu do dubna, od páté hodiny odpoledne do šesté hodiny ráno a v období od května do října od osmé hodiny večer do svítání. Dle požárního řádu z roku 1826 se mělo k požáru dostavit celkem 484 mužů a továrny měly k blízkým požárům posílat čtvrtinu dělníků.

V roce 1828 vznikl návrh na zřízení pražského hasičského sboru, jehož realizace se však neuskutečnila. Významným datem v dějinách pražského hasičstva byl 23. březen 1853, kdy byl vydáním vyhlášky založen sbor městských čistitelů ulic a hasičů ohně. Základem hasičstva se stali tzv. městští počišťovači. Šlo o dvanáct řadových členů a jednoho vedoucího. Po roce 1853 byly zrušeny Záložní požární stráže a uvolnění muži posílili řady hasičstva. Tím se počet hasičů zvýšil na osmašedesát příslušníků, z toho bylo šest vrchních hasičů, čtyřiadvacet obsluhovatelů stříkaček a osmatřicet hasičů. Nadále platila povinnost zametat ulice, dozor nad metaři měli vrchní hasiči. Prvním velitelem byl městský dozorce Alois Pasta, jenž hasičskou činnost řídil z Letenské ulice. Ten také vydal v roce 1860 pro hasiče rukověť O požárech a hašení ohně.

Od roku 1879 měl hasičský sbor k dispozici telegraf s morseovými přístroji a zvonkové požární hlásiče. Propojeny tak byly Malá Strana, Staré a Nové Město a tři místa pražských dodavatelů vody. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo v Praze již sto třicet osm profesionálních hasičů sloužících v osmi stanicích. V roce 1926 se hasiči přestěhovali do bývalého Obecního dvora v Sokolské ulici, kde působí dodnes.

V Praze máme také dlouhodobou tradici dobrovolných hasičů. V roce 1857 byl založen Sbor ochraňující při požáru a podobných nehodách, jenž se v roce 1872 přejmenoval na Dobrovolný sbor ochraňovací pro Prahu, Smíchov, Karlín a Vyšehrad v počtu šestadevadesáti členů. Byli označeni bílou stužkou s odznakem s písmeny R.C a červenou a bílou kokardou na zeleném klobouku. Takto rozlišeni od civilistů měli přístup k požáru a pomáhali při hašení. V roce 1874 vznikla Župa Praha, do které byly sloučeny všechny sbory dobrovolných hasičů. Do roku 1879 soustřeďovala Župa již devatenáct sborů dobrovolných hasičů, v roce 1891 přibylo sedm sborů a v roce 1901 čítala Župa již čtyřicet sborů.

V současné době jsou jednotky Sboru dobrovolných hasičů zřizované dle zákona č.133/1985 Sb. o požární ochraně v Praze, kde doplňují činnost profesionálních hasičských záchranných sborů. Kompetence obce týkající se zřizování a vybavování dobrovolných hasičských sborů byla dle Statutu hlavního města Prahy svěřena městským částem. V hlavním městě Praha je sedmapadesát městských částí, ne všechny však mají Sbor dobrovolných hasičů.

Sbor dobrovolných hasičů Prahy 1 byl založen 25. 3. 2010 a v současné době má dvaačtyřicet členů, z toho dvaníct členů je součástí Jednotky Sboru vzniklé 11. 9. 2011. Tito členové mají odborný výcvik, který musí být pravidelně prověřován. Základnou sboru je Hasičská stanice na adrese Nové mlýny 827/3a, Praha 1.

tags: #odpad #sudy #staré #Město #historie

Oblíbené příspěvky:

• Informace o skládce Vážany nad Litavou
• Krajiny změny: Udržitelný svět
• Výskyt mědi
• Řešené příklady: Hry proti přírodě
• Průvodce výběrem kalhot do přírody