Odpadkový koš, historie a totalita: Reflexe české společnosti

04.03.2026

Česká republika je svobodnou demokratickou zemí s vysokou životní úrovní, která zde nikdy v historii nebyla.

Přesto je zde stále vyvoláván dojem země neúspěšné, kde si velké množství lidí není schopno zajistit své základní životní potřeby, kde se stát nestará o své občany, zemí, kde se prostě dobře nežije.

I to pak vede k frustraci části společnosti, která těmto negativním náladám z nejrůznějších důvodů podléhá, a její nespokojenost je zároveň výrazně zesilována zejména prostřednictvím sociálních sítí.

Dopadlo to hůř, než muselo

Jakkoliv jsme bohatou a prosperující zemí, tak nelze nevnímat naše současné problémy, které nám stále neumožňují dostat se na úroveň států tradiční západní Evropy.

A zdaleka nejde jen o ekonomickou úroveň.

Čtěte také: Odpadkový koš KIS Chic Bin 10l - recenze

Dnes, po 35 letech života ve svobodné společnosti, už asi každý pochopil, že dostat se nejen na ekonomickou, ale i sociální, kulturní, vzdělanostní a hodnotovou úroveň států západní Evropy je nesnadný úkol, a bude zřejmě trvat ještě několik dalších generací, než se nám to (snad) povede.

Petr Pithart popisuje asi úplně ten základní problém: „Po roce 1989 to dopadlo hůř, než muselo, protože si hlavní aktéři nedali tu nepohodlnou práci se složením účtů a zmizeli vesměs do soukromí.

Obávám se, že toto Petrem Pithartem popisované neblahé dědictví nás provází stále a bude nás zatěžovat ještě i dlouho v budoucnu.

Běžná kooperace s režimem

Komunistický režim (a předtím režim nacistický) zdejší společnost zcela rozvrátil a morálně zdevastoval, a tohoto břemene nás nemohly rychle zbavit jenom listopadové události.

Dnes vidíme, jak naivní bylo se koncem roku 1989 domnívat i veřejně proklamovat, že teď už bude vše dobré, nejpozději do deseti let se dostaneme na úroveň Německa a Rakouska a už nikdy o svobodu nepřijdeme.

Čtěte také: Odpadkový koš Flip Bin: Recenze a výhody

Jak uvádí Petr Pithart, si tu nepříjemnou práci nedali další aktéři.

Po sametové revoluci o skutečném stavu společnosti veřejně hovořil málokdo, přestože muselo být zřejmé, že budeme mít velké problémy, že to bahno nezmizí jen tím, že komunisté předají svoji moc a společnost se se vším vypořádá primitivním antikomunismem.

Jak známo, Komunistická strana Československa byla na počet obyvatel největší komunistická strana na světě, žili jsme v policejním státě, aktivních odpůrců režimu zde byly pouhé nižší stovky, značná část společnosti s komunistickým režimem v nějaké formě kooperovala a mnohá osobní selhání a ryze prospěchářské chování bylo alibisticky omlouváno ohledem na děti či rodinu.

Již za první republiky zde byla zhruba 20% část společnosti, která se přikláněla k protisystémovým stranám, které byly výrazně protidemokratické (komunisté, fašisté).

Toto vnímání můžeme u nás vidět i po uplynulých sto letech.

Čtěte také: Šedé koše - recenze a hodnocení

Lidé, kteří zde zcela nepokrytě porušovali zákony, ničili životy druhých, kradli, pozvali sem v roce 1968 vojska „spřátelených států“ apod. nebyli nikdy potrestáni.

Na těchto základech se pak dost dobře nedá rychle postavit svobodná, sebevědomá, demokratická a otevřená společnost.

Výsledek dnes vidíme v plné nahotě.

Principy života v demokracii

Například poválečný vývoj západní části Německa je pro nás důkazem, že se lze z totality a ze zcela zničeného státu rozumně přetvořit v plně fungující demokratickou společnost.

My jsme se zde deset let po sametové revoluci potýkali s kupónovou privatizací, které přinesla obrovské podvody a s velmi často nespravedlivými restitucemi.

Výše popsané je zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč je současná česká společnost v nedobrém stavu.

Princip života v demokracii a svobodě nesdílí celá česká společnost.

Pomáhá mu populismus a extremismus, kterému se vždy daří v nelehkých dobách, a ty tu teď jsou.

Nevypořádání se s komunismem stále navozuje nostalgii a relativizování života v socialismu.

A pak je tu již zmíněné neustálé a účelové vytváření negativní atmosféry chudé země, v níž občané nemají ani na základní životní potřeby, což prostě není pravda.

A do toho všeho všeobecný úpadek vzdělanosti.

Mix toho všeho, a ještě mnohého dalšího, tu pak vytváří prostředí a situaci, která mnoho lidí velmi trápí a napomáhá extrému.

Symptomy totalitního systému

Budování demokratické, svobodné a otevřené společnosti je ve všech postkomunistických státech složitý a dlouhodobý proces.

Prakticky ve všech těchto státech jsou i nadále v každodenním životě přítomny symptomy totalitního systému.

Tedy hlavně klientelismus, korupce, lobismus, nepotismus.

Obecně svět, kde rozhodují známosti, vztahy, vazby, svět vzájemných výhod (protiplnění), osobního prospěchu apod.

Většinová společnost tento problém vnímá, ale (zatím) nemá ochotu tomu nijak aktivně čelit, nechce si přidělávat problémy, což může být pochopitelné, ale není to obhajitelné.

Aspoň nebát se a nekrást

Stále je tady málo lidí, kteří - byť mají morální a osobní integritu - chtějí svojí veřejnou aktivitou tento velký společenský problém, když už ne odstranit, tak alespoň výrazně eliminovat.

Bez takových aktivních jedinců se jako společnost nemůžeme posunout výrazně dál; a my se přece chceme ve všech aspektech pořád dostat na úroveň nejvyspělejších demokratických států.

Ve veřejném prostoru a ve veřejných funkcích nám však pořád chybí následovníci Prokopů Drtinů, Hubertů Ripků, Petrů Zenklů, Heliodorů Píků, potomci českých šlechtických rodů a dalších, kteří by tuto zemi určitě výrazným způsobem ve všech aspektech pozvedli.

Tato část české společnosti byla navždy zničena komunismem nebo nacismem.

Přesto tu ale i tak máme relativně velkou skupinu lidí, na kterých tato země nyní skutečně stojí.

Jedná se o lidi úspěšné, vzdělané, pracovité, moudré, o lidi, kteří tuto zemi mají v srdci a záleží jim na ní.

Přesto se nedaří tyto lidi, až na výjimky, dostat do veřejného života, přesněji řečeno do politiky.

Těch důvodů je více a jsou podle mého názoru v současné době bohužel neřešitelné.

A dokud to tak zůstane, jako společnost se nikdy výrazně neposuneme.

Nejde však vždy jen o nutnost se angažovat veřejně, každý z nás může věci měnit k lepšímu, projevovat vysokou míru morální a osobní integrity.

Už T. G. Masaryk říkal, že demokracie je o každodenní drobné poctivé práci, o tom nebát se a nekrást.

A to se týká nás všech.

Ve světle odporné války, kterou Rusko již tři roky vede proti Ukrajině, je namístě zdůraznit i to, že Česká republika nemá jinou smysluplnou budoucnost než prozápadní a proevropskou orientaci.

Součástí Západu jsme historicky vždy byli, s výjimkou 40 let života v komunistickém režimu.

Jakékoliv snahy nás znovu přičleňovat k Východu by pro nás byly naprosto tragické.

Mysleme na to.

Nebojme se a věnujme se té každodenní poctivé práci.