Odpad jako věc v právním smyslu: Definice a souvislosti

Zákon o odpadech upravuje nakládání s movitými věcmi, které zároveň naplňují definici pojmu odpad (§ 3 odst. 1) a zároveň nejsou vyloučeny z působnosti zákona o odpadech (§ 2 odst. 1). Pokud je nakládání s nimi přednostně upraveno zvláštním právním předpisem (§ 2 odst. 2), zákon o odpadech se uplatní pouze na případy, které zvláštním předpisem upraveny nejsou, nebo jej zvláštní předpis k tomu zmocňuje.

Pro rozhodnutí, zda na nakládání s věcí se vztahuje zákon o odpadech, je klíčové posouzení, zda:

1. Věc je možné zařadit do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 3.
2. Je naplněna definice pojmu odpad - § 3 odst. Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 3)

Rozhodnutí, zda je naplněn některý z požadavků bodu 2 slouží ustanovení odstavců 2, 3 a 4 v § 3 zákona o odpadech, která již nejsou součástí definice pojmu odpad, ale jsou procesními ustanoveními, která upřesňují tři možnosti stanovené v definici v odst. 1 zákona o odpadech.

Pokud movitá věc naplňuje definici pojmu odpad podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech, je dále pro určení pravidel, podle kterých s ní bude dále nakládáno, nutné zohlednit, zda se nejedná o odpadní komoditu, která je z působnosti zákona o odpadech vyloučena.

§ 2 zákona o odpadech stanoví totiž seznam odpadů, se kterými je nakládáno podle zvláštních právních předpisů, když § 2 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech stanoví, že z působnosti zákona o odpadech jsou zcela vyloučeny odpady z hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem ukládané v odvalech, výsypkách a odkalištích,3), a § 2 odst. 2 zákona o odpadech jsou však dále stanoveny odpady, na které se zákon o odpadech vztahuje pouze podpůrně.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Nakládání s těmito odpady se tedy neřídí ustanoveními zákona o odpadech, ale pravidla nakládání s nimi stanoví zvláštní právní předpisy, na které zákon o odpadech odkazuje.

Procesní ustanovení a definice odpadu

Z ustanovení § 3 odst. 3 zákona o odpadech vyplývá, že pokud vlastník jakoukoliv věc sám využije nebo má v úmyslu ji využít a nemá povinnost se jí zbavit ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpadech (dle zvláštních předpisů), nemůže být naplněna definice odpadu v souladu se zákonem o odpadech.

Podle procesního ustanovení § 3 odst. 3 se úmysl zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin uvedených v příloze č. 3, předpokládá vždy, pokud vlastník věc:

• 3) věc odstraní sám (za odstraňování jsou považovány způsoby uvedené v příloze č. 4 k zákonu o odpadech) - tzn. sám věc odstraní některým ze způsobů uvedeným v citované příloze, pokud ovšem provozuje zařízení určené k odstraňování odpadů - § 12 odst. 1.

Toto ustanovení zároveň stanoví, že v uvedených případech se úmysl zbavit se movité věci předpokládá vždy, pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odstavec 2 písm. h) zákona neprokáže opak.

Pokud se tedy movité věci nestaly pro jejich vlastníka nepotřebnými vzhledem ke změnám užitných vlastností (zániku původního účelového určení) a on nemá úmysl se jich zbavit, tj. naložit s nimi jako s odpadem, může podat návrh příslušnému krajskému úřadu k zahájení řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona a prokázat v něm, že pro něj věc není odpadem, ale předává ji jako věc dále použitelnou ke stejnému účelu k využití fyzickým osobám.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

Třetí, poslední případ - věci, kterých má osoba povinnost se zbavit - upřesňuje procesní ustanovení § 3 odst. 4. Jedná se o movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 3, jestliže ji osoba nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu.11) Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že se jedná o případy, kdy věc není využívána k původnímu účelu a zároveň ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu (např. zákonem).

Vztah zákona o odpadech a občanského zákoníku

Jaká je vzájemná vazba těchto zákonů? Jsou to dva samostatné, na sobě nezávislé právní předpisy, nebo se určitým způsobem prolínají? Občanský zákoník1 zakotvuje v § 1 odst. 1 princip nezávislosti soukromého práva na právu veřejném. Uvedené znamená, že pokud soukromoprávní předpis používá určitý právní pojem, jenž je upraven i v právu veřejném, může se stát, že tento pojem bude chápán v obou sférách v odlišných významech.

Takové principy jsou patrné na rozdílném chápání pojmu stavba či stavebník v občanském a ve stavebním právu. Je více než samozřejmé, že kupř. Jak se prolíná veřejné právo s právem soukromým, a co stavební úřad ze soukromého práva při stavbě na cizím pozemku zajímá, deklaruje § 184a stavebního zákona. Podle jeho odst. 1 stavební úřad nezkoumá vlastnické ani jiné věcné právo k pozemku či stavbě.

Tato úprava vychází především z principu, že nositelé věcných práv, tj. vlastníci a oprávnění z práva stavby a ze služebnosti jsou oprávněni v rozsahu těchto práv požadovaný záměr uskutečnit. Svědčí jim jak soukromoprávní titul k realizaci stavby (musí být zapsán v katastru nemovitostí), tak jsou oprávněni podat žádost o povolovací rozhodnutí nebo jiný úkon stavebního úřadu. V ostatních případech stavební úřad nezkoumá povahu, obsah, ani rozsah oprávnění provést stavbu, tedy zda má stavebník k cizímu pozemku nějaký soukromoprávní titul, ale vyžaduje pouze souhlas vlastníka pozemku nebo stavby k uskutečnění stavebního záměru4.

V případě vydání veřejnoprávního oprávnění je pak na stavebníkovi, aby si zajistil potřebný soukromoprávní titul. V případě změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků nebo správce, jestliže společenství vlastníků nevzniklo. Podpis na situační výkres v případě bytového spoluvlastnictví uvede správce nebo statutární orgán. Projevem zásady nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném je zde pak to, že stavební úřad pouze ověří, zda konkrétní společenství vlastníků, které je právnickou osobou, zastupuje statutární orgán, osoba zapsaná v příslušném veřejném rejstříku.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Stavební úřad neposuzuje a ani není oprávněn posuzovat soukromoprávní vztahy v rámci bytového spoluvlastnictví, tedy ani to, zda usnesení společenství vlastníků jednotek bylo přijato řádně. Souhlas se podle § 184a odst. 1 stavebního zákona nevyžaduje, pokud má stavebník ke stavebnímu pozemku nebo stavbě právo, které jej opravňuje k provedení stavebního záměru.

Definiční znaky věci v právním smyslu podle občanského zákoníku

Definiční znaky věci v právním smyslu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jsou:

1. Odlišnost od osoby
2. Užitečnost
3. Ovladatelnost (u hmotných věcí)

Ke znaku odlišnosti od osoby lze připomenout první větu definice uvedené v § 498 občanského zákoníku, že věcí je vše, co je rozdílné od osoby. Zde má zákon přirozeně na mysli osobu fyzickou i právnickou.

Aby mohlo určité jsoucno mít charakter věci v právním smyslu, musí být užitečné, tj. sloužit k užívání lidí. Jak uváděla již prvorepubliková literatura, lze užívání hodnotit několika způsoby, a to z pohledu hospodářského, estetického, technického atd. Rozhodujícím kritériem však bylo vždy užívání z pohledu hospodářského.[1] Z důvodové zprávy vyplývá, že vlastnost věcí přinášet hospodářský užitek nevylučuje užitek estetický či jiný.

Užitečnost by měla být vykládána zejména z pohledu objektivního. J. Krčmář v této souvislosti zmiňuje například zrnko písku či hrst popela.[3] Část komentářové literatury k občanskému zákoníku se nadále staví k problematice užitečnosti ve vazbě na zákon o odpadech z pohledu využitelnosti odpadového hospodářství (například P. Koukal), čímž se evidentně snaží podřadit hypotézu veřejného práva, že odpad je věcí, pod obecnou definici věci práva soukromého.

Mnohem šťastnější a přesvědčivější se zdá být argumentace připouštějící, že generickým znakem odpadu je sice jeho neužitečnost, ale stavějící obhajobu definice věci v občanském zákoníku na poměru norem obecných a zvláštních.[4] Pokud bychom připustili názor, že každý odpad je užitečný, potom je namístě dovodit dle M. Kindla, že naprosto každý objekt může být užitečný nejméně jako těžítko.

Kritérium ovladatelnosti bylo až do 31. 12. 2013 definičním znakem věci v právním smyslu. Od 1. 1. 2014 zůstalo znakem pouze u věcí hmotných, neboť u věcí nehmotných by postrádalo logický smysl.

Lidské tělo a zvířata v kontextu definice věci

Prvním definičním znakem věci je odlišnost věci od osoby. Toto vymezení je dále doplněno § 493 a § 494 občanského zákoníku a spolu s dalšími ustanoveními dotváří relativně širokou obecnou definici věci uvedenou v § 489 občanského zákoníku. Analýzou definičních zákonných ustanovení občanského zákoníku lze dojít k závěru, že věcí je vše, co je rozdílné od osoby a živého zvířete a slouží potřebě lidí.

A contrario lze říci, že živé zvíře ani člověk není věcí v právním smyslu. Ohledně osoby byl již učiněn výklad v předchozí kapitole. V této kapitole proto bude věnována pozornost lidskému tělu. Podle § 493 občanského zákoníku není věcí lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od něj odděleny. Vzhledem k této definici nemůže být lidské tělo či jeho části předmětem majetkoprávních dispozic a nelze s ním za úplatu nakládat. Obdobné závěry platí i pro lidské tělo po smrti člověka.

Za zásadní posun v definici věci lze vnímat § 494 občanského zákoníku, podle kterého živé zvíře není věcí. V tomto směru se jedná o zásadní odklon od dosavadní koncepce zvířete jakožto věci podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého bylo zvíře považováno za věc s určitými odchylkami. Zvíře bylo vnímáno jako živý tvor, který je hoden určitého stupně ochrany poskytované veřejným právem. Zvíře nebylo možné trýznit či působit mu zbytečnou bolest. Základem veřejnoprávní úpravy byl zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který v § 3 definoval zvíře jako každého živého obratlovce, kromě člověka, nikoliv však plod či embryo.

Podle stávající právní úpravy zvíře není věcí, ale ustanovení zákona o věcech se na něho použije v přiměřeném rozsahu. Tímto dovětkem zákonodárce udržel možnost učinit zvíře objektem občanskoprávních vztahů za současného respektování zvířete jako živého tvora, který v základu nemůže být považován za věc. Pokud by nebylo možné na zvíře užít ustanovení o věcech, nebylo by jej možné učinit předmětem úplatných dispozic dle občanského zákoníku. Deklarací, že zvíře není věcí, došlo k dereifikaci zvířat.

Historický vývoj definice věci v právním smyslu

V rámci historického a právně teoretického vývoje se lze opakovaně setkávat s dvojím pojetím věcí v právním smyslu. První pojetí věcí v právním smyslu se označuje jako tzv. široké pojetí věci, pro které je příznačné dělení věcí na hmotné a nehmotné. Předmětem tohoto článku bude zmapování legální definice věci v právním smyslu a jejího vývoje ve všech civilních kodexech platných na území České republiky od roku 1811 do současnosti.

V rámci historického vývoje lze vysledovat též vývoj legální definice věci, jejíž pojetí se mění a vyvíjí dle potřeb společnosti. Cílem tohoto článku bude přiblížit dopady historického vývoje na aktuální právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i na právní úpravu výkonu rozhodnutí obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Císařským patentem z 1. června roku 1811 byl s účinností od 1. ledna roku 1812 vyhlášen rakouský ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch), který platil pro všechny země spadající pod rakouské císařství, tj. nikoliv pro země uherské. Pro naše území platil ABGB v podobě československého všeobecného zákoníku občanského (dále též "OZO"). Jednalo se o civilní kodex, který se vyznačuje svojí doposud nejdelší platností, neboť platil až do 31. prosince 1950, kdy byl následně s účinností od 1. ledna 1951 nahrazen tzv. středním kodexem.

V obecném občanském zákoníku z roku 1811 (OZO) lze nalézt definici věci v § 285, podle kterého platilo, že všechno, co od osoby rozdílné je a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu. Podle teorie lze toto vymezení označit za široké pojetí věci.

Pro širší pojetí věci je příznačné dělení na věci hmotné a nehmotné. Za věc podle tohoto pojetí lze považovat i předměty bez materiální substance, které mají majetkovou hodnotu. Z obsahu této definice, která položila základy moderní civilistice, lze vymezit tři definiční znaky věci v právním smyslu, kterými jsou: (1) rozdílnost od osoby; (2) způsobilosti sloužit potřebám lidí, tzv. užitečnost; (3) samostatná existence.

První uvedený znak věci v právním smyslu, tedy rozdílnost od osoby, lze označit jako negativní vymezení věci, které jasně dává najevo, že člověk není věcí a nemůže tak být objektem občanskoprávních majetkových vztahů. OZO ve svém § 16 výslovně přiznává každému člověku přirozená práva a explicitně zakazuje otroctví a nevolnictví. Do prvního znaku se tedy promítla reakce na zrušené nevolnictví v rakouském císařství.[2] Podle F. Roučka se zde jedná o entelechii lidské osobnosti, která ani podle právního řádu nemá býti prostředkem jinému člověku.[3] F.

Z hlediska užitečnosti měla věc vykazovat způsobilost k tomu, aby sloužila potřebám lidí. Užívání lze hodnotit několika způsoby, a to z pohledu hospodářského, estetického, technického atd. Za rozhodující však mělo být považováno užívání povahy hospodářské, neboť jen takové užívání směřovalo k zachování fyzické osobnosti lidské. J. Sedláček k tomu uváděl, že k zachování člověka při životě je nutné zejména jídlo, ošacení a bydlení.[4] Rozdíl mezi věcí ve smyslu obecném a věcí ve smyslu právním je již podle prvorepublikové judikatury nutné hledat ve smyslu upotřebitelnosti věci, která je dána poměrem věci ve vztahu k lidským potřebám. Povolanou osobou k takovému určení by měl být její vlastník, který byl oprávněn k určení její individuality. Z tohoto pohledu se rozlišovala res commercii, tj. věc, se kterou se smí obchodovat, a res extra commercium, tj. věc z obchodu vyloučená.[5]

Třetím a posledním kritériem je skutečnost, že věc musí existovat. Samostatná existence věci má význam z hlediska určení, zda se jedná o věc anebo její součást. Součást věci nemůže nikdy být sama o sobě předmětem občanskoprávních vztahů, neboť ex lege bude sledovat osud věci, jejíž je součástí. F. Rouček považoval samostatnou existenci vedle odlišnosti od osoby a užitečnosti jako jednu ze tří základních podmínek věci v právním smyslu.[6]

Majetková hodnota věci na druhou stranu přímo vyplývá z kritéria užitečnosti. Jestliže má být kritérium užitečnosti chápáno zejména v rovině hospodářské, potom by každá věc měla mít svojí majetkovou hodnotu. J. Sedláček uváděl, že: "Hodnotou není mi jen věc, kterou mám, hodnotou je mi i expektance, že věc budu míti, poněvadž mi věc takovou někdo dáti má. Je tedy i tato expektance hodnotou majetkovou.

Jak bylo již výše uvedeno, pro tzv. širší pojetí definice věci v právním smyslu je příznačné kritérium dělení věci na hmotné a nehmotné. V OZO byla definice hmotných a nehmotných věcí obsažena v § 292, podle kterého byly hmotné věci ty, které lze "smysly vnímati; jinak slují nehmotné; například právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva". Mezi věci v tradičním pojetí se nadále tedy řadily též práva, pozemkové služebnosti, jakož i jiné nehmotné věci, které neměly povahu práv (obchodní značka apod.).

Práva podle OZO mohla být i předmětem držby.[8] V tomto ohledu lze zmínit například rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. 2. 1929, sp. zn. Rv I 1085/28, podle kterého mohl majitel rybolovu v Čechách vydržeti právo vstoupiti na pobřežní pozemky, pokud vydržela obec toto právo jeho faktickým výkonem prostřednictvím osob spachtovavších od ní rybolov a jich pomocníků. Za věc v právním smyslu považoval OZO věci v co možná nejširším smyslu, když dokladem toho je například rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 10. 1923, sp. zn. Rv II 297/23, které považovalo za věc i práci. V tomto rozhodnutí se domáhal zemědělec vydání bezdůvodného obohacení za to, že obdělal pozemek jiného pachtýře.

tags: #odpad #vec #v #pravnim #smyslu #definice

Oblíbené příspěvky:

• Anatol Svahilec: Škola v Přírodě – Detailní Recenze
• Postupy likvidace nebezpečných látek
• Recenze povlečení Zelená Příroda
• Pranostiky o počasí
• Problematika odpadních vod a kanalizací