Velká tichomořská odpadková skvrna: Rozsah a dopady

Velká tichomořská odpadková skvrna (anglicky Great Pacific Garbage Patch, GPGP) je rozsáhlá oblast v severním Tichém oceánu. Je to obrovský pomník lidské bezohlednosti, který plave v oceánu: vrstva plastového odpadu o rozloze více než trojnásobku Francie. V důsledku oceánských proudů se tam nahromadily odpadky, které se dostaly do moře.

Objev a rozsah

Na plochu poprvé narazila v roce 1997 loď kormidlovaná kapitánem Charlesem Moorem, která se plavila z Havaje do Kalifornie. Mýtus o ostrově tvořeném odpadky stvořil aktivista Charles Moore, který se o něm poprvé zmínil v roce 1997. Částečně je ale založen na pravdě.

Největší hustota odpadků je ve střední části, zhruba 100 kilogramů na kilometr čtvereční. Největším z nich je subtropický gyr v severním Pacifiku. Ten pacifický leží mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy a jeho hmotnost se odhaduje na 79 tisíc tun. Velkou část tvoří mikroplastové úlomky o šířce menší než pět milimetrů. Zahrnuje však i větší kusy plovoucího odpadu, jako jsou sítě, bóje a lahve.

Podle nejnovější studie, odpadky pokrývají přibližně 1 579 893 kilometrů čtverečních. Odpad se rozpíná na ploše o velikosti 1,6 miliónu km2. To je třikrát větší plocha, než je rozloha kontinentální Francie.

Složení odpadu

Je to údajně shluk zbytků rybářských sítí, plastových lahví, kapslí od kávy nebo fotbalových míčů. Celková struktura skvrny je složena ze 46 % z rybářských sítí a zbytek je mix neidentifikovatelných kousků včetně výše vyjmenovaných předmětů v různém stádiu rozpadu. 8 % reprezentují mikroplasty (částice o velikost 0,05-0,5 cm). Ty ovšem představují až 94 % z odhadnutého počtu kusů (1,8 triliónu).

Čtěte také: Vlastnosti malých pytlů na odpad

Odtud vyplývá, že fragmentace plastového odpadu v oceánech představuje obrovský problém. Většina jsou úlomky z větších kusů, které se daly jen vzácně identifikovat. Ty, u kterých se to povedlo, se nacházely v prvotních či pozdějších fázích fragmentace, jež je iniciována slunečními paprsky, rozdíly teplot, mechanickým namáháním vln a v neposlední řadě mořskými organismy. V mnoha případech šlo o různé krabičky, lahve, víčka, balicí řemínky a pásky, pasti na úhoře - vrše, lana či rybářské sítě.

Co se týče geografického původu, identifikovat se podařilo pouze 386 věcí, které nesly štítky v devíti různých jazycích. Třetina je v japonštině, druhá třetina čínsky a ta zbývající se dělí mezi devět dalších (sestupně: korejština, angličtina, španělština, francouzština, vietnamština, němčina, portugalština, holandština, ruština).

Dopady na životní prostředí

Velká tichomořská odpadková skvrna je smrtící past pro řadu mořských zvířat. Plastový odpad v oceánech je problémem pro živočichy, kteří tam žijí, ale také pro životní prostředí a pro nás. Znečištění oceánů plasty je globální problém, který ovlivňuje nejen mořské ekosystémy, negativní dopady má také na lidstvo a životní prostředí. Plastovým odpadem je ohroženo více než 700 druhů mořských živočichů.

Nová studie popisuje, jak odpadky osídlili živočichové a rostliny, které se normálně vyskytují na pobřeží. Mezi tyto vetřelce patří krabi, asijské sasanky, mořští červi, hvězdice a houby. Schopnost pobřežních druhů přežít dlouhou dobu v otevřeném oceánu na plastech se ukázala v roce 2011, když Japonsko zasáhla cunami. Přes Tichý oceán se k pobřeží Severní Ameriky dostalo téměř 300 druhů.

„Jde o věci, které zanechali návštěvníci pláží. Rovněž se jedná o předměty, které se z přímořských oblastí dostanou do vody od lidských obydlí během bouřek, kdy je do moře zavleče dešťová voda. „Například mořské želvy často zaměňují plastové sáčky za jejich oblíbenou potravu. Ohroženi jsou tuleni i další mořští savci. Mohou se zamotat do opuštěných plastových rybářských sítí, ve kterých pak zahynou.

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

Potíže přicházejí ve chvíli, kdy se odpadky začínají rozkládat na mikroskopické částečky, které vážou toxiny. Ryby je potom mohou spolknout společně s potravou. Cyklus se uzavře ve chvíli, kdy si takovou rybu dáte v restauraci. To, co člověk způsobil, se mu vrátí.

Mikroplasty: Neviditelné nebezpečí

Mikroplasty jsou poslední dobou čím dál častěji zmiňovaným termínem. Jsou o to nebezpečnější, o co jsou menší - tyto malé plastové částice jsou menší než 5 milimetrů! Jsou tak malé, že je konzumují mořští živočichové, čímž se dostávají do potravního řetězce.

Mikroplasty se dnes nacházejí nejen v mořských plodech, ale i v pitné vodě, v tkáních živočichů i lidí a i ve vzduchu. Jsou tak drobné a lehké, že mohou být přenášeny vzduchem a dostat se i do oblastí, kde je přítomnost plastových produktů nulová. Mikroplasty jsou všude - a dostávají se i do lidského těla!

Původ identifikovaných odpadů

Z geografického hlediska, u identifikovaných odpadů se podařilo určit původ ve 386 případech, přičemž byly nalezeny štítky v devíti různých jazycích:

• Japonština: 33%
• Čínština: 33%
• Korejština, angličtina, španělština, francouzština, vietnamština, němčina, portugalština, holandština, ruština: zbývajících 34%

Globální problém vyžaduje globální řešení

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) shrnul, že se na světě ročně vyrobí kolem 500 milionů tun plastu. „Celosvětově se recykluje pouze asi devět procent plastového odpadu. Plastový odpad je tedy problém, který nezná hranice. Přestože vnitrozemské státy nemají přímý přístup k oceánům, plastový odpad z jejich území může do moří doputovat řekami. Jejich aktivity tedy mohou mít nepřímý, ale významný vliv na znečištění oceánů. Mezi hlavní toky, které celosvětově přispívají k znečištění světových oceánů plastem, patří řeka Mekong. V Evropě drží toto neslavné prvenství řeka Dunaj, která přinese do moře cca 1 500 tun plastu ročně!

Čtěte také: Jak vybrat koš do dětského pokoje?

Co můžeme dělat?

Situaci tedy může zlepšit vhodnější nakládání s odpady. Sem přijíždí dobrovolníci z celého světa, aby čistili pláže od odpadků a také učili místní jak s odpady nakládat. Je tedy zřejmé, že předcházení používání plastů a třídění těch použitých je v každém případě klíčové, a to i tehdy, když moře nemáme!

Budeme pít vodu z opakovaně použitelné kovové láhve, nebo z jednorázové petky? Budu si nosit obědy v jídlonosičích, nebo v polystyrenových krabičkách? Dám si kafe do opakovaně použitelného termohrnku, nebo do jednorázového plastového kelímku? A sváču si zabalím do igeliťáku, který pak vyhodím, nebo do krabičky, kterou umyju a použiji znovu? Každý krok směrem k udržitelnosti se počítá, u plastů obzvlášť…

The Ocean Cleanup dokončil první prototyp čisticího systému a v následujících týdnech se jej chystá dopravit ze San Franciska do postižené oblasti. Společnost je ryze neziskový projekt, který je zcela závislý na sponzorských darech.

Problém s recyklací plastů

McAfee nemá nic proti recyklaci papíru, které je každému dostupná a levná. Zrovna tak nemá nic proti recyklaci skla, která je z hlediska materiálové návratnosti smysluplná. Nevadí mu ani recyklace kovů, protože je energeticky mnohem méně náročná, než výroba kovů z primárních surovin. Má ale zásadní problém s recyklací plastů. Nevidí v ní udržitelnost, smysluplnost a nakonec ani pomoc životnímu prostředí. Tvrdí, že snaha třídit a svážet plasty k recyklaci je plýtvání časem a energií.

„Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí McAfee. „Moc smyslu to nedávalo, když jsme naše plasty sbírali, třídili a sváželi, a pak je posílali v kontejnerech přes oceán do Číny, tedy do země známé svým velmi drastickým přístupem k životnímu prostředí, aby je za nás recyklovala. A více smyslu to rozhodně nedává ani teď, když už se Čína našich plastových odpadů zřekla.“

Ukázalo se totiž, že plasty efektivně recyklovat zrovna neumíme. Za místní příklad dává města jako Filadelfie, kde polovina separovaného a teoreticky využitelného plastového odpadu stejně skončí na skládkách, nebo progresivní Chicago, kde jsou schopni zrecyklovat jen 9 % z celkového objemu vlastních plastů.

Protože o „plast zachráněný recyklací“ vlastně nemá průmysl zájem. Papír, sklo i kov se s takovými problémy nepotýká. Jejich recyklace je skutečnou úsporou energie vynaložené na jejich výrobu, vyjdou levněji. Trh poptávající „recyklovaný“ kov hravě spotřebuje 100 % nabídky (a s papírem a sklem je to dost podobné), průmysl se o ně aktivně hlásí a zpracovává je. Jen v případě plastu to nefunguje, musíme vymýšlet a dotovat komplikovaná schémata, sběr a svoz, speciální třídící linky a ještě speciálnější zpracovatelská zařízení, abychom plastovou recyklaci udrželi v oběhu.

Alternativní řešení: Skládkování a dekarbonizace

Začít je znovu ukládat na skládkách, respektive na dobrých, nových, kvalitně zajištěných a solidně monitorovaných skládkách. Prostě odrušit prozatím celé to schéma s recyklací plastů, které „víc žere, než dává“. Na dobrých skládkách by totiž nehrozila kontaminace životního prostředí, tedy únik plastů do moří, oceánů. Ani postupný vznik všezamořujících mikroplastů.

McAfee doplňuje, že namísto hrátek s recyklací plastů by se hodilo zacílit svou energii na dekarbonizaci průmyslů a zdanění těch, kteří znečišťují nejvíce. „Přeci jen, polovinu světových emisí skleníkových plynů lze dohledat k původci, kterým je 25 největších korporátních koncernů a států. To je skutečný zdroj problému. „Ono vážně nemá cenu tady řešit drobnosti, hádat se o vaše úsporné žárovky a brčka, když 70 % veškerých emisí produkují tři odvětví globálního průmyslu.

Nárůst produkce plastů a jeho dopady

Britští výrobci nápojových obalů v loňském roce nepocítili tíseň a domácí trh jim loni vynesl 3,3 miliard liber. Plastových lahví, tedy dnes s kontroverzí přijímaných jednorázových PET lahví, vyrobili dokonce o 7 % více, než v roce 2017. Za posledních 15 let se průměrná spotřeba vody balené do PET lahví v Británii zdvojnásobila a průměrný občan jich ročně spotřebuje 150 kusů. „A podle všeho tento trend růstu zůstane zachován i do dalších let,“ říká Peaková a připouští, že situace je tristní.

Podle Peakové je alarmující, že za každým zákazem (motivovaným snahou po omezení vzniku odpadů), ať už brček nebo třeba uchošťourů, následuje výrazné zvýšení koncentrace odpadů, které se tuto zrušenou komoditu snaží nějak alternativně nahradit. Brčka plastová nezmizela, byla jen lokálně potlačena a počet vzniklých odpadů se nově rozrostl o brčka skleněná, kovová, papírová, slámová nebo dřevěná.

Globální rozměr plastové krize

Lidstvo od doby, kdy Alexander Parkers v roce 1862 představil první plast Parkesin, vyprodukovalo více než 8,3 miliardy tun plastu. Naprostá většina z toho - 6,3 miliardy - se stala odpadem a z toho opět naprostá většina skončila zpátky v životním prostředí. Pro ilustraci, takové množství plastového odpadu by pokrylo plochu o rozloze Argentiny do výšky kotníků. Jen malá část odpadu (devět procent) byla recyklována, dalších zhruba dvanáct procent prolítlo komínem spaloven.

V roce 1950 byla roční produkce okolo dvou milionů tun ročně, dnes je to více než čtyři sta milionů tun. Pokud se stávající trend nezmění, skončí do roku 2050 na skládkách nebo v přírodě dalších dvanáct miliard tun plastů. Nemalá část z toho opět v oceánech. Tam se podle nejnovějších údajů dostává osm až dvanáct milionů tun plastů ročně, pro lepší představu je to patnáct plných igelitek plastů na jeden metr pobřeží všech moří a oceánů. Situace se zhoršuje geometrickou řadou. V roce 2025 to bude třicet plných igelitek na metr pobřeží. To mimo jiné znamená, že při nezměněném tempu může být v druhé polovině 21. století více plastů než ryb.

Plasty se ale do oceánů dostávají nejen ve formě zmačkaných PET lahví, kelímků nebo umaštěných obalu od brambůrků, ale i jako takzvané mikroplasty, tedy plastové částečky menší než pět milimetrů. Stačí použít zubní pastu nebo jinou kosmetiku, která obsahuje mikroplasty, pustit kohoutek a máte nemalou šanci, že jste vyslali několik desítek plastových částeček do Severního, Černého nebo Baltského moře. Při praní syntetického prádla to může být několik stovek tisíc plastových vlákének, které projdou čistírnou odpadních vod a plují vstříc mořským vlnám.

Možnosti řešení a budoucnost plastů

Zatím jediným a nevyhnutelným řešením je omezení spotřeby plastů, především těch jednorázových, které nám během několika desítek sekund projdou rukama a stávají se odpadem. Každou minutu se na světě vyprodukuje milion PET lahví. Skutečně je všechny potřebujeme? Musíme jíst jídlo plastovou lžičkou, vyrobenou na druhém konci planety? Jednorázové plasty a obaly, jak již bylo řečeno, představují čtyřicet procent veškerého plastového odpadu. Zde je třeba začít.

Výchozí pozice pro změnu není špatná, můžeme opět použít analogii se změnou klimatu: Nikdo nerozporuje rozsah plastové krize, dokonce politici i korporace uznávají závažnost problému a hledají řešení, případně o tom alespoň hovoří. Vlastně nemají moc na výběr, protože na rozdíl od jiných environmentálních problémů, veřejné mínění je v tomto ohledu po celém světě víceméně jednotné a jednorázové plasty jsou vnímány jako - mnohdy nutné - zlo.

Technologie zpracování odpadních plastů

V Evropě i u nás se používá řada ověřených technologií, které efektivně využívají odpadní plasty a vývoj moderních technologií dále pokračuje. Recyklace plastů se rozděluje na mechanickou recyklaci a chemickou recyklaci. Mechanická recyklace zpracovává odpadní plasty na finální výrobek obvykle za využití tepla, tlaku a přidaných plniv a dalších aditiv. Chemická recyklace plastů je metoda recyklace, který využívá chemické nebo fyzikálně-chemické procesy. Velice perspektivní je technologie termického rozkladu plastů (pyrolýzy). Výstupními produkty termického rozkladu je pyrolýzní olej, pevný zbytek (char) a pyrolýzní plyn.

Ocean Cleanup a Interceptor

Ocean Cleanup je projekt čištění oceánů od plastového odpadu. Vznikl už před sedmi lety v Nizozemsku a nyní představil novou technologii, která má za úkol vyřešit problém odpadků hned na počátku. Jedná se o loď zvanou Interceptor, která nebude sloužit na mořích, nýbrž na řekách. Interceptor dokáže posbírat až 100 tun odpadků denně. Většina odpadu se dostává do oceánů z řek.

Interceptor má za úkol zachytit odpadky ještě předtím, než se dostanou na volné moře. Vypadá jako kříženec rybářské a nákladní lodi. Odpad chytá do sítí a po páse v zadní části posunuje dovnitř lodi. V ní se nachází celkem šest kontejnerů, které se postupně plní nepořádkem. Loď dokáže lapit až 100 tun odpadků denně.

Velkou výhodou Interceptoru je jeho jednoduchost. Řeka teče vždy jen jedním směrem, takže lze snadno zachytit veškerý odpad proudící do moře. Velkou výhodou celého systému je nízká cena a provoz. Loď má na střeše solární panely, které vytvářejí veškerou elektřinu potřebnou pro provoz. Díky tomu, že ji ukládají do lithiových baterií, může popelář zachytávat nepořádek každý den, a to i v noci.

V současnosti fungují už dva Interceptory - jeden v Malajsii a druhý v Indonésii. Brzy se objeví třetí v deltě řeky Mekong ve Vietnamu a podle aktuálních informací se další chystá uklízet hlavní město Dominikánské republiky. Konstruktéři v Ocean Cleanup pracují na tom, aby do roku 2025 vodní popeláři pokryli všech tisíc nejznečištěnějších řek na světě.

Množství plastového odpadu znečišťujícího povrchové vody Tichého oceánu za poslední roky mnohonásobně vzrostlo. Tvrdí to studie mezinárodního týmu vědců, podle nichž se jen v oblasti mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy nachází okolo 80 tisíc tun plastů.

tags: #odpadky #mezi #kalifornií #a #havajskými #ostrovy

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa odpadů z úpraven vody
• Přehled publikací Jitky Seitlové
• Více o ekosystému pole
• Rozložitelné plasty a prací prostředky
• Třídění odpadu v Tachově